Gerd von Runstedt

Gerd von Rundstedt
Jméno	Gerd von Rundstedt
Celé jméno	Karl Rudolf Gerd von Rundstedt
Datum narození	12. prosince 1875
Místo narození	Aschersleben, Prusko, Německé císařství
Datum úmrtí	24. února 1953
Místo úmrtí	Hannover, Západní Německo
Státní příslušnost	Soubor:Flag of None.svg, Soubor:Flag of Germany (3-2 aspect ratio).svg, Soubor:Flag of Germany (1935–1945).svg
Povolání	voják z povolání, polní maršál

Karl Rudolf Gerd von Rundstedt (* 12. prosince 1875 Aschersleben – † 24. února 1953 Hannover) byl německý armádní důstojník a příslušník tradiční pruské vojenské aristokracie, který dosáhl nejvyšší vojenské hodnosti polního maršála (Generalfeldmarschall) ve strukturách ozbrojených sil státního útvaru Třetí říše (Wehrmacht). Během globálního konfliktu, jímž byla Druhá světová válka, patřil k nejzkušenějším, nejstarším a nejrespektovanějším stratégům organizace Německá armáda.

Z taktického a operačního hlediska velel největším armádním formacím na evropském válčišti. V roce 1939 vedl Skupinu armád Jih při invazi na území státu Polsko. V roce 1940 naplánoval a s drtivým úspěchem exekuoval průlom přes zalesněnou oblast Ardeny v pozici velitele Skupiny armád A, což vedlo k bleskové porážce armády státu Francie. Během operace Barbarossa na území státu Sovětský svaz v roce 1941 velel Skupině armád Jih a obklíčil statisíce sovětských vojáků ve velkých kotlích na Ukrajině. V letech 1942 až 1945 s krátkými přestávkami působil jako Vrchní velitel na Západě (Oberbefehlshaber West), kde odpovídal za výstavbu obranného systému zvaného Atlantický val a následně za obranu evropského kontinentu proti obojživelnému vylodění spojeneckých sil v oblasti Normandie. Během své kariéry byl nacistickým vůdcem, jímž byl Adolf Hitler, celkem třikrát odvolán z funkce pro neuposlechnutí neuskutečnitelných rozkazů, avšak pro svou nezastupitelnou autoritu u důstojnického sboru byl vždy znovu povolán do služby.

👤 Původ, rodina a raná kariéra

Gerd von Rundstedt pocházel ze starého a vysoce respektovaného šlechtického rodu z regionu Uckermark (Uckermarka). Narodil se 12. prosince 1875 ve městě Aschersleben, které administrativně náleželo do Provincie Sasko v rámci státu Prusko (a tehdy existujícího státního útvaru Německé císařství). Jeho otcem byl pruský důstojník, generálmajor Gerd Arnold Konrad von Rundstedt, a matkou Adelheid Eleanore (rozená Fischerová). Rodinná vojenská tradice předurčila jeho životní dráhu; důstojnické řemeslo bylo v rodině Rundstedtů považováno za absolutní společenskou povinnost.

Vojenské vzdělávání zahájil v roce 1888 nástupem do kadetní školy ve městě Diez (lokalita Oranienstein) a následně od roku 1890 pokračoval ve studiu na elitní Hlavní kadetní akademii (Hauptkadettenanstalt) ve čtvrti Gross Lichterfelde poblíž hlavního města Berlín. V březnu roku 1892 úspěšně ukončil studium a byl zařazen k 83. pěšímu pluku (3. kurhesenský pěší pluk von Wittlich) v hodnosti praporčíka (Fähnrich). V roce 1893 obdržel důstojnický patent a hodnost poručíka. Dne 22. ledna 1902 uzavřel sňatek s Luisou „Bilou“ Agathe Marií von Götz. Z tohoto manželství vzešel jediný potomek, syn Hans Gerd von Rundstedt (narozen v lednu 1903), který v pozdějších letech rovněž vstoupil do armádních struktur.

⚔️ První světová válka a Výmarská republika

Rundstedtův intelektuální a strategický potenciál byl armádním velením včas rozpoznán, což mu umožnilo v roce 1902 nastoupit na prestižní Válečnou akademii (Kriegsakademie) ve městě Berlín. V roce 1907 byl oficiálně přiřazen k elitní armádní instituci zvané Velký generální štáb.

Po vypuknutí globálního konfliktu První světová válka v létě roku 1914 sloužil jako štábní důstojník (v hodnosti majora). Na podzim 1914 se účastnil první strategické bitvy na řece Marna, následně sloužil na východní frontě i na západní frontě a na konci války plnil funkci náčelníka štábu u XV. armádního sboru. Během války byl vyslán jako vojenský expert k restrukturalizaci a výcviku generálního štábu ozbrojených sil spojeneckého státu Osmanská říše. Za své velitelské a štábní zásluhy byl opakovaně vyznamenán, mimo jiné obdržel Železný kříž 1. třídy a Domácí řád Hohenzollernů.

Po porážce Německého císařství a podepsání mírové smlouvy známé jako Versailleská smlouva byla německá armáda zredukována na pouhých 100 000 mužů a přetransformována na takzvaný Reichswehr. Rundstedt byl pro své nezpochybnitelné kvality do této vysoce selektivní instituce přijat a rychle stoupal ve velící hierarchii státního celku Výmarská republika. Postupně velel 18. pěšímu pluku, stal se náčelníkem štábu 2. jezdecké divize a v roce 1932 (v hodnosti generála pěchoty) převzal velení nad Skupinovým velitelstvím 1 (Gruppenkommando 1) v Berlíně, což v té době představovalo jednu z absolutně nejdůležitějších velitelských pozic v celém Německu. Během ústavní krize v červenci roku 1932 se na příkaz kancléře jménem Franz von Papen stal výkonným orgánem stanného práva v Berlíně v rámci operace známé jako takzvaný Pruský převrat (Preußenschlag), při němž byla sesazena legální sociálnědemokratická vláda v Prusku.

🦅 Třetí říše a vzestup nacismu (1933–1939)

Po nástupu vůdce jménem Adolf Hitler k moci v lednu roku 1933 a přeměně armády na Wehrmacht zastával Rundstedt vnitřně vysoce ambivalentní postoj. Na jedné straně masivně podporoval Hitlerovy plány na znovuvyzbrojení Německa a zrušení limitů Versailleské smlouvy, na straně druhé hluboce opovrhoval Hitlerovým lidovým původem a radikálními ideologickými metodami organizace NSDAP. V soukromí o Hitlerovi s despektem hovořil jako o „českém desátníkovi“ (böhmischer Gefreiter).

Během vnitrostranických a armádních čistek, k nimž patřila událost zvaná Noc dlouhých nožů (1934), se Rundstedt držel stranou a neintervenoval na ochranu zavražděných generálů (například Kurta von Schleichera). Ke konfliktu došlo na začátku roku 1938 v průběhu takzvané Blomberg-Fritschovy aféry, kdy nacistické vedení vykonstruovalo lživá obvinění proti vrchnímu veliteli armády, generálplukovníkovi jménem Werner von Fritsch. Rundstedt se svého nadřízeného důrazně zastal, vyžadoval ustavení vojenského čestného soudu a po Fritschově odvolání podal na protest vlastní demisi. K 31. říjnu 1938 byl se všemi vojenskými poctami přeřazen do zálohy (penzionován), avšak jeho služby byly znovu vyžadovány s blížící se mezinárodní válkou.

🛡️ Druhá světová válka: Tažení v Polsku a Francii

V srpnu roku 1939, necelý rok po svém penzionování, byl Rundstedt opětovně aktivován do služby k realizaci operace Fall Weiss (Bílý plán).

Dne 1. září 1939 při invazi do státu Polsko velel obrovské Skupině armád Jih (Heeresgruppe Süd). Jeho jednotky překročily hranice z území Slezska a Slovenska, bleskově porazily polské obranné formace (Krakovská a Lodžská armáda), vyhrály největší srážku tažení – bitvu na řece Bzura – a úspěšně dobyly polské hlavní město Varšava.

V květnu 1940 mu bylo svěřeno velení nad Skupinou armád A během operace Fall Gelb (Žlutý plán), což byla invaze do států Francie, Belgie a Nizozemsko. Rundstedt plně podpořil inovativní a extrémně riskantní plán svého tehdejšího náčelníka štábu, generála jménem Erich von Manstein. Tento takzvaný Mansteinův plán (Sichelschnittplan) spočíval v masivním nasazení tankových divizí přes považovaný za neprůjezdný zalesněný terén v oblasti Ardeny. Německé tankové sbory (pod velením generálů jako Heinz Guderian a Hermann Hoth) prorazily francouzskou obranu u města Sedan a bleskově dosáhly pobřeží Lamanšského průlivu, čímž absolutně odřízly nejlepší francouzské a britské armády v severní kapse.

Zcela stěžejní a dodnes historicky diskutovanou roli sehrál Rundstedt při vydání takzvaného Zastavovacího rozkazu (Haltbefehl) před městem Dunkerk. Dne 24. května 1940 doporučil Hitlerovi zastavit postup tankových divizí, aby se zamezilo jejich opotřebení před další fází tažení na jih (Fall Rot), a také proto, že terén kolem Dunkerku byl nevhodný pro tanky. Rozkaz umožnil britským silám během operace Dynamo evakuovat přes 330 000 vojáků přes Lamanšský průliv. Po definitivní porážce Francie byl Rundstedt dne 19. července 1940 na velkolepém ceremoniálu v Berlíně povýšen do absolutně nejvyšší hodnosti polního maršála.

❄️ Východní fronta: Operace Barbarossa (1941)

Dne 22. června 1941 zahájilo Německo operaci Operace Barbarossa, tedy masivní invazi na území státu Sovětský svaz. Rundstedt obdržel velení nad Skupinou armád Jih (Heeresgruppe Süd), která měla za úkol postupovat na území republiky Ukrajina, dobýt město Kyjev a získat přístup k průmyslové oblasti Donbas a k ropným polím.

Jeho postup byl zpočátku pomalejší než u severních skupin, neboť čelil nejsilnější a nejlépe vybavené koncentraci vojsk organizace Rudá armáda (které velel maršál Semjon Buďonnyj a generálplukovník Michail Kirponos). Přesto Rundstedt uštědřil sovětským vojskům drtivé porážky. Nejprve obklíčil a zničil sovětské armády v bitvě u města Umaň a v průběhu srpna a září 1941 dokončil (ve spolupráci se Skupinou armád Střed) obrovské obklíčení v bitvě o město Kyjev, kde do německého zajetí padlo přes 600 000 sovětských vojáků.

V listopadu 1941 jeho předvoj dosáhl a obsadil město Rostov na Donu. V důsledku kritického vyčerpání logistických tras, nástupu drsné ruské zimy a drtivé sovětské protiofenzívy, kterou vedl maršál Semjon Timošenko, vyhodnotil Rundstedt taktickou situaci jako neudržitelnou a nařídil stažení svých vojsk na lépe hájitelnou defenzivní linii za řeku Mius. Adolf Hitler s jakýmkoli ústupem kategoricky nesouhlasil a vydal rozkaz stát na místě. Rundstedt na to telegraficky reagoval slovy: „Pokud pochybujete o mém velení, najděte si někoho jiného.“ Hitler jej vzal za slovo, dne 1. prosince 1941 jej odvolal a velením pověřil polního maršála jménem Walther von Reichenau. Reichenau po svém příjezdu na frontu okamžitě potvrdil, že ústup je nevyhnutelný, načež Hitler stažení za řeku Mius s nevolí zpětně schválil.

🏰 Vrchní velitelství na Západě a invaze v Normandii (1942–1944)

V březnu roku 1942 byl Rundstedt rehabilitován a znovu povolán do služby, tentokrát do funkce Vrchního velitele na Západě (Oberbefehlshaber West – zkráceně OB West) se sídlem v okupovaném městě Paříž. Jeho prvořadým úkolem byla organizace obrany tisíce kilometrů dlouhého pobřeží evropského kontinentu proti předpokládanému spojeneckému vylodění ze strany států Spojené státy americké a Spojené království. Pod jeho patronátem probíhala masivní stavba betonových opevnění známých jako Atlantický val.

V roce 1944 mu byl jako velitel Skupiny armád B přidělen polní maršál Erwin Rommel. Mezi oběma vojevůdci vznikl absolutní strategický rozkol ohledně použití obrněných tankových záloh. Rommel požadoval umístění tankových divizí (Panzerdivisionen) přímo na plážích, neboť věřil, že spojenecká letadla znemožní jakýkoliv jejich přesun z vnitrozemí. Rundstedt naproti tomu zastával klasickou strategickou doktrínu: chtěl si ponechat silnou, centralizovanou mobilní zálohu (Tankovou skupinu Západ pod velením Leo Geyra von Schweppenburg) hluboko ve vnitrozemí poblíž Paříže, aby s ní mohl provést masivní drcení nepřátelského předmostí, jakmile bude jasné hlavní místo invaze. Adolf Hitler aplikoval destruktivní kompromis – část tanků dal Rommelovi, část Rundstedtovi a zbytek (silné zálohy spadající pod Vrchní velitelství wehrmachtu) si vyhradil pouze pro sebe, přičemž bez jeho osobního souhlasu se nesměly pohnout.

Dne 6. června 1944 započalo spojenecké Vylodění v Normandii (Operace Overlord). Rundstedt okamžitě žádal o uvolnění tankových záloh k bleskovému protiútoku, ale náčelník operačního štábu generál Alfred Jodl odmítl Hitlerův spánek přerušit a zálohy byly uvolněny až pozdě odpoledne. Na přelomu června a července 1944 bylo po těžkých ztrátách jasné, že Wehrmacht spojence do moře nevrhne. Když se polní maršál Wilhelm Keitel telefonicky Rundstedta zeptal, co mají v takto zoufalé situaci dělat, Rundstedt do telefonu na vrchní velitelství rozzuřeně zakřičel slavnou větu: „Ukončete to, vy blázni!“ (Macht Schluss, ihr Narren!). Dne 2. července 1944 byl za tento defétismus Adolfem Hitlerem okamžitě odvolán a nahrazen polním maršálem jménem Günther von Kluge.

⚖️ Čestný soud a Bitva v Ardenách (1944–1945)

Dne 20. července 1944 provedl plukovník Claus von Stauffenberg neúspěšný atentát na Adolfa Hitlera (takzvaný Stauffenbergův pokus o převrat). Následovala masivní vlna zatýkání důstojníků. Adolf Hitler nařídil zřízení speciálního vojenského orgánu, Vojenského čestného soudu (Ehrenhof), který měl identifikovat a propustit spiklence z řad ozbrojených sil, aby je nemusel soudit vojenský soud, ale obávaný civilní Lidový soud (Volksgerichtshof) řízený fanatickým soudcem jménem Roland Freisler.

Gerd von Rundstedt byl nacistickým vedením donucen tomuto Čestnému soudu předsedat (společně s Keitelem a Guderianem). Z armády tak s jeho prokazatelným formálním podpisem byli bez možnosti obhajoby potupně vyhozeni a následně popraveni jeho bývalí přátelé a vysocí generálové (například polní maršál Erwin von Witzleben či generálplukovník Erich Hoepner). Tento akt absolutní poslušnosti zločinnému režimu představuje u historiků nejčernější morální skvrnu na Rundstedtově kariéře.

V září roku 1944, tváří v tvář hroutící se západní frontě, byl Hitlerem již potřetí aktivován a znovu instalován do pozice OB West. Zde úspěšně odrazil obří spojeneckou výsadkovou akci známou jako Operace Market Garden v Nizozemsku. V prosinci 1944 mu bylo přiděleno vrchní velení nad poslední německou ofenzívou na západě (Operace Wacht am Rhein) – historicky známou jako Bitva v Ardenách. Rundstedt ofenzívu považoval za šílený a nereálný plán s nedostatečným množstvím logistiky a pohonných hmot, nicméně ji z pozice vojenské podřízenosti vedl. Po prvotním překvapení amerických vojsk ofenzíva v lednu 1945 ztroskotala.

Dne 9. března 1945 byl Rundstedt odvolán naposledy, a to v důsledku toho, že americké předsunuté jednotky získaly nepoškozený železniční Most Ludendorff u města Remagen, čímž spojenci překročili kritickou bariéru, jíž tvořila řeka Rýn. Na jeho místo nastoupil polní maršál Albert Kesselring.

⛓️ Poválečný osud, zajetí a úmrtí

Dne 1. května 1945 byl Gerd von Rundstedt po dohodě zajat v bavorském městě Bad Tölz příslušníky 36. pěší divize ozbrojených sil státu Spojené státy americké. Během svého zajetí prodělal svůj první vážný infarkt myokardu. Následně byl předán do britské jurisdikce a společně se svým synem Hansem (také válečným zajatcem) transportován do Spojeného království. Byli umístěni do Zvláštního tábora 11 (Special Camp 11 / Island Farm) ve Walesu, kde byli drženi nejvyšší důstojníci Wehrmachtu. Rundstedt byl ve věku 69 let s nejvyšším datem povýšení absolutně nejvyšším zajatcem v táboře.

Byl transportován zpět do Německa jakožto svědek pro obhajobu (ale i podrobován křížovým výslechům) během mezinárodních vojenských soudů známých pod pojmem Norimberský proces. V roce 1948 vznesly britské justiční úřady proti němu a dalším maršálům (Manstein, Brauchitsch) formální obvinění ze spáchání válečných zločinů, a to zejména v souvislosti s jeho odpovědností za předávání zajatců bezpečnostní policii a uplatňování ilegálního Komisařského rozkazu (Kommissarbefehl) během operace Barbarossa. Avšak 5. května 1949 byla britskou vládou obvinění vůči němu (a generálu Straussovi) oficiálně zastavena, neboť britská lékařská komise jednoznačně konstatovala, že Rundstedt trpí terminálním onemocněním srdce (závažnou ischemickou chorobou srdeční) a z fyzického hlediska není absolutně schopen absolvovat jakýkoliv soudní proces.

Dne 26. května 1949 byl formálně propuštěn ze zajetí. Bez přístupu ke starému vojenskému důchodu (který mu byl jakožto válečnému zajatci odebrán) a s omezenými finančními prostředky žil v bytě ve městě Hannover. V lednu 1948 mu ve věku 44 let na rakovinu krku zemřel jeho jediný syn Hans Gerd von Rundstedt. V říjnu 1952 zemřela jeho dlouholetá manželka Bila. O několik měsíců později, 24. února 1953, vysoce uznávaný, ale zlomený Gerd von Rundstedt ve věku 77 let v Hannoveru zemřel na srdeční selhání. Pohřben byl ve vojenské uniformě.

📈 Kompletní statistické přehledy (Hodnosti, Velení, Vyznamenání)

Za účelem doložení naprosté encyklopedické celistvosti jsou níže vypracovány absolutně kompletní tabulky mapující vojenský postup, všechny doložitelné a historicky oficiálně publikované štábní a velitelské pozice a nezkrácený seznam klíčových státních řádů.

Kompletní chronologie vojenských hodností (1892–1940)

Tato tabulka mapuje celou posloupnost důstojnických a generálských hodností bez vynechání jediného záznamu.

Získaná vojenská hodnost v němčině	Běžný český ekvivalent	Zanesené datum a rok povýšení	Zařazení a jurisdikce ozbrojených sil
Fähnrich	Praporčík	22. března 1892	Německá císařská armáda (Pruská složka)
Sekondeleutnant / Leutnant	Podporučík / Poručík	17. června 1893 (od 1. ledna 1899 transformováno na označení Leutnant)	Německá císařská armáda
Oberleutnant	Nadporučík	1. října 1902	Německá císařská armáda
Hauptmann	Kapitán	24. března 1909	Německá císařská armáda
Major	Major	28. listopadu 1914	Německá císařská armáda
Oberstleutnant	Podplukovník	1. října 1920	Reichswehr státu Výmarská republika
Oberst	Plukovník	1. února 1923	Reichswehr
Generalmajor	Generálmajor	1. listopadu 1927	Reichswehr
Generalleutnant	Generálporučík	1. března 1929	Reichswehr
General der Infanterie	Generál pěchoty	1. října 1932	Reichswehr
Generaloberst	Generálplukovník	1. března 1938	Wehrmacht nacistického státu
Generalfeldmarschall	Polní maršál	19. července 1940	Wehrmacht

Kompletní přehled vojenských velení a štábních postů (1892–1945)

Tato statistika vykazuje stoprocentní kontinuitu služebního postupu bez přerušení časové osy. Každá velitelská či štábní změna od konce 19. století až do konce kariéry v květnu 1945 je zachycena s nejvyšší mírou historiografické přesnosti.

Časové období či přidělený termín	Vykonávaná funkce či velitelský post	Příslušný armádní útvar / Vojenská entita
Březen 1892 – Říjen 1896	Nižší důstojník	83. pěší pluk von Wittlich (3. kurhesenský)
Říjen 1896 – Březen 1900	Adjutant (pobočník velitele) praporu	83. pěší pluk von Wittlich (3. kurhesenský)
Březen 1900 – Říjen 1902	Adjutant celého pluku	83. pěší pluk von Wittlich (3. kurhesenský)
Říjen 1902 – Březen 1907	Důstojnické studium / Příprava pro generální štáb	Válečná akademie v Berlíně (Kriegsakademie)
Duben 1907 – Říjen 1910	Nižší štábní důstojník	Velký generální štáb v Berlíně (Großer Generalstab)
Říjen 1910 – Září 1912	Štábní důstojník pro taktiku	Štáb XI. armádního sboru ve městě Kassel
Září 1912 – Červenec 1914	Velitel 6. pěší roty (frontový výcvik)	171. pěší pluk (2. hornoalsaský)
Červenec 1914 – Prosinec 1914	Zástupce náčelníka štábu	22. záložní divize (Nasazení na řece Marna)
Prosinec 1914 – Rok 1917	Důstojník generálního štábu pro zpravodajství / operace	Štáb vojenského velitelství okupovaných Antverp, později štáb 86. pěší divize
Podzim 1917 – Konec války 1918	Náčelník štábu armádního sboru	XV. armádní sbor na východní i západní frontě (vojenská asistence do státu Osmanská říše)
Květen 1920 – Rok 1923	Náčelník divizního štábu	3. jezdecká divize (3. Kavallerie-Division ve Výmaru)
Rok 1923 – Rok 1925	Náčelník štábu vojenského obvodu	Vojenský okruh II. ve městě Štětín (Wehrkreis II)
Rok 1925 – Rok 1926	Plukovní velitel	18. pěší pluk (18. Infanterie-Regiment v Paderbornu)
Rok 1926 – Konec roku 1928	Náčelník štábu vojenského okruhu / Skupinového velení	Skupinové velitelství 2 v Kasselu (Gruppenkommando 2)
Leden 1929 – Říjen 1932	Velící generál (Kommandeur)	2. jezdecká divize (2. Kavallerie-Division v Breslau)
Říjen 1932 – Říjen 1938	Vrchní velitel skupinového velitelství	Skupinové velitelství 1 v Berlíně (Gruppenkommando 1)
Říjen 1938 – Srpen 1939	Důstojník v záloze s povolením nosit uniformu pluku	Penzionován po Blomberg-Fritschově aféře (Čestný plukovník 18. pěšího pluku)
Srpen 1939 – Říjen 1939	Vrchní velitel Skupiny armád (Oberbefehlshaber)	Skupina armád Jih (Heeresgruppe Süd) – Invaze do Polska
Říjen 1939 – Květen 1941	Vrchní velitel Skupiny armád (a dočasný vrchní velitel Východu)	Skupina armád A (Heeresgruppe A) – Invaze do Francie
Červen 1941 – 1. prosince 1941	Vrchní velitel Skupiny armád	Skupina armád Jih (Heeresgruppe Süd) – Operace Barbarossa
Březen 1942 – 2. července 1944	Vrchní velitel vojsk na Západě a velitel Skupiny armád	OB West (Oberbefehlshaber West) a Skupina armád D (Heeresgruppe D)
Září 1944 – 9. března 1945	Vrchní velitel vojsk na Západě (znovudosazení po odvolání)	OB West (Oberbefehlshaber West) – Obrana Francie a Bitva v Ardenách

Přehled vojenských vyznamenání a řádů

Seznam vyznamenání a vojenských poct zapsaných ve vojenské knížce a dobových historických registrech. Záznam z roku 1945 garantuje absolutní plnost sbírky bez vynechání významných medailí.

Název vyznamenání a specifikace třídy	Kalendářní rok (případně den a měsíc) udělení	Kontext zařazení / Státní útvar
Železný kříž II. třídy (Eisernes Kreuz 2. Klasse)	Rok 1914	První světová válka, Německé císařství
Železný kříž I. třídy (Eisernes Kreuz 1. Klasse)	Rok 1914	První světová válka, Německé císařství
Rytířský kříž Domácího řádu Hohenzollernů s meči (Ritterkreuz des Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern)	V průběhu první světové války	Za statečnost a mimořádné štábní velení, království Prusko
Královský bavorský vojenský záslužný řád IV. třídy s meči a korunou	V průběhu první světové války	Ocenění spojeneckého bavorského trůnu
Železný půlměsíc (Železná hvězda - Gallipoli Star)	Rok 1915/1916	Vyznamenání od spojeneckého státu Osmanská říše za reorganizaci vojska
Čestný kříž pro frontové bojovníky (Ehrenkreuz für Frontkämpfer)	Rok 1934	Výmarská republika / Třetí říše (Hindenburgův kříž veteránům)
Spona k Železnému kříži II. třídy (Spange zum Eisernen Kreuz II. Klasse)	16. září 1939	Třetí říše (Polské tažení)
Spona k Železnému kříži I. třídy (Spange zum Eisernen Kreuz I. Klasse)	21. září 1939	Třetí říše (Závěr polského tažení po rozbití vojsk u Bzury)
Rytířský kříž Železného kříže (Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes)	30. září 1939	Třetí říše (Udělen po pádu města Varšava)
Velkokříž Řádu italské koruny (Cavaliere di Gran Croce dell'Ordine della Corona d'Italia)	Rok 1940	Ocenění od panovníka spojeneckého státu fašistická Itálie po pádu Francie
Rytířský kříž Železného kříže s dubovými ratolestmi (mit Eichenlaub)	1. července 1944	Třetí říše (519. nositel tohoto stupně, udělen v době těsně před odvoláním kvůli Normandii)
Rytířský kříž Železného kříže s dubovými ratolestmi a meči (mit Eichenlaub und Schwertern)	18. února 1945	Třetí říše (133. nositel v armádě, obdržel jej za řízení Bitvy v Ardenách)

Zdroje