Přeskočit na obsah

Vidlička

Z Infopedia
Verze z 7. 10. 2025, 01:08, kterou vytvořil Filmedy (diskuse | příspěvky) (založena nová stránka s textem „{{K rozšíření}} '''Vidlička''' je druh jídelního příboru nebo kuchyňského náčiní, který se skládá z rukojeti a hlavy zakončené několika úzkými hroty (obvykle dvěma až čtyřmi). Jejím hlavním účelem je napichovat pevné kusy potravy, jako je maso nebo zelenina, a zvedat je k ústům, nebo přidržovat jídlo na talíři při krájení nožem. Spolu se lžící a nožem t…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Rozbalit box

Obsah boxu

Vidlička je druh jídelního příboru nebo kuchyňského náčiní, který se skládá z rukojeti a hlavy zakončené několika úzkými hroty (obvykle dvěma až čtyřmi). Jejím hlavním účelem je napichovat pevné kusy potravy, jako je maso nebo zelenina, a zvedat je k ústům, nebo přidržovat jídlo na talíři při krájení nožem. Spolu se lžící a nožem tvoří základní sadu moderního příboru a je nedílnou součástí západní stolovací kultury.

Šablona:Infobox Nástroj

📜 Původ názvu a etymologie

České slovo vidlička je zdrobnělinou slova vidle, což je zemědělský nástroj s podobnou strukturou (rukojeť a několik hrotů). Název tedy přesně odráží miniaturní podobu nástroje pro osobní použití. Podobný původ má slovo i v jiných jazycích, například italské forchetta je zdrobnělinou od forca (vidle) a anglické fork pochází z latinského furca, které rovněž označovalo vidle[1].

⏳ Historie

Na rozdíl od lžíce a nože, které lidstvo používá od pravěku, je vidlička jako jídelní příbor překvapivě moderním vynálezem a její cesta na evropské stoly byla dlouhá a plná odporu.

🏺 Starověk a první předchůdci

Velké, obvykle dvouzubé vidlice, vyrobené z bronzu nebo železa, používali již staří Řekové a Římané. Tyto nástroje však nesloužily ke konzumaci jídla u stolu, ale jako kuchyňské náčiní k vytahování a přidržování masa při opékání a porcování[2]. K jídlu se používaly prsty, lžíce a nůž.

👑 Byzantská říše a vstup do Evropy

Malé osobní vidličky se jako jídelní nástroj poprvé objevily v 7. století na šlechtických dvorech v Blízkém východě a v Byzantské říši, kde byly symbolem luxusu a kultivovanosti[3]. Do Evropy se vidlička dostala v 11. století díky byzantské princezně Theophanu Skleraina, manželce císaře Oty II., a později Marii Argyropoulině, která se provdala za syna benátského dóžete. Její používání vidličky u stolu bylo tehdejším duchovenstvem vnímáno jako dekadentní a hříšné. Svatý Petr Damiani, významný asketa, označil vidličku za nástroj ďábla a princezninu smrt na mor považoval za boží trest za její marnivost a nepřirozené stolovací návyky[4].

😠 Odpor a pomalé přijetí

Po staletí byla vidlička v Evropě odmítána. Měla několik negativních konotací:

  • Náboženský odpor: Byla považována za umělý a zbytečný nástroj, který uráží Boha, jenž dal člověku přirozené "vidličky" – prsty. Její hroty navíc připomínaly vidle ďábla.
  • Spojení se zženštilostí: Muži, kteří používali vidličku, byli považováni za zženštilé a slabé.
  • Nebezpečí: První vidličky měly jen dva dlouhé, rovné a ostré hroty, takže manipulace s nimi byla nebezpečná a hrozilo poranění úst.

První zemí v Evropě, která vidličku přijala, byla renesanční Itálie, a to především díky popularizaci těstovin, jejichž konzumace byla s vidličkou snazší. Do Francie ji zavedla Kateřina Medicejská v 16. století, ale i tam se prosazovala jen velmi pomalu. Do Anglie se dostala až v 17. století a ještě v 18. století byla považována spíše za kuriozitu pro vyšší vrstvy. Teprve na konci 18. a v průběhu 19. století, s nástupem průmyslové výroby a zavedením vidliček se zahnutými hroty, se stala běžnou součástí příboru pro všechny společenské vrstvy.

📋 Typy vidliček

S rozvojem stolovací kultury se vyvinulo mnoho druhů vidliček, specializovaných pro různé druhy pokrmů. Tvary a velikosti se liší, aby co nejlépe plnily svou funkci.

Jídelní vidličky

  • Jídelní vidlička (stolní): Standardní a největší vidlička v základním příborovém setu. Má obvykle čtyři hroty a používá se pro hlavní chod.
  • Dezertní vidlička: Je menší než jídelní vidlička a používá se pro konzumaci dezertů, jako jsou dorty nebo koláče. Někdy má jeden z vnějších hrotů širší a ostřejší, aby usnadnil krájení.
  • Salátová vidlička: Podobná dezertní vidličce, ale často s robustnějšími hroty pro snadnější nabírání a míchání listové zeleniny.
  • Rybí vidlička: Je specifická svým tvarem – je obvykle kratší, širší a plošší. Může mít výřez uprostřed, který pomáhá při odstraňování kostí z rybího masa[5].
  • Ústřicová vidlička (koktejlová): Jediná vidlička, která se při formálním stolování klade napravo od talíře. Je malá, má jen dva nebo tři krátké a ostré hroty a používá se k napichování a konzumaci mořských plodů, jako jsou ústřice nebo krevety.

Servírovací a kuchyňské vidličky

  • Servírovací vidlička: Velká vidlička, často se dvěma nebo třemi hroty, která slouží k servírování plátků masa, sýrů nebo salátů ze společné mísy.
  • Masová vidlička (krájecí): Dlouhá, dvouzubá vidlice s velmi ostrými hroty. Používá se k přidržování velkých kusů pečeného masa při jeho porcování a krájení.

🔬 Používané materiály

  • Nerezová ocel: Dominantní materiál pro výrobu moderních vidliček díky své odolnosti vůči korozi, pevnosti a snadné údržbě.
  • Stříbro: Historicky materiál pro luxusní příbory. Často se používá ve formě sterlingového stříbra nebo jako postříbření.
  • Plast: Využívá se pro jednorázové, dětské nebo kempingové vidličky.
  • Dřevo a bambus: Používají se pro ekologické jednorázové vidličky nebo pro speciální servírovací nástroje.
  • Titan: Lehký a extrémně pevný kov, oblíbený pro výrobu špičkového kempingového nádobí.

✨ Kulturní význam a etiketa

Správné používání vidličky je základním prvkem západní stolovací etikety. Existují dva hlavní styly[6]:

  • Evropský (kontinentální) styl: Vidlička se drží v levé ruce hroty dolů, zatímco nůž je v pravé ruce. Vidlička se používá k napichování jídla nebo k nahrnování soust na hřbet vidličky pomocí nože. Během jídla se vidlička neodkládá ani nepřekládá do druhé ruky.
  • Americký styl ("cik-cak" nebo "cut-and-switch"): Jídlo se nejprve nakrájí s vidličkou v levé ruce a nožem v pravé. Poté se nůž odloží na okraj talíře, vidlička se přeloží do pravé ruky a sousto se s ní donese do úst, hroty nahoru.

Vidlička se v moderní kultuře stala natolik samozřejmou, že její absence je vnímána jako neobvyklá. Její přijetí symbolizovalo posun od středověkého, komunitního stolování k novověkému individualismu a kultivovanosti.

Pro laiky

Představte si, že máte na talíři kus masa a brambory. Kdybyste použili jen prsty, ušpinili byste se. Kdybyste použili jen lžíci, maso by vám klouzalo. Vidlička je jako chytré a čisté prodloužení vašich prstů.

  • Napichuje: Její ostré zuby snadno proniknou do jídla a umožní vám ho bezpečně zvednout.
  • Přidržuje: Funguje jako kotva. Když chcete maso nakrájet, vidlička ho pevně podrží na místě, aby vám neujíždělo po talíři, zatímco nůž pracuje.
  • Pomáhá nabírat: Mírné prohnutí a více zubů vedle sebe vám dokonce umožní nabrat i menší kousky jídla, jako je hrášek nebo rýže.

Je to tedy multifunkční nástroj, který udělal ze stolování mnohem čistší, jednodušší a elegantnější záležitost.

Reference