Levice (Německo)

Die Linke
Zkratka	Linke
Stát
Datum založení	16. června 2007
Předchůdce	PDS a WASG
Předseda	Ines Schwerdtner, Luigi Pantisano
Sídlo	Karl-Liebknecht-Haus, Kleine Alexanderstraße 28, 10178 Berlín
Ideologie	Demokratický socialismus, Antikapitalismus, Levicový populismus
Politická pozice	levice až krajní levice
Počet členů	131 500
Barvy	červená, purpurová
Mládežnická organizace	Linksjugend ['solid]

Die Linke (česky doslova Levice, v politologické a mediální praxi často označovaná také jako Linkspartei) je německá levicová a demokraticky socialistická politická strana působící ve Spolkové republice Německo. Strana formálně vznikla 16. června 2007 fúzí dvou odlišných politických subjektů: východoněmecké postkomunistické Strany demokratického socialismu a západoněmecké odborářské iniciativy Aliance za práci a sociální spravedlnost. Z hlediska ideologického ukotvení se strana profiluje jako hlavní sociální a antikapitalistická opozice vůči etablovaným centristickým stranám, přičemž prosazuje masivní přerozdělování majetku, striktní regulaci trhu s bydlením, pacifistickou zahraniční politiku a komplexní reformu sociálního státu.

V německém politickém systému zastává Die Linke specifickou roli. Její voličská základna a reálný politický vliv byly historicky silně asymetrické – zatímco v takzvaných nových spolkových zemích (na území bývalé Německé demokratické republiky) fungovala jako etablovaná lidová strana s vládní účastí na zemské úrovni, ve starých spolkových zemích na západě bojovala o překonání pětiprocentní uzavírací klauzule. Po hluboké vnitřní krizi a odštěpení konzervativně-levicového křídla v roce 2023 prošla strana personální i ideologickou transformací. V roce 2026 představuje stabilizovanou politickou sílu, která opírá svůj vliv především o mladé voliče, urbánní centra a silná sociální témata.

🗓 Současnost a nedávný vývoj (2024–2026)

Období let 2024 až 2026 představovalo pro stranu Die Linke fázi naprosté transformace a volebního oživení po předchozí existenční krizi. Poté, co stranu na konci roku 2023 opustila frakce kolem Sahry Wagenknechtové a založila konkurenční subjekt Bündnis Sahra Wagenknecht (BSW), klesly celostátní preference Die Linke k hranici tří procent. V evropských volbách v červnu 2024 strana získala historické minimum 2,7 % hlasů. Tento propad si vyžádal kompletní restrukturalizaci vedení i kampaně.

Pád vládní koalice spolkového kancléře Olafa Scholze na podzim 2024 vyvolal předčasné federální volby, které se uskutečnily 23. února 2025. V těchto volbách dosáhla Die Linke překvapivého a masivního volebního návratu. Pod vedením parlamentních lídrů Heidi Reichinnekové a Sörena Pellmanna strana získala 8,8 % hlasů a zajistila si 64 mandátů v Německém spolkovém sněmu. Tento úspěch byl analyzován jako výsledek bezprecedentní terénní mobilizace (členové strany fyzicky navštívili přes 650 000 domácností) a dominantní přítomnosti na sociálních sítích, zejména na platformě TikTok. Mezi voliči ve věkové kategorii do 24 let získala Die Linke 25 % hlasů, čímž vyrovnala souhrnný zisk SPD a CDU v této demografické skupině.

V červnu 2026 se v Postupimi konal desátý sjezd strany, na kterém došlo k obměně vedení. Spolupředseda Jan van Aken na svou funkci ze zdravotních důvodů rezignoval. Delegáti následně zvolili do čela strany novou dvojici: dosavadní spolupředsedkyni a publicistku Ines Schwerdtnerovou a nově Luigiho Pantisana, poslance za Bádensko-Württembersko.

Kritickým milníkem pro vliv strany se staly zemské volby v Berlíně konané 20. září 2026. Die Linke pod vedením kandidátky na post vládnoucí starostky, právničky Elif Eralpové, tyto volby s historickým ziskem 24,5 % hlasů vyhrála. Porazila tak dosud vládnoucí CDU (která klesla na 20,0 %) i třetí AfD (16,0 %). Volební kampaň v Berlíně stála výhradně na tématu bytové krize a požadavku na vyvlastnění velkých realitních korporací. Paralelně s tímto úspěchem strana v září 2026 oznámila, že její členská základna skokově narostla na 131 500 členů, čímž se Die Linke stala jednou z nejdynamičtěji rostoucích stran ve Spolkové republice Německo.

⏳ Historické kořeny a vznik strany

Geneze Die Linke je ukotvena ve dvou zcela odlišných historických a geografických liniích, které se protnuly na počátku 21. století v důsledku socioekonomických změn v Německu.

První linii tvoří východoněmecká Strana demokratického socialismu (PDS). Tato strana byla přímou právní a organizační nástupkyní Sjednocené socialistické strany Německa (SED), jež autoritářsky vládla v Německé demokratické republice v letech 1949 až 1989. Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se SED transformovala, zřekla se stalinismu a přijala demokratický socialismus. Pod vedením právníka Gregora Gysiho si PDS udržela silnou voličskou základnu v nových spolkových zemích, kde zastupovala zájmy občanů frustrovaných ekonomickými dopady sjednocení Německa a ztrátou sociálních jistot. Na území západního Německa však PDS dlouhodobě nedokázala překročit hranici statistické chyby.

Druhá linie má svůj původ ve starých spolkových zemích. V letech 2003 a 2004 zavedla vládní koalice SPD a Zelených pod vedením kancléře Gerharda Schrödera masivní balík liberálních reforem trhu práce a sociálního systému, známý jako Agenda 2010 (jehož symbolem se staly přísné sociální dávky Hartz IV). Tyto reformy vyvolaly obrovský odpor mezi odboráři a levicovým křídlem SPD. V roce 2005 tito nespokojení členové ze SPD vystoupili a založili iniciativu Aliance za práci a sociální spravedlnost (WASG). K této iniciativě se následně připojil bývalý předseda SPD a exministr financí Oskar Lafontaine.

Před předčasnými federálními volbami v roce 2005 si Gregor Gysi a Oskar Lafontaine uvědomili, že oddělená kandidatura by obě strany odsoudila k neúspěchu. Vytvořili proto společnou kandidátku pod názvem Die Linkspartei.PDS, která ve volbách získala 8,7 % hlasů. Tento úspěch odstartoval proces formální fúze. Dne 16. června 2007 se na slučovacím sjezdu v Berlíně obě organizace definitivně propojily a vznikla jednotná strana s názvem Die Linke. K zajištění mocenské rovnováhy mezi západním a východním křídlem byl zaveden systém spolupředsednictví (Doppelspitze), který vyžaduje, aby v čele strany stály vždy dvě osoby.

📈 Vývoj v letech 2007 až 2021

Bezprostředně po svém založení zažila Die Linke období prudkého vzestupu. Globální finanční krize v roce 2008 posílila antikapitalistickou rétoriku strany. Ve volbách do Německého spolkového sněmu v roce 2009 dosáhla strana svého historického maxima, když pod vedením Lafontainea a Gysiho obdržela 11,9 % hlasů a 76 mandátů. Etablovala se tak jako plnohodnotná politická síla na celospolkové úrovni.

V následujícím volebním období (2013–2017) se Die Linke stala formálně nejsilnější opoziční frakcí v Spolkovém sněmu, neboť SPD vstoupila do velké koalice s CDU kancléřky Angely Merkelové. Významným exekutivním průlomem byl rok 2014, kdy byl v zemských volbách v Durynsku sestavením vlády pověřen Bodo Ramelow. Ten vytvořil koalici se SPD a Zelenými a stal se historicky prvním premiérem (Ministerpräsident) zemské vlády za stranu Die Linke.

Krize identity zasáhla stranu poprvé naplno během evropské migrační krize v roce 2015. Zatímco tehdejší stranické vedení a progresivní část členské základny obhajovaly politiku otevřených hranic a solidaritu s uprchlíky, tehdejší předsedkyně poslaneckého klubu Sahra Wagenknechtová začala veřejně formulovat požadavek na regulaci migrace, argumentujíc ochranou mezd a pracovních míst německé dělnické třídy. Tento vnitřní rozpor paralyzoval schopnost strany oslovovat své tradiční voliče v průmyslových oblastech a v nových spolkových zemích, kteří postupně začali přecházet k pravicově populistické AfD.

Federální volby v roce 2021 přinesly straně drtivou porážku. Zisk 4,9 % hlasů znamenal celostátní pád pod pětiprocentní uzavírací klauzuli. Strana setrvala v Spolkovém sněmu s plnohodnotnou frakcí 39 poslanců výhradně díky specifikům německého volebního práva (tzv. Grundmandatsklausel). Toto pravidlo stanovuje, že pokud strana získá minimálně tři přímé poslanecké mandáty ve volebních obvodech, je jí přidělen poměrný počet křesel bez ohledu na překročení pětiprocentní hranice. Die Linke tuto podmínku splnila přesně ziskem tří mandátů v Berlíně a Lipsku.

⚔️ Ideologický rozkol a odchod křídla Sahry Wagenknechtové

Roky 2022 a 2023 se staly scénou nejhlubšího institucionálního a ideologického štěpení od založení strany. Konflikt se odehrával na ose mezi tradiční, sociálně-konzervativní levicí a novou, progresivní a městskou levicí.

Napětí eskalovalo po vydání knihy "Die Selbstgerechten" (Samospravedliví) od Sahry Wagenknechtové v roce 2021. V ní autorka tvrdě napadla směřování Die Linke, obvinila vedení z takzvaného "lifestyle socialismu" a z toho, že strana vyměnila boj za práva dělníků za identitární politiku, klimatický aktivismus a práva sexuálních menšin. Dalším nepřekonatelným zlomem se stala ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Zatímco oficiální orgány Die Linke invazi jednoznačně odsoudily a deklarovaly solidaritu s napadeným státem (ačkoliv nadále odmítaly dodávky zbraní), křídlo kolem Wagenknechtové požadovalo okamžité zrušení protiruských sankcí a obviňovalo NATO z provokace konfliktu.

Dne 23. října 2023 Sahra Wagenknechtová a dalších devět poslanců (včetně bývalého předsedy strany Klause Ernsta) formálně oznámili vystoupení z Die Linke a záměr založit vlastní politickou stranu Bündnis Sahra Wagenknecht (BSW). Tento krok měl pro Die Linke okamžité a tvrdé parlamentní důsledky. Ztrátou deseti mandátů klesl poslanecký klub pod hranici 37 členů potřebných pro udržení statutu parlamentní frakce (Fraktionsstatus). K 6. prosinci 2023 byla frakce Die Linke ve Spolkovém sněmu oficiálně rozpuštěna a její poslanci byli degradováni na úroveň pouhé parlamentní skupiny (Gruppe), což znamenalo drastickou ztrátu finančních příspěvků, zrušení stovek pracovních míst pro analytiky a omezení řečnické doby na plénu. Z dlouhodobého hlediska však odchod BSW ukončil roky trvající vnitřní paralýzu a umožnil Die Linke vyprofilovat se jako jednoznačná progresivní, ekologicko-socialistická a proimigrační alternativa, což vyústilo ve volební úspěchy v letech 2025 a 2026.

🏛 Vládní účast na zemské úrovni

Německý federativní systém umožňuje stranám testovat své vládní kapacity na úrovni šestnácti spolkových zemí. Die Linke historicky preferuje vládní spojenectví se SPD a Zelenými (tzv. rudo-rudo-zelená koalice, Rot-Rot-Grün).

Specifickým případem vládní účasti je spolková země Durynsko. Zde v roce 2014 sestavil vládu Bodo Ramelow. V roce 2020 čelil Ramelow masivní ústavní krizi, kdy byl v zemském sněmu nečekaně zvolen premiérem kandidát liberální FDP Thomas Kemmerich výhradně díky koordinovaným hlasům poslanců za pravicovou AfD. Tento akt vyvolal celonárodní skandál, Kemmerich pod tlakem veřejnosti odstoupil a Ramelow se vrátil do úřadu, kde jako menšinový premiér vedl zemi i v dalších letech.

V hlavním městě Berlíně participovala Die Linke na vládních koalicích opakovaně. Její doménou byla správa resortů sociálních věcí, kultury a především bydlení. Zásadním politickým aktem, který strana v Berlíně podporovala, bylo zorganizování a prosazení lidového referenda „Deutsche Wohnen & Co. enteignen“ v roce 2021, jehož cílem bylo legislativní vyvlastnění a socializace bytových korporací vlastnících více než 3000 bytových jednotek. Po dočasném působení v opozici po opakovaných volbách v roce 2023 se Die Linke vrátila na pozici nejsilnější strany města ve volbách v září 2026 s 24,5 % hlasů.

Kromě těchto bašt působila Die Linke jako menší koaliční partner SPD ve spolkových zemích Brémy a Meklenbursko-Přední Pomořansko. V zemských sněmech starých spolkových zemí (na západě) naopak často nedosahuje ani pětiprocentní hranice nezbytné pro vstup do parlamentu.

📝 Program a politická platforma

Ideologickým těžištěm strany je demokratický socialismus. Oficiální programové dokumenty (Erfurter Programm z roku 2011 a volební manifesty) otevřeně vyzývají k překonání kapitalistického ekonomického systému a jeho nahrazení společenským vlastnictvím klíčových sektorů.

Hospodářská a sociální politika: Strana požaduje masivní státní intervence na trhu práce. Mezi hlavní body patří skokové zvýšení zákonné minimální mzdy, postupné zavedení čtyřdenního pracovního týdne (při zachování plné mzdy) a bezpodmínečný zákaz práce na dobu určitou bez objektivního důvodu. V daňové oblasti navrhuje zavedení drakonické milionářské daně (Vermögensteuer), zrušení systému soukromého zdravotního pojištění a jeho začlenění do solidárního občanského pojištění. Podporuje zpětné zestátnění klíčové infrastruktury – energetických a vodárenských sítí, železnic, nemocnic a obřích bytových společností.
Zahraniční a obranná politika: Die Linke představuje tradičně antimilitaristický pól německého politického spektra. Striktně odmítá jakékoliv zahraniční mise Bundeswehru. Po dlouhá léta oficiální program požadoval rozpuštění NATO a jeho nahrazení kolektivním bezpečnostním systémem zahrnujícím i Rusko. Po ruské agresi proti Ukrajině v roce 2022 strana svůj postoj částečně korigovala; ruský imperialismus tvrdě odsoudila, nicméně nadále hlasuje ve Spolkovém sněmu proti dodávkám těžkých zbraní a munice ukrajinské armádě a varuje před eskalací konfliktu a zbrojením státu.
Environmentální a společenská politika: V kontextu změny klimatu prosazuje takzvanou socio-ekologickou transformaci. Požaduje přísná klimatická opatření, avšak s podmínkou, že finanční zátěž za dekarbonizaci průmyslu nesmějí nést běžní zaměstnanci, ale nadnárodní korporace. Strana se staví proti omezování práva na azyl, bojuje proti rasismu a xenofobii a silně prosazuje feministickou politiku a práva LGBTQ+ komunity.

👥 Vnitřní struktura a platformy

Organizační struktura Die Linke je vysoce komplexní a záměrně umožňuje existenci a působení organizovaných myšlenkových a ideologických frakcí (v německém žargonu označovaných jako Zusammenschlüsse nebo Strömungen). Tato vnitrostranická demokracie často vede k dlouhým programovým sporům. K nejvýznamnějším platformám patří:

Komunistická platforma (KPF): Zastupuje ortodoxní marxisticko-leninskou linii. Venuje se primárně interpretaci díla Karla Marxe a kritice kapitalismu. Kvůli svému otevřeně antikapitalistickému a radikálnímu zaměření je tato platforma dlouhodobě sledována Spolkovým úřadem pro ochranu ústavy (BfV).
Socialistická levice (SL): Křídlo s kořeny v západoněmeckém odborovém hnutí (zejména IG Metall). Soustředí se na klasickou obhajobu zaměstnaneckých práv, sociální stát a hospodářskou politiku. Patří k umírněnějším frakcím.
Antikapitalistická levice (AKL): Frakce odmítající vládní kompromisy. AKL striktně vystupuje proti koalicím se SPD a Zelenými, pokud by taková koalice znamenala ústupky v otázkách privatizace nebo vojenských výdajů.
Emancipační levice (Ema.Li): Moderní progresivní proud, který klade důraz na intersekcionální přístup. Propojuje klasické sociální otázky s radikální ekologií, queer-feminismem a bojem proti diskriminaci.

Součástí širokého aparátu strany jsou mládežnické a studentské organizace. Středoškolskou a mimoparlamentní levicovou mládež organizuje sdružení Linksjugend ['solid], zatímco vysokoškolskou sféru pokrývá Die Linke.SDS (Socialistický německý studentský svaz). Intelektuální a vědecké zázemí poskytuje straně Nadace Rosy Luxemburgové (Rosa-Luxemburg-Stiftung), státem financovaný politický think-tank pořádající edukační semináře, vydávající analýzy a udělující stipendia levicově orientovaným studentům a vědcům.

📊 Volební výsledky

Následující statistické přehledy zachycují naprosto kompletní časovou řadu volebních zisků strany Die Linke od jejího formálního vzniku do současnosti (předchozí výsledky PDS nejsou v těchto datech metodicky zahrnuty).

Volby do Německého spolkového sněmu (Bundestag)

Historický přehled výsledků celostátních parlamentních voleb dokládající vzestupy a propady strany v kontextu německého vnitropolitického vývoje:

Rok voleb	Počet hlasů (druhé hlasy)	Procento hlasů	Získané mandáty	Změna mandátů
2009	5 155 933	11,9 %	76	+22 (oproti zisku PDS v roce 2005)
2013	3 757 560	8,6 %	64	-12
2017	4 297 270	9,2 %	69	+5
2021	2 270 906	4,9 %	39	-30 (vstup zachráněn klauzulí o 3 přímých mandátech)
2025	4 356 532	8,8 %	64	+25 (předčasné volby po pádu koalice)

Volby do Evropského parlamentu (německá delegace)

Výsledky dosažené stranou při volbách zástupců do Evropského parlamentu, v němž poslanci Die Linke zasedají ve frakci Levice v Evropském parlamentu – GUE/NGL:

Rok voleb	Počet hlasů	Procento hlasů	Získané mandáty	Změna mandátů
2009	1 969 239	7,5 %	8	+1
2014	2 167 641	7,4 %	7	-1
2019	2 056 010	5,5 %	5	-2
2024	1 091 586	2,7 %	3	-2 (historické minimum před personální obměnou)

💡 Pro laiky

Orientace v německém politickém systému a ve vnitřních problémech strany Die Linke vyžaduje pochopení několika specifických jevů, které v České republice nemají přímou obdobu.

Základním fenoménem je dělení na "Východ" a "Západ". I více než tři desetiletí po sjednocení Německa existuje mezi starými a novými spolkovými zeměmi propastný sociální a kulturní rozdíl. Die Linke vznikla částečně jako dědička východoněmecké vládnoucí komunistické strany. Pro starší generaci ve východním Německu (v Sasku, Braniborsku či Durynsku) nebyla Die Linke vnímána jako radikální protestní skupina, ale spíše jako tradiční "advokát Východu", který se zastával lidí poškozovaných a propouštěných západoněmeckými investory. Na Západě však stranu volili spíše vysokoškolští studenti, odboráři a ekologičtí aktivisté. Tyto dva voličské světy se nikdy nedokázaly zcela ideologicky sloučit.

Druhým specifikem je "Klausule o přímých mandátech" (Grundmandatsklausel). V Německu platí, stejně jako v Česku, tvrdé pravidlo, že strana musí získat celostátně alespoň 5 % hlasů, aby se dostala do parlamentu. Německý volební zákon má ale pojistku: každý občan má dva hlasy. Jedním volí celou stranu, druhým volí konkrétního člověka ve svém městě. Pokud strana nezíská 5 % celostátně, ale tři její konkrétní politici dokážou ve svých domovských městech drtivě porazit všechny ostatní kandidáty (získají takzvaný přímý mandát), zákon straně odpustí pětiprocentní pravidlo a pustí ji do parlamentu se všemi poslanci podle procentního zisku. Přesně tento zázrak zachránil Die Linke v roce 2021 před absolutním vymazáním z vysoké politiky, když získala jen 4,9 %, ale vyhrála ve třech konkrétních čtvrtích v Berlíně a Lipsku.

A proč se strana v roce 2023 vlastně rozštěpila? Šlo o to, jakou tvář má levice mít v 21. století. Křídlo kolem Sahry Wagenknechtové tvrdilo, že strana musí bojovat za zájmy chudých dělníků a důchodců. A tito lidé podle Wagenknechtové nechtějí řešit práva transgender osob, nechtějí drahé ekologické daně na benzin a nechtějí další miliony imigrantů, kteří jim podle ní berou levnou práci a byty. Její křídlo (dnešní BSW) tak kombinuje levicovou ekonomiku s konzervativními názory na migraci a kulturu. Zbytek Die Linke naopak tvrdil, že moderní levice musí být otevřená světu, bojovat proti klimatickým změnám, hájit uprchlíky a menšiny. Po odchodu Wagenknechtové se tak Die Linke stala stranou čistě moderní, progresivní městské mládeže.

Zdroje