Fridrich II. Štaufský
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Fridrich II. Štaufský (německy Friedrich II., italsky Federico II di Svevia; 26. prosince 1194, Jesi – 13. prosince 1250, Castel Fiorentino) byl jedním z nejmocnějších a nejvýznamnějších panovníků středověku. Pocházel z dynastie Štaufů a postupně se stal králem sicilským (od roku 1198), králem německým (od roku 1212), císařem Svaté říše římské (korunován 1220) a králem jeruzalémským (od roku 1225).
Jeho současníci ho nazývali Stupor Mundi (Údiv světa) pro jeho neobyčejnou osobnost, rozsáhlé vzdělání, politické ambice a nekonvenční životní styl. Byl patronem věd a umění, mluvil šesti jazyky a jeho dvůr na Sicílii byl centrem kultury a vzdělanosti. Jeho vláda byla poznamenána neustálým a nesmiřitelným bojem s papežstvím a severoitalskými městy sdruženými v Lombardské lize, což zásadně ovlivnilo politickou mapu Itálie a Německa.
📜 Život a vláda
Fridrich byl synem císaře Jindřicha VI. a Konstancie, dědičky normanského království na Sicílii. Jeho dědem byl slavný císař Fridrich I. Barbarossa.
🏛️ Dětství a cesta k moci
Fridrich se narodil v Jesi poblíž Ancony během cesty svých rodičů na jih. Jeho otec Jindřich VI. zemřel v roce 1197, když byly Fridrichovi pouhé tři roky, a o rok později zemřela i jeho matka Konstancie. Před smrtí svěřila svého syna do poručnictví papeže Inocence III., nejmocnějšího muže tehdejší Evropy. Fridrich vyrůstal v kosmopolitním prostředí Palerma na Sicílii, kde se střetávaly latinské, byzantské a arabské vlivy. Toto prostředí formovalo jeho tolerantní, ale zároveň pragmatický a autoritativní pohled na svět.
V Říši mezitím vypukl boj o trůn mezi Fridrichovým strýcem Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým z rodu Welfů. Po zavraždění Filipa a Otově korunovaci na císaře se Ota obrátil proti papeži a pokusil se dobýt i Fridrichovo Sicilské království. Papež Inocenc III. proto Otu exkomunikoval a podpořil mladého Fridricha jako kandidáta na německý trůn. V roce 1212 se Fridrich, tehdy osmnáctiletý, vydal na nebezpečnou cestu přes Itálii do Německa. S podporou papeže, francouzského krále Filipa II. Augusta a části německé šlechty byl v Mohuči zvolen německým králem. Definitivní vítězství mu zajistila porážka Oty IV. v bitvě u Bouvines v roce 1214. V roce 1215 byl slavnostně korunován v Cáchách.
👑 Císař a vládce dvou říší
Fridrich slíbil papeži, že oddělí vládu v Sicílii od vlády v Říši, aby se papežský stát neocitl v štaufském obklíčení. Tento slib však nikdy neměl v úmyslu dodržet. Po smrti Inocence III. přesvědčil jeho nástupce Honoria III., aby ho 22. listopadu 1220 v Římě korunoval na císaře.
Jeho styl vlády se v obou částech říše diametrálně lišil:
- V Sicilském království: Zde vládl jako absolutistický monarcha. Vytvořil centralizovaný, byrokratický stát s moderním daňovým systémem a stálou armádou. V roce 1231 vydal slavné Konstituce z Melfi (Liber Augustalis), komplexní zákoník, který upevnil královskou moc na úkor šlechty a církve. Založil univerzitu v Neapoli (1224) pro výchovu státních úředníků.
- V Německu: Aby si zajistil klid pro své italské plány a podporu německých knížat, udělil jim rozsáhlá privilegia. V roce 1220 vydal Confoederatio cum principibus ecclesiasticis, kterým posílil moc církevních knížat, a v roce 1231 Statutum in favorem principum, které totéž zaručovalo světským knížatům. Tím de facto podpořil fragmentaci moci v Německu, což mělo dalekosáhlé důsledky pro jeho budoucí vývoj.
✝️ Křížová výprava a konflikt s papežem
Fridrich se již při své korunovaci zavázal k účasti na křížové výpravě. Její uskutečnění však neustále odkládal, což vedlo ke stále většímu napětí s papežskou kurií. Papež Řehoř IX. ho v roce 1227 za další odklad exkomunikoval. Navzdory klatbě se Fridrich následujícího roku (1228) do Svaté země přece jen vydal na čele šesté křížové výpravy.
Místo boje však využil svých diplomatických schopností a znalosti arabské kultury. Uzavřel desetileté příměří s egyptským sultánem Al-Kamilem, kterým bez jediného úderu mečem získal Jeruzalém, Betlém a Nazaret. V březnu 1229 se v Chrámu Božího hrobu sám korunoval králem jeruzalémským. Tento diplomatický úspěch byl v Evropě vnímán rozporuplně – zatímco někteří ho oslavovali, papež byl rozzuřen, že císař v klatbě jednal s "nevěřícími", a dokonce proti němu vyslal vojsko do Itálie.
🔥 Války v Itálii a konec života
Po návratu z křížové výpravy Fridrich rychle porazil papežská vojska a dosáhl dočasného smíru. Jeho hlavním cílem však zůstalo podrobení severoitalských měst, která se proti němu opět spojila v obnovené Lombardské lize. V roce 1237 dosáhl drtivého vítězství v bitvě u Cortenuovy. Místo smířlivé dohody však požadoval bezpodmínečnou kapitulaci, což vedlo k pokračování války.
Papež Řehoř IX. ho v roce 1239 znovu exkomunikoval a rozpoutal proti němu nelítostnou propagandistickou válku, v níž ho označoval za Antikrista, kacíře a nepřítele víry. Konflikt pokračoval i za papeže Inocence IV., který v roce 1245 svolal koncil do Lyonu, kde Fridricha formálně sesadil z trůnu.
Poslední léta Fridrichova života byla naplněna neustálými boji v Itálii. Přestože utrpěl několik porážek (např. při obléhání Parmy), jeho pozice zůstávala silná. Zemřel náhle 13. prosince 1250 na úplavici ve svém táboře Castel Fiorentino v Apulii. Jeho smrtí skončila jedna velká epocha středověkých dějin a moc rodu Štaufů se začala rychle hroutit.
👤 Osobnost a dvůr
Fridrich II. byl na svou dobu mimořádně vzdělaný a intelektuálně založený panovník.
- Jazyky: Hovořil plynně latinou, sicilskou italštinou, němčinou, francouzštinou, řecky a arabsky.
- Věda a filozofie: Zajímal se o matematiku, astronomii, medicínu a filozofii. Na svém dvoře hostil učence z celého Středomoří, včetně Leonarda Fibonacciho a Michaela Scota. Podporoval překlady Aristotelových a arabských děl.
- Sokolnictví: Byl vášnivým lovcem a sokolníkem. Napsal pojednání De arte venandi cum avibus (O umění lovu s ptáky), které je považováno za jedno z nejvýznamnějších zoologických děl středověku, založené na pozorování a experimentech.
- Náboženský skepticismus: Jeho nepřátelé ho obviňovali z kacířství a ateismu. Ačkoliv se veřejně hlásil ke křesťanství, jeho kritický a racionální přístup k víře byl pro středověk neobvyklý. Ve svém sicilském království byl tolerantní k muslimům a židům.
- Dvůr v Palermu: Jeho dvůr byl centrem luxusu, umění a vědy. Podporoval tzv. sicilskou básnickou školu, která položila základy moderní italštiny.
🏛️ Dědictví a odkaz
Fridrichova smrt znamenala začátek konce dynastie Štaufů. Jeho syn Konrád IV. Štaufský zemřel již v roce 1254 a nemanželský syn Manfréd Sicilský padl v bitvě u Beneventa (1266) v boji s Karlem z Anjou. Poslední Štauf, Fridrichův vnuk Konradin, byl v roce 1268 v Neapoli popraven.
Jeho odkaz je komplexní:
- V Německu jeho politika posílila moc teritoriálních knížat a přispěla k dlouhodobé politické roztříštěnosti Svaté říše římské.
- V Itálii jeho centralizovaný stát na Sicílii posloužil jako vzor pro pozdější monarchie, ale jeho neustálé války zemi zpustošily a prohloubily rozdělení mezi severem a jihem.
- Jeho boj s papežstvím trvale oslabil univerzální nároky jak císařství, tak papežství, a předznamenal vzestup národních států.
V pozdějších staletích se Fridrich stal legendární postavou. Někteří ho viděli jako vizionářského, téměř renesančního vládce, který předběhl svou dobu. Jiní ho vnímali jako tyrana a nepřítele církve. V Německu se stal součástí mýtu o spícím císaři v hoře Kyffhäuser, který se jednoho dne vrátí, aby obnovil slávu říše (tato legenda byla později přenesena na jeho děda Barbarossu).
💡 Pro laiky
Představte si vládce, který byl napůl německý císař a napůl sicilský král. Vyrůstal na slunné Sicílii, kde se mluvilo mnoha jazyky a žili vedle sebe křesťané, muslimové i židé. Díky tomu byl neuvěřitelně chytrý, zvědavý a tolerantní, což bylo ve středověku velmi neobvyklé.
- Dvě tváře vládce: V Německu se choval jako politik, který potřebuje podporu místních knížat, a tak jim dával velkou volnost. Naopak na své milované Sicílii si vytvořil supermoderní stát, kde všechno řídil sám – vybíral daně, měl vlastní armádu a vydával zákony pro všechny.
- Věčný spor s papežem: Fridrich a papežové se neustále hádali o to, kdo má větší moc – císař, nebo hlava církve. Papež ho několikrát vyhodil z církve (exkomunikoval), což byla tehdy nejhorší možná potupa. Nazýval ho dokonce Antikristem.
- Křížová výprava po svém: Když měl jít bojovat do Svaté země, místo válčení se domluvil s místním sultánem. Získal tak Jeruzalém bez jediného boje, což papeže rozzuřilo ještě víc.
- Údiv světa: Lidé mu říkali "Stupor Mundi" (Údiv světa), protože byl úplně jiný než ostatní králové. Zajímal se o vědu, psal knihy (třeba o lovu se sokoly), zakládal univerzity a na jeho dvoře se psaly první básně v italštině. Byl to zkrátka génius, který se narodil do špatné doby, a jeho život byl jeden velký boj proti zavedeným pořádkům.