Franz von Papen

Franz von Papen
Celé jméno	Franz Joseph Hermann Michael Maria von Papen
Datum narození	29. října 1879
Místo narození	Werl, Vestfálsko, Pruské království, Německé císařství
Datum úmrtí	2. května 1969
Místo úmrtí	Obersasbach, Bádensko-Württembersko, Západní Německo
Státní příslušnost
Manželka	Martha von Boch-Galhau
Alma mater	Pruská vojenská akademie
Povolání	voják, politik, diplomat, státník
Politická strana	Zentrum (do 1932), nestraník (1932–1938), NSDAP (od 1938)
Funkce</
Ocenění	Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského, Zlatý stranický odznak NSDAP

Franz von Papen (celým jménem Franz Joseph Hermann Michael Maria von Papen) byl německý armádní důstojník, ultrakonzervativní katolický politik, státník a kariérní diplomat. Z historického a politologického hlediska představuje jednu z nejkontroverznějších a nejfatálnějších postav německých dějin 20. století. Ačkoli sám nikdy nesdílel radikální plebejský nacismus a vnímal se jako zástupce tradiční aristokratické a monarchistické elity, sehrál naprosto klíčovou a přímou roli v destrukci demokratické Výmarské republiky a v instalaci Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře v lednu roku 1933.

Během své dlouhé kariéry prošel diametrálně odlišnými fázemi. Za první světové války působil jako vojenský atašé a organizátor rozsáhlé špionážní a sabotážní sítě ve Spojených státech amerických, odkud byl v roce 1915 diplomaticky vyhoštěn. V době Výmarské republiky zastupoval zájmy katolické strany Zentrum, kterou však svým elitářstvím zradil. V roce 1932 stanul na půl roku v čele Německa jako 13. říšský kancléř ve zpolitičtělém a neoblíbeném takzvaném „Kabinetu baronů“. Z této pozice svévolně a protiústavně zlikvidoval legitimní demokratickou vládu v Prusku (takzvaný Preußenschlag).

Ve snaze pomstít se svému politickému rivalovi Kurtu von Schleicherovi zosnoval Papen na přelomu let 1932 a 1933 fatální alianci konzervativců s Hitlerovou NSDAP. Ve svém hlubokém politickém diletantismu se domníval, že v pozici vicekancléře dokáže Hitlera kontrolovat a zmanipulovat pro zájmy aristokracie. Po okamžité marginalizaci a zavraždění svých nejbližších spolupracovníků během Noci dlouhých nožů na svou vnitropolitickou funkci rezignoval, avšak nacistickému režimu nadále věrně a vysoce efektivně sloužil jako klíčový diplomat – nejprve coby velvyslanec připravující anexi Rakouska a následně jako strategický vyslanec v neutrálním Turecku po většinu druhé světové války.

🗓 Současnost a historická reflexe

V moderní politologii a historiografii let 2025 a 2026 je jméno Franze von Papena používáno jako ustálený termín a analytický model pro selhání tradičních pravicových elit. Odborníci používají pojem „Papenův efekt“ (The von Papen effect) pro popsání politické situace, kdy se etablované konzervativní či středopravicové strany v naivní víře o udržení kontroly spojí s extrémistickými nebo krajně pravicovými populistickými hnutími, aby jimi byly následně zcela pohlceny a zlikvidovány. Tato analogie rezonovala například ve francouzském i celoevropském mediálním prostoru během volebních kampaní do Evropského parlamentu a národních shromáždění na jaře 2025.

Významnou akademickou sebereflexi jeho odkazu přineslo vydání prestižní vědecké edice *The Cambridge History of the Holocaust* na přelomu let 2025 a 2026. Nové svazky analyzují Papenovo kancléřství z roku 1932 nikoliv jako pouhou mezihru, ale jako epochální bod, kdy státní aparát vědomě kapituloval před pouličním násilím. Publikace podrobně rozebírá Papenovo zrušení zákazu úderných oddílů SA, jež mělo za následek stovky mrtvých v ulicích ještě předtím, než se Hitler vůbec chopil moci.

Jeho osoba je i na mezinárodním poli předmětem neustálého zkoumání kvůli jeho takřka „zázračnému“ přežití všech režimů. Německá historická muzea (například Deutsches Historisches Museum v Berlíně) ve svých aktuálních výstavách o pádu Výmarské republiky zdůrazňují absurditu norimberského osvobozujícího rozsudku – Papen unikl oprátce navzdory tomu, že patřil k hlavním inženýrům nacistického uchopení moci. Historikové dnes vysvětlují jeho osvobození primárně úzkým mandátem mezinárodního soudu (zaměřeného na přípravu útočné války), nikoliv jako důkaz jeho morální nebo politické neviny.

👤 Mládí, původ a špionáž v USA

Franz Joseph Hermann Michael Maria von Papen se narodil 29. října 1879 ve vestfálském městě Werl. Pocházel ze starobylé, velmi bohaté a hluboce věřící římskokatolické aristokratické rodiny, která nesla dědičný šlechtický titul „Erbsälzer zu Werl und Neuwerk“ (Dědiční salináři z Werlu). Toto zázemí mu od útlého dětství vštípilo hluboký konzervatismus, elitářství a nezlomnou víru ve vlastní nadřazenost a vůdčí poslání pruské aristokracie.

V souladu s rodinnou tradicí byl v jedenácti letech odeslán do kadetní školy a následně absolvoval elitní Pruskou vojenskou akademii. Během služby u prestižního 5. vestfálského hulánského pluku prokázal vynikající jezdecké schopnosti, ale i značnou dávku arogance. Jeho společenský a finanční status byl dále zásadně posílen v roce 1905, kdy uzavřel výhodný sňatek s Marthou von Boch-Galhau, dcerou pohádkově bohatého průmyslníka z vlivné keramické dynastie Villeroy & Boch. Díky rodinnému bohatství Papen nikdy nepoznal existenční starosti, což formovalo jeho arogantní přístup k sociálním problémům běžného obyvatelstva.

V roce 1913 vstoupil na pole mezinárodní diplomacie. Byl jmenován vojenským atašé při německém velvyslanectví ve Washingtonu D.C. s působností i pro Mexiko. Když v roce 1914 propukla první světová válka, Spojené státy americké zůstaly zpočátku neutrální a masivně dodávaly zbraně, munici a průmyslový materiál státům Dohody (především Velké Británii a Francii). Papen dostal z Berlína rozkaz tyto dodávky za každou cenu přerušit.

Využil obrovské utajené vládní fondy a v Severní Americe zorganizoval rozsáhlou špionážní a sabotážní síť. Založil takzvané krycí (fiktivní) společnosti, které skupovaly veškerý dostupný střelný prach a hydraulické lisy na trhu, aby je odepřely dohodovým spojencům. Rovněž osobně řídil agenty, kteří umisťovali zápalné bomby do nákladních lodí a organizovali pumové útoky na strategickou infrastrukturu (například zničení železničního mostu ve Vanceboro na hranicích s Kanadou). Jeho aktivity však byly americkou kontrarozvědkou brzy odhaleny. V prosinci 1915 byl Papen prohlášen za „persona non grata“ a za hrubé porušení americké neutrality s ostudou vyhoštěn. Po návratu do Evropy sloužil jako štábní důstojník na západní frontě u Sommy a v roce 1917 byl převelen na Blízký Východ, kde působil jako styčný důstojník a major osmanské armády v Palestině pod velením generála Ericha von Falkenhayna.

💼 Vstup do politiky a Výmarská republika

Kolaps Německého císařství v roce 1918 nesl Papen jako obrovskou osobní a národní tragédii. Nově vzniklou demokratickou Výmarskou republikou hluboce opovrhoval. Na rozdíl od mnoha jiných šlechticů však nestál stranou, ale rozhodl se proti republice bojovat zevnitř jejích vlastních institucí. Vystoupil z armády v hodnosti podplukovníka a v roce 1921 byl zvolen do Pruského zemského sněmu (Landtag) jako poslanec za katolickou Německou stranu centra (Zentrum).

Uvnitř strany reprezentoval Papen izolované, extrémně pravicové a konzervativní křídlo. Opovrhoval republikánskou linií své strany a ostře kritizoval její koaliční spolupráci s levicovou SPD. Jako bohatý majitel kontrolního balíku akcií v předním katolickém deníku *Germania* se neustále snažil ovlivňovat katolické veřejné mínění směrem k autoritářství, obnově monarchie a obraně zájmů velkostatkářů. Navzdory svému bohatství a společenským konexím však byl v parlamentu považován za politického outsidera a lehkého diletanta bez hlubšího vlivu na státní chod.

🏛 Kancléřský úřad a Kabinet baronů

Jeho historická chvíle přišla v době nejhlubší paralýzy německé politiky v květnu 1932. Tehdejší zákulisní vládce Německa, generál Kurt von Schleicher, přesvědčil starého prezidenta Paula von Hindenburga, aby odvolal kancléře Heinricha Brüninga. Schleicher hledal na post nového kancléře povolnou, politicky slabou loutku, která by neodporovala zájmům armády a zároveň by dokázala uklidnit konzervativní pravici. Jeho volba padla na aristokratického přítele Franze von Papena.

Dne 1. června 1932 byl Franz von Papen šokované veřejnosti představen jako nový říšský kancléř. Jeho vláda se zapsala do dějin pod hanlivým novinářským označením „Kabinet baronů“ (Kabinett der Barone). Zasedali v něm totiž výhradně nepolitičtí konzervativci, šlechtici, průmyslníci a generálové bez sebemenší podpory v tehdejším parlamentu. Jeho domovská strana Zentrum ho za tuto zradu a přijetí úřadu okamžitě ze svých řad vyloučila.

Papenovo půlroční kancléřství bylo katastrofou, jež vydláždila cestu extrémistům. Ve snaze zavděčit se Hitlerovi a získat toleranci NSDAP Papen zrušil Brüningův vládní zákaz nacistických paramilitárních oddílů SA a SS. Tento krok vyvolal v Německu okamžitou vlnu pouličního teroru, takzvaných „krvavých nedělí“, při nichž v pouličních bitvách s komunisty umíraly stovky lidí.

Nejfatálnějším Papenovým ústavním zásahem byl takzvaný Preußenschlag (Pruský převrat) ze dne 20. července 1932. Pod záminkou, že zemská vláda největšího německého státu (Pruska) nedokáže zajistit pořádek v ulicích, odvolal Papen pomocí prezidentova dekretu legitimní sociálnědemokratickou pruskou vládu premiéra Otto Brauna. Sám se následně jmenoval Říšským komisařem pro Prusko, zavedl stanné právo a purgoval pruskou státní policii od demokratů. Tímto aktem zcela rozvrátil německý federální systém a zničil poslední baštu demokratického odporu, což nacistům o půl roku později extrémně usnadnilo centralizaci moci.

Navzdory zahraničněpolitickým úspěchům (Papenovi se na konferenci v Lausanne podařilo zrušit drtivou většinu německých válečných reparací) zůstal doma absolutně nenáviděn jak levicí, tak pravicí. Ve volbách v červenci a listopadu 1932 propadl. V prosinci 1932 jej generál Kurt von Schleicher zbavil podpory armády a prezident Hindenburg byl nucen Papena odvolat. Novým kancléřem se stal sám Schleicher.

🤝 Pakt s ďáblem: Nástup Hitlera k moci

Odvolaný Franz von Papen pocítil vůči Schleicherovi obrovskou zahořklost a touhu po pomstě. Ačkoliv již nebyl v úřadu, zachoval si úzký, téměř synovský vztah ke starému prezidentu Hindenburgovi, s nímž se pravidelně scházel. V lednu 1933 inicioval sérii tajných a konspirativních schůzek (například ve vile bankéře Kurta von Schrödera v Kolíně nad Rýnem) přímo s Adolfem Hitlerem.

Zde zosnoval plán, který se ukázal být největším politickým omylem dvacátého století. Papen Hindenburgovi navrhl, aby Schleichera odvolal a kancléřem jmenoval Hitlera, přičemž sám Papen by zaujal pozici vicekancléře a Říšského komisaře pro Prusko. Cílem bylo vytvořit koalici, v níž by měli nacisté (Hitler, Göring a Frick) pouze tři ministerstva, zatímco drtivou většinu silových rezortů by ovládali Papenovi konzervativci. Papen a jeho spojenci trpěli absolutní politickou slepotou a elitářskou arogancí; věřili, že nevzdělaného vůdce ulice Hitlera dokážou politicky izolovat a využít jeho masovou podporu pro své vlastní monarchistické a pravicové cíle. Papen tehdy pronesl svůj proslulý výrok: „Do dvou měsíců Hitlera zatlačíme do kouta tak, že bude kvičet.“

Dne 30. ledna 1933 Hindenburg podepsal jmenovací dekrety a Hitler se stal kancléřem s Papenem v roli vicekancléře. Papenova iluze kontroly se zhroutila v řádu několika týdnů. Hitler bleskově ovládl policii a po požáru Říšského sněmu v únoru 1933 suspendoval pomocí mimořádného dekretu ústavní práva. Když byl v březnu v parlamentu schvalován Zmocňovací zákon (jenž ustanovil Hitlerovu absolutní diktaturu), Papen z pozice vicekancléře hlasoval pro.

⚔️ Marburský projev a Noc dlouhých nožů

Do poloviny roku 1934 byl Franz von Papen ve vlastní vládě zcela marginalizován. Nacisté si usurpowali veškerou moc a on sloužil již jen jako diplomatické krytí pro zahraničí a konzervativní vrstvy. Během jara 1934 v zemi vrcholilo napětí spojené s nekontrolovatelným pouličním terorem složek SA pod vedením Ernsta Röhma.

Papenův štáb, tvořený mladými konzervativními intelektuály (Edgar Jung, Herbert von Bose a Fritz Günther von Tschirschky), přesvědčil vicekancléře k riskantnímu vystoupení. Dne 17. června 1934 přednesl Papen na univerzitě v Marburgu takzvaný Marburský projev (napsaný Edgarem Jungem). V tomto mimořádně odvážném projevu Papen otevřeně a veřejně kritizoval nacistické excesy, falešný kult osobnosti, omezování svobody slova a násilí prováděné jednotkami SA. Požadoval ukončení revoluce a návrat k pořádku a křesťanským hodnotám. Projev vzbudil v zemi obrovský ohlas a konzervativní buržoazie v něm spatřovala jiskru naděje na zkrocení nacistů.

Pro Adolfa Hitlera a Josepha Goebbelse (který okamžitě zakázal projev publikovat v tisku) to však znamenalo překročení červené linie. Papen doufal, že jej v kritice nacistů plně podpoří prezident Hindenburg a armáda. Místo toho Hitler tuto krizi využil k provedení absolutní vnitrostranické a státní čistky známé jako Noc dlouhých nožů (30. června 1934). Během této krvavé noci vraždila komanda SS a Gestapa nejen představitele SA, ale i celou řadu konzervativních opozičníků.

Jednotky SS vtrhly do Papenova úřadu vicekancléře. Bývalý kancléř Kurt von Schleicher byl zavražděn. Papenovi nejbližší spolupracovníci a autoři projevu, Edgar Jung a Herbert von Bose, byli rovněž zastřeleni. Sám Franz von Papen vyvázl životem jen o vlásek, a to výhradně díky svému blízkému osobnímu vztahu s Hindenburgem (Hitler si netroufl zlikvidovat Hindenburgova oblíbence). Papen byl držen několik dní v izolaci v přísném domácím vězení. Projevil naprostý nedostatek osobní odvahy a loajality k vlastním zavražděným kolegům – neodvážil se veřejně protestovat. V srpnu 1934, po smrti Hindenburga, formálně rezignoval na post vicekancléře, čímž symbolicky potvrdil kapitulaci zbytků konzervativního státu před nacismem.

🌍 Diplomat ve službách Třetí říše

Ačkoliv byl ve vnitřní politice vyřazen a ponižen, Papen přijal nabídku Adolfa Hitlera pracovat pro Třetí říši na mezinárodním diplomatickém poli. Svou arogancí a mezinárodním šarmem byl ideálním nástrojem pro uklidnění evropských mocností.

V srpnu 1934, jen několik týdnů po vraždě Engelberta Dollfusse, byl odeslán jako zvláštní vyslanec a posléze velvyslanec do Vídně. V Rakousku působil od roku 1934 do roku 1938 a jeho hlavním a úspěšným úkolem bylo diplomaticky, ekonomicky a subverzivně podkopávat nezávislost rakouského státu. Trpělivou prací rozeštváváním rakouských vládních frakcí připravil dokonalou diplomatickou půdu pro takzvaný Anšlus z března 1938. Jakmile Hitler převzal nad Rakouskem moc, Papen byl z Vídně stažen, za své služby byl v únoru 1938 přijat do NSDAP a byl mu udělen Zlatý stranický odznak.

V dubnu 1939 byl jmenován německým velvyslancem v neutrálním Turecku (se sídlem v Ankaře), kde sloužil po většinu druhé světové války (1939–1944). Jeho cílem bylo udržet vojensky silné Turecko mimo spojenecký (dohodový) tábor a zajistit plynulé dodávky životně důležitého tureckého chromu pro německý válečný průmysl. V roce 1941 podepsal Německo-tureckou smlouvu o přátelství.

Během jeho ankaranského působení proběhla jedna z nejslavnějších špionážních afér 2. světové války – takzvaná Operace Cicero. Papen najal Elyesu Baznu, osobního komorníka britského velvyslance v Turecku, který Němcům za obrovské peníze vynášel nejpřísněji tajné britské dokumenty (mimo jiné i záznamy z mezinárodních konferencí o plánech spojenecké invaze).

V moderní historiografii je Papenově činnosti v Turecku připisována jedna vysoce ambiciózní, leč doložitelná role. Existují svědectví o tom, že Papen v Turecku spolupracoval s tehdejším apoštolským delegátem (papežským nunciem) a budoucím papežem Janem XXIII. (Angelo Giuseppem Roncallim) na záchraně několika desítek tisíc evropských Židů prchajících z obsazeného Pobaltí a Řecka. Papen využíval svůj vliv na německé byrokraty, aby tranzitním lodím s židovskými uprchlíky umožnil bezpečný průplav Černým a Středozemním mořem, zjevně ve snaze vytvořit si alibi (tzv. Persilschein) pro poválečné zúčtování. V srpnu 1944, když Turecko přerušilo s Německem diplomatické styky, se Papen vrátil do hroutící se vlasti.

⚖️ Norimberský proces a poválečný život

V dubnu 1945 byl Franz von Papen zajat americkými jednotkami v Porúří. Spolu s dalšími špičkami poraženého státu byl převezen před Mezinárodní vojenský tribunál a zařazen do hlavního Norimberského procesu s hlavními válečnými zločinci. Čelil obvinění ve dvou bodech obžaloby: účast na společném plánu nebo spiknutí (Bod 1) a zločiny proti míru za agresivní diplomacii směřující k anšlusu a přípravě války (Bod 2).

Proces ukázal meze mezinárodního práva. Papenova obhajoba byla chladná a kalkulovaná. Prohlásil se za oběť režimu, neustále se oháněl Marburským projevem a hrozbou vlastní smrti během Noci dlouhých nožů. Tvrdil, že anšlus Rakouska prosazoval výhradně mírovou, evoluční cestou. Dne 1. října 1946 jej Mezinárodní vojenský tribunál (k velkému zklamání amerických a sovětských prokurátorů) zprostil viny a společně s Hjalmarem Schachtem a Hansem Fritzschem ho osvobodil. Soud konstatoval, že morální vina za pomáhání Hitlerovi k moci nespadá do striktní právní definice přípravy útočné války.

Jeho propuštění však vyvolalo v Německu vlnu odporu. V únoru 1947 byl postaven před německý denacifikační soud (Spruchkammer), který posuzoval jeho osobní politickou odpovědnost. Tento soud jej klasifikoval jako „hlavního viníka“ (Hauptschuldiger) a odsoudil jej k osmi letům vězení v pracovním táboře a ke konfiskaci veškerého majetku. Papen však ve vězení nestrávil dlouhou dobu. Kvůli věku a špatnému zdraví byl v roce 1949 (po pouhých dvou letech) předčasně propuštěn a díky apelačním soudům získal zpět většinu svého lukrativního majetku i šlechtické renty.

Ve svých posledních dvaceti letech žil pohodlným životem na svých sídlech v západním Německu. V roce 1952 vydal silně apologetické a alibistické paměti s názvem *Der Wahrheit eine Gasse* (Ulička pro pravdu), ve kterých veškerou vinu svaloval na okolnosti, oponenty a dějinnou nutnost. Neúspěšně se pokoušel získat zpět politický a společenský vliv v padesátých letech; společnost tehdejší Spolkové republiky jej však striktně ostrakizovala jako muže, který Evropě „otevřel dveře do propasti“. V roce 1959 mu byl navíc odňat titul tajného papežského komořího. Franz von Papen zemřel přirozenou smrtí v nedožitých 90 letech dne 2. května 1969 v jihoněmeckém Obersasbachu. Pohřben byl ve městě Wallerfangen v Sársku.

📈 Statistiky a chronologie kariéry

Následující tabulky prezentují vyčerpávající a historicky zcela kompletní přehled úřadů, diplomatických postů a životních milníků Franze von Papena. Žádné z funkčních období není pro zachování plného historického kontextu vynecháno.

Přehled vládních a diplomatických funkcí

Chronologická posloupnost politických a exekutivních pozic zastávaných před vznikem a během existence Třetí říše.

Získání funkce	Oficiální název úřadu / Diplomatický post	Datum ukončení či odvolání z funkce
Říjen 1913	Vojenský a námořní atašé u Velvyslanectví císařského Německa ve Washingtonu D.C. (krytí i pro Mexiko)	Prosinec 1915 (diplomatické vyhoštění a status persona non grata za špionáž a terorismus na území USA)
Únor 1921	Poslanec za stranu Zentrum v Pruském zemském sněmu (Preußischer Landtag) za volební obvod Vestfálsko	Duben 1932 (rezignace před nástupem do vládních křesel)
1. června 1932	13. říšský kancléř Výmarské republiky (Reichskanzler) v čele takzvaného Kabinetu baronů	3. prosince 1932 (nucená demise pro absolutní nedůvěru v zemi a opozici armády, nástupcem K. von Schleicher)
20. července 1932	Říšský komisař pro Prusko (Reichskommissar für Preußen) po provedení protiústavního Pruského puče	10. dubna 1933 (úřad posléze předán a sloučen pod moc H. Göringa)
30. ledna 1933	Říšský vicekancléř (Stellvertreter des Reichskanzlers) v koaliční vládě A. Hitlera	7. srpna 1934 (rezignace na civilní post z důvodu marginalizace a vrahů SA při Noci dlouhých nožů)
21. března 1933	Člen Říšského sněmu (Mitglied des Reichstages)	Duben 1945 (společně s pádem sněmovního tělesa totalitní Říše)
26. července 1934	Zvláštní vyslanec (Sondergesandter) s plnou mocí pro zklidnění krizové agendy ve Vídni	O několik týdnů později povýšen na regulérní ambasadorský post
20. srpna 1934	Řádný německý velvyslanec u spolkové rakouské vlády v Rakousku (Vídeň)	11. února 1938 (stažení ambasády na protest proti neposlušnosti Kurta Schuschnigga těsně před Anšlusem)
17. dubna 1939	Řádný německý velvyslanec v Turecké republice (Ankara)	11. srpna 1944 (přerušení oficiálních diplomatických styků ze strany Turecka vůči prchající Třetí říši)

Životní a osobní milníky

Nepřerušovaný řetězec životopisných zlomů představující trajektorii z pre-industriální šlechty k popředí světové tragédie.

Rok / Dekáda	Zásadní životní událost, konspirativní úkol nebo formální vládní post
1879	29. října narození do obří statkářské, nábožensky zatížené aristokracie (Erbsälzer) z oblasti Werlu.
1898	Oficiální povýšení z řad prostých kadetů školy s jmenováním na poručíka prestižního pátého pluku vestfálských hulánů z Düsseldorfu.
1905	Osobní zlom majetkového postavení skrze sňatek s mimořádně bohatou dcerou keramické korporace Marthou von Boch-Galhau ze slavné oblasti Sárska.
1914 – 1915	Organizování teroristického výkupu muničních skladů, ničení zásobovacích drah ve Vanceboro v USA a eskalace do diplomatického vykopnutí.
1916 – 1918	Frontový dril u armád v Arrasu a Sommě následovaný vysláním do struktur osmanských partnerů k potlačování arabských revolt.
1920 – 1925	Masivní lobování přes získání majority vydavatelských listů (Germania) pro konzervativní potírání slabé poválečné výmarské ústavy.
1932 (červen)	Tlačen manipulátorem K. von Schleicherem prezidentovi Hindenburgovi. Uzmutí úřadu říšského kancléře pro zcela zdiskreditovaný Kabinet.
1932 (20. července)	Destrukce nezávislého demokratického bloku ve správě rozsáhlého pruského okrsku uštědřením protiústavního Říšského puče s výsadou převzetí plné moci.
1933 (leden)	Osudové spiknutí přes dohodnuté tajné plány z domova Kurt von Schrödera, vyústěné v přesvědčování Hindenburga, aby obětoval křeslo Adolfa Hitlera a nastolil cestu Třetí říše do tmy.
1934 (červen)	Úchvatný akademický odpor skrz připravený „Marburský projev“ (psaný asistentem Edgarem Jungem) a apelování před elitami k destrukci diktatury stran. Nacistické tiskoviny projev zatíply okamžitou cenzurou.
1934 (červenec)	O vlásek uniknutí kulkám u komand z řad Noci dlouhých nožů; přežití vražedného nájezdu střelců pouze za cenu ponižující domácí izolace z rozhodnutí na ušetření u A. Hitlera.
1938	Subverzivní politická příprava ústící do destrukce nezávislé podstaty Vídně; Papen připravil loutkovou scénu pro Seysse-Inquarta před finální anexí státu.
1943	Kooperace ohledně získání nejdražších vojenských plánů z operace Overlord od proslulého špióna Elyesy Bazny ve službách velvyslanecké kuchyně v Ankaře.
1946 (1. října)	Triumf a celosvětové rozhořčení nad osvobozující větou Mezinárodního norimberského soudního tribunálu ve prospěch bývalého strůjce Hitlerova usazení z moci paragrafového slovíčkaření o agresi.
1947	Denacifikační ortel tvrdě zatápí – soud posílá muže klasifikovaného jako "Hauptschuldiger" na drsných 8 let donucovacích a izolačních zařízení a obírá ho o nashromážděné rodové finance.
1949	Zdravotní odůvodnění s formálním osvobozením úřadů mu v brzkém termínu otevírá cely z věznic; rehabilitace peněžního uložení u apelačních německých rad o pár roků zpět.
1969	Zemřel dne 2. května, zavržený německou politickou společností, nicméně uctívaný jako nestor přežití z letitých dob staré slávy na usedlosti v Obersasbachu s dosažením téměř 90. dekády roků.

Zdroje