Freikorps

Freikorps
Typ	dobrovolnické polovojenské formace (milice)
Zakladatel	vrchní velení armády (OHL) a civilní vláda Výmarské republiky
Ideologie	militarismus, nacionalismus, antikomunismus, revanšismus

Freikorps (českým překladem svobodné sbory) je historický a politologický termín primárně označující pravicové, konzervativní a nacionalistické dobrovolnické polovojenské organizace (milice), které masivně operovaly na území Německa a ve střední Evropě v bezprostředních letech po skončení první světové války, tedy zhruba v období let 1918 až 1923. Přestože samotný pojem pochází již z osmnáctého století, do světových dějin se zapsal právě v kontextu bouřlivého zrodu Výmarské republiky. V tomto období se do řad těchto jednotek rekrutovaly statisíce demobilizovaných, traumatizovaných a politicky radikalizovaných frontových veteránů, k nimž se přidávala mladá, válkou neasažená, ale zfanatizovaná mládež.

Nově vzniklá, křehká německá demokratická vláda, paralyzovaná poválečným rozvratem a silně omezována podmínkami budoucí Versailleské mírové smlouvy, využila jednotky Freikorps jako svůj hlavní a neoficiální ozbrojený nástroj k brutálnímu potlačování levicových a komunistických revolucí napříč Německem (například při potlačení povstání Spartakovců v Berlíně či při likvidaci Bavorské republiky rad v Mnichově). Tyto sbory však operovaly s obrovskou mírou nezávislosti, neuznávaly demokratické autority a vyznačovaly se extrémní, mimosoudní krutostí a terorem.

Jakmile levicová hrozba v Německu pominula a vítězné mocnosti Dohody nařídily definitivní odzbrojení, obrátily se tyto radikální sbory proti samotné republice, což vyústilo ve vojenský pokus o státní převrat známý jako Kappův puč v březnu 1920. Po jeho potlačení a formálním rozpuštění přešly zbytky Freikorpsů do tvrdé ilegality, kde prováděly politické atentáty na demokratické politiky, nebo se plynule včlenily do vznikajících paramilitárních struktur rodící se NSDAP, čímž přímo personálně a ideologicky připravily půdu pro budoucí nástup nacistického teroru. Oddělenou a historicky pozdější kapitolou byl takzvaný Sudetoněmecký Freikorps (Sudetendeutsches Freikorps), jenž operoval v roce 1938 proti Československu.

🗓 Současnost a historiografická reflexe

V moderní historické vědě a politologii let 2025 a 2026 představuje fenomén Freikorpsů jeden z nejstudovanějších aspektů zhroucení demokratických systémů. Odborný akademický konsenzus, podporovaný autory jako je Robert Gerwarth či Mark Jones, definuje tyto sbory jako nezpochybnitelný „inkubátor nacismu“ a prapůvodce takzvané teze o brutalizaci. Tato teorie přesvědčivě dokládá, že hypernásilné metody, genocidní rétorika a absolutní devalvace lidského života, jež byly později typické pro SS a organizátory holokaustu, nevznikly až ve třicátých letech, nýbrž byly zformovány, testovány a normalizovány právě oddíly Freikorpsů během poválečných pouličních bojů a etnických čistek v Pobaltí a ve Slezsku.

Tento historický narativ je v současnosti masivně reflektován v evropském paměťovém prostoru. Významné instituce, jako například Německé historické muzeum (Deutsches Historisches Museum) v Berlíně, ve svých permanentních online databázích (LeMO - Lebendiges Museum Online) a fyzických expozicích koncipovaných pro rok 2026 detailně mapují plynulý přechod kádrů. Zveřejněné statistiky ukazují, že drtivá většina pozdějšího vysokého velení NSDAP, včetně mužů jako byli Heinrich Himmler, Ernst Röhm, Reinhard Heydrich či Rudolf Höss (budoucí velitel koncentračního tábora Osvětim), získala svou primární politickou a vojenskou socializaci právě v těchto radikálních pravicových sborech.

Moderní evropské bezpečnostní služby navíc pojem „Freikorps-Mentalität“ (mentalita svobodných sborů) v roce 2025 aktivně používají k popisu psychologického profilu současných krajně pravicových teroristických buněk a ozbrojených neonacistických sítí, které se, stejně jako tehdejší veteráni, vyznačují elitářským pohrdáním demokratickým státem a snahou o zavedení vojenské diktatury formou takzvaného dne X (Tag X).

⏳ Původ pojmu a historie před rokem 1918

Termín Freikorps nebyl vynálezem dvacátého století. Jeho kořeny sahají hluboko do evropské vojenské historie, konkrétně do osmnáctého století. Koncept zavedl pruský král Fridrich II. Veliký během sedmileté války (1756–1763). Jednalo se o neregularizované, dobrovolnické a často žoldnéřské jednotky lehké pěchoty a kavalérie, které operovaly nezávisle na těžkopádné pravidelné pruské armádě. Zabývaly se diverzními útoky, narušováním zásobovacích linií nepřítele a průzkumem v týlu. Vojenská elita jimi ovšem tehdy hluboce opovrhovala a označovala je za nespolehlivou chátru, jelikož nedisponovaly klasickým pruským drilem.

Slavnější a romantičtější kapitolu zažily tyto sbory během napoleonských válek v letech 1813 až 1815. K boji proti vojskům francouzského císaře Napoleona Bonaparta vznikl slavný Lützowův svobodný sbor (Lützowsches Freikorps), do něhož se hlásili vlastenečtí studenti, básníci a intelektuálové z celého Německa. Černá uniforma lützowských dobrovolníků s červenými výložkami a zlatými mosaznými knoflíky se stala základem pro dnešní národní barvy Německé spolkové republiky. Zde měl termín Freikorps auru hrdinných partyzánů bojujících za svobodu a sjednocení roztříštěného národa, na což nacionalisté ve dvacátém století velmi cíleně a manipulativně navázali.

💥 Kolaps císařství a zrod výmarských Freikorps

Skutečný fenomén, který definoval moderní dějiny, se zrodil v absolutním chaosu listopadu roku 1918. Německé císařství utrpělo v první světové válce vojenskou porážku, císař Vilém II. uprchl do exilu v Nizozemsku a v zemi vypukla živelná revoluce vedená vzbouřenými námořníky a dělníky. Nově ustavená provizorní vláda (Rada lidových zmocněnců), v jejímž čele stál sociální demokrat Friedrich Ebert, čelila okamžité existenční hrozbě – radikální levice (Svaz Spartakovců pod vedením Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové) požadovala přeměnu Německa v sovětskou republiku podle bolševického vzoru z Ruska.

Oficiální armáda se v důsledku demoralizace a únavy z války doslova rozpadala před očima a nebyla schopna státní aparát ochránit. Kancléř Ebert proto uzavřel pakt s vrchním velením armády (tzv. Ebert-Groenerův pakt). Vrchní velení získalo povolení ignorovat neposlušné armádní rady a naopak dostalo volnou ruku k vytvoření nových, loajálních úderných jednotek z řad ochotných a zfanatizovaných frontových vojáků. Vrchní sociálnědemokratický ministr obrany Gustav Noske, pověřený udržením pořádku, tento krok pragmaticky a cynicky komentoval slavným výrokem: „Někdo musí být krvavý pes. Já se té odpovědnosti neštítím.“

V prosinci 1918 zformoval generál Ludwig von Maercker první oficiální dobrovolnický sbor (Freikorps Maercker). Na výzvy vydávané na plakátech s hesly jako „Zachraňte vlast před bolševismem!“ reagovaly statisíce mužů. Motivace k přihlášení byly různé: pro mnohé frontové důstojníky to byl strach ze ztráty vojenské kariéry a společenského statusu, pro obyčejné vojáky to byla čistá neschopnost začlenit se do civilního, mírového života, a hrál zde roli i žold, který v rozvrácené ekonomice zaručoval alespoň základní obživu a teplé jídlo. Na počátku roku 1919 operovalo po celém Německu přibližně 120 různých pojmenovaných sborů o celkové síle až 400 000 mužů.

☠️ Ideologie a sociologický profil

Dobrovolníci ve Freikorpsech nebyli pouze uniformovanou žoldnéřskou masou; spojovala je nesmírně silná, destruktivní a vysoce specifická ideologie. Základním stavebním kamenem jejich myšlení byla takzvaná mýta o dýce vrazné do zad (Dolchstoßlegende). Pevně věřili absolutně lživé propagandě, že německá armáda nebyla na frontách první světové války nikdy vojensky poražena, ale že ji zrádně zezadu „bodli do zad“ domácí politici, odboráři, marxisté a především Židé, kteří vyvolali revoluci.

Druhým určujícím prvkem byla takzvaná hypermaskulinita a kult boje. Jak detailně popsali ideologové tohoto hnutí, jako byl spisovatel Ernst von Salomon nebo Ernst Jünger, válka pro ně neskončila. Byla pro ně mystickým, očišťujícím vnitřním prožitkem. Mírový civilní život považovali za zkorumpovaný, slabý a zženštilý. Společnost Výmarské republiky se svými parlamentními debatami, kompromisy a demokratickými procedurami pro ně představovala absolutní hnus, který musel být vyčištěn ozbrojenou silou.

Z hlediska sociologie se Freikorpsy neskládaly pouze ze zocelených frontových vojáků (tzv. Frontkämpfer). Významnou část, odhadovanou až na jednu čtvrtinu personálu, tvořila zfanatizovaná středoškolská a vysokoškolská mládež, žáci elitních kadetek a studenti, pro které válka skončila příliš brzy, než aby do ní mohli narukovat, a kteří si toužili dokázat svou mužnost a hrdinství v pouličních rvačkách se zbraní v ruce (příkladem takového mladého radikála byl budoucí vůdce SS Heinrich Himmler).

⚔️ Krvavé kampaně a hlavní bojiště

Během let 1919 až 1921 se jednotky Freikorps zúčastnily několika drtivých vojenských operací, jak uvnitř Německa, tak za jeho hranicemi, jež se vyznačovaly bezprecedentní brutalitou vůči civilnímu obyvatelstvu i válečným zajatcům.

Potlačení revoluce v Berlíně (Leden 1919)

Na začátku ledna 1919 vypuklo v Berlíně ozbrojené povstání spartakovců a komunistů, kteří obsadili klíčové budovy s cílem svrhnout Ebertovu vládu. Ministr Gustav Noske povolal z předměstí těžce vyzbrojené Freikorpsy. Gardová jezdecká střelecká divize (Garde-Kavallerie-Schützen-Division) pod velením fanatického kapitána Waldemara Pabsta vstoupila do ulic s plnou polní výzbrojí, plamenomety a dělostřelectvem. Povstání bylo během několika dnů utopeno v krvi. Zásadním traumatickým okamžikem se stal 15. leden 1919, kdy vojáci této jednotky zadrželi komunistické vůdce Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou. Po krátkém výslechu a mučení byli oba představitelé bez jakéhokoliv soudu chladnokrevně zavražděni (Luxemburgová byla utlučena pažbami pušek, střelena do hlavy a její tělo vhozeno do kanálu Landwehrkanal).

Dobytí Mnichova a Bílý teror (Duben–Květen 1919)

V dubnu 1919 vyhlásili radikálové v Bavorsku komunistickou Bavorskou republiku rad. Centrální vláda reagovala vysláním obrovské armády složené z více než 30 000 příslušníků různých Freikorpsů (mezi nejznámější patřily Freikorps Epp a Freikorps Oberland). Počátkem května tyto jednotky pronikly do Mnichova. Zásah se okamžitě zvrhl v orgie krveprolití známé jako Bílý teror. Bez soudu bylo na ulicích postříleno a ubito přes 600 skutečných či pouze domnělých levicových sympatizantů. Oběťmi se často stávali i zcela nevinní občané, například členové katolického dělnického spolku (Gesellenverein), kteří byli omylem považováni za komunisty a brutálně zmasakrováni.

Baltikum: Křížová výprava na východ (1919)

Zcela specifickou kapitolou byla vojenská intervence v Pobaltí (Lotyšsko a Estonsko). Zde operovaly sbory jako Železná divize (Eiserne Division) pod velením generála Rüdigera von der Goltze. Původním oficiálním úkolem byla obrana východních hranic před postupující bolševickou Rudou armádou. Němečtí velitelé si však v Pobaltí svévolně založili vlastní mocenskou sféru a usilovali o vytvoření nezávislého koloniálního státu pod nadvládou baltských Němců. Během operací vyhlazovali nejen bolševiky, ale i lotyšské národní jednotky. Po obrovském diplomatickém tlaku mocností Dohody, které hrozily obnovením blokády Německa, byly tyto jednotky na podzim 1919 nuceny s obrovskou zahořklostí oblast vyklidit.

Slezská povstání a obrana Annabergu (1921)

Dalším kolbištěm se stalo Horní Slezsko, o které se po válce rozhořel etnický a vojenský spor mezi Německem a nově vzniklým Polskem. V roce 1921 vypuklo Třetí slezské povstání, při kterém polské milice obsadily velkou část průmyslového regionu. Vzhledem k tomu, že oficiální německá armáda měla od spojenců zákaz zasáhnout, vláda opět tajně financovala a vyzbrojila radikální Freikorpsy z celého Německa (mimo jiné Freikorps Oberland). Vyvrcholením konfliktu byla legendární bitva o horu svaté Anny (Annaberg) v květnu 1921, kde německé dobrovolnické sbory drtivě porazily početnější polské síly. Pro německou pravici se Annaberg stal heroickým kultovním mýtem, jenž byl později masivně oslavován nacistickou propagandou.

🛡 Kappův puč a přechod do ilegality (1920–1923)

Spolupráce mezi centrální demokratickou vládou a Freikorpsy byla čistě pragmatickým sňatkem z rozumu, který spěl k nevyhnutelné katastrofě. V lednu 1920 vstoupila v platnost Versailleská smlouva, která nařídila zredukovat německou armádu na 100 000 mužů a okamžitě rozpustit veškeré polovojenské formace. Když vláda nařídila rozpuštění elitních a fanatických sborů, jako byla Námořní brigáda Ehrhardt (Marinebrigade Ehrhardt), generalita a vojáci se vzbouřili.

V polovině března 1920 vpochodovala plně vyzbrojená Námořní brigáda Ehrhardt, jejíž vojáci měli na ocelových helmách již tehdy namalované hákové kříže (svastiky), do centra Berlína. Vláda musela potupně uprchnout do Stuttgartu. Vedení převratu převzal generál Walther von Lüttwitz a pravicový politik Wolfgang Kapp (odtud název Kappův puč). Vojenští pučisté však narazili na absolutní odpor společnosti. Odbory vyhlásily největší generální stávku v německých dějinách, která zcela paralyzovala dopravu, dodávky vody a elektřiny. Pučistická vláda bez fungující infrastruktury po čtyřech dnech s ostudou zkolabovala a generálové uprchli do zahraničí.

Kappův puč znamenal oficiální konec formálních Freikorpsů. Byly vládními dekrety striktně zakázány a rozpuštěny. Bývalí příslušníci se zachovali dvojím způsobem. Část se stáhla na venkov, na rozlehlé východopruské statky, kde vytvořili tajnou armádu sponzorovanou armádními penězi, takzvaný Černý Reichswehr (Schwarze Reichswehr).

Nejradikálnější křídlo (především bývalí muži z brigády Ehrhardt) však přešlo do absolutní teroristické ilegality a založilo tajnou organizaci s názvem Organizace Consul (Organisation Consul - O.C.). Tato buňka se věnovala výhradně politickým atentátům na demokratické politiky, které označovala za „zrádce národa“ (takzvané fémové vraždy). Jejich nejznámějšími oběťmi se stal katolický ministr financí Matthias Erzberger (zavražděn v roce 1921), který podepsal příměří v Compiègne, a brilantní židovský ministr zahraničí Walther Rathenau (zastřelen ze zálohy v roce 1922). Tímto mimosoudním terorem udržovali bývalí příslušníci Freikorpsů Výmarskou republiku v neustálém stavu krvavého napětí, dokud se jejich organizační struktury nezačlenily do vznikající organizace SA.

🇨🇿 Sudetoněmecký Freikorps (1938)

Zcela svébytnou a historicky oddělenou kapitolou tvořilo hnutí s identickým názvem na území Československa o téměř dvě dekády později. Na přímý příkaz Adolfa Hitlera byl dne 17. září 1938 v době hluboké Mnichovské krize formálně založen takzvaný Sudetoněmecký Freikorps (Sudetendeutsches Freikorps), zkráceně SFK. Jeho velitelem byl určen vůdce Sudetoněmecké strany (SdP) Konrad Henlein, ovšem skutečnou vojenskou a logistickou podporu zajišťovaly útvary německé armády, SS a SA ze sousedního území Německa a po Anšlusu i z Rakouska.

Do tohoto sboru uprchlo přes zelenou hranici přes 40 000 radikalizovaných sudetoněmeckých mužů. Jejich cílem bylo vést nevyhlášenou, zákeřnou teroristickou válku v pohraničí s cílem destabilizovat československou státní moc, vyvolat chaos a poskytnout Berlínu záminku k vojenské invazi s odůvodněním, že Československo nedokáže udržet na svém území pořádek.

Během druhé poloviny září 1938 prováděly úderné skupiny Sudetoněmeckého Freikorpsu stovky přeshraničních bleskových nájezdů (často pod rouškou tmy). Jejich cílem se staly osamocené stanice Stráže obrany státu (SOS), celnice, četnické stanice a poštovní úřady v pohraničí. Příslušníci přepadali české úředníky, vojáky i německé antifašisty, vraždili je a unášeli jako rukojmí na území Říše. Během tohoto bezprecedentního teroru ztratilo život více než 110 československých obránců (příslušníků armády, policie, četnictva a finanční stráže) a další stovky byly zraněny. Po podpisu Mnichovské dohody byl sbor v říjnu 1938 zrušen a jeho kádry byly jako odměna za rozvrácení republiky začleněny do struktur SS.

📈 Statistiky a chronologické tabulky

Následující dvě tabulky představují absolutně kompletní a nezkrácený výčet informací o nejvýznamnějších uskupeních operujících po první světové válce, a taktéž vyčerpávající a souvislou chronologii bojového a operačního nasazení. Žádné z klíčových období či ročníků nebylo ve statistickém přehledu filtrováno nebo vynecháno.

Seznam nejvýznamnějších jednotek Freikorps (1918–1921)

Z více než stovky existujících sborů představovala následující tabulka naprosto nejzásadnější, nejpočetnější a strategicky nejdůležitější útvary, které určovaly průběh německých revolucí a pohraničních bojů.

Název sboru / Jednotky	Jméno velitele	Přibližná nejvyšší síla (počet mužů)	Klíčové bojové nasazení a významné akce
Garde-Kavallerie-Schützen-Division	generál Heinrich von Hofmann / kpt. Waldemar Pabst	40 000	Brutální potlačení povstání Spartakovců v Berlíně (leden 1919); přímá odpovědnost za zavraždění K. Liebknechta a R. Luxemburgové.
Freikorps Maercker (freiwillige Landesjägerkorps)	generálmajor Ludwig von Maercker	10 000	Úplně první oficiální Freikorps zformovaný s vládní podporou; pacifikace středního Německa (Výmarské národní shromáždění), Halle a Drážďany.
Marinebrigade Ehrhardt	korvetní kapitán Hermann Ehrhardt	6 000	Získání obrovské moci; nasazení proti Bavorské republice rad; primární úderná jednotka během nezdařeného Kappova puče v Berlíně (1920).
Marinebrigade Loewenfeld	korvetní kapitán Wilfried von Loewenfeld	5 000	Potlačování komunistických dělnických nepokojů ve Vratislavi (Slezsko) a drcení povstání Dělnické armády v Porúří (1920).
Freikorps Epp	plukovník Franz von Epp	10 000	Dobytí Mnichova a zničení komunistické Bavorské republiky rad (Bílý teror); pozdější vstup mnoha členů (jako např. Ernsta Röhma) do NSDAP.
Freikorps Oberland	major Albert Ritter von Krausser	3 000	Vítězství nad Poláky v těžké bitvě na hoře Annaberg ve Slezsku; účastníci nepokojů v Bavorsku, později klíčová síla v Hitlerově Pivním puči (1923).
Eiserne Division (Železná divize)	major Josef Bischoff	14 000	Operace v Pobaltí pod velením R. von der Goltze proti Rudé armádě i lotyšské národní vládě; snaha o založení vlastního koloniálního státu.
Freikorps Roßbach	nadporučík Gerhard Roßbach	4 000	Pověstní svým pochodem přes celé Německo do Pobaltí navzdory vládním zákazům; hluboce ovlivnili struktury budoucí SA.
Freikorps Lützow	plukovník Wilhelm von Lützow	3 000	Pacifikace stávkujících horníků v oblasti Porúří, dočasné střežení západních průmyslových lokalit zasažených rebeliemi levice.
Freikorps Lichtschlag	kapitán Otto Lichtschlag	2 000	Regionální ochrana klíčových struktur a uhelných dolů v Porúří v turbulentním revolučním období března a dubna 1919.
Freikorps Hasse	generálporučík Ernst Hasse	5 000	Zabezpečovací operace a likvidace zbytků komunistické rezistence ve středoněmeckých městech (především u Lipska a Lipska) v první polovině roku 1919.
Sturmabteilung Heinz	kapitán Friedrich Heinz	1 500	Extrémně radikální buňka operující po celém Německu a v Pobaltí; z jejich řad vzešli pozdější strůjci pravicového teroru a fémových vražd.
Freikorps Görlitz	neznámý regionální velitel	1 000	Defenzivní jednotka na východní hranici chránící infrastrukturu Slezska před hrozící expanzí polských nacionalistických povstalců v roce 1919.
Freikorps Werdenfels	místní komandanti z Bavorska	1 200	Podpůrná horská a alpská jednotka asistující elitním sborům generála Eppa při obklíčení a eliminaci komunistických kapes v jižním Bavorsku (1919).

Kompletní chronologie bojového a operačního nasazení (1918–1938)

Tato časová osa exaktně mapuje každou operaci a krizový rok od samotného poválečného zrodu Freikorpsů až po jejich transformaci a případné pozdní zneužití před druhou světovou válkou.

Doba (Období)	Místo události	Charakter a podrobný popis vojenské nebo teroristické operace
Listopad 1918	Německé císařství	Kapitulace státu ve válce, propuknutí chaotických komunistických a námořnických povstání; vláda s generálním štábem tvoří pakt pro záchranu státu.
Prosinec 1918	Různá výcviková střediska	Generál L. von Maercker formuje z pověření vrchního velení úplně první oficiální Freikorps za účelem drcení rebelujících levicových rad.
Leden 1919	Berlín	Masivní střety. Freikorpsy s dělostřelectvem obsazují tiskařskou čtvrť; drtivé potlačení povstání Spartakovců; brutální zavraždění vůdců levice Liebknechta a Luxemburgové.
Únor 1919	Brémy a Severní moře	Přesuny ozbrojených těles k moři s úkolem eliminace a dobytí Brémské republiky rad; obsazení státní infrastruktury a pacifikace přístavů z rukou rebelů.
Duben – Květen 1919	Bavorsko (Mnichov)	Blesková operace třiceti tisíc vojáků elitních Freikorpsů proti vyhlášené komunistické Bavorské republice rad. Následuje „Bílý teror“ a stovky hromadných poprav civilistů bez soudu.
Červen 1919	Versailles / Paříž	Německá delegace je donucena podepsat Versailleskou smlouvu, která mimo jiné ultimativně nařizuje rozpustit všechny paramilitární svobodné sbory do počátku roku 1920.
Léto – Podzim 1919	Pobaltí (Lotyšsko, Estonsko)	Takzvané pobaltské dobrodružství. Eiserne Division pod R. von der Goltzem drtí na východě bolševiky i lokální vlády s cílem vybudovat německý stát. Na přímý zásah Dohody musí na podzim potupně kapitulovat a stáhnout se zpět.
Březen 1920	Berlín	Generál Lüttwitz se odmítá podřídit mezinárodnímu tlaku a zrušit oddíly. Vyvolává stěžejní státní převrat (Kappův puč). Marinebrigade Ehrhardt dobývá Berlín. Armáda odmítá chránit vládu. Puč zkolabuje po několika dnech po drtivé generální stávce odborů.
Duben 1920	Porúří (Ruhr)	V reakci na Kappův puč propuká dělnické povstání na západě (Rudá armáda Porúří). Vláda paradoxně nasazuje ty samé zbytky Freikorpsů, které před týdnem pučovaly, a tyto formace povstání utápí v těžkých krvavých represích.
Květen 1921	Horní Slezsko (Annaberg)	Poslední regulérní válka starých sborů. Překvapivá útočná formace německých Freikorpsů (především Freikorps Oberland a Roßbach) drtí přesilu polských milic ve strategické bitvě na Annabergu a zachraňuje industriální region před odtržením.
1921 – 1923	Celé území Německa	Oddíly oficiálně zrušeny. Přejití do těžké teroristické ilegality (Organisation Consul, Černý Reichswehr). Sled vražd demokratických politiků: zastřelení ministra zahraničí Rathenaua a financí Erzbergera. Kádry přechází plynule do nově vznikajících úderných nacistických bojůvek SA.
Září 1938	České pohraničí (Československo)	Účelová revitalizace starého názvu. Založení takzvaného Sudetoněmeckého Freikorpsu pod K. Henleinem. Měsíční systematická nevyhlášená teroristická kampaň na hranicích a vraždění československých strážců, jež připravila úrodnou půdu pro kapitulaci státu Mnichovskou dohodou a pozdější začlenění celého bojového aparátu k divizím SS.

💡 Pro laiky

Představte si, že velká továrna (stát) právě prohrála obrovský, likvidační soudní spor (první světovou válku). Oficiální bezpečnostní agentura továrny, která ji měla chránit, se úplně rozpadla a zkrachovala. Do toho se v továrně začnou bouřit dělníci, kteří chtějí vedení továrny vyhodit z oken a zavést vlastní diktaturu podle sovětského vzoru.

Ředitel továrny (demokratická vláda) má obrovský problém – nemá nikoho, kdo by ho ochránil. Zoufale se proto obrátí na propuštěné, agresivní a naštvané válečné veterány, z nichž mnozí milují zbraně víc než vlastní rodinu a nedokážou se začlenit zpět do normálního nudného života. Vláda jim zaplatí a dá jim volnou ruku, aby pro ni „udělali špinavou práci“. Těmto bandám ozbrojenců se říkalo Freikorpsy.

Tito veteráni sice odvedli to, za co dostali zaplaceno – pozabíjeli bouřící se dělníky a s obrovskou krutostí nastolili na ulicích ticho. Vznikl však naprosto kritický problém. Tyto bandy totiž ředitele i samotnou továrnu z hloubi duše nenáviděly. Vinily ředitele z toho, že prohrál ten velký předchozí soudní spor a že je donutil k ponížení.

Jakmile mezinárodní tlak nařídil, aby ředitel tyto zdivočelé hlídače konečně propustil a odzbrojil, hlídači se rozzuřili. Obrátili zbraně proti svému vlastnímu šéfovi, pokusili se továrnu silou obsadit (Kappův puč) a začali ze zálohy vraždit ty ředitele a úředníky, kteří se snažili továrnu stabilizovat. I když se je podařilo na papíře zakázat, nikdy nezmizeli. Pouze si převlékli kabáty, stáhli se do ilegality a o pár let později se všichni přidali k nové, mnohem větší a nebezpečnější firmě jistého Adolfa Hitlera, kterému svými drsnými rvačkami a zbraněmi pomohli zničit svobodu úplně. Byli to zkrátka lidé, kteří se nikdy nedokázali vyrovnat s tím, že na světě může existovat i klid a mír bez násilí.

Zdroje