Žižkovské divadlo Járy Cimrmana
Žižkovské divadlo Járy Cimrmana (také označované jako Divadlo Járy Cimrmana) je české činoherní divadlo sídlící v Praze na Žižkově, zaměřené výhradně na uvádění her spojených s fiktivní postavou geniálního českého vynálezce a umělce Járy da Cimrmana. Divadlo bylo založeno v roce 1967 a patří k nejproslulejším malým divadlům v České republice. Jeho repertoár je zcela výjimečný: uvádí pouze hry připisované Cimrmanovi, doplněné o tzv. semináře, v nichž herci vystupují jako cimrmanologové a vědecky rozebírají Cimrmanův fiktivní odkaz.
Divadlo stálo u zrodu a rozvoje jednoho z nejvýznamnějších fenoménů české kultury druhé poloviny 20. století. Za dobu své existence odehrálo tisíce představení, vychovala generace herců a stalo se kulturní ikonou, jejíž vliv přesahuje hranice divadelního umění. Představení jsou pravidelně vyprodána s dlouhým předstihem a divadlo si záměrně zachovává malý formát i intimní charakter původního prostoru.
⏳ Historie
Vznik a první léta
Kořeny divadla sahají do roku 1966, kdy Ladislav Smoljak a Jiří Šebánek připravili pro Československý rozhlas první rozhlasovou hru s fiktivní postavou Járy da Cimrmana. Hra vzbudila mimořádný ohlas a ukázala, že česká kultura je připravena přijmout mystifikaci provedenu s vážnou tváří a vícevrstvým humorem. Záhy se k projektu připojil Zdeněk Svěrák a trojice začala pracovat na přesunu Cimrmana z rozhlasu na divadelní scénu.
V roce 1967 bylo v Praze na Žižkově v ulici Štítného otevřeno Divadlo Járy Cimrmana. Prostory divadla jsou záměrně malé a útulné – kapacita hlediště čítá přibližně dvě stě míst a tato intimita je součástí cimrmanovské estetiky. Velký sál by odcizil divadlo jeho specifickému charakteru: Cimrman funguje v blízkém kontaktu herce a diváka, kde je možné sledovat tváře herců a sdílet humor v téměř komorní atmosféře.
Od prvních let si divadlo vypracovalo charakteristický formát, který dodržuje dodnes: každé představení je rozděleno na dvě části. V první části, zvané seminář, vystoupí herci jako cimrmanologové – vědci zabývající se studiem Cimrmanovy osobnosti a díla. Seminář má formu přednášky s diskusí, v níž jsou divákům prezentovány nově nalezené dokumenty, korespondence, zápisníky nebo jiné artefakty dokazující Cimrmanovu genialitu. Teprve po semináři, po krátké přestávce, následuje samotná divadelní hra.
Normalizace a přerušení činnosti
Nástup normalizace po roce 1968 přinesl divadlu existenční ohrožení. Kulturní politika normalizačního režimu byla nepřátelská vůči nezávislým malým divadlům a vůči humoru, který se vymykal kontrole. V roce 1974 bylo divadlo nuceno přerušit provoz. Toto přerušení trvalo čtyři roky a bylo pro divadlo i jeho tvůrce těžkým obdobím.
Přesto normalizace neznamenala zánik cimrmanovského projektu. Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák pokračovali ve spolupráci na filmových scénářích a udržovali živou tvůrčí linii. Cimrman jako fenomén přežil i v přerušeném stavu – lidé si hry pamatovali, citáty kolovala v každodenní řeči a postava se stala součástí sdílené kulturní paměti nezávisle na tom, zda divadlo hrálo.
V roce 1978 divadlo obnovilo provoz a vrátilo se na Žižkov. Obnova byla přijata s nadšením a divadlo záhy naplnilo svůj sál pravidelně vyprodanými představeními. Paradoxně normalizační prostředí přispělo k posílení Cimrmanova symbolického náboje: v době, kdy byla přímá satira nebezpečná, nabízel humor skrytý pod vrstvami mystifikace bezpečný prostor pro sdílený smích a lehký vzdor.
Polistopadový vývoj
Po roce 1989 se divadlo mohlo plně rozvinout bez omezení. Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák rozšiřovali repertoár o nové hry, přičemž zachovávali původní estetiku a formát. Divadlo získalo v nové době pevné místo v kulturním životě Prahy i celé České republiky a stalo se turistickou i kulturní destinací.
Zásadním momentem bylo úmrtí Ladislava Smoljaka dne 6. dubna 2010. Smoljak byl po desetiletí uměleckou duší divadla – dramatik, režisér a herec v jedné osobě, jehož přítomnost formovala každý aspekt provozu. Jeho odchod byl pro divadlo bolestnou ztrátou. Vedení umělecké stránky převzal Zdeněk Svěrák spolu se stálými členy souboru.
Rok 2011 přinesl další ztrátu: zemřel Jiří Šebánek, spoluzakladatel Cimrmana a jeden z autorů první rozhlasové hry z roku 1966. Oba odchody uzavřely zakladatelskou generaci, ale divadlo pokračuje v nezměněném duchu jako živá instituce.
🎭 Repertoár a hry
Repertoár Divadla Járy Cimrmana je zcela výjimečný svou konzistencí a zaměřením. Divadlo uvádí výhradně hry připisované Járovi Cimrmanovi, tedy díla napsaná Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem (případně jinými autory ze souboru), která jsou v rámci cimrmanovské mystifikace prezentována jako "nalezené" Cimrmanovy rukopisy.
Mezi klíčové hry repertoáru patří Vyšetřování ztráty třídní knihy, kriminální komedie zasazená do prostředí venkovské školy, jež patří k nejhranějším kusům. Dobytí severního pólu zachycuje Cimrmanovu výpravu na sever, při níž génia o krok předejde Robert Peary – motiv přehlíženého průkopníka, klíčový pro celý cimrmanovský svět. Akt je milostně-komická hra s Cimrmanem v roli malíře. Hospoda Na mýtince je parodií amerického westernu. Blaník přepracovává českou pověst o spících rytířích. Švestka je lyrická komedie. Lijavec a Vražda v salonním kupé zastupují detektivní žánr.
Každá hra má pevnou strukturu: je uváděna seminářem, v němž jsou divákům předány informace potřebné k pochopení kontextu díla. Semináře jsou samy o sobě plnohodnotným komickým žánrem – jsou psány jako parodie vědeckého výkladu, s falešnými citacemi, absurdní logikou a slovními hříčkami na akademické úrovni.
Repertoár se rozrůstá pomalu a záměrně. Nová hra přibývá jen tehdy, když je plně připravena a odpovídá přísným estetickým nárokům divadla. Tato konzervativnost je principem: raději méně a lépe než plný repertoár průměrných novinek.
👥 Soubor a osobnosti
Divadlo je postaveno na stabilním hereckém souboru, jehož členové jsou s divadlem spjati po dlouhá léta, někdy po celou kariéru. Tato stabilita je podmínkou specifického cimrmanovského stylu: herci musí dokonale ovládat deadpan výkon, schopnost říkat absurdní věci s naprosto vážnou tváří, a to vyžaduje hlubokou vzájemnou znalost a souehru.
Ladislav Smoljak byl po desetiletí klíčovou osobností souboru jako dramatik, režisér i herec. Jeho herecký projev – suchý, přesný, bez zbytečných gest – byl vzorem cimrmanovského stylu. Zdeněk Svěrák přinášel lyričtější a poetičtější polohu, jeho výkony měly vřelejší tón, který dobře doplňoval Smoljakovu analytičnost.
Mezi dalšími stálými členy souboru patřili a patří herci jako Jan Hraběta, Miloň Čepelka, Bořivoj Penc, Jaroslav Weigel a mnozí další, kteří se s divadlem identifikují natolik, že jsou s ním nerozlučně spjati v povědomí publika. Toto propojení herce s divadlem je pro Cimrmana charakteristické – publikum přichází nejen na hru, ale i na konkrétní herce, jejichž tváře a výkony zná ze stovek představení.
🏛 Prostory a charakter divadla
Divadlo sídlí v ulici Štítného na Žižkově v Praze 3. Žižkov je pražská čtvrť s výrazným kulturním a historickým charakterem – dělnická čtvrť s bohémskou tradicí, která vždy přitahovala umělce a intelektuály. Umístění divadla na Žižkově není náhodné: odpovídá jeho charakteru jako kulturního místa mimo hlavní proudy a okázalosti velkých divadel.
Prostory divadla jsou záměrně skromné. Hledaná intimita malého sálu s přibližně dvěma sty místy je programovým rozhodnutím. Divadlo opakovaně odmítalo nabídky na přestěhování do většího prostoru, a to i v dobách, kdy poptávka výrazně převyšovala kapacitu. Toto odmítnutí velikosti je samo o sobě cimrmanovsky filozofické: génius nepotřebuje velký sál, potřebuje věrné publikum.
Foyer a zázemí divadla jsou zdobeny cimrmanovskými artefakty, dokumenty a fotografiemi, které doplňují atmosféru mystifikace. Divák se ocitá v prostoru, kde fikce a realita splývají – kde jsou vystaveny "originální" Cimrmanovy deníky vedle fotografií herců a kde je celé prostředí přesyceno vědomou ironií.
📈 Divadlo v číslech a kultura prodeje vstupenek
Divadlo Járy Cimrmana patří k nejžádanějším divadelním institucím v České republice. Představení jsou pravidelně vyprodána týdny i měsíce předem, což je v kontextu malých divadel výjimečný jev. Tato trvalá přeplněnost je svědectvím o mimořádné věrnosti publika a o specifičnosti Cimrmana jako kulturního produktu, který nestaří.
Vstupenky jsou distribuovány klasickými i online kanály a kultura jejich zajišťování se stala součástí cimrmanovského folkóru: zkušení návštěvníci vědí, že je nutné rezervovat s předstihem, a tento rituál je vlastně formou participace na cimrmanovské tradici.
Divadlo záměrně nepřistoupilo k masové expanzi, natáčení pro streamingové platformy ani jiným formám, které by Cimrmana "zdemokratizovaly" na úkor kvality prožitku. Živé divadlo zůstává jedinou autentickou formou – a tato konzervativnost zvyšuje poptávku.
🌍 Mezinárodní kontext a překlady
Cimrman jako fenomén je výrazně jazykově a kulturně specifický, a to klade na mezinárodní překlady a uvádění v zahraničí výjimečné nároky. Velká část humoru je postavena na českých slovních hříčkách, kulturních referencích a na ironii vůči specificky české historické zkušenosti. Tyto prvky se překládají obtížně nebo vůbec.
Přesto byly některé hry přeloženy do cizích jazyků a uváděny v zahraničí, zejména ve slovenském překladu pro slovenské publikum, které sdílí dostatečné množství kulturních referencí. Pokusy o uvedení v jiných zemích existují, ale zpravidla naráží na nepřeložitelnost kulturního kontextu.
Tato nepřenositelnost je paradoxně potvrzením síly fenoménu: Cimrman funguje proto, že je hluboce zakořeněn v české kultuře a jazyce. Je unikátně český – a to je jeho síla i omezení zároveň.
💡 Pro laiky
Divadlo Járy Cimrmana si lze představit jako divadlo, které celých padesát let hraje hry o jednom vymyšleném člověku – a lidé na ně stále chodí s radostí. Je to trochu jako kdyby někdo otevřel restauraci s jediným jídlem v menu, a fronta před ní by nikdy nezmizela.
Co dělá toto divadlo zvláštní? Každé představení začíná "vědeckou přednáškou" o Cimrmanovi – herci předstírají, že jsou vědci a vážně rozebírají život fiktivního génia. Teprve pak přijde samotná hra. Celá ta hra na vážnost je samozřejmě vtip, ale vtip tak dobře udělaný, že si ho užijí děti i dědečkové.
A proč je divadlo stále plné? Protože Cimrman je jako starý přítel, ke kterému se rád vracíš. Znáš jeho příběhy, ale pokaždé tě pobaví znovu – a to je ta největší divadelní magie.