Francouzské revoluční války
Obsah boxu
Francouzské revoluční války (francouzsky Guerres de la Révolution française) byly sérií rozsáhlých vojenských konfliktů v letech 1792 až 1802, které vzešly z Velké francouzské revoluce. V těchto válkách stála revoluční Francie proti koalicím evropských monarchií, které se snažily potlačit revoluci a obnovit starý řád. Války se vyznačovaly ideologickým zápalem, zavedením masové branné povinnosti (levée en masse) a inovativními vojenskými taktikami, které navždy změnily tvář evropského vojenství. Skončily drtivým vítězstvím Francie, jejím významným územním rozšířením a vzestupem Napoleona Bonaparta, což přímo vedlo k vypuknutí napoleonských válek.
📜 Příčiny a pozadí
Po pádu Bastily v roce 1789 sledovaly evropské monarchie události ve Francii s rostoucím znepokojením. Obávaly se, že by se revoluční myšlenky – svoboda, rovnost a bratrství – mohly rozšířit i do jejich zemí a ohrozit jejich moc. Mnoho francouzských šlechticů (emigrantů) uprchlo do zahraničí, kde lobbovali za zahraniční intervenci k obnovení monarchie.
Klíčovým momentem byla Pilnická deklarace z 27. srpna 1791, ve které císař Svaté říše římské Leopold II. a pruský král Fridrich Vilém II. vyjádřili podporu francouzskému králi Ludvíkovi XVI. a naznačili možnost vojenského zásahu. Ačkoliv byla deklarace spíše diplomatickým gestem, ve Francii byla vnímána jako přímá hrozba.
Uvnitř Francie sílily hlasy, zejména frakce girondistů v Zákonodárném shromáždění, které prosazovaly válku jako prostředek k upevnění revoluce, sjednocení národa proti vnějšímu nepříteli a "exportu" revolučních ideálů do zbytku Evropy. Dne 20. dubna 1792 Francie vyhlásila válku Rakousku (resp. "králi českému a uherskému"), čímž konflikt začal.
⚔️ Průběh válek
Války se tradičně dělí podle koalic, které se proti Francii postupně formovaly.
💥 Válka první koalice (1792–1797)
První koalice se zformovala postupně. Původně ji tvořilo Rakousko a Prusko, ale po popravě krále Ludvíka XVI. v lednu 1793 se k nim přidala Velká Británie, Španělsko, Portugalsko, Sardinské království, Neapolské království a další menší státy.
Počáteční fáze války byla pro Francii katastrofální. Revoluční armáda byla dezorganizovaná a invazní prusko-rakouské síly pod velením vévody Brunšvického postupovaly na Paříž. Vévoda vydal tzv. Brunšvický manifest, ve kterém hrozil zničením Paříže, pokud bude královské rodině ublíženo. Manifest však měl opačný účinek – radikalizoval pařížské obyvatelstvo, vedl k útoku na Tuilerijský palác a svržení monarchie.
Obrat nastal 20. září 1792 v bitvě u Valmy. Ačkoliv šlo spíše o dělostřelecký souboj než o velkou bitvu, francouzská armáda donutila Prusy k ústupu. Toto vítězství mělo obrovský morální význam – ukázalo, že revoluční armáda je schopna porazit profesionální armády monarchií. Den po bitvě byla vyhlášena První Francouzská republika.
V roce 1793 zavedl Výbor pro veřejné blaho pod vedením Robespierra masovou brannou povinnost (levée en masse), která postavila do zbraně statisíce mužů a vytvořila největší armádu v evropské historii. Francouzské síly přešly do ofenzívy, dobyly Rakouské Nizozemí (dnešní Belgie) a Porýní a v roce 1795 obsadily Nizozemsko, kde byla ustavena loutková Batávská republika.
Klíčovou postavou této fáze se stal mladý generál Napoleon Bonaparte. Poprvé na sebe upozornil při obléhání Toulonu v roce 1793. Jeho hvězda naplno zazářila během italského tažení v letech 1796–1797. V sérii bleskových vítězství (např. u Lodi, Arcole a Rivoli) porazil rakouské a sardinské armády, obsadil severní Itálie a donutil Rakousko podepsat mír v Campo Formiu (1797). Tím byla první koalice fakticky rozbita, ve válce s Francií zůstala pouze Velká Británie.
🌍 Egyptské tažení (1798–1801)
Jelikož přímá invaze do Británie byla kvůli síle britského námořnictva nemožná, Napoleon navrhl Direktoriu vojenskou výpravu do Egypta, který byl tehdy součástí Osmanské říše. Cílem bylo přerušit britské obchodní trasy do Indie a založit francouzskou kolonii na Blízkém východě.
Expedice začala úspěšně. Francouzi se vyhnuli britské flotile, obsadili Maltu a v červenci 1798 se vylodili v Egyptě. V bitvě u pyramid Napoleon drtivě porazil armádu mamlúků. Avšak 1. srpna 1798 britský admirál Horatio Nelson zničil francouzskou flotilu v bitvě u Abúkíru (též bitva na Nilu). Tím byla Napoleonova armáda odříznuta od Francie.
Napoleon se pokusil o invazi do Sýrie, ale byl zastaven při obléhání Akka. Když se dozvěděl o politické krizi ve Francii a zformování druhé koalice, opustil tajně svou armádu a vrátil se do Paříže. Zbytky francouzských sil v Egyptě kapitulovaly v roce 1801.
💥 Válka druhé koalice (1798–1802)
Zatímco byl Napoleon v Egyptě, jeho nepřátelé zformovali druhou koalici, kterou tvořila Velká Británie, Rakousko, Ruské impérium, Osmanská říše, Portugalsko a Neapolské království. Koaliční síly, zejména pod velením ruského generála Suvorova, zaznamenaly v roce 1799 značné úspěchy a vytlačily Francouze z většiny Itálie.
Po svém návratu provedl Napoleon 9. listopadu 1799 (18. brumaire) státní převrat, svrhl Direktorium a stal se prvním konzulem. Okamžitě se ujal velení a v roce 1800 v čele armády překročil Alpy a v bitvě u Marenga drtivě porazil Rakušany. Další klíčové vítězství generála Moreaua v bitvě u Hohenlindenu donutilo Rakousko podepsat v roce 1801 mír v Lunéville, který potvrdil a rozšířil francouzské zisky z Campo Formia.
Rusko opustilo koalici již dříve a Velká Británie tak opět zůstala osamocená. Vyčerpaná válkou a čelící ekonomickým potížím souhlasila s mírovými jednáními. Dne 25. března 1802 byl podepsán Amienský mír, který formálně ukončil francouzské revoluční války. Mír však trval jen něco málo přes rok a byl spíše dočasným příměřím před vypuknutím napoleonských válek.
⚙️ Charakteristika vojenství
Francouzské revoluční války přinesly zásadní změny ve způsobu vedení války:
- Masové armády: Levée en masse umožnila Francii postavit armády o velikosti, která byla v 18. století nepředstavitelná. Zatímco monarchie spoléhaly na malé, profesionální armády, Francie mohla nasadit statisíce motivovaných občanů-vojáků.
- Nové taktiky: Francouzská armáda upustila od rigidních lineárních formací. Místo toho využívala flexibilní útočné kolony, masivní nasazení lehkých pěšáků (tirailleurs) a koncentrovanou dělostřeleckou palbu. Důraz byl kladen na rychlost, iniciativu a agresivitu.
- Meritokracie: Na rozdíl od aristokratických armád, kde o postupu rozhodoval původ, v revoluční armádě byli důstojníci povyšováni na základě schopností a zásluh. To umožnilo vzestup talentovaných velitelů z nízkých poměrů, jako byli André Masséna, Jean Lannes nebo sám Napoleon Bonaparte.
- Ideologická motivace: Francouzští vojáci nebojovali jen za krále nebo plat, ale za ideály revoluce – za národ, republiku a svobodu. Tento nacionalistický a ideologický zápal jim dával značnou morální převahu.
🌍 Důsledky a význam
Francouzské revoluční války měly dalekosáhlé dopady na Evropu:
- Územní změny: Francie anektovala Belgii, Porýní, Savojsko a Nice. Vytvořila síť "sesterských republik" (např. Batávskou v Nizozemsku, Helvétskou ve Švýcarsku, Cisalpjskou v Itálii), které byly politicky a vojensky závislé na Paříži.
- Šíření revolučních myšlenek: Spolu s francouzskými armádami se šířily i myšlenky osvícenství a revoluce. V okupovaných územích byly rušeny feudální výsady, zaváděn občanský zákoník a principy rovnosti před zákonem.
- Vzestup nacionalismu: Války nejen posílily francouzský nacionalismus, ale paradoxně probudily národní cítění i u jejich protivníků, zejména v Německu, Španělsku a Rusku, což se plně projevilo během napoleonských válek.
- Vzestup Napoleona Bonaparta: Války katapultovaly Napoleona z pozice neznámého dělostřeleckého důstojníka na pozici nejmocnějšího muže Francie a později i Evropy.
- Změna charakteru války: Konflikt předznamenal éru "totální války", kde jsou mobilizovány veškeré zdroje národa pro válečné úsilí.
📖 Pro laiky
Představte si, že v jedné ulici plné starých, zavedených a velmi konzervativních klubů si otevře jeden úplně nový, radikální klub s hesly jako "Všichni jsou si rovni!" a "Pryč se starými pravidly!". Staré kluby se vyděsí, že jim jejich členové utečou nebo začnou chtít stejné novoty. Proto se spolčí a snaží se nový klub všemi prostředky zničit. Nový klub se ale brání s nečekanou energií, protože jeho členové bojují za myšlenku, které věří. Nejenže se ubrání, ale dokonce začne přebírat některé staré kluby a měnit je podle svého. Z jednoho velmi talentovaného vyhazovače tohoto nového klubu se postupně stane jeho absolutní šéf, kterého se začne bát celá ulice. Tím šéfem byl Napoleon a tou ulicí byla Evropa. Tyto války nebyly jen o území, ale o střetu dvou světů: starého světa králů a šlechty proti novému světu občanů a republiky.