Kurt von Schleicher

Kurt von Schleicher
Celé jméno	Kurt Ferdinand Friedrich Hermann von Schleicher
Datum narození	7. dubna 1882
Místo narození	Brandenburg an der Havel, Pruské království, Německé císařství
Datum úmrtí	30. června 1934
Místo úmrtí	Postupim-Babelsberg, Nacistické Německo
Státní příslušnost
Manželka	Elisabeth von Schleicher (rozená von Hennigs)
Povolání	generál, politik, státník
Funkce</
Aktivní od	1900
Aktivní do	1933

Kurt von Schleicher (celým jménem Kurt Ferdinand Friedrich Hermann von Schleicher) byl německý armádní důstojník s hodností generála pěchoty a čtrnáctý, historicky vůbec poslední říšský kancléř demokratické Výmarské republiky. V úřadu předsedy vlády působil na samém sklonku ústavního zřízení od 3. prosince 1932 do 28. ledna 1933, kdy jej ve funkci vystřídal vůdce nacistického hnutí Adolf Hitler.

Schleicher se do německých dějin nezapsal jako charismatický vůdce davů, nýbrž jako ztělesnění zákulisní moci a bezskrupulózní kabinetní politiky. Po celá dvacátá léta a počátek let třicátých působil jako neoficiální politický zástupce německé armády (Reichswehr). Z pozice vedoucího vlivného ministerského úřadu (Ministeramt) při ministerstvu obrany systematicky obcházel demokratický parlamentní systém a inicioval zřízení takzvaných prezidentských vlád, závislých výhradně na autoritě tehdejšího prezidenta Paula von Hindenburga. Z této stínové pozice nesl přímou osobní odpovědnost za politický pád tehdejších kancléřů Heinricha Brüninga i Franze von Papena.

Na přelomu let 1932 a 1933 se z pozice kancléře pokusil sestavit vlastní vládu postavenou na strategii sjednocení napříč politickým spektrem, známé pod názvem Querfront (příčná fronta). Tento pokus o spojení vlivu armády, německých odborů a radikálního protikapitalistického křídla NSDAP (zastoupeného Gregorem Strasserem) však zcela selhal pro absolutní nedůvěru zúčastněných stran a vyústil ve Schleicherův mocenský pád. O pouhý rok a půl později, během masivní státní a politické čistky známé jako Noc dlouhých nožů, byl Kurt von Schleicher pro svou potenciální vojenskou a opoziční nebezpečnost nekompromisně zavražděn vyhlazovacími komandy SS ve své osobní rezidenci společně se svou manželkou Elisabeth.

🗓 Současnost a historický odkaz

V moderní historiografii a politologii let 2025 a 2026 figuruje jméno Kurta von Schleichera jako absolutní memento a výstražný historický archetyp takzvaného fenoménu „čarodějova učně“ (Zauberlehrling-Syndrom). Současné akademické monografie a prestižní sborníky (například studie vydávané pod hlavičkou the Cambridge History of the Holocaust) definují jeho vládnutí jako exemplární případ představitele tradičních konzervativních elit, který v mylném přesvědčení o své vlastní inteligenci a taktické převaze pragmaticky uvolnil cestu totalitním extrémistům.

Přední německá paměťová a dokumentační centra (především instituce jako Topographie des Terrors v Berlíně) využívají osobnost generála Schleichera k demonstraci plíživého a tichého rozkladu právního státu zevnitř. Edukační programy akcentují skutečnost, že zánik demokratického Německa nebyl způsoben pouhým vnějším nátlakem nacistických pouličních mas, nýbrž dominantně cílenou neochotou elit, generálů, statkářů a velkoprůmyslníků dlouhodobě tolerovat pravidla parlamentní diskuze.

Schleicherovo někdejší utopické přesvědčení, že dokáže agresivní demagogii NSDAP administrativně zkrotit, byrokraticky ji „ochočit“ a bez ústupků zapřáhnout do svých vlastních politických konzervativních cílů, je moderní vědou reflektováno coby nejtragičtější mocenská kalkulace 20. století. Dějepisná sympozia konaná v letech 2025 a 2026 na půdě Centra pro vojenskou historii analyzují jeho pád rovněž v trpkém kontextu degradace civilně-vojenských vztahů – německá generalita si činila nárok být jedinou pákou politické stability státu, avšak při chladnokrevném zavraždění vlastního bývalého ministra se zachovala naprosto apaticky a kapitulovala před vůlí diktátora z důvodu ochrany vlastních benefitů.

👤 Mládí, původ a vojenské začátky

Kurt Ferdinand Friedrich Hermann von Schleicher se narodil 7. dubna 1882 ve městě Brandenburg an der Havel (Braniborsko nad Havolou). Od kolébky pocházel z jedné z nejuznávanějších starých pruských rodin, jejíž zástupci hrdě přísahali mečem králi po celé generace. Jeho otec, Hermann Friedrich von Schleicher, sloužil jako elitní důstojník a veterán proslulé prusko-francouzské války. Jeho matka Magdalene (rozená von Heyden) se rekrutovala ze statkářské východopruské aristokracie původem z Pomořan.

V plném sepětí se striktní tradicí pruského junkerství mu byl celoživotní směr pevně nalinkován předem. Jako velmi bystrý student absolvoval nejprve kadetní sbor elit v Lichterfelde těsně za hranicí hlavního města. Následně ke dni 22. března 1900 obdržel důstojnické prýmky a formálně nastoupil do řad imperiální císařské armády s hodností poručíka (Leutnant). Pro startujícího důstojníka neexistovala prestižnější dislokace než jeho nové domácí stanoviště: stal se příslušníkem 3. gardového pěšího pluku (3. Garde-Regiment zu Fuß). Umístění do této jednotky znamenalo v jeho životním kalkulu absolutní odrazový můstek, neboť se při denní službě potkával a tvořil pouta s vrstevníky, kteří budou formovat osud země: budoucím konzervativním kancléřem Franzem von Papenem a především Oskarem von Hindenburgem (přímým potomkem a stínem maršála Paula von Hindenburga).

Díky mimořádným analytickým vlohám nepůsobil pouze jako velitel pěších čet. Ústřední štáby si brzy uvědomily jeho taktickou hodnotu. V roce 1909 dosáhl na hodnost nadporučíka (Oberleutnant) a vzápětí se dočkal osobní pozvánky do sálů Pruské vojenské akademie (Kriegsakademie). Promoval s vynikajícím doporučením a přímým přestupem rovnou pod kanceláře proslulého Velkého generálního štábu (Großer Generalstab) sídlícího v srdci Berlína. Zde na něj svými kontakty a teoretickou genialitou obrovsky zapůsobil plukovník Wilhelm Groener. Generál Groener začal Schleichera prosazovat coby svého dvorního chráněnce a neoficiálního zástupce.

⚔️ První světová válka a formování Reichswehru

Během srpna 1914 se ohnivým rozpoutáním globální fronty první světové války naplnily vojenské ambice veškeré pruské důstojnické kasty. Ačkoliv se Kurt von Schleicher neukázal v masivních střetech přímé zákopové fronty a krev na bajonetu mu byla fyzicky poměrně cizí, odhalil svou excelentní průpravu mistrovského logistika a zásobovacího organizátora z týlu. Doprovázel generála Groenera a operoval v nejvyšším patře spojovacích vrstev napříč strategickými štáby. Přeložen byl například do víru dění na východní frontě (kooperoval během Kerenského ofenzivy či po rumunském zhroucení). Císařský kříž za zásluhy vyústil v ukončení globálního konfliktu s pevnou štábní hodností majora.

Přelomová fáze vedoucí přímo do bažin mocenské politiky započala zhroucením Německého císařství při kapitulaci v listopadu 1918. Generál Wilhelm Groener se uvolil převzít krachující mocenské velení po padlém císaři a okamžitě vytáhl z klobouku Schleichera, bystrého vyjednavače s nulovou politickou afinitou k marxismu. Zdecimované elitní vrstvy pověřily majora k citlivým komunikačním rozhovorům mezi upadajícím armádním velením a čerstvě vzniklou radikální, ale dosud neustálenou socialistickou vládou prvního republikového kancléře Friedricha Eberta. Během podzimních týdnů pomáhal navrhovat struktury paramilitárních dobrovolnických milicí (Freikorps), uvolňoval sklady pušek na krvavé boje v Berlíně proti Spartakovcům, a stal se tichým autorem a prostředníkem v paktu takzvané dohody Ebert-Groener. Šlo o bezprecedentní oboustranný obchod – armáda dodá zbraně na potlačení komunistické revoluce a za to civilní kancléř nepustí k velitelským místům žádné občanské prověrky.

V novém demokratickém uspořádání poválečného zdecimovaného Německa se vojenské kapacity smrskly na směšných, diktátem Versailleské smlouvy potvrzených 100 000 profesionálních mužů – do takzvané obranné branné síly známé jako Reichswehr. Major Schleicher bez sebemenších škobrtnutí přijal elitní místo v jejím středu. Ve dvacátých letech zastřešil byrokratickou spolupráci pod legendárním a autoritářským šéfem říšské armády Hansem von Seecktem. Odpovídal z pozice stínu za existenci takzvaného Černého Reichswehru (Schwarze Reichswehr), tajné struktury nelegálních financí, cvičišť a zásobovacích dep na zakázané typy zbraní, což představovalo hrubé porušování mírových dohod. Stal se dokonce klíčovým emisařem německého státu u přísně tajné armádní výměny se vzdáleným ideologickým protivníkem – se Sovětským svazem (v dozvucích hospodářské Rapallské linky), se kterým budoval inkognito cvičiště bojových letounů a tanků kdesi na pomezí hlubokého Ruska.

🏢 Architekt politické moci: Vzestup Úřadu ministra

Během prohýbající se stability ve druhé polovině dvacátých let dvacátého století začal generál Schleicher postupně získávat páky k neomezené nadvládě. V roce 1926 pronikl ke zcela nové úřednické divizi jako šéf mocného Oddělení ozbrojených sil a obrany (Wehrmachtabteilung). Definitivní obrat nastal ovšem na přelomu roku 1929, kdy mu byl posvěcen titul generálmajora (Generalmajor). Jeho celoživotní patron a stávající říšský ministr obrany Wilhelm Groener vyslyšel jeho administrativní tlaky a s bezvýhradnou důvěrou pro něj vytvořil centralizované, zcela autonomní Oddělení ministrových záležitostí (Ministeramt).

Nově vytvořený Ministeramt v dikci Schleichera představoval absolutní politické pulzující centrum, jež de facto řídilo kontakty ministerstva s tiskovými domy, diplomaty a kabinetní radou v civilu. Kurt von Schleicher zde působil do roku 1932 jako obrovský drak ovládající zákulisí, o kterém nikdo nevěděl všechno. Sestrojil si dokonalý aparát agentů v kooperaci se vznikající rozvědkou armády (Abwehrem), které tehdy pevnou dlaní vládl jeden z mála jemu důvěřujících mužů, důstojník Ferdinand von Bredow. Oponoval tradiční demokracii a naprosto pragmaticky tvrdil, že zájmy ozbrojených sil musejí stát za každých okolností nad jakýmkoliv parlamentním hašteřením frakcí.

Schleicher zúročoval ze stínu letité vztahy s úzkým kruhem rodiny prezidenta. Starý a politicky neflexibilní hrdina od Tannenbergu Paul von Hindenburg vnímal svého syna Oskara jako zásadního tichého rádce; a Oskar jako letitý Schleicherův kamarád tak poskytoval klíče přímo ke sluchu do kanceláře stárnoucího prezidenta. Z tohoto tichého stínu dokázal strůjce pádů v březnu 1930 navěky potopit obrovitánskou centrální vládu tehdejšího demokratického kancléře Hermanna Müllera (poslední exekutivu s reálnou sněmovní většinou voličů na své straně). Přesvědčil Hindenburga, aby ústavně pošlapal debatu stran a zavedl katastrofální ústavní systém prezidentských vlád, kabinetů formovaných čistě z milosti prezidenta pomocí článku 48 bez parlamentu. Okamžitě dosadil katolicky rigidního kancléře Heinricha Brüninga s přesvědčením loutkového velení. Zpočátku Brüning logicky postupoval dle jeho not a krátil státní dluh, jakmile ale po dvou letech v roce 1932 vyvolal masivní ekonomický hněv, ztrátu sympatií v agrárním sektoru a vyčerpal Hindenburgovu vůli, generál ho neochvějně a s chladnokrevností pustil z vysoké rošády sražením dolů.

🏛 Pád Brüninga a Papenova loutková vláda

Začátkem jarních událostí roku 1932 vytvořil generál Kurt von Schleicher pro stávajícího prezidenta vcelku fádního kandidáta s dokonalými konexemi – elitního vojenského rytíře a svého soukmenovce z pluku Franze von Papena. Nový kancléř vzbudil mezi poslanci bouřlivý vztek. Papen poskládal svou exekutivu výhradně ze skupiny uhlazených průmyslníků, starých junkerů a vojáků (tisk jim vštípil hanlivou přezdívku „Kabinet baronů“). Generál v tomto tělesu opustil po léta hýčkaný stín šeré eminence a povýšen na elitního generála pěchoty (General der Infanterie) poprvé oficiálně vpochodoval před tiskový pult coby novopečený říšský ministr obrany (Reichswehrminister). Dokonce kvůli vlastní nenasytnosti dokázal nemilosrdně vyloučit a mocensky poškodit svého stárnoucího učitele Wilhelma Groenera.

Generál v roli obranáře naprosto diametrálně vnímal hrozbu rostoucí hitlerovské platformy a obřích čet SA. Jako vojenský expert je odmítl likvidovat pouhým zákazem (proto zrušil plošný celostátní zákaz uniformované prezentace těchto fašistických milicí na chodnících). Z jeho pozice viděl statisícové bandy nacistických rváčů jako vynikající podklad do budoucích záložních zbraní státu ke konsolidaci německého odporu proti Francouzům i komunismu. Účelně s nimi projednával výhody zbrojních paktů (často zasedal v utajení u velitele hnědošilů Ernsta Röhma).

Omezená a konzervativní elita ovšem ve státní sféře nepožila ani kousek legitimity, což masivně doložily zdrvující letní i podzimní parlamentní rozbory a hlasování ročníku 1932, při kterých volební preference stáhly Papenův kredit k hrůzostrašné nule. Opojený aristokrat navrhoval šílené rozuzlení: nasazení ostrých pulek a ostříleného stanného práva armády proti masám fašistů i marxistů. Ministr obrany takový tah ale logicky ihned paralyzoval a rozcupoval – s pomocí krizových studií a posudku generála Otta (takzvaný Planspiel Ott) prezidentovi exaktně deklaroval obavu, že dvousettisícová vládní a bezpečnostní síla u Reichswehr nedokáže krveprolití se zbraněmi tlumit, hranice zůstanou obnaženy polským ofenzivám a vnitřní konflikt smete stát do anarchie. Papen byl donucen podat bezpodmínečně kancléřskou demisi s pocitem kolosálního a osobního opovržení ze strany svého dlouholetého vojenského komplice.

⚖️ Krátké kancléřství a strategie Querfront

Dne 3. prosince 1932 se stalo nevídané – sám zosnovatel kabinetů byl nakonec nařízením jmenován novým a stávajícím říšským kancléřem celého Německa, čímž uzavřel pomyslné dveře éry čtrnácti občanských vlád. Jeho nástup ovšem spočíval ve vznešeném politickém a ústavním gambitu – dokázat vytvořit parlamentně stabilní exekutivu a zabránit vzestupu muže, kterým Hindenburg z hloubi srdce opovrhoval, Adolfa Hitlera.

Koncept generálské záchrany dostal název Querfront (neboli Příčná či křížová fronta pospolitosti). Šlo o bezskrupulózní a zoufalý pokus napříč bloky – hodlal spojit vojenskou autoritu, ohromné stávkové síly svazových centrálních dělnických sdružení (vedených vůdcem Všeobecného německého odborového svazu – ADGB Theodorem Leipartem) s gigantickým antikapitalistickým lidovým křídlem NSDAP. Toto obrovské sociální jádro v domovině NSDAP silně svíral a kontroloval mocenský konkurent samotného diktátora Gregor Strasser. Generál přišel s obřím kompromisem, a dohodl setkání se Strasserem, kterému po garanci rozštěpení strany pro sněmovní důvěru veřejně zaručil pozici vicekancléře s přidruženým titulem pro post předsedy vlády samotného Pruska. Ekonomicky vydrancovaná strana (po ztrátách z podzimu 1932) skrze Strassera o dohodu enormně aspirovala.

Osvobozující tah armády ale fatálně rozbil naprostý strach a nevěřící odpor participujících bloků. Adolf Hitler zaregistroval hrozný komplot, ve skandálních slzavých a zlostných výlevech v předním politickém grémiu osočil Strassera s naprostou surovostí ze všech urážek, a dotlačil rivala k psychické kapitulaci a absolutní rezignaci ze všech členských pák. Bez nacistických bloků byl plán částečně k ničemu a u sociální levice selhal na absolutní třídní obavě a resentimentu; svazy pro letitou aroganci, kříže a zástřely k levici prostě junkerského důstojníka nebraly jako záchranu. Generálův osud se naplnil dokonce i na domácí šlechtické scéně. Přislíbil pomoc rolnickým a těžkým masám se stáhnutím cen o potraviny, ale vyhrožoval veřejnou revizí u obludného dotačního fiaska, takzvané zpronevěry finanční výpomoci pro Východ (Osthilfeskandal), kam prokazatelně sprostě odtékaly záchranné dotace i velkostatku Hindenburgových známých.

Prostřednictvím spletitých lží s ním pomstychtivý a vyhnaný Franz von Papen provedl tajné ujednání rovnou za jeho trupem – sestrojil spojení s Hitlerem na principu, v němž nacismus povede vládu (coby loutka s Hitlerem) a konzervativci ovládnou zbytek s vicekancléřem Papenem. Na schůzi z 28. ledna 1933 vrchní prezident naposledy suše utnul generálovy naděje na ústavní výjimečné zmocnění přes rozpuštění sálu a generál s mrazivou demisí uvolnil post, přičemž na post kancléře nastoupil již trvale k 30. lednu samotný strůjce třetí říše.

🩸 Atentát: Noc dlouhých nožů

Z pozice zlomené státnické exekutivy byl generál neformálně odstraněn i z dosavadních postů velení. S obdržením luxusního odstupného z ministerstva odešel s pocity zklamání jako vysloužilá figura do absolutní separace a žil s čerstvě sezdavší chotí, šlechtičnou Elisabeth (dříve provdanou s generálovým vlastním příbuzným) v klidu honosné ubytovací rezidence blízko obvodu Postupimi ve vyloučené prominentní aglomeraci na okraji Babelsbergu u obvodu Griebnitzstraße. Na rozdíl od řady odstoupivších nehrál aktivní hru opozičních šachů. Obrovské nebezpečí pro zarytou nacistickou hydru ale neúměrně tkvělo ve svazcích se stovkou stěžejních vojenských kapacit starého pláště Reichswehru, nadto znal veškerou politickou špínu, s níž si esesácké složky za minulé dekády pohrávaly u soudu moci.

S propadající stabilitou řízené státní ekonomiky po roce diktatury a brutálním radikalismem činovníků v milionových hnědých uniformách se upekl ďábelský vražedný plán vedoucí ke zbavení všech opozičních prvků. Tříhlavá exekutivní komora zřízená pod tlakem velení diktátora se opřela o Göringa, brutálního šéfa tajných sborů Himmlera a architekta spiknutí Reinharda Heydricha a vydala pokyn s krytím zvaným „Operace Kolibřík“. Skupiny Gestapa uměle stvořily objemný falsifikát křížového propojení opozice s armádou o údajném domlouvání sprostého převratu ve státě, jehož měl podle fiktivní vazby na diplomacii a finance Francie zprostředkovat s penězi od francouzského atašé Andrého Françoise-Ponceta právě nechtěný starý logistik ve prospěch radikálů pod velitelem komand (Ernstem Röhmem).

Státní vyhlazovací komanda provedla akci v letních hodinách dne 30. června 1934 ve svazku krvavých domovních masakrů v událostech celostátně známých jako Noc dlouhých nožů. Na přímé osudové hodině těsně před odpoledním přehoupením zazvonila u vchodu rodinné babelsbergské vily civilní zásahová rota seskupená z agentů tajné policie bezpečnostní služby a SS upevněná velitelskou instrukcí esesáckého pohlavára Johannese Schmidta. Proražením do privátní vstupní zóny kanceláře v přízemí úderníci uplatnili bezohledné provedení aktu: bez formálních přečtení stíhacích rozkazů či zatčení komando vytasilo ostré projektily a na starého veterána generálních vojsk spustilo okamžitou vražednou palbu mířenou přímo doprostřed hrudního korzetu. Bývalý záchranář režimu zemřel zasažen střelami rovnou na kobercích rezidence. Do střeleckých uliček komanda vkročila statečně hrudí dopředu pro krytí muže chránící partnerka Elisabeth – zabijáci jí okamžitě nekompromisně popravili průstřely do tváří a hrdelního vazu. Zatajení smrti od elit vojáků se propadlo u soudu do ostudy generací: stará posádka generalit i aktuální ministr Blomberg ve vyšetřování naprosto rezignovala na prolitou krev svých a ve strachu z esesáckých čet pouze v tichosti svolila ke skromnému, zakrytému ukládání pohřební urny manželského dua do zeminy k hrobce s rodinným náhrobkem posazeným k Parkfriedhof Lichterfelde v Berlíně, s tichým uznáním zmanipulovaného závěru vyřčeného samotným Hitlerem s prohlášením ve sněmovně, že poprava odhalila vlastizrádce.

📈 Statistiky a chronologie

Následující tabulky prezentují absolutní, v oboru komplexní a historicky nevynechaný přehled propracovaných událostí generála ze služebních, vojenských či civilních složek života. Žádná z událostí od jeho nasazení či funkční povýšenosti na škále od roku 1900 až k osudnému závěru ve věku 52 let nebyla pro pochopení vyňata nebo redakčně smrštěna.

Kompletní chronologie vojenských hodností

Přehled postupně probojovaných důstojnických epolet v rámci císařské armády a následně ve složkách branné moci republiky (Reichswehr). Zastoupena je veškerá úředně jmenovaná velitelská postavení, do nichž jej pruské řády vsadily.

Získání v roce	Dosažená hodnost (i s českým překladem)	Zařazení a organizace vojenského aparátu
1900 (březen)	Leutnant (Poručík)	3. gardový pěší elitní pluk pruského uspořádání v Berlíně-Lichterfelde. Zahájení imperiální dráhy v císařském vojsku a spletených elitárních kontaktů.
1909 (říjen)	Oberleutnant (Nadporučík)	Vyústění úspěšného navštěvování v sálech na Pruské vojenské akademii a štábní důkladná logistická průprava.
1913 (prosinec)	Hauptmann (Kapitán)	Elitní přeložení rovnou na samotný Velký generální štáb přímo pod ochranný stínový dohled Wilhelma Groenera.
1918 (červenec)	Major (Major)	Služba a logistické plánování u vrchního velení celé armády (OHL) na sklonku zmaru I. světové válečné etapy.
1924 (leden)	Oberstleutnant (Podplukovník)	Kariérní vzestup k úřadům ve státní sféře a ustanovení v organizovaném říšském obranném oddílu s kontrolou na polovojenské divize.
1926 (březen)	Oberst (Plukovník)	Pokračující působení na štábním úseku pod velitelským apolitickým vlivem generála Hanse von Seeckta.
1929 (leden)	Generalmajor (Generálmajor)	Povýšení následkem založení mocenského a bezprecedentního „Úřadu ministra“ se zcela formální plnohodnotnou prověrkou přes veškerý politický resort.
1931 (říjen)	Generalleutnant (Generálporučík)	Přísun hvězd v období taktického upevňování vládnoucího uspořádání a snahy pádovat posty samotného Brüninga z úřadů.
1932 (červen)	General der Infanterie (Generál pěchoty)	Plnohodnotný vstup do vrchní administrativy a oficiální usednutí mezi pulty kabinetu baronů v rovině říšského vrchního pláště coby ministr nad veškerou obranou. Poslední, úředně obhájená životní a důstojnická úroveň z rukou prezidenta.

Milníková chronologie politických a životních událostí

Nepřerušovaný zřetězený seznam historických zlomů a politického pádu napříč mocenským žebříčkem.

Rok / Doba	Zásadní životní událost, konspirativní úkol nebo formální vládní post
1882 (7. dubna)	Narození malého chlapce na půdě zámožného pruského staršího rodu vojenských obránců u Brandenburgu an der Havel.
1900 (22. března)	Pevný vstup k zapsaným uniformovaným brancům armády; přidělení k obávanému prestižnímu sboru se setkáním s přítelem F. von Papenem.
1914 – 1918	Nasazení k logistickým plánům válečného mlýnu, koordinace ústupů v týlu po čas čtyřech letech první světové války.
1918 (listopad)	Pomoc se strukturálním udržováním poražených posádek na domovském území, záchrana elitářské generalizace na plnění u komunistického potlačování přes novou vládní koalici.
1919 (prosinec)	Udržování vazeb a kontrolní upevnění nad kádry oddílů zvaných Freikorps při obraně parlamentu potlačujícím levicové blokády ulic z úkolu zrušené armády.
1922	Tichá komplotní příprava k logistické pomoci (zbraní z Černého Reichswehru) ve spolupodpisech a jednáních přes vládní smlouvy u sovětských a německých styčných generálů z Rapalla.
1926	Stává se oficiálním šéfem na armádní administrativní větvi nadřízeného vojska s neomezeným rozhledem po civilní obraně.
1929	Triumfální protažení centralizovaného úřadu na kontakty ke všem státníkům (Úřad ministra); oficiální zisk ohromné moci na domlouvání i blokování státních komor a redakčních tiskáren z politických vlivů.
1930 (březen)	Bezchybně vedený zátah naplánovaného svržení na parlament z pozadí (pád kabinetu Müllera). Instalování tichého a katolického oddance z důvěry (kancléře H. Brüninga).
1931 (červenec)	Civilní obřad. Obměna statutu mládeneckého zástupce skrze přijetí ovdovělé, do sňatku uvedené aristokratické rodové linie za asistence k choťové krasavici Elisabeth von Hennigs (odvržené z předcházejícího manželství z rodiny prastrýců od samotného generála).
1932 (červen)	Tlačení Hindenburga do odmítání staré kancléřské politiky a deklasování stárnoucího patrona W. Groenera (z ministerského křesla i na obraně). Generál do loutkové Papenovy moci nastupuje na ministerský kabát a hnědé milice získávají opět volnější status manifestací ulicím.
1932 (listopad)	Oficiální uspořádání ohromující válečné a krizové komise s datací u Ottova simulátoru (Planspiel Ott) vyjevující k úřední správě strašné zjištění o paralyzaci na branném složení Německa ke stlumení případné rvačky fašistů s marxisty (důsledek vedl k absolutní izolaci a odmítání dřívějších rad od hraběcího společníka F. von Papena).
1932 (3. prosince)	Vynucený zástup padlého dosavadního předáka. Kancléřským obřadem skládá přísahu starci v Berlíně a vystoupá jako čtrnáctý, neúprosně poslední svobodný zprostředkovatel republikového úřadu moci celého státu Německa.
1933 (leden)	Poslední strategický hod – kooperační návrh s platformou „Křížové záchranné fronty“ s obřími svazovými tábory u ADGB a odvážným nahnáním radikálního strasserovského hnutí fašistů ve zdi kancléřství na úkor diktátorova odmítání kompromisům. Strasser propadá na plné sjezdu pod surovou hádkou od samotného A. Hitlera, snaha propadává k beznaději bez podpory i na statkářském spektru.
1933 (28. ledna)	S podaným lejstrem k vyřízení výjimečných zmocňovacích postupů a suspendací narazí k tichosti, podvodným tajným setkáváním na hradbě elit s dohodnutou hitlerovskou garniturou a mrazivé demisi se rozchází z absolutního moci v opuštěnou figurku u civilní sféry života.
1934 (30. června)	Likvidační víkend, v odborných knihách plně zažitý krvavou přezdívkou Noc dlouhých nožů. Masakrování komandy SS z popudů a zfalšovaných depeší z Francie provádějí esesáčtí elitáři rovnou z přímého povelu řídících úřadů SD na podlahách domova rezidenční usedlosti s bezlítostným kácením i jeho loajální ženy; plně za oponou na nekonající zbytek strachujícího se vojska.

Zdroje