Gladiátor
Obsah boxu
Gladiátor (z latinského gladius, meč) byl profesionální bojovník ve starověkém Římě, který se účastnil krvavých zápasů na život a na smrt pro pobavení publika. Tyto zápasy, známé jako munera, se odehrávaly ve speciálně postavených amfiteátrech, z nichž nejznámější je Koloseum v Římě. Gladiátoři byli typicky otroci, váleční zajatci nebo odsouzení zločinci, ale existovali i svobodní muži, kteří do arény vstupovali dobrovolně za slávou a penězi. Přestože se nacházeli na nejnižším stupni společenského žebříčku, někteří z nich dosáhli obrovské popularity a stali se celebritami své doby.
📜 Původ a historie
Původ gladiátorských her není zcela jasný, ale většina historiků se shoduje, že se vyvinuly z etruských pohřebních rituálů. Věřilo se, že krev prolitá v boji u hrobu významného muže usmíří jeho ducha a zajistí mu klid v posmrtném životě.
共和國時期 (Období republiky)
První zaznamenané gladiátorské zápasy v Římě se konaly v roce 264 př. n. l. na pohřbu senátora Decima Iunia Bruta Pery. Jeho synové uspořádali na jeho počest souboj tří párů gladiátorů na dobytčím trhu (Forum Boarium). Zpočátku se jednalo o soukromé, nábožensky motivované události (munus, dar zesnulému), ale postupně se stávaly stále okázalejšími a veřejnějšími. Ambiciózní politici, jako například Julius Caesar, si uvědomili jejich politický potenciál a začali pořádat velkolepé hry, aby si získali přízeň lidu. Caesar v roce 65 př. n. l. uspořádal hry s 320 páry gladiátorů, čímž nastavil nový standard pro okázalost.
帝國時期 (Období císařství)
Za císařství se gladiátorské hry staly masovou zábavou a nástrojem státní propagandy, známým jako politika „Chléb a hry“ (panem et circenses). Císaři jako Augustus, Titus nebo Traianus investovali obrovské sumy do pořádání her a stavby monumentálních amfiteátrů po celé říši. Největší z nich, Flaviovský amfiteátr neboli Koloseum, byl dokončen v roce 80 n. l. a pojal více než 50 000 diváků. Hry dosáhly svého vrcholu ve 2. století n. l., kdy se staly propracovanou a krutou podívanou trvající i několik dní.
📉 Úpadek a zánik
Úpadek gladiátorských her souvisel s několika faktory. Ekonomická krize ve 3. století n. l. zdražila pořádání her. Klíčovou roli však sehrál vzestup křesťanství, které tuto krvavou zábavu odsuzovalo jako pohanskou a nehumánní. Císař Konstantin I. Veliký vydal v roce 325 n. l. edikt omezující hry, ačkoliv nebyly zcela zakázány. Poslední známé gladiátorské zápasy v Římě se konaly v roce 404 n. l. Podle legendy je ukončil křesťanský mnich jménem Telemachus, který skočil do arény, aby zastavil boj, a byl davem ukamenován. Jeho mučednická smrt údajně pohnula císaře Honoria k definitivnímu zákazu her. Zápasy se zvířaty (venationes) však pokračovaly ještě zhruba jedno století.
🧑🤝🧑 Společenské postavení a původ
Gladiátoři měli paradoxní postavení. Na jedné straně byli infames, tedy lidé bez cti a občanských práv, na stejné úrovni jako prostitutky nebo herci. Byli považováni za majetek svého pána (lanisty). Na druhé straně byli obdivovanými hrdiny, jejichž jména skandovaly davy a jejichž portréty zdobily zdi domů. Úspěšní gladiátoři mohli získat nejen slávu, ale i značné bohatství a nakonec i svobodu, symbolizovanou dřevěným mečem zvaným rudis.
Většinu gladiátorů tvořili:
- Váleční zajatci: Muži zajatí v bitvách, často z Galie, Germánie nebo Thrákie.
- Otroci: Neposlušní nebo silní otroci prodaní do gladiátorské školy.
- Odsouzení zločinci: Někteří byli odsouzeni k boji v aréně (damnati ad ludos), což byla forma trestu smrti s malou šancí na přežití.
- Dobrovolníci (Auctorati): Svobodní občané, často bývalí vojáci nebo zkrachovalí aristokraté, kteří se upsali gladiátorské škole na určitou dobu. Přísahali (sacramentum gladiatorium), že snesou "bičování, pálení a smrt mečem".
⚔️ Typy gladiátorů (Armaturae)
Existovalo mnoho typů gladiátorů, kteří se lišili výzbrojí, výstrojí a stylem boje. Jejich souboje byly často pečlivě sestavovány tak, aby proti sobě stály typy s různými výhodami a nevýhodami, což zvyšovalo napětí a atraktivitu boje.
- Murmillo (Mirmilón): Těžce vyzbrojený gladiátor. Měl velký obdélníkový štít (scutum), přilbu s hřebenem ve tvaru ryby, chránič pravé paže (manica) a holení (ocrea). Bojoval krátkým mečem gladius. Často stál proti Thrákovi nebo hoplomachovi.
- Retiarius (Síťař): Lehce vyzbrojený a velmi pohyblivý. Jeho zbraněmi byly síť (rete), trojzubec (fuscina) a dýka (pugio). Neměl přilbu ani štít, pouze chránič ramene (galerus) a paže. Jeho typickým protivníkem byl secutor.
- Secutor (Stíhač): Speciálně vyvinutý pro boj s retiariem. Měl podobnou výzbroj jako murmillo, ale jeho přilba byla hladká a zaoblená, bez výčnělků, aby se nezachytila do sítě.
- Thraex (Thrák): Vyzbrojen po vzoru thráckých válečníků. Měl malý čtvercový štít (parmula), přilbu s gryfem a charakteristický zahnutý meč (sica).
- Hoplomachus: Vyzbrojen jako řecký hoplita. Měl malý kulatý štít, kopí (hasta) a meč.
- Provocator (Vyzývač): Jediný typ, který bojoval pouze proti stejnému typu. Měl kompletní zbroj včetně hrudního plátu (cardiophylax) a přilby s hledím.
- Eques (Jezdec): Zahajoval boj na koni s kopím a dokončoval ho pěšky s mečem.
- Essedarius: Bojoval z dvoukolého válečného vozu po vzoru keltských válečníků.
🏟️ Průběh her (Munera)
Den v aréně měl obvykle pevně daný program: 1. Pompa: Slavnostní průvod všech účastníků her do arény, vedený pořadatelem (editor). 2. Venationes: Dopolední program, který zahrnoval lovy na exotická zvířata (lvy, tygry, slony, medvědy) dovezená z celé říše. 3. Meridiani: Polední "přestávka", během které probíhaly veřejné popravy odsouzených zločinců (noxii). Byli upalováni, ukřižováni nebo předhozeni šelmám. 4. Gladiátorské zápasy: Odpolední vrchol programu. Zápasy začínaly pozdravem císaři nebo pořadateli: „Ave, imperator, morituri te salutant!“ („Zdráv buď, císaři, jdoucí na smrt tě zdraví!“).
O osudu poraženého gladiátora, který se vzdal zdvižením prstu, rozhodoval pořadatel her, často na základě reakce publika. Gesto známé jako pollice verso (obrácený palec) je dnes interpretováno jako palec dolů pro smrt a palec nahoru pro milost, ale jeho skutečná podoba je mezi historiky předmětem sporů.
🏫 Výcvik a život v ludus
Gladiátoři žili a trénovali v kasárnách zvaných ludus. Tyto školy vlastnil a vedl lanista. Život zde byl podřízen tvrdé disciplíně a neustálému drilu. Gladiátoři se učili zacházet se zbraněmi pod dohledem zkušených trenérů (doctores). Přestože jejich život byl krutý, dostávali kvalitní stravu (převážně ječmen a fazole, což jim vyneslo přezdívku hordearii – ječmenožrouti) a nejlepší možnou lékařskou péči. Byli příliš cennou investicí, než aby se s nimi plýtvalo. V rámci školy tvořili komunitu zvanou familia gladiatoria, kde panovaly silné vazby a vzájemný respekt.
Nejznámějším gladiátorem historie je Spartakus, thrácký bojovník, který v roce 73 př. n. l. vedl masivní povstání otroků proti Římské republice.
🏛️ Gladiátoři v kultuře a umění
Gladiátoři byli častým námětem římského umění. Jejich vyobrazení se nacházejí na mozaikách, freskách, reliéfech, ale i na předmětech denní potřeby, jako jsou olejové lampy nebo keramika. V Pompejích se dochovalo mnoho graffiti, která oslavují konkrétní gladiátory a jejich vítězství.
Téma gladiátorů zůstává populární i v moderní kultuře. Mezi nejznámější díla patří:
- Film Spartakus (1960) režiséra Stanleyho Kubricka.
- Film Gladiátor (2000) režiséra Ridleyho Scotta, který oživil zájem o antický Řím a získal pět Oscarů.
- Televizní seriál Spartakus (2010–2013).
💡 Pro laiky
- Co byl gladiátor?
Představte si ho jako profesionálního sportovce ve starověkém Římě, jehož sportem byl boj na život a na smrt. Bojoval v aréně pro pobavení tisíců diváků.
- Byli všichni gladiátoři otroci?
Ne. Většina sice ano (váleční zajatci, zločinci), ale někteří muži se stali gladiátory dobrovolně. Lákala je sláva, peníze nebo možnost splatit dluhy.
- Umírali vždy v aréně?
Překvapivě ne. Zápasy na smrt byly sice běžné, ale nebyly pravidlem. Gladiátor byl pro svého majitele drahá investice (výcvik, strava, lékařská péče). Pokud bojoval statečně, často mu byla udělena milost, aby mohl bojovat znovu. Odhaduje se, že šance na přežití jednoho zápasu byla asi 90 %.
- Co znamená slavné gesto "palec dolů"?
Dnes si myslíme, že palec dolů znamenal smrt. Historici si ale nejsou jistí. Některé zdroje naznačují, že gesto pro smrt mohl být palec směřující nahoru (jako tasený meč) nebo k hrdlu, zatímco palec schovaný v pěsti (pollice compresso) mohl znamenat milost.