Kontrabas

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox hudební nástroj Kontrabas, hovorově též basa, je největší a nejhlouběji znějící běžně používaný smyčcový nástroj. Patří do stejné rodiny jako housle, viola a violoncello, avšak nese si i některé historické znaky z rodiny nástrojů viol da gamba. V symfonickém orchestru tvoří základ basové sekce smyčců. Kromě klasické hudby má zásadní uplatnění v jazzu, bluegrassu, rockabilly a dalších žánrech. Hráč na kontrabas se nazývá kontrabasista.

Nástroj má obvykle čtyři struny, laděné v čistých kvartách (E₁, A₁, D, G), na rozdíl od ostatních moderních smyčcových nástrojů, které jsou laděny v kvintách. Pro orchestrální hru se někdy používají i pětistrunné nástroje (s přidanou spodní strunou H₀ nebo C₁) nebo mechanické nástavce na hlavici (tzv. C-extenze), které prodlužují strunu E a umožňují hrát až k tónu C₁.

📜 Historie

Vývoj kontrabasu je složitější než u ostatních členů houslové rodiny. Jeho kořeny sahají do 16. století a jsou spjaty s vývojem basových nástrojů z rodiny viol da gamba, zejména s nástrojem zvaným violon. Violon byl basový gambový nástroj, který měl obvykle šest strun a pražce.

V průběhu 17. a 18. století začali nástrojaři experimentovat s konstrukcí, která by kombinovala sílu a zvuk houslové rodiny s velikostí a hlubokým tónem violonu. Výsledkem byl hybridní nástroj, který si dodnes zachoval některé gambové prvky (např. skloněná ramena, ladění v kvartách, plochá spodní deska u některých modelů) a zároveň přijal prvky houslové (např. klenutá horní deska, f-otvory, absence pražců).

Původně měl kontrabas nejčastěji jen tři struny. Teprve v 19. století se standardem stal čtyřstrunný nástroj, který nabízel lepší zvukové vlastnosti a větší tónový rozsah. V této době také došlo k významnému rozvoji hráčské techniky, o což se zasloužili především dva virtuózové:

Domenico Dragonetti (1763–1846): Italský virtuos, který působil v Londýně. Byl jedním z prvních, kdo dokázal, že kontrabas může být i sólovým nástrojem. Jeho technická zdatnost a muzikálnost inspirovaly skladatele jako Ludwiga van Beethovena.
Giovanni Bottesini (1821–1889): Často přezdívaný "Paganini kontrabasu". Posunul technické možnosti nástroje na zcela novou úroveň a zkomponoval pro něj řadu virtuózních skladeb, které se hrají dodnes.

Ve 20. století se role kontrabasu rozšířila daleko za hranice klasické hudby. Stal se páteří rytmické sekce v jazzu, kde se prosadila technika hry prsty (pizzicato).

🛠️ Konstrukce a části

Kontrabas se skládá z několika hlavních částí, podobně jako ostatní smyčcové nástroje, avšak v mnohem větším měřítku.

Tělo (korpus): Skládá se z horní a spodní desky, které jsou spojeny luby.
- Horní deska: Obvykle vyrobena ze smrkového dřeva. Je mírně klenutá a jsou v ní vyřezány dva rezonanční otvory ve tvaru písmene "f" (tzv. efy).
- Spodní deska: Může být buď klenutá (jako u houslí, vyrobená z javoru) nebo plochá se zalomením v horní části (charakteristický znak viol da gamba).
- Luby: Spojují horní a spodní desku a vytvářejí rezonanční prostor nástroje.
Krk: Je vyroben z javoru a na jeho vrchní straně je přilepen hmatník, tradičně z ebenového dřeva. Hmatník nemá pražce.
Hlavice a količník: Na konci krku je hlavice, často zakončená ozdobným šnekem. V količníku jsou umístěny ladicí mechaniky, které jsou kvůli velkému tahu strun šnekového typu.
Kobylka: Dřevěná součást (z javoru), která podpírá struny a přenáší jejich vibrace na horní desku těla. Její správné umístění a tvar jsou klíčové pro zvuk nástroje.
Struník: Upevňuje struny na spodní části těla.
Duše: Malý smrkový špalíček, který je vzepřený uvnitř těla mezi horní a spodní deskou přibližně pod nožičkou kobylky u nejvyšší struny. Přenáší vibrace a staticky zpevňuje nástroj.
Basový trámec: Dřevěná lišta přilepená zevnitř na horní desce podél nejhlubší struny. Zpevňuje desku a pomáhá rozvádět vibrace.
Bodec (nebo nožka): Kovový výsuvný hrot na spodní straně nástroje, který se opírá o zem a umožňuje nastavit výšku nástroje podle postavy hráče.

🎻 Smyčec

Pro hru na kontrabas se používají dva hlavní typy smyčců, které se liší držením a konstrukcí žabky (části, za kterou se smyčec drží):

Francouzský smyčec: Podobá se smyčci pro violoncello. Drží se shora (dlaní dolů). Umožňuje jemnější a agilnější hru.
Německý smyčec: Je masivnější a drží se zespodu (dlaní nahoru), podobně jako u violy da gamba. Poskytuje hráči větší sílu a plnější tón, zejména v nižších polohách.

Volba smyčce je otázkou osobní preference a školy, ze které hráč vychází.

🎶 Technika hry

Hra na kontrabas vyžaduje značnou fyzickou sílu a preciznost. Hraje se převážně vestoje, případně vsedě na vysoké stoličce. Levá ruka mačká struny na hmatníku a určuje výšku tónu, pravá ruka rozeznívá struny.

Existují dva základní způsoby hry:

Arco (hrou smyčcem): Používá se především v klasické hudbě. Smyčec se táhne po strunách, čímž vzniká dlouhý, táhlý tón. Různými technikami smyku (např. détaché, legato, spiccato, martelé) lze dosáhnout široké škály zvukových barev a artikulací.
Pizzicato (hrou prsty): Hráč drnká na struny prsty pravé ruky. Tato technika je dominantní v jazzu, kde tvoří základ tzv. walking bass – plynulé basové linky, která udává harmonii a rytmus. V klasické hudbě se pizzicato používá pro dosažení specifického zvukového efektu.

Mezi další techniky patří col legno (hra dřevem smyčce), slap (úderné plácnutí struny o hmatník, typické pro rockabilly) nebo hra flažoletů (jemné dotyky struny v určitých bodech, které produkují vysoké, alikvotní tóny).

🎼 Ladění a rozsah

Standardní orchestrální ladění čtyřstrunného kontrabasu je v kvartách: E₁, A₁, D, G. Notuje se v basovém klíči, ale zvuk zní o oktávu níže, než je psáno. Kontrabas je tedy transponující nástroj.

Sólové ladění: Pro sólovou hru se struny často ladí o celý tón výše (Fis₁, H₁, E, A). Toto ladění umožňuje strunám lépe rezonovat a dává nástroji jasnější a průraznější zvuk. Skladby pro sólový kontrabas jsou často psány již pro toto ladění.
Pětistrunný kontrabas: V orchestrech se často používá pětistrunná verze, která má navíc spodní strunu H₀ (někdy C₁). To umožňuje hrát nejhlubší tóny, které skladatelé jako Richard Wagner nebo Richard Strauss vyžadují, bez nutnosti přelaďování struny E.
C-extenze: Alternativou k páté struně je mechanický nástavec na hlavici, který prodlužuje hmatník pod strunou E. Pomocí systému klapek může hráč zkracovat délku struny a hrát tak tóny Es, D, Des a C pod standardním rozsahem.

Základní tónový rozsah je přibližně od E₁ do g¹, ale virtuózové dokáží pomocí flažoletů a hry ve vysokých polohách (tzv. palcová poloha) zahrát i mnohem vyšší tóny.

🎭 Role v hudbě

Klasická hudba

V orchestru je skupina kontrabasů základem smyčcové sekce. Jejich hlavní úlohou je poskytovat harmonický a rytmický základ. Často hrají stejnou linku jako violoncella, ale o oktávu níže, což zvuku dodává hloubku a plnost. Mezi slavné orchestrální pasáže pro kontrabas patří například úvod 3. věty Symfonie č. 1 od Gustava Mahlera nebo pasáže v Beethovenově Páté a Deváté symfonii.

Jako sólový nástroj se prosazoval pomaleji, ale existuje pro něj řada koncertů, například od Carla Ditterse von Dittersdorfa, Johanna Baptista Vanhala nebo již zmíněného Giovanniho Bottesiniho.

Jazz

V jazzu je kontrabas od 20. let 20. století nepostradatelným členem rytmické sekce. Hraje se téměř výhradně technikou pizzicato. Jeho hlavní role jsou:

Harmonická: Hraje kořenové tóny akordů a definuje tak harmonický postup skladby.
Rytmická: Spolu s bicími udává rytmický puls, nejčastěji formou walking bass (pravidelný rytmický pohyb po tónech akordů, typicky čtyři doby na takt).

Mezi průkopníky jazzového kontrabasu patří Jimmy Blanton, Ray Brown, Charles Mingus, Paul Chambers, Ron Carter nebo Scott LaFaro.

Ostatní žánry

Bluegrass: Kontrabas zde plní podobnou rytmicko-harmonickou funkci jako v jazzu, ale s jednodušším stylem, často střídáním základního tónu a kvinty.
Rockabilly a Psychobilly: Zde je typická technika slap bass, kdy hráč kombinuje drnkání a rytmické údery strunami o hmatník, čímž vytváří perkusivní efekt.
Folk a World music: Nástroj se používá pro basový základ v mnoha tradičních hudebních stylech po celém světě.

⭐ Významní kontrabasisté

Klasičtí

Jazzoví

💡 Pro laiky

Jak velký je kontrabas? Je to největší nástroj z rodiny houslí. Dospělý člověk se za něj může téměř schovat. Hraje se na něj většinou vestoje.
Jaký zvuk vydává? Velmi hluboký, bručivý. V orchestru ho často spíše cítíte jako vibraci, než slyšíte jako jasnou melodii. Je to "dědeček" smyčcové rodiny.
Proč je důležitý v orchestru? Představte si dům. Kontrabasy jsou jeho základy. Bez nich by celý zvuk orchestru zněl "tenounce" a neměl by hloubku. Hrají ty nejnižší noty, na kterých vše ostatní stojí.
A co v jazzu? V jazzové kapele je kontrabas jako srdce. Udává rytmus (podobně jako bubny) a zároveň říká ostatním muzikantům, jaké akordy mají hrát. Tomu plynulému hraní se říká "walking bass", protože to zní, jako by basa klidně kráčela hudbou.
Proč mají hráči dva různé smyčce? Je to jako mít dva různé typy šroubováků. Francouzský smyčec se drží shora a je dobrý na rychlé a jemné pasáže. Německý se drží zespodu a dává hráči větší sílu pro mohutný, hlasitý zvuk. Je to věc osobní volby a tradice.

Šablona:Aktualizováno