Erwin Rommel
Johannes Erwin Eugen Rommel (15. listopadu 1891 Heidenheim an der Brenz – 14. října 1944 Herrlingen) byl německý profesionální důstojník, který dosáhl v ozbrojených silách Wehrmachtu nejvyšší hodnosti polního maršála (Generalfeldmarschall). Během první světové války působil jako důstojník horských jednotek a za taktické úspěchy na italské frontě obdržel nejvyšší vojenské vyznamenání Německého císařství, řád Pour le Mérite. V meziválečném období sloužil v armádě Reichswehr a působil jako vojenský instruktor, přičemž své frontové zkušenosti publikoval v učebnici taktiky Infanterie greift an.
Během druhé světové války velel 7. tankové divizi při invazi do Francie (1940). Následně byl jmenován velitelem uskupení Německý africký sbor (Deutsches Afrikakorps) v severní Africe. Během afrického tažení v letech 1941 až 1943 vedl ofenzívy proti britským spojeneckým silám v Libyi a Egyptě, přičemž obdržel neformální přezdívku „Pouštní liška“ (Wüstenfuchs). V pozdějších fázích války byl pověřen velením Skupiny armád B v severní Francii a dohledem nad defenzivní linií známou jako Atlantický val. V důsledku zapletení do červencového spiknutí proti Adolfu Hitlerovi z roku 1944 byl nacistickým režimem donucen spáchat sebevraždu konzumací kyanidu.
👶 Původ a počátky vojenské kariéry
Erwin Rommel se narodil 15. listopadu 1891 ve švábském městě Heidenheim an der Brenz do protestantské rodiny. Jeho otcem byl profesor matematiky Erwin Rommel starší, matkou Helene von Luz, dcera místního vládního úředníka. Rommel měl tři sourozence: starší sestru Helene a dva mladší bratry Karla a Gerharda. V mládí neprojevoval zájem o vojenskou kariéru a zamýšlel studovat strojírenství a aeronautiku. Na nátlak svého otce však v červenci 1910 nastoupil k 124. württemberskému pěšímu pluku dislokovanému ve městě Weingarten. V březnu 1911 byl odeslán do důstojnické válečné školy ve městě Gdaňsk (Kriegsschule Danzig), kde v lednu 1912 úspěšně složil důstojnické zkoušky a byl povýšen na poručíka (Leutnant). Během studia v Gdaňsku se seznámil s Lucií Marií Mollin (1894–1971), se kterou dne 27. listopadu 1916 uzavřel manželství. Z tohoto svazku vzešel v roce 1928 jediný syn, Manfred Rommel, pozdější dlouholetý starosta města Stuttgart.
⚔️ První světová válka (1914–1918)
Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 se Rommel účastnil útočných operací v rámci Schlieffenova plánu. Bojoval v sektoru u belgické obce Bleid a následně v oblasti Argonského lesa. V září 1914 utrpěl průstřel stehna, za což obdržel Železný kříž 2. třídy. V lednu 1915 mu byl udělen Železný kříž 1. třídy za ofenzivní akci, při níž s rotou o síle devadesáti mužů dobyl francouzské postavení a zajal nepřátelskou posádku.
V září 1915 byl převelen k nově formovanému württemberskému horskému praporu, který se stal součástí horského sboru Alpenkorps. S touto jednotkou byl nasazen na západní frontě u pohoří Vogézy, a koncem roku 1916 na rumunské frontě, kde vedl útoky na strategické kóty během bojů o průsmyk Oituz.
V podzimu 1917 se Alpenkorps přesunul na italskou frontu, kde se zapojil do dvanácté bitvy na řece Soči (známé též jako Bitva u Caporetta). Dne 25. října 1917 zahájil Rommel se svým odřadem přepadovou operaci horského hřebene Kolovrat. Následujícího dne pokračoval v ofenzívě a zajistil vrchol hory Matajur. Během padesáti hodin probíhající ofenzívy urazil jeho prapor osmnáct kilometrů horským terénem a zajal více než 150 italských důstojníků a 9 000 vojáků, při ztrátě pouhých šesti vlastních mužů. O několik týdnů později vedl Rommel své jednotky přes řeku Piava a dobyl město Longarone. Za dobytí hory Matajur a akce u Longarone mu císař Vilém II. udělil dne 10. prosince 1917 nejvyšší pruské vojenské vyznamenání Pour le Mérite. Až do konce války v listopadu 1918 sloužil ve štábních funkcích u 64. armádního sboru.
🏛️ Meziválečná služba (1919–1939)
V podmínkách omezené německé armády (Reichswehr), jejíž stav byl Versailleskou smlouvou limitován na 100 000 mužů, si Rommel udržel důstojnický post. Během dvacátých let velel pěší rotě 13. pěšího pluku ve Stuttgartu. V roce 1929 byl jmenován instruktorem taktiky na pěchotní škole v Drážďanech. Zde na základě frontových deníků z první světové války vypracoval metodické texty, jež v roce 1937 vydal pod názvem Infanterie greift an (Pěchota útočí). Kniha se stala součástí povinné četby švýcarské armády a prodalo se jí přes 400 000 výtisků, což na ni upozornilo Adolfa Hitlera.
Od roku 1935 do roku 1938 působil Rommel jako velitel praporu ve městě Goslar a následně vyučoval na válečné akademii ve Postupimi (Kriegsschule Potsdam). Zastával také funkci armádního styčného důstojníka u mládežnické organizace Hitlerjugend, avšak z této pozice byl odvolán po osobních sporech s jejím vůdcem Baldurem von Schirachem, s nímž se neshodl na míře polovojenského výcviku mládeže. V roce 1938 převzal velení vojenské akademie v rakouském Vídeňském Novém Městě. Ve stejném období byl přidělen jako velitel k Führerbegleitbataillon (Vůdcův doprovodný prapor), jehož úkolem byla ostraha Hitlerova hlavního stanu. Tuto funkci zastával během anšlusu Rakouska i obsazení Sudet.
⚔️ Druhá světová válka: Polsko a Francie (1939–1940)
Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 zajišťoval Rommel bezpečnost Hitlerova mobilního velitelství během invaze do Polska. Dne 6. února 1940 mu bylo vyhověno v žádosti o převelení k frontovým jednotkám a převzal velení nad 7. tankovou divizí. Do té doby působil výhradně u pěchoty a s obrněnými formacemi neměl praktické zkušenosti.
Při zahájení invaze do Francie (Fall Gelb) 10. května 1940 divize postupovala v rámci XV. armádního sboru generála Hermanna Hotha. Dne 13. května 1940 Rommelovy jednotky dorazily k řece Mása u města Dinant. Rommel osobně převzal velení přechodu řeky pod francouzskou palbou, dohlížel na stavbu pontonových mostů a zajistil předmostí na západním břehu. Následně divize provedla hluboký průnik liniemi.
Dne 21. května 1940 narazila 7. tanková divize u města Arras na silný protiútok britského expedičního sboru (BEF), který nasadil těžce obrněné tanky typu Matilda II. Německé protitankové zbraně ráže 37 mm těmito pancíři nepronikly. Rommel nařídil přesun a využití protiletadlových kanónů ráže 88 mm (Flak) k přímé protitankové palbě do pozemních cílů, čímž britský útok odrazil. Postup jeho divize byl natolik rychlý a komunikace se štábem natolik omezená, že získala přezdívku „Divize duchů“ (Gespenster-Division), neboť její pozici často neznalo ani německé vrchní velení. Tažení bylo zakončeno 19. června 1940 dobytím přístavu Cherbourg. Během kampaně zajala 7. tanková divize 97 000 spojeneckých vojáků při vlastních ztrátách 682 padlých. Za tyto úspěchy byl Rommel vyznamenán Rytířským křížem.
🏜️ Africké tažení (1941–1943)
V únoru 1941 byl Rommel povýšen do hodnosti generálporučíka a odletěl do Libye, aby se ujal velení expedičního sboru Německý africký sbor (Deutsches Afrikakorps). Tento sbor byl formován v reakci na italskou porážku v bitvě u Beda Fomm a postup britské armády v rámci operace Compass. Původním rozkazem německého vrchního velitelství (OKW) bylo udržet defenzivní linii u města Syrté. Rommel však tento rozkaz nerespektoval.
V březnu 1941 zahájil bleskovou ofenzívu, která zaskočila britské síly velitele Archibalda Wavella. Během několika týdnů zatlačil britskou armádu zpět do Egypta, přičemž zajal generály Richarda O'Connora a Philipa Neamea. Hluboko v německém týlu zůstalo obklíčeno australskou posádkou držené přístavní město Tobruk. Obléhání Tobruku trvalo 240 dní. V listopadu 1941 zahájila britská 8. armáda pod novým velitelem Claudem Auchinleckem operaci Crusader. Po sérii manévrových tankových bitev, z nichž nejvýznamnější proběhla v okolí Sidi Rezegh, byl Rommel v důsledku vyčerpání logistických zásob (pohonné hmoty a munice) donucen ustoupit na výchozí linii u El Agheily, čímž bylo obléhání Tobruku prolomeno.
V lednu 1942 zahájil Rommel druhou protiofenzívu. Květnová a červnová Bitva u Gazaly z roku 1942 představovala taktický vrchol Rommelova působení v Africe. Obklíčením britských obranných boxů a manévrem přes pouštní křídlo (přes odpor jednotek Svobodných Francouzů u Bir Hakeim) donutil 8. armádu k chaotickému ústupu. Dne 21. června 1942 kapitulovala britská posádka Tobruku, přičemž bylo zajato 33 000 spojeneckých vojáků. Den po této události, 22. června 1942, povýšil Adolf Hitler padesátiletého Rommela do hodnosti polního maršála.
Postup vojsk Osy se zastavil o měsíc později v první bitvě u El Alameinu v severním Egyptě. Narušené logistické linky přes Středozemní moře (útoky britského námořnictva a letectva ze základny na Maltě) znemožnily další útoky. Na přelomu října a listopadu 1942 provedla materiálně silnější britská 8. armáda pod velením generála Bernarda Montgomeryho rozsáhlou ofenzívu (druhá bitva u El Alameinu). Rommel, který se v úvodu bitvy nacházel ze zdravotních důvodů v Německu, se na frontu urychleně vrátil. Britská materiální a vzdušná převaha prorazila německé linie. Dne 2. listopadu 1942 vydal Hitler rozkaz neustupovat (tzv. rozkaz "Vítězství, nebo smrt"), který Rommel 4. listopadu porušil a nařídil ústup celého afrického sboru na západ do Libye a následně do Tuniska.
V únoru 1943 dosáhl Rommel posledního ofenzivního úspěchu, když v bitvě v Kasserinském průsmyku v Tunisku způsobil těžké ztráty americkému II. sboru. Následná ofenzíva u Medenine (operace Capri) proti britským silám však ztroskotala na britské protitankové obraně. Dne 9. března 1943 opustil Rommel navždy africký kontinent ze zdravotních důvodů. Velení předal generálovi Hans-Jürgenovi von Arnimovi. Kapitulace sil Osy v Tunisku proběhla 13. května 1943.
🛡️ Itálie a přípravy obrany ve Francii (1943–1944)
Po rekonvalescenci byl Rommel jmenován velitelem Skupiny armád B (Heeresgruppe B). Od července 1943 působil na území severní Itálie, kde řídil operaci Achse (odbrojení italských jednotek po kapitulaci italské vlády k rukám Spojených států a Velké Británie). V listopadu 1943 bylo velitelství Skupiny armád B přesunuto do severní Francie.
Rommelovi byla svěřena odpovědnost za dohled nad inspekcí a posilováním Atlantického valu podél pobřeží Francie, Belgie a Nizozemska. Na základě zkušeností ze severní Afriky, kde pocítil důsledky spojenecké vzdušné nadvlády, dospěl k závěru, že jakékoli invazní síly musí být zničeny přímo na plážích (do 48 hodin). Nařídil masivní výstavbu pobřežních překážek, kladení milionů námořních a pozemních min a instalaci kůlů proti kluzákům (tzv. Rommelův chřest - Rommelspargel).
Tento přístup vedl k vážnému strategickému konfliktu. Vrchní velitel na Západě (OB West), polní maršál Gerd von Rundstedt, a velitel tankových sil Západ, generál Leo Geyr von Schweppenburg, navrhovali ponechat tankové rezervy hluboko ve vnitrozemí u města Paříž a nasadit je až po určení hlavního směru invaze. Rommel trval na umístění tankových divizí co nejblíže pobřeží s ohledem na nemožnost jejich pozdějšího přesunu vlivem činnosti spojeneckého letectva. Tento spor rozřešil Adolf Hitler kompromisem: část divizí podřídil Rommelovi, část ponechal v záloze OB West s podmínkou, že k jejich nasazení je nutný osobní Hitlerův souhlas.
🚢 Invaze do Normandie a zranění
Dne 6. června 1944 byla zahájena spojenecká invaze do Normandie (D-Day). Rommel se v tento den na velitelství na zámku v La Roche-Guyon nenacházel; 5. června odjel automobilem do města Herrlingen, aby se zúčastnil oslavy padesátých narozenin své manželky, a následně měl v plánu setkání s Hitlerem v Berchtesgadenu ohledně nasazení tankových divizí. Okamžitě po zjištění situace se 6. června ve večerních hodinách na frontu vrátil.
Německá obrana se rozpadala. Zpoždění nasazení záložních tankových divizí a destrukce zásobovacích tras francouzským odbojem zabránily organizaci masivního protiútoku. Rommel si brzy uvědomil, že zatlačení Spojenců zpět do moře je nereálné. Dne 15. července 1944 odeslal Hitlerovi memorandum, ve kterém konstatoval vyčerpání německých jednotek a varoval před blížícím se průlomem fronty.
Dne 17. července 1944 prováděl Rommel inspekční cestu po linii fronty. V odpoledních hodinách byl jeho velitelský automobil typu Horch na silnici poblíž obce Sainte-Foy-de-Montgommery zasažen dávkou ze stíhacích letounů Spitfire (za střelce je historiky nejčastěji označován pilot RCAF Charley Fox nebo francouzský letec Jacques Remlinger). Řidič automobilu zahynul, vůz havaroval a Rommel vypadl z kabiny. Utrpěl čtyřnásobnou frakturu lebky a těžká poranění obličeje. Po prvotním ošetření ve francouzské nemocnici byl evakuován zpět do Německa a velení formálně přebral polní maršál Günther von Kluge.
☠️ Atentát na Hitlera a vynucená sebevražda
Dne 20. července 1944 proběhl neúspěšný pokus o státní převrat a atentát na Adolfa Hitlera (operace Valkýra). Vyšetřování ze strany Gestapa a výslechy zadržených konspirátorů, jakými byli plukovník Caesar von Hofacker či generál Carl-Heinrich von Stülpnagel, odhalily jména vojenských velitelů sympatizujících s převratem. Mezi vyšetřovanými se objevilo i jméno Erwina Rommela, s nímž udržoval pravidelný kontakt generál Hans Speidel (náčelník jeho štábu a aktivní člen odboje) i Carl Friedrich Goerdeler.
Rozsah Rommelova zapojení do spiknutí zůstává předmětem historických debat. Shoda panuje na skutečnosti, že Rommel si uvědomoval nutnost ukončení války, preferoval odstranění Hitlera jeho zatčením a postavením před soud namísto atentátu, nicméně konspirátory neudal a neprojevil snahu převratu zabránit. Vojenský čestný soud (Ehrenhof), zasedající ve složení polních maršálů (Gerd von Rundstedt, Wilhelm Keitel a generál Heinz Guderian), Rommela formálně propustil z řad Wehrmachtu a předal jeho případ civilnímu Lidovému soudu (Volksgerichtshof), jemuž předsedal Roland Freisler.
Dne 14. října 1944 dorazili do Rommelovy rezidence v Herrlingenu dva generálové z vůdcova hlavního stanu: Wilhelm Burgdorf a Ernst Maisel. Burgdorf Rommelovi předložil Hitlerovo ultimátum. Mohl si vybrat veřejný soud, jenž by zaručeně vyústil v trest smrti pro něj a perzekuci jeho rodiny (podle doktríny kolektivní viny – Sippenhaft), nebo spáchání sebevraždy, po níž by následoval státní pohřeb s plnými vojenskými poctami a garance nedotknutelnosti jeho manželky a syna.
Rommel zvolil druhou možnost. Oblékl si uniformu s vyznamenáními a nastoupil s oběma generály do automobilu. Na silnici poblíž obce Herrlingen automobil zastavil. Podle výpovědi generála Maisela a řidiče dostali příkaz opustit vůz. Rommel na zadním sedadle rozkousl ampuli s kyanidem draselným a během několika minut zemřel.
Německá státní propaganda veřejnosti oznámila, že polní maršál podlehl zraněním utrpěným 17. července v Normandii. Dne 18. října 1944 se ve městě Ulm konal okázalý státní pohřeb, na němž pronesl smuteční řeč polní maršál Gerd von Rundstedt (zastupující osobně neúčastného Adolfa Hitlera). Ostatky Erwina Rommela byly po kremaci uloženy na hřbitově v Herrlingenu. Skutečná příčina jeho smrti byla světové i německé veřejnosti odhalena až po skončení druhé světové války.
📈 Kompletní vojenské statistiky a data
Chronologie povýšení (Hodnosti)
| Rok / Období | Dosažená hodnost | Organizace |
|---|---|---|
| 19. července 1910 | Kadet (Fahnenjunker) | Württemberská armáda |
| 27. ledna 1912 | Poručík (Leutnant) | Württemberská armáda |
| 18. září 1915 | Nadporučík (Oberleutnant) | Württemberská armáda |
| 18. října 1918 | Kapitán (Hauptmann) | Württemberská armáda |
| 1. dubna 1932 | Major (Major) | Reichswehr |
| 1. března 1935 | Podplukovník (Oberstleutnant) | Wehrmacht |
| 1. srpna 1937 | Plukovník (Oberst) | Wehrmacht |
| 1. srpna 1939 | Generálmajor (Generalmajor) | Wehrmacht |
| 1. ledna 1941 | Generálporučík (Generalleutnant) | Wehrmacht |
| 1. července 1941 | Generál tankových vojsk (General der Panzertruppe) | Wehrmacht |
| 30. ledna 1942 | Generálplukovník (Generaloberst) | Wehrmacht |
| 22. června 1942 | Polní maršál (Generalfeldmarschall) | Wehrmacht |
Přehled velitelských a štábních funkcí
| Od | Do | Vojenská jednotka / Taktická funkce |
|---|---|---|
| 1914 | 1915 | 124. pěší pluk (velitel čety, velitel roty) |
| 1915 | 1918 | Württemberský horský prapor (velitel roty a odřadu) |
| 1919 | 1928 | 13. pěší pluk (velitel roty) |
| 1929 | 1933 | Pěchotní škola Drážďany (instruktor) |
| 1935 | 1938 | 17. pěší pluk (velitel 3. praporu v Goslaru) |
| 1938 | 1939 | Vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě (velitel) |
| Září 1939 | Únor 1940 | Führerbegleitbataillon (velitel vůdcova hlavního stanu) |
| Únor 1940 | Únor 1941 | 7. tanková divize (velitel divize) |
| Únor 1941 | Srpen 1941 | Německý africký sbor (velitel sboru) |
| Srpen 1941 | Únor 1943 | Tanková skupina Afrika / Tanková armáda Afrika (velitel armády) |
| Únor 1943 | Březen 1943 | Skupina armád Afrika (vrchní velitel na africkém kontinentu) |
| Červenec 1943 | Červenec 1944 | Skupina armád B (Severní Itálie, Francie - velitel skupiny armád) |
Vojenská vyznamenání
Tato tabulka zahrnuje oficiální nejvyšší státní a vojenská vyznamenání získaná v boji, chronologicky řazená.
| Datum udělení | Název vyznamenání | Třída / Specifikace | Udělující entita |
|---|---|---|---|
| 30. září 1914 | Železný kříž (1914) | 2. třídy | Německé císařství |
| 22. března 1915 | Železný kříž (1914) | 1. třídy | Německé císařství |
| Jaro 1915 | Vojenský záslužný řád (Württembersko) | Rytířský kříž | Württemberské království |
| 10. prosince 1917 | Pour le Mérite | Rytířský řád | Pruské království |
| Jaro 1918 | Odznak za zranění (1918) | Ve stříbře | Německé císařství |
| Květen 1940 | Spona k Železnému kříži (1939) | K 2. třídě (17.5.) a 1. třídě (21.5.) | Nacistické Německo |
| 27. května 1940 | Rytířský kříž Železného kříže | Rytířský kříž (číslo 43) | Nacistické Německo |
| 20. března 1941 | Rytířský kříž Železného kříže | S dubovou ratolestí (10. držitel) | Nacistické Německo |
| 20. ledna 1942 | Rytířský kříž Železného kříže | S dubovou ratolestí a meči (6. držitel) | Nacistické Německo |
| 11. března 1943 | Rytířský kříž Železného kříže | S brilianty (6. držitel) | Nacistické Německo |
| data nejsou dostupná | Tankový bojový odznak (Panzerkampfabzeichen) | Ve stříbře | Nacistické Německo |
| data nejsou dostupná | Rukávová páska Afrika (Ärmelband Afrika) | Neoznačeno | Nacistické Německo |
| Březen 1941 | Medaile za vojenskou statečnost (Itálie) | Ve stříbře | Italské království |
| Leden 1942 | Koloniální hvězda (Itálie) | Velkodůstojník řádu | Italské království |
| Únor 1942 | Vojenský řád Savojských | Rytíř - velkodůstojník | Italské království |
Zdroje
- Lexikon der Wehrmacht - Biografický lexikon německé armády
- Traces of War - Vojenská vyznamenání
- US Army Center of Military History - Dokumentace tažení v severní Africe
- Imperial War Museums (Velká Británie)
- Deutsches Historisches Museum - Archiválie k operaci Valkýra
- Wikipedie - Otevřená encyklopedie
- Lidé
- Němci
- Muži
- Narození 15. listopadu
- Narození 1891
- Narození v Bádensku-Württembersku
- Úmrtí 14. října
- Úmrtí 1944
- Zesnulí lidé
- Vojáci
- Důstojníci Wehrmachtu
- Němečtí polní maršálové
- Účastníci první světové války
- Účastníci druhé světové války
- Účastníci bitvy o Normandii
- Nositelé Pour le Mérite
- Nositelé Rytířského kříže Železného kříže
- Sebevrazi
- Štíři
- Vytvořeno GPT-4o