Křížová výprava
Obsah boxu
Šablona:Infobox událost Křížové výpravy (nebo také kruciáty) byly série vojensko-náboženských tažení, která probíhala především mezi 11. a 13. stoletím. Vyhlašovány byly papeži z Říma a jejich původním a hlavním cílem bylo osvobození Svaté země, zejména Jeruzaléma, z rukou muslimů. Účastníci těchto výprav, nazývaní křižáci, skládali slib a byli označeni znamením kříže, od čehož je odvozen název celého hnutí. Postupem času se však cíl křížových výprav rozšířil i na boj proti pohanům (v Pobaltí), kacířům (např. kataři v jižní Francii) a politickým protivníkům papežství. Ačkoliv vojensky byly výpravy do Svaté země v dlouhodobém horizontu neúspěšné, měly hluboký a trvalý dopad na politický, kulturní a ekonomický vývoj Evropy i Blízkého východu.
📜 Historický kontext a příčiny
Na konci 11. století se politická a náboženská situace na Blízkém východě dramaticky změnila. Moc Byzantské říše, tradičního ochránce východních křesťanů, byla vážně oslabena po porážce v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 od seldžuckých Turků. Seldžukové, kteří nedávno konvertovali k islámu, rychle ovládli většinu Anatolie a Sýrie a v roce 1077 dobyli i Jeruzalém. Na rozdíl od předchozích arabských vládců byli seldžučtí Turci často méně tolerantní vůči křesťanským poutníkům, což ztěžovalo přístup k svatým místům.
Byzantský císař Alexios I. Komnenos se ocitl v zoufalé situaci a požádal o vojenskou pomoc papeže Urbana II.. Císař doufal v získání žoldnéřských jednotek, které by mu pomohly získat zpět ztracená území v Anatolii. Papež Urban II. však viděl v této žádosti jedinečnou příležitost.
Mezi další příčiny patřily:
- Náboženské nadšení: V Evropě sílilo Clunyjské hnutí, které volalo po reformě církve a posílení jejího vlivu. Myšlenka "svaté války" za osvobození Kristova hrobu rezonovala s hluboce věřící středověkou společností. Papež slíbil účastníkům plné odpuštění hříchů (tzv. odpustky).
- Společenské a ekonomické faktory: Evropa zažívala populační růst. Systém primogenitury (dědictví prvorozeného syna) zanechával mnoho mladších šlechticů bez půdy a majetku. Výprava pro ně představovala šanci na získání bohatství, půdy a slávy.
- Posílení papežské moci: Vyhlášením celoevropského vojenského podniku se papež postavil do role vůdce křesťanstva, čímž posiloval svou autoritu vůči světským panovníkům, zejména císaři Svaté říše římské.
✝️ Vyhlášení a první výprava (1096–1099)
Na koncilu v Clermontu v roce 1095 pronesl papež Urban II. strhující projev, ve kterém líčil utrpení východních křesťanů a znesvěcování svatých míst. Vyzval rytíře i prostý lid, aby přestali s vnitřními boji a obrátili své zbraně proti "nevěřícím". Jeho výzva se setkala s obrovským ohlasem, který se šířil pod heslem Deus vult! (Bůh to chce!).
Lidová výprava
Ještě předtím, než se zformovala hlavní armáda rytířů, vyrazila na jaře 1096 tzv. lidová křížová výprava. Tvořily ji desetitisíce chudých rolníků, měšťanů a drobných rytířů, vedených charismatickými kazateli jako Petr Poustevník a Walter Sans-Avoir. Tato neorganizovaná a nedisciplinovaná masa prošla Balkánem, kde se dopouštěla rabování, a po příchodu do Anatolie byla drtivě poražena a zmasakrována seldžuckými vojsky.
Knížecí výprava
Hlavní, tzv. knížecí výprava, se skládala z několika armád vedených předními evropskými šlechtici, jako byli Godefroy z Bouillonu, jeho bratr Balduin z Boulogne, Bohemund z Tarentu, Raymond IV. z Toulouse a další. Po náročném pochodu přes Anatolii, kde dobyli město Nikáia (dnešní İznik) a zvítězili v bitvě u Dorylaea, dorazili k Antiochii. Po dlouhém a vyčerpávajícím obléhání město v roce 1098 padlo.
Vrcholem výpravy bylo dobytí Jeruzaléma 15. července 1099. Po krátkém obléhání křižáci prolomili hradby a následovalo brutální masakrování muslimských i židovských obyvatel města.
🏰 Křižácké státy a rytířské řády
Po úspěchu první výpravy založili křižáci na dobytém území čtyři křižácké státy, které byly organizovány podle evropského feudálního vzoru:
K obraně těchto států a ochraně poutníků vznikly nové instituce – rytířské řády. Jednalo se o vojensko-mnišské organizace, jejichž členové skládali sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, ale zároveň byli elitními válečníky. Mezi nejvýznamnější patřili:
- Templáři (Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu)
- Johanité (Rytíři špitálu svatého Jana v Jeruzalémě, později Maltézští rytíři)
- Řád německých rytířů (Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě)
⚔️ Hlavní křížové výpravy do Svaté země
Následující výpravy byly reakcí na muslimské protiútoky a ztráty křižáckých území.
Druhá křížová výprava (1147–1149)
Byla vyhlášena v reakci na pád Edesského hrabství v roce 1144. Vedli ji francouzský král Ludvík VII. Francouzský a německý král Konrád III. Štaufský. Výprava byla špatně koordinovaná a skončila naprostým neúspěchem při neúspěšném obléhání Damašku.
Třetí křížová výprava (1189–1192)
Známá jako "výprava králů", byla odpovědí na dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem po bitvě u Hattínu v roce 1187. Zúčastnili se jí tři nejmocnější evropští panovníci: císař Fridrich I. Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Richard I. Lví srdce. Barbarossa se utopil cestou v Anatolii, Filip se po dobytí Akka vrátil do Francie. Richard Lví srdce pokračoval v boji a dosáhl několika vítězství, ale Jeruzalém se mu dobýt nepodařilo. Nakonec uzavřel se Saladinem příměří, které zaručovalo křesťanským poutníkům přístup do města.
Čtvrtá křížová výprava (1202–1204)
Tato výprava se zcela odchýlila od svého původního cíle. Křižáci, kteří neměli dostatek financí na zaplacení přepravy Benátčanům, se nechali přesvědčit, aby zaútočili na křesťanská města Zadar a poté na Konstantinopol. V roce 1204 křižáci Konstantinopol dobyli, vyplenili a na troskách Byzantské říše založili Latinské císařství. Tento akt fatálně oslabil Byzanc a prohloubil schizma mezi západní a východní církví.
Pátá křížová výprava (1217–1221)
Cílem této výpravy bylo dobýt Egypt, centrum moci ajjúbovského sultanátu. Křižákům se podařilo dobýt přístav Damietta, ale kvůli vnitřním sporům a strategickým chybám byli nakonec poraženi a donuceni se stáhnout.
Šestá křížová výprava (1228–1229)
Jednalo se o unikátní výpravu vedenou exkomunikovaným císařem Fridrichem II.. Místo boje dosáhl císař svého cíle diplomatickou cestou. Uzavřel smlouvu se sultánem Al-Kámilem, na jejímž základě získal Jeruzalém, Betlém a Nazaret na deset let do křesťanské správy.
Sedmá a osmá křížová výprava
Obě tyto výpravy vedl zbožný francouzský král Ludvík IX. Svatý. Sedmá výprava (1248–1254) byla opět namířena proti Egyptu a skončila katastrofou – král byl zajat a propuštěn až po zaplacení obrovského výkupného. Při osmé výpravě v roce 1270 se Ludvík vylodil v Tunisku, kde však zemřel na mor.
🌍 Další křížové výpravy
Kromě výprav do Svaté země probíhaly i další vojenské akce označované jako křížové výpravy:
- Albigenská křížová výprava (1209–1229): Namířena proti katarům (albigenským) v jižní Francii, vedla k jejich vyhlazení a připojení oblasti k francouzské koruně.
- Severní křížové výpravy (12.–14. století): Vedeny především německými a dánskými rytíři proti pohanským kmenům v Pobaltí (Prusové, Litevci, Estonci).
- Reconquista: Dlouhodobý proces znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťanskými královstvími od Maurů byl rovněž chápán jako forma křížové výpravy.
- Dětská křížová výprava (1212): Legendami opředená a historicky nejasná událost, kdy se údajně tisíce dětí a mladistvých z Francie a Německa vydaly do Svaté země, věříce, že jejich nevinnost dokáže to, co se nepodařilo armádám. Většina z nich zahynula nebo byla prodána do otroctví.
📉 Úpadek a konec křižáckých států
Po odchodu Ludvíka IX. se pozice křižáckých států stávala stále beznadějnější. Čelily sílící moci mamlúckého sultanátu v Egyptě, vedeného schopnými vládci jako Bajbars. Mamlúci postupně dobývali jednu křižáckou pevnost za druhou. Definitivní konec přišel v roce 1291 s pádem Akkonu, poslední velké křižácké pevnosti ve Svaté zemi.
⚙️ Důsledky a odkaz
Křížové výpravy měly dalekosáhlé a často protichůdné důsledky.
- Politické: Dočasně posílily moc papežství, ale dlouhodobě přispěly k růstu moci světských panovníků a formování centralizovaných států. Fatálně oslabily Byzantskou říši, což nakonec usnadnilo její dobytí Osmanskými Turky v roce 1453.
- Ekonomické: Výpravy výrazně podpořily obchod mezi Východem a Západem. Italské městské státy jako Benátky, Janov a Pisa zbohatly na přepravě křižáků a zboží. Do Evropy se dostaly nové plodiny (cukrová třtina, rýže, citrusy) a technologie (např. větrné mlýny).
- Kulturní a vědecké: Kontakt s vyspělejší islámskou a byzantskou kulturou obohatil Evropu. Z Východu se do Evropy dostala díla antických filozofů (především Aristotela), pokročilé znalosti v oblasti matematiky, astronomie a medicíny.
- Náboženské: Výpravy prohloubily propast mezi západním a východním křesťanstvím. Zároveň vytvořily dědictví náboženské nesnášenlivosti a konfliktu mezi křesťany a muslimy, jehož ozvěny jsou patrné dodnes.
🤔 Pro laiky
Představte si, že nejdůležitější místo vašeho náboženství, kam se chodí modlit tisíce lidí, obsadí někdo jiný a začne poutníkům dělat problémy. Přesně to se stalo křesťanům v 11. století s Jeruzalémem. Papež, tehdejší nejvyšší náboženský vůdce v západní Evropě, proto vyzval rytíře a krále: "Pojďme si vzít svatá místa zpět!"
- Co byla křížová výprava? Byla to obrovská vojenská expedice, kterou organizovala církev. Účastníci si na oděv našívali kříž jako symbol svého poslání.
- Proč tam lidé šli? Důvody byly různé. Někteří šli z hluboké víry, protože jim církev slíbila odpuštění všech hříchů. Jiní, hlavně šlechtici bez majetku, doufali, že získají půdu, bohatství a slávu. Pro další to bylo prostě velké dobrodružství.
- Jak to dopadlo? První výprava byla překvapivě úspěšná a křižáci dobyli Jeruzalém. Založili tam svá vlastní království. Muslimští vládci si to ale nenechali líbit a postupně dobývali území zpět. Další křížové výpravy, které měly ztracená území získat zpět, už většinou nebyly tak úspěšné. Po zhruba 200 letech byli křižáci ze Svaté země definitivně vyhnáni.
- Mělo to i jiné následky? Ano, a obrovské. Evropané se díky výpravám seznámili s novými věcmi, jako je cukr, koření, nové vědecké poznatky nebo lepší mapy. Obchod mezi Evropou a Východem se neuvěřitelně rozjel. Na druhou stranu to ale vytvořilo hlubokou nenávist mezi křesťany a muslimy, která přetrvává staletí.