Emil Boček

Emil Boček
Celé jméno	Emil Boček
Datum narození	25. února 1923
Místo narození	Brno-Tuřany, Československo
Datum úmrtí	25. března 2023
Místo úmrtí	Brno, Česko
Státní příslušnost	;
Manželka	Eva Bočková
Povolání	letecký mechanik, stíhací pilot, automechanik, soustružník
Vyznamenání	Řád Bílého lva (I. třída, 2019; III. třída, 2010); Československý válečný kříž 1939 (2x); Medaile Za chrabrost

Emil Boček (25. února 1923 Brno-Tuřany – 25. března 2023 Brno) byl československý válečný letec, generál letectva a poslední žijící československý stíhací pilot RAF (britského královského letectva).

Jeho příběh je symbolem nezlomnosti a dlouhověkosti. Do zahraniční armády utekl jako šestnáctiletý mladík. V Británii začínal od píky jako letecký mechanik, než se vypracoval na stíhacího pilota legendárního letounu Supermarine Spitfire. V řadách 310. československé stíhací perutě se účastnil bojových operací na konci války.

Po roce 1948 byl komunistickým režimem perzekvován, musel opustit letectvo a desítky let pracoval jako soustružník. Plného uznání se mu dostalo až po roce 1989. Stal se jednou z nejvýraznějších tváří českých veteránů, pravidelně se účastnil veřejného života a dožil se úctyhodných 100 let. Je nositelem nejvyššího státního vyznamenání, Řád Bílého lva I. třídy.

Mládí a útěk z domova

Emil Boček se narodil v Brně, v městské části Tuřany. Vyrůstal v rodině, která ho vedla k vlastenectví. Mnichovská dohoda a okupace v březnu 1939 ho hluboce zasáhly.

Balkánská cesta (1939)

V prosinci 1939, ve věku pouhých 16 let, se tajně rozhodl opustit Protektorát a bojovat proti nacistům. Spolu s kamarádem utekli přes hranice na Slovensko.

Trasa: Jejich cesta vedla přes Maďarsko (kde byli krátce zadrženi, ale podařilo se jim uniknout), Jugoslávii, Řecko a Turecko až do Bejrútu v tehdejším francouzském mandátu v Sýrii.
Francie: Z Bejrútu odplul lodí do Marseille. Ve Francii se hlásil do československé zahraniční armády v Agde. Vzhledem k nízkému věku (nebylo mu ani 18 let) nemohl být nasazen do bojů na frontě. Po pádu Francie v červnu 1940 byl evakuován lodí do Velké Británie.

Služba v RAF: Od šroubováku ke kniplu

Ve Velké Británii byl Emil Boček přijat do RAF dne 21. září 1940. Protože byl stále velmi mladý, nebyl ihned zařazen do pilotního výcviku.

Letecký mechanik (1940–1942)

Absolvoval kurz pro letecké mechaniky. Byl přidělen k 312. československé stíhací peruti jako mechanik. Jeho úkolem byla údržba stíhaček Hawker Hurricane a později Supermarine Spitfire.

Boček později vzpomínal, že práce mechanika mu dala dokonalou znalost letadla, což mu později jako pilotovi pomohlo rozumět stroji v krizových situacích.
Touha létat ho však neopustila. V roce 1942 se (již jako plnoletý) přihlásil do pilotního výcviku.

Pilotní výcvik v Kanadě (1943)

Byl vybrán a odeslán do Kanady v rámci programu British Commonwealth Air Training Plan. Tento program cvičil piloty pro celé britské impérium v bezpečí za oceánem.

Výcvik probíhal na základně De Winton v provincii Alberta.
Boček zde létal na cvičných letounech de Havilland Tiger Moth a North American Harvard. Výcvik byl náročný, ale Boček jej úspěšně dokončil a získal pilotní křídla („wings“).

310. stíhací peruť (1944–1945)

V říjnu 1944 byl jako čerstvý pilot (sergeant – četař) přidělen k bojové jednotce – 310. československé stíhací peruti.

Létání na Spitfiru: Jeho osobním strojem se stal Supermarine Spitfire verze LF Mk.IXE s imatrikulací NN-N. Na tento letoun nedal dopustit pro jeho obratnost a spolehlivost.
Operační nasazení: Do konce války stihl absolvovat 26 operačních letů. Šlo především o:
- Ramrod: Doprovody bombardérů nad Německo.
- Armed Recce: Ozbrojený průzkum nad okupovaným Nizozemskem a Německem, útoky na pozemní cíle (vlaky, kolony vozidel).
- Hlídkové lety nad Severním mořem.

Válku ukončil v hodnosti rotného letectva s pověstí spolehlivého a odvážného pilota.

Poválečná léta a perzekuce

Emil Boček se vrátil do osvobozeného Československa 13. srpna 1945. Zůstal v armádě a sloužil u Leteckého pluku 2 v Praze-Kbelích. V roce 1946 byl povýšen na rotmistra letectva.

Odchod do civilu a Únor 1948

Na vlastní žádost odešel z armády již v roce 1946, protože si chtěl otevřít vlastní dílnu. Založil si živnost jako automechanik a opravář motocyklů v Brně.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 byla jeho živnost znárodněna a začleněna do podniku Mototechna.
Jako „západní letec“ se stal pro režim podezřelou osobou. Byl pod dohledem Státní bezpečnosti (StB).
Ačkoliv nebyl uvězněn (na rozdíl od mnoha velitelů), byl profesně degradován. Nesměl pracovat v letectví ani na vedoucích pozicích.
Celý život pracoval jako soustružník ve výzkumném ústavu v Brně (Výzkumný ústav uhelný).

Rehabilitace a veřejná činnost

Po pádu komunismu v roce 1989 byl Emil Boček morálně i vojensky rehabilitován.

V roce 1990 byl povýšen na kapitána a v roce 1993 na plukovníka ve výslužbě.
Aktivně se zapojil do činnosti **Českého svazu bojovníků za svobodu** a **Československé obce legionářské** v Brně.

Generál a symbol veteránů

S postupným odchodem válečné generace se Emil Boček stával jedním z posledních svědků bojů RAF. Jeho vitalita a ochota účastnit se veřejných akcí z něj učinily symbol.

V roce 2014 ho prezident Miloš Zeman jmenoval brigádním generálem.
V roce 2017 byl povýšen na generálmajora.
V roce 2019, u příležitosti státního svátku 8. května, byl jmenován do nejvyšší vojenské hodnosti – **armádní generál**.

V roce 2016 se mu splnil životní sen, když se ve věku 93 let mohl ve Velké Británii (na letišti Biggin Hill) znovu proletět ve dvoumístné verzi Spitfiru. Pilotoval ho sice instruktor, ale Boček na chvíli převzal řízení. Prohlásil tehdy: „Je to jako jízda na kole, to se nezapomíná.“

Ocenění

Za své zásluhy obdržel řadu vysokých vyznamenání:

**Řád Bílého lva I. třídy** (vojenská skupina) – propůjčen prezidentem Milošem Zemanem 28. října 2019.
**Řád Bílého lva III. třídy** (vojenská skupina) – propůjčen prezidentem Václavem Klausem 28. října 2010.
**Medaile Za hrdinství**.
**Československý válečný kříž 1939** (dvojnásobný nositel).
**Medaile Za chrabrost**.
Čestné občanství města Brno.

Úmrtí

Emil Boček zemřel 25. března 2023 v Brně, pouhý měsíc po oslavě svých 100. narozenin. Byl posledním žijícím československým pilotem RAF (posledním žijícím příslušníkem RAF jako takovým, nikoliv pilotem, zůstal po jeho smrti radiotelegrafista Jiří Pavel Kafka).

Byl mu vypraven státní pohřeb se všemi vojenskými poctami. Zádušní mše se konala v bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Brně, rakev byla vezena na lafetě děla a nad městem proletěly stíhačky JAS-39 Gripen. Je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně.

Pro laiky

Emil Boček byl "ten kluk, co utekl v šestnácti z domova, aby bojoval". Zatímco jeho vrstevníci chodili do školy v okupovaném Protektorátu, on se trmácel přes Bejrút do Anglie. Tam nejdřív letadla opravoval (jako mechanik), a když dospěl, tak do nich sedl a bojoval v nich. Jeho příběh je unikátní tím, že přežil všechno a všechny. Přežil válku, přežil komunistickou šikanu (kdy musel dělat dělníka u soustruhu) a přežil i všechny své spolubojovníky. Dožil se stovky v neuvěřitelné kondici – ještě v 93 letech si sedl do Spitfiru a letěl. Pro Čechy se stal symbolem veterána, takovým tím usměvavým generálem s knírkem, kterého každý znal z televize při státních svátcích.

Zdroje