Marie II. Stuartovna
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Marie II. Stuartovna (anglicky Mary II; 30. dubna 1662, Londýn – 28. prosince 1694, Londýn) byla od roku 1689 až do své smrti královnou Anglie, Skotska a Irska. Vládla společně se svým manželem a bratrancem Vilémem III. Oranžským. Jejich společná vláda, která začala po Slavné revoluci, znamenala významný přechod moci od monarchie k parlamentu a položila základy moderní konstituční monarchie ve Spojeném království.
Marie byla nejstarší dcerou Jakuba, vévody z Yorku (pozdějšího krále Jakuba II.) a jeho první manželky Anny Hydeové. Ačkoli její otec konvertoval ke katolictví, Marie a její mladší sestra Anna byly na příkaz svého strýce, krále Karla II., vychovány v protestantské víře. Po smrti Karla II. v roce 1685 se její otec stal králem, ale jeho prokatolická politika a snaha o posílení absolutistické moci vyvolaly v zemi silný odpor. Krize vyvrcholila v roce 1688, kdy angličtí šlechtici pozvali Mariina manžela Viléma, aby v čele armády zasáhl. Jakub II. uprchl ze země a parlament prohlásil trůn za uprázdněný. Vilémovi a Marii byla nabídnuta společná vláda, což byla v anglické historii bezprecedentní situace.
Během své vlády byla Marie často regentkou v době, kdy byl Vilém na vojenských taženích v Irsku nebo na kontinentu. Prokázala se jako schopná a rozhodná panovnice. Zemřela předčasně ve věku 32 let na neštovice. Vilém III. po její smrti vládl sám až do své smrti v roce 1702.
👑 Život před nástupem na trůn
👶 Dětství a výchova
Marie se narodila 30. dubna 1662 v St. James's Palace v Londýně jako nejstarší dcera Jakuba, vévody z Yorku, a jeho první ženy Anny Hydeové. Jejím strýcem byl tehdejší anglický král Karel II. Stuart. Její matka byla dcerou Edwarda Hydea, významného politika a Karlova hlavního ministra. Ačkoli její rodiče kolem roku 1668 konvertovali ke katolictví, Marie a její sestra Anna byly na králův příkaz vychovávány jako protestantky, aby se zajistila protestantská linie následnictví.
Její výchova byla svěřena guvernantkám a soukromým učitelům. Marie byla považována za inteligentní a zbožnou dívku. Vyrůstala převážně v Richmond Palace a byla si velmi blízká se svou sestrou Annou. Její matka zemřela v roce 1671 a otec se o dva roky později oženil s katolickou princeznou Marií Beatricí d'Este.
💍 Sňatek s Vilémem Oranžským
V rámci evropské politiky a snahy o vytvoření protestantské aliance proti katolické Francii krále Ludvíka XIV. bylo rozhodnuto, že se patnáctiletá Marie provdá za svého bratrance, Viléma III., prince Oranžského, který byl místodržitelem hlavních provincií v Nizozemsku. Vilém byl synem Mariiny tety, Marie Henrietty Stuartovny, a byl čtvrtý v linii následnictví anglického trůnu.
Sňatek byl uzavřen 4. listopadu 1677 v Londýně. Marie údajně při obřadu plakala. Krátce po svatbě odcestovala s manželem do Nizozemska. Její počáteční vztah s Vilémem byl obtížný. Vilém byl uzavřený, chladný a zpočátku jí nevěnoval mnoho pozornosti, navíc měl dlouholetou milenku Elizabeth Villiers. Marie se cítila osamělá a stýskalo se jí po domově. Postupem času se však jejich vztah zlepšil a Marie se svému manželovi stala oddanou a loajální partnerkou. Přestože několikrát otěhotněla, všechna těhotenství skončila potratem nebo narozením mrtvého dítěte, a pár tak zůstal bezdětný.
📜 Slavná revoluce a nástup na trůn
🏛️ Krize v Anglii
Po smrti Karla II. v roce 1685 nastoupil na trůn Mariin otec jako Jakub II. Jeho otevřená podpora katolicismu, jmenování katolíků do vysokých státních, vojenských a akademických úřadů a snaha o zrušení zákonů omezujících práva katolíků vyvolaly v protestantské Anglii obrovský odpor. Situace se vyhrotila v červnu 1688, kdy se Jakubovi a jeho druhé manželce Marii Beatricí narodil syn, Jakub František Eduard Stuart. Narození mužského dědice, který by byl vychován jako katolík, znamenalo hrozbu trvalé katolické dynastie a odsunulo protestantky Marii a Annu v následnické linii.
V reakci na tuto krizi se sedm významných anglických protestantských šlechticů (známých jako "Nesmrtelná sedma") tajně obrátilo na Mariina manžela Viléma Oranžského s výzvou, aby v čele armády zasáhl a ochránil protestantskou víru a svobody Angličanů.
🤝 Pozvání do Anglie a společná vláda
Vilém, který viděl příležitost zapojit Anglii do své koalice proti Francii, s invazí souhlasil. 5. listopadu 1688 se vylodil s vojskem v Torbay na jihu Anglie. Jakubova armáda se rychle rozpadla a král ztratil veškerou podporu. V prosinci se pokusil uprchnout do Francie, byl zajat, ale Vilém mu nakonec umožnil odejít do exilu.
Marie přijela do Anglie v únoru 1689. Parlament (tzv. Convention Parliament) mezitím debatoval o budoucím uspořádání vlády. Po dlouhých jednáních dospěl k závěru, že Jakub II. svým útěkem fakticky abdikoval a trůn je prázdný. Vilém dal jasně najevo, že nechce být pouhým princem-manželem a bude vládnout jako král, jinak se vrátí do Nizozemska. Marie trvala na tom, že bude vládnout pouze po boku svého manžela. Parlament nakonec přistoupil na kompromis a nabídl korunu Vilémovi a Marii jako společným panovníkům. Toto uspořádání bylo formalizováno v Listině práv (Bill of Rights) z roku 1689. 11. dubna 1689 byli ve Westminsterském opatství korunováni jako Vilém III. a Marie II.
🏛️ Vláda
🤝 Dělba moci
Společná vláda Viléma a Marie byla unikátní. Ačkoli formálně měli stejné postavení, Listina práv stanovila, že výkonná moc náleží především Vilémovi. Marie se však nechtěla stát pouhou pasivní královnou. V době, kdy byl Vilém mimo Anglii na vojenských taženích, zejména během války v Irsku proti jakobitům (příznivcům Jakuba II.) a na kontinentu během Devítileté války, Marie vládla jako regentka.
Během svých regentských období prokázala značnou politickou zdatnost a rozhodnost. Řídila zasedání vlády, podepisovala dokumenty a činila důležitá rozhodnutí. Například v roce 1690, když čelila hrozbě francouzské invaze a jakobitského povstání, nařídila zatčení svého strýce, hraběte z Clarendonu, pro podezření ze spiknutí. Její pevné a efektivní vládnutí si získalo respekt mnoha politiků, kteří ji zpočátku podceňovali.
Jejich vláda byla klíčová pro upevnění parlamentní moci. Přijetím Listiny práv se zavázali respektovat práva parlamentu, včetně nutnosti jeho souhlasu se zákony a daněmi, a byla zaručena svoboda slova v parlamentních debatách.
⛪ Náboženské a společenské otázky
Marie byla hluboce věřící anglikánka a aktivně se zajímala o církevní záležitosti. Měla významný vliv na jmenování biskupů a snažila se prosazovat morální reformy ve společnosti. Byla zděšena tím, co vnímala jako morální úpadek, a podporovala společnosti pro reformu mravů.
Její nejvýznamnější a nejtrvalejší počin v této oblasti bylo založení Royal Hospital for Seamen v Greenwichi (dnes Old Royal Naval College). Po vítězství v bitvě u La Hogue v roce 1692 byla šokována stavem zraněných námořníků a rozhodla se po vzoru pařížské Invalidovny vytvořit pro ně nemocnici a domov. Projekt byl realizován po její smrti a stal se jedním z architektonických skvostů Anglie. Společně s Vilémem také založili College of William & Mary ve Virginii, druhou nejstarší univerzitu ve Spojených státech.
⚰️ Nemoc a smrt
Na konci roku 1694 se Marie nakazila neštovicemi, které byly v té době často smrtelnou nemocí. Okamžitě se izolovala v Kensingtonském paláci, aby neohrozila ostatní. Vilém, který sám v dětství neštovice přežil, byl zdrcen a neustále zůstával u jejího lůžka. Přes veškerou péči Marie 28. prosince 1694 ve věku 32 let zemřela.
Její smrt hluboce zasáhla nejen Viléma, který se údajně zhroutil žalem, ale i celou zemi, kde byla velmi populární. Byla pohřbena s velkými poctami ve Westminsterském opatství. Hudbu k jejímu pohřbu složil slavný skladatel Henry Purcell. Vilém po její smrti vládl sám až do roku 1702.
Legacy Odkaz a hodnocení
Marie II. je často ve stínu svého dominantnějšího manžela Viléma III. Její krátká vláda však měla zásadní význam pro britskou historii. Jako protestantská Stuartovna legitimizovala Slavnou revoluci a pomohla zajistit hladký přechod k nové formě vlády. Její role jako schopné regentky prokázala, že žena může efektivně vládnout i v krizových dobách.
Byla oblíbená pro svou zbožnost, laskavost a oddanost manželovi a zemi. Její osobní dopisy a deníky odhalují citlivou a často nejistou ženu, která se ocitla v obtížné pozici mezi loajalitou k otci a oddaností své víře a manželovi. Její rozhodnutí podpořit invazi proti vlastnímu otci pro ni bylo osobně velmi bolestivé, ale považovala ho za nezbytné pro záchranu protestantismu v Anglii. Společně s Vilémem položili základy moderní Velké Británie jako konstituční monarchie s mocným parlamentem.