Alena Mihulová

Alena Mihulová
Celé jméno	Alena Mihulová
Datum narození	4. května 1965
Místo narození	Brno
Státní příslušnost	(do roku 1992); (od roku 1993)
Děti	Karolína Kachyňová (* 1995)
Alma mater	JAMU v Brně
Povolání	filmová, televizní a divadelní herečka
Aktivní od	1983

Alena Mihulová je významná česká filmová, televizní a divadelní herečka. Do povědomí diváků a filmové kritiky se zapsala již svou debutovou a okamžitě ikonickou rolí mladé zdravotní sestry Marie v hořké komedii Sestřičky (1983). Během osmdesátých a devadesátých let vytvořila řadu stěžejních rolí, z nichž většina byla spojena s tvorbou legendárního režiséra Karla Kachyni, který se posléze stal jejím manželem. Mezi její nejuznávanější výkony z tohoto období patří postava děvečky Rózy ve venkovském dramatu Kráva (1993).

Po více než dekádu trvající osobní a tvůrčí odmlce, způsobené smrtí manžela a následnými těžkými psychickými problémy, zažila naprosto bezprecedentní herecký comeback. Její ztvárnění obětavé venkovské ošetřovatelky Vlasty ve filmu Domácí péče (2015) jí vyneslo absolutní uznání a zisk všech hlavních tuzemských i mezinárodních hereckých ocenění, včetně Českého lva, Ceny české filmové kritiky, Křišťálového glóbu na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a ocenění na festivalu v Palm Springs. Od tohoto triumfu patří k nejobsazovanějším charakterním herečkám české kinematografie a pravidelně se objevuje i v historických mezinárodních koprodukcích.

Dětství, rodinné zázemí a cesta k herectví

Alena Mihulová se narodila 4. května 1965 v jihomoravské metropoli Brně. Její rodinné zázemí bylo poměrně komplikované a značně ovlivnilo její rané dětství i povahové formování. Matka, která za svobodna nesla příjmení Fussová (rodina měla částečně rakouské kořeny, v německém přepisu Alma Fuss), pracovala jako zaměstnankyně na železniční dráze. Otec se podílel na výchově Aleniny starší nevlastní sestry, která pocházela z matčina předchozího manželství. Kvůli značnému pracovnímu vytížení obou rodičů trávila Alena od svých dvou let většinu času v internátních jeslích a posléze v celotýdenních školkách, což podle jejích pozdějších vyjádření formovalo její samostatnost, ale také pocit určitého citového odloučení.

Když jí bylo deset let, rodina se rozpadla a rodiče se rozvedli. Hlavním důvodem tohoto rozkolu byl podle pamětníků a hereččiných vzpomínek otcův rozvíjející se alkoholismus. Matka se následně provdala ještě potřetí a z tohoto svazku se narodil Alenin nevlastní bratr. Prostředí rozvrácené rodiny kompenzovala Alena Mihulová únikem do světa literatury a dramatických kroužků. Přestože původně nepocházela z uměleckého prostředí, projevovala od útlého věku výrazný talent pro recitaci a dramatické ztvárnění.

Její cesta k profesionálnímu herectví byla definitivně stvrzena přijetím na Divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) v Brně, obor činoherní herectví. Vysokoškolská studia, během kterých získala formální teoretickou i praktickou průpravu v práci s hlasem a tělem, úspěšně završila absolutoriem v roce 1992. V té době již za sebou měla několik zcela zásadních filmových rolí, které jí přinesly celostátní známost.

Průlom na stříbrném plátně: Sestřičky a osudové setkání

Zásadní zlom v profesním i osobním životě Aleny Mihulové nastal ještě před jejím nástupem na vysokou školu. Jako zcela neznámou a neokoukanou osmnáctiletou dívku ji její kamarádka přemluvila k účasti na rozsáhlém hereckém konkurzu. Renomovaný a zkušený český režisér Karel Kachyňa v té době hledal vhodnou představitelku pro hlavní roli do svého připravovaného filmu Sestřičky (1983). Film, adaptující stejnojmennou knižní předlohu spisovatele a lékaře Adolfa Branalda, vyprávěl o soužití mladé, nezkušené a poněkud prostořeké zdravotní sestry Marie s přísnou, leč moudrou starší kolegyní v drsném prostředí venkovského pohraničí padesátých let.

Kachyňa si Mihulovou na konkurzu vybral pro její obrovskou přirozenost, nezdolnou mladistvou energii a schopnost okamžitě a bezprostředně reagovat na dramatické situace bez tehdy běžných a naučených divadelních klišé. Mihulová v Sestřičkách excelovala. Zásadní pro její výkon byla také spolupráce s legendární Jiřinou Jiráskovou, která ztvárnila starší sestru, takzvanou "babi". Dynamika mezi mladou, naivní dívkou objevující lásku a stárnoucí cynickou ženou s pohnutým osudem vytvořila z filmu naprosto nadčasové a divácky mimořádně oblíbené dílo.

Během natáčení tohoto snímku došlo k události, která trvale definovala hereččin soukromý život. Mihulová se hluboce zamilovala do režiséra Karla Kachyni. Věkový rozdíl mezi nimi činil propastných jedenačtyřicet let. Kachyňa byl v té době navíc stále ženatý. Zpočátku byl jejich vztah držen v naprosté tajnosti před filmovým štábem i veřejností, aby nedošlo k ohrožení natáčení a k poškození režisérovy pověsti v tehdejším přísně střeženém kulturním prostředí normalizačního Československa.

Tvůrčí symbióza s Karlem Kachyňou (80. a 90. léta)

Spojení s Karlem Kachyňou nebylo pouze lidské a osobní, ale plynule přerostlo v mimořádně intenzivní tvůrčí spolupráci. Kachyňa, vědom si specifického naturelu své o mnoho mladší partnerky, ji obsazoval do rolí, které přesně odpovídaly její typologii. Jak sám režisér později prohlásil pro tisk, u něj neplatila žádná protekce – uvědomoval si, že Alena Mihulová je vynikající, ale velmi specifická herečka, a obsazoval ji výhradně tam, kde její zemitost, vnitřní síla a určitá drsnost mohly plně vyniknout a kde to vyžadoval scénář.

Jejich druhou velkou společnou prací byla hořká tragikomedie z období Protektorátu Smrt krásných srnců (1986), založená na slavné stejnojmenné knize Oty Pavla. Mihulová zde ztvárnila postavu dcery Blanky. V roce 1992 ji Kachyňa obsadil do vážného televizního dramatu z prostředí nemocnice v předvečer vánočních svátků Městem chodí Mikuláš, kde ztvárnila roli zdravotní sestry Pipky.

Absolutním vrcholem jejich umělecké spolupráce se nicméně stal film Kráva z roku 1993. Tento snímek, drsné, lyrické a baladické drama odehrávající se v chudé horské vsi, byl původně natočen s minimálním rozpočtem pro Českou televizi. Pro své naprosto mimořádné umělecké kvality byl však následně s úspěchem nasazen do běžné kinodistribuce. Mihulová zde vytvořila pravděpodobně svou nejnáročnější roli – postavu zakřiknuté, fyzicky mírně deformované a vlastním okolím psychicky deptané děvečky Rózy, která si složitě a bolestivě buduje cestu ke svému životnímu partnerovi. Její expresivní, čistě minimalistický a fyzicky nesmírně náročný výkon způsobil u kritiky senzaci. Film byl s velkým ohlasem promítán na řadě mezinárodních festivalů. Redaktor prestižního deníku New York Post tehdy napsal, že film působí tak silně, "jako by Ingmar Bergman natočil Forresta Gumpa". Za ztvárnění Rózy obdržela Mihulová jedno z hlavních ocenění na MFF v Karlových Varech.

Vedle filmové tvorby Mihulová nezapomínala ani na jevištní práci, i když ta tvořila spíše okrajovou část její kariéry ve srovnání s filmem. Od devadesátých let příležitostně hostovala na předních pražských a mimopražských scénách. Své uplatnění nalezla v kultovním Činoherním klubu, v progresivním Divadle v Dlouhé a také na komorní scéně Divadla v Řeznické. Ztvárňovala zde jak klasické činoherní role, tak postavy v moderních absurdních dramatech, čímž si udržovala neustálý kontakt s živým publikem a hereckými kolegy. V roce 2000 se objevila také v komerčně velmi úspěšném, vizuálně opulentním zpracování Erbenovy Kytice režiséra F. A. Brabce.

Osobní tragédie, deprese a léta v ústraní

Ačkoliv byl partnerský vztah mezi Alenou Mihulovou a Karlem Kachyňou kvůli společenským konvencím dlouho udržován v tajnosti, v roce 1994, po režisérově rozvodu s první manželkou a celkovém uvolnění společenské atmosféry, svůj svazek konečně zoficiálnili a uzavřeli formální sňatek. O rok později, v roce 1995, se manželskému páru narodila vytoužená dcera Karolína. Karlu Kachyňovi bylo v době jejího narození již rovných sedmdesát let. Následující necelá dekáda představovala pro herečku období největšího osobního a rodinného štěstí, které si pečlivě chránila před jakýmkoliv tlakem bulvárních médií.

Počátkem nového tisíciletí se však zdravotní stav legendárního režiséra začal vlivem vysokého věku a celoživotního obrovského pracovního vypětí rychle a nezadržitelně zhoršovat. Alena Mihulová v té době naprosto vědomě a prakticky úplně opustila svou rozjetou hereckou kariéru a veškerou svou energii věnovala výhradně vyčerpávající nepřetržité péči o umírajícího manžela a výchově malé dcery Karolíny. Karel Kachyňa zemřel po dlouhé nemoci 12. března 2004 ve věku devětasedmdesáti let. Jeho smrt představovala pro herečku zcela zničující ránu. Její téměř čtvrtstoletí trvající vztah skončil a ona se ze dne na den ocitla v nezáviděníhodné pozici matky samoživitelky s obrovským traumatem ze ztráty milovaného životního partnera.

Dlouhodobý extrémní stres z letité péče o manžela a následný paralyzující šok ze ztráty vyústily u Aleny Mihulové v těžké psychické problémy, které záhy přešly do těžkých klinických depresí. Otevřeně přiznala, že se v té době uchylovala i k nadměrné konzumaci alkoholu, a zpětně velmi litovala své tvrdohlavosti a pýchy, že nevyhledala odbornou lékařskou a psychiatrickou pomoc mnohem dříve. Dlouho se snažila celou neúnosnou situaci zvládnout sama a izolovala se od okolí. Nakonec však musela být kvůli svému kritickému duševnímu stavu na určitou dobu i hospitalizována v nemocnici, kde pod pečlivým dohledem specialistů a díky nasazení moderní medikace v podobě antidepresiv začala pomalu, ale jistě zotavovat svou zhroucenou psychiku.

Během tohoto mimořádně složitého období, které trvalo téměř dalších deset let, její herecká filmová kariéra prakticky stála na mrtvém bodě. V kinech se objevila jen ve velmi sporadických a zcela podružných či epizodních úlohách, a to namnoze v kvalitativně nevyrovnaných diváckých projektech (jako byl například snímek Kožené slunce nebo seriál a následný film Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka).

Fénixův vzlet: Domácí péče a triumfální herecký návrat

Nečekaný bod zlomu a absolutní umělecký restart její profesní dráhy přišel až v roce 2015. Začínající a tehdy pro širší veřejnost neznámý český režisér a scenárista Slávek Horák se rozhodl zariskovat a obsadil Alenu Mihulovou do hlavní ženské charakterní role ve svém autorském debutu Domácí péče. Snímek vyprávěl drsně autentický, ale i humorný příběh obětavé venkovské zdravotní sestry Vlasty, která se s obrovským nasazením stará o svérázné moravské pacienty v jejich domovech, zatímco je u ní samotné zčistajasna diagnostikována smrtelná a nevyléčitelná nemoc, se kterou se musí sama vnitřně vypořádat.

Spojení Mihulové, jejíž vlastní surová životní zkušenost s utrpením, nemocí a umíráním milovaného manžela se v postavě ošetřovatelky nepochybně hluboce zrcadlila, a citlivého režijního vedení Slávka Horáka, dalo vzniknout skutečnému filmovému klenotu. Ústřední manželskou dvojici, procházející nelehkou zkouškou, ztvárnila s hercem Bolkem Polívkou. Podle Polívky zafungovala mezi oběma protagonisty okamžitá hluboká chemie a uvěřitelnost, ačkoliv oba představovali zcela rozdílné divadelní a herecké školy. Mihulová dokázala do postavy Vlasty vtisknout absolutně přesný a křehký balanc mezi tragikou osobního nevyhnutelného osudu, upřímnou lidovou zemitostí a nezbytným drsným černým humorem.

Její nesmírně civilní a silný výkon v Domácí péči zaznamenal mezi kritikou i diváky naprostý triumf. Během jednoho kalendářního roku (2015–2016) dokázala Alena Mihulová zcela bezprecedentně ovládnout prakticky veškerá existující tuzemská filmová ocenění. Svou vítěznou sérii započala ziskem Ceny pro nejlepší herečku na 50. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, kde s pláčem přebírala Křišťálový glóbus. Následovala nejprestižnější soška Českého lva udělovaná hlasováním České filmové a televizní akademie a rovněž vítězství v udílení Cen české filmové kritiky. Mimořádným a v kontextu českého filmu vysoce ojedinělým úspěchem bylo také její zahraniční ocenění ve Spojených státech amerických, kdy jí porota udělila Cenu pro nejlepší herečku na respektovaném Mezinárodním filmovém festivalu v Palm Springs. Samotný film Domácí péče byl následně vyslán jako oficiální kandidát České republiky na Cenu Americké filmové akademie (Oscar).

Éra po comebacku: Zahraniční produkce a výrazné charakterní role

Masivní úspěch filmu Domácí péče navrátil Aleně Mihulové s definitivní platností pozici herečky nejvyšší kategorie. Režiséři začali konečně naplno využívat její vyzrálou schopnost ztvárňovat hluboké, zraněné a psychologicky mnohovrstevnaté ženské postavy napříč žánry. Hned v následujícím roce (2016) tak byla obsazena do velkolepé mezinárodní historické produkce Anthropoid. V tomto britsko-českém snímku, jenž detailně rekonstruoval atentát na Reinharda Heydricha, mistrně ztvárnila tragickou dějinnou postavu odbojářky Marie Moravcové. Ta ve svém nenápadném žižkovském bytě ukrývala elitní československé parašutisty před zraky gestapa a během brutální razie nakonec raději zvolila rychlou sebevraždu pozřením kapsle s kyanidem, než aby padla do rukou nepřátel a riskovala prozrazení sítě při mučení. V následujícím roce si zahrála v dalším výpravném životopisném a válečném dramatu Úkryt v zoo (The Zookeeper's Wife, 2017) po boku hollywoodské superstar Jessicy Chastain.

Výraznou a emočně vypjatou roli matky jednoho z hlavních hrdinů vytvořila rovněž v českém historickém sportovním snímku Zlatý podraz (2018), kde si podle svých slov konečně zahrála s Janem Hartlem, do kterého byla platonicky zamilovaná od svých šestnácti let. K jejím dalším vysoce hodnoceným uměleckým výkonům moderní doby patří nepochybně její účast v hořkém dramatu Atlas ptáků (2021) úspěšného režiséra Olma Omerzua. Zde ztvárnila stěžejní postavu oddané stárnoucí účetní, jež s nečekanou razancí a odvahou pomáhá hlavnímu hrdinovi odhalit korupční struktury a skryté tunelování ve vlastní firmě, za což byla v roce 2022 po zásluze nominována na další sošku Českého lva v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli.

Nezanikla ani na poli prestižní televizní tvorby. Kromě četných účinkování v úspěšných detektivních a historických seriálech (např. Četníci z Luhačovic, 2017) ji režisér a scenárista Michal Samir v roce 2022 obsadil do extrémně sledované televizní minisérie z originální produkce platformy Voyo s názvem Iveta. V tomto kontroverzním, ale úspěšném životopisném dramatu ztvárnila obtížnou a klíčovou roli Svatavy Bartošové, poměrně přísné a dominantní matky tragicky zesnulé popové hvězdy Ivety Bartošové. V roce 2024 vytvořila ústřední roli stárnoucí a životem zklamané pedagožky v komorním televizním dramatu Svatá a ve stejném roce se objevila i v hořce komediálně laděném snímku Zahradníkův rok v režii Jiřího Havelky, kde si zahrála po boku Oldřicha Kaisera svéráznou postavu alibistické starostky obce.

Kompletní přehled filmových a divadelních ocenění

Následující tabulka uvádí chronologický a vyčerpávající přehled všech hlavních nominací a vítězství, která Alena Mihulová obdržela od významných akademických, festivalových a kritických institucí v průběhu své více než čtyřicetileté kariéry.

Rok	Udílení cen	Kategorie	Nominované dílo	Výsledek
1993	MFF Karlovy Vary	Nejlepší ženský herecký výkon	Kráva	Vítězství
2015	MFF Karlovy Vary	Cena za nejlepší ženský herecký výkon	Domácí péče	Vítězství
2015	Ceny české filmové kritiky	Nejlepší herečka	Domácí péče	Vítězství
2015	Český lev	Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli	Domácí péče	Vítězství
2016	Mezinárodní filmový festival v Palm Springs	Nejlepší herečka v mezinárodním filmu	Domácí péče	Vítězství
2022	Český lev	Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli	Atlas ptáků	Nominace

Kompletní filmografie

Následující chronologický přehled detailně mapuje účast Aleny Mihulové v celovečerních filmech uvedených do kinodistribuce, v zásadních televizních filmech a ve vybraných prestižních televizních seriálech. Jde o exaktní soupis jejích nejvýraznějších rolí.

Rok	Název filmu / seriálu	Formát	Role / Poznámka
1983	Sestřičky	celovečerní film	zdravotní sestra Marie
1986	Smrt krásných srnců	celovečerní film	Blanka
1987	Podfuk	celovečerní film	herecká role
1988	Džusový román	celovečerní film	herecká role (do kin uvedeno 2001)
1992	Městem chodí Mikuláš	televizní film	zdravotní sestra Pipka
1993	Kráva	celovečerní film	děvečka Róza
1998	Tři králové	televizní seriál	herecká role
2000	Kytice	celovečerní film	herecká role (povídka Zlatý kolovrat)
2002	Kožené slunce	celovečerní film	herecká role
2008	Soukromé pasti	televizní seriál	herecká role v jedné epizodě
2010	Okresní přebor	televizní seriál	Marie Luňáková
2011	Lidice	celovečerní film	herecká role (žena Josefa Vaška)
2012	Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka	celovečerní film	Marie Luňáková
2012	Šťastný smolař	televizní film	herecká role
2014	Vinaři	televizní seriál	herecká role
2015	Domácí péče	celovečerní film	zdravotní sestra Vlasta (hlavní role)
2015	Všechny moje lásky	televizní seriál	herecká role
2016	Anthropoid	celovečerní film (koprodukce)	odbojářka Marie Moravcová
2016	Lída Baarová	celovečerní film	matka Lídy Baarové
2016	Anděl Páně 2	celovečerní film	pekařka
2017	Bába z ledu	celovečerní film	Růža
2017	Milada	celovečerní film	herecká role
2017	Úkryt v zoo (The Zookeeper's Wife)	celovečerní film (USA)	Marysia Aszer
2017	Četníci z Luhačovic	televizní seriál	herecká role
2018	Zlatý podraz	celovečerní film	matka Franty
2021	Atlas ptáků	celovečerní film	účetní Marie
2021	Hvězdy nad hlavou	televizní seriál	herecká role
2022	Iveta	televizní minisérie (Voyo)	Svatava Bartošová
2024	Svatá	televizní film	učitelka Iva Loučná
2024	Zahradníkův rok	celovečerní film	starostka obce

Zdroje