Inkvizice

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox instituce Inkvizice (z latinského inquisitio, „vyšetřování“) byla právní a soudní instituce Katolické církve, jejímž hlavním úkolem bylo vyhledávat, vyšetřovat a trestat kacířství (hereze) a další zločiny proti víře. Ačkoliv je často vnímána jako jediná monolitická organizace, ve skutečnosti existovalo několik různých typů inkvizice, které se lišily svou strukturou, pravomocemi i dobou působení. Mezi nejvýznamnější patřila středověká (episkopální a papežská), španělská, portugalská a římská inkvizice.

Její činnost trvala několik století, od středověku až do počátku 19. století. Inkviziční procesy se vyznačovaly specifickými postupy, které zahrnovaly tajné vyšetřování, použití mučení k získání doznání a širokou škálu trestů od pokání až po vydání odsouzeného světské moci k vykonání trestu smrti, nejčastěji upálením. Inkvizice se stala symbolem náboženské nesnášenlivosti a její činnost je předmětem tzv. „černé legendy“, která zdůrazňuje její krutost, ačkoliv moderní historiografie se snaží o vyváženější pohled zasazený do dobového kontextu.

📜 Historie

Historii inkvizice lze rozdělit do několika klíčových fází, které se lišily geografickým zaměřením, metodami i primárními cíli.

🌿 Kořeny a vznik

V raném křesťanství bylo kacířství řešeno na úrovni místních církevních obcí a biskupů, obvykle formou exkomunikace. S rostoucí mocí církve a jejím propojením se státní mocí po Milánském ediktu (313) se hereze začala považovat i za zločin proti státu.

Přímým impulsem pro vznik formalizované inkvizice byl vzestup masových heretických hnutí v 11. a 12. století, zejména Kataři (Albigénští) v jižní Francii a Valdenští v severní Itálii a Francii. Tato hnutí představovala pro církev vážnou teologickou i mocenskou hrozbu.

Episkopální inkvizice: Byla zřízena bulou Ad abolendam papeže Lucia III. v roce 1184. Povinností vyhledávat kacíře byli pověřeni místní biskupové, kteří měli pravidelně navštěvovat své diecéze a soudit podezřelé. Tento systém se však ukázal jako málo efektivní.
Papežská inkvizice: V reakci na neúspěch episkopální inkvizice ji papež Řehoř IX. ve 30. letech 13. století centralizoval a svěřil přímo papeži. Výkonem byli pověřeni speciálně školení soudci, nejčastěji z řad žebravých řádů – dominikánů (známí jako Domini canes – „psi Páně“) a františkánů. Ti byli nezávislí na místních biskupech a zodpovídali se přímo Římu, což jim dávalo značnou autoritu.

🏰 Středověká inkvizice

Papežská inkvizice se zaměřovala především na potlačení zmíněných hnutí katarů a valdenských. Působila hlavně v jižní Francii, severní Itálii a částech Svaté říše římské. V Anglii nebo ve Skandinávii měla jen minimální vliv. Jejím cílem nebylo primárně trestat, ale přivést kacíře zpět do lůna církve. Trest smrti byl určen pro zatvrzelé a recidivující kacíře. Mezi známé inkvizitory této doby patřil například Bernard Gui.

🇪🇸 Španělská inkvizice

Španělská inkvizice, založená v roce 1478 se svolením papeže Sixta IV., byla specifická tím, že podléhala přímo španělským panovníkům, Ferdinandovi Aragonskému a Isabele Kastilské. Byla tak nástrojem nejen náboženské, ale i politické centralizace a kontroly.

Jejími hlavními cíli byli zpočátku tzv. conversos (Židé, kteří konvertovali ke křesťanství, ale byli podezřelí, že tajně dál praktikují judaismus) a později moriscos (muslimové, kteří konvertovali ke křesťanství). Prvním velkým inkvizitorem byl Tomás de Torquemada, jehož jméno se stalo synonymem krutosti. Španělská inkvizice byla proslulá svými velkolepými veřejnými ceremoniemi zvanými auto-da-fé (akt víry), při nichž byli odsouzení veřejně trestáni. Působila také ve španělských koloniích v Americe a Asii. Zrušena byla až v roce 1834.

🇻🇦 Římská inkvizice

V roce 1542 založil papež Pavel III. v reakci na šíření protestantismu Nejvyšší posvátnou kongregaci římské a obecné inkvizice, známou jako Římská inkvizice nebo Svaté oficium (Sanctum Officium). Jednalo se o centrální úřad složený z kardinálů a teologů, který dohlížel na inkviziční tribunály v Itálii a dalších katolických zemích.

Její činnost se soustředila na boj proti protestantským myšlenkám, cenzuru knih (viz Index zakázaných knih) a potírání názorů, které byly v rozporu s církevní doktrínou. Mezi její nejznámější případy patří procesy s filozofem Giordanem Brunem (upálen v roce 1600) a astronomem Galileem Galileim (donucen odvolat své učení v roce 1633). V roce 1965 byla tato instituce v rámci Druhého vatikánského koncilu reorganizována a přejmenována na Kongregace pro nauku víry, která existuje dodnes.

⚖️ Metody a proces

Inkviziční proces se řídil specifickými pravidly, která se lišila od světského práva.

Zahájení procesu: Proces mohl začít na základě udání (i anonymního), veřejné pověsti nebo z vlastní iniciativy inkvizitora.
Vyšetřování (Inquisitio): Inkvizitor shromažďoval důkazy a svědectví. Obviněný často nevěděl, z čeho je obviněn ani kdo proti němu svědčil. Právo na obhájce bylo velmi omezené.
Výslech a doznání: Hlavním cílem bylo přimět obviněného k doznání. Doznání bylo považováno za „královnu důkazů“ a bylo klíčové pro usvědčení.
Soud: Po shromáždění důkazů proběhl soud, kde inkvizitor působil jako soudce i žalobce.

💀 Použití mučení

Od roku 1252, kdy papež Inocenc IV. vydal bulu Ad extirpanda, bylo povoleno použití mučení (útrpného práva) k získání doznání. Jeho použití mělo svá pravidla: nesmělo způsobit trvalé zmrzačení nebo smrt a mohlo být použito jen jednou (toto pravidlo se však často obcházelo tvrzením, že další mučení je jen „pokračováním“ toho prvního). Cílem mučení nebylo potrestat, ale zlomit vůli obviněného a přimět ho k přiznání. Mezi běžné metody patřilo natahování na skřipec, drcení palců nebo tzv. waterboarding.

📜 Tresty

Pokud se obviněný doznal a projevil lítost, byly mu uloženy církevní tresty (pokání):

Modlitby, půsty, poutě.
Nošení potupného oděvu (sanbenito).
Bičování.
Konfiskace majetku.
Uvěznění (od doživotního žaláře v mírných podmínkách – murus largus – až po žalář o chlebu a vodě – murus strictus).

Pokud se obviněný nedoznal, byl shledán vinným na základě důkazů, nebo se jednalo o recidivistu, byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Církev sama nevykonávala tresty smrti. Místo toho byl odsouzený „relaxován“, tedy předán světské moci k vykonání trestu podle státních zákonů, což téměř vždy znamenalo upálení na hranici. Tento akt symbolizoval očištění duše ohněm.

🎯 Cíle inkvizice

Inkvizice se v průběhu staletí zaměřovala na různé skupiny:

Heretici: Kataři, Valdenští, Lollardi, Husité, později Protestanti (luteráni, kalvinisté).
Konvertité: Conversos a moriscos ve Španělsku a Portugalsku, podezřelí z tajného praktikování své původní víry.
Čarodějnice a čarodějové: Ačkoliv čarodějnické procesy byly z velké části doménou světských soudů, zejména v protestantských zemích, inkvizice se jimi také zabývala, i když často s větší opatrností a skepsí než světské soudy.
Vědci a filozofové: Lidé, jejichž myšlenky byly považovány za nebezpečné pro víru, jako Giordano Bruno nebo Galileo Galilei.
Ostatní: Bigamisté, rouhači, sodomité a další, jejichž chování bylo považováno za hřích proti víře a morálce.

📚 Odkaz a historiografie

Inkvizice zanechala hlubokou a kontroverzní stopu v evropských dějinách.

⚫ Černá legenda

Obraz inkvizice byl silně ovlivněn tzv. „černou legendou“ (španělsky Leyenda Negra), což byla forma propagandy šířená především v protestantských zemích (Nizozemsko, Anglie) od 16. století. Tato propaganda záměrně zveličovala krutost a počet obětí, zejména španělské inkvizice, aby vykreslila Španělsko a Katolickou církev jako barbarské a tyranské. Počty obětí byly často nadsazovány do stovek tisíc či milionů, zatímco moderní výzkumy založené na archivních pramenech uvádějí podstatně nižší čísla (pro španělskou inkvizici se odhady popravených za celou dobu její existence pohybují mezi 3 000 a 10 000).

📈 Moderní pohled

Současná historiografie se snaží o objektivnější pohled. Historikové uznávají brutalitu a nespravedlnost inkvizičních procesů z dnešního hlediska, ale zároveň je zasazují do kontextu doby, kdy náboženská jednota byla považována za základ stability státu a hereze za nejhorší možný zločin. Zkoumají inkvizici jako komplexní byrokratickou a právní instituci a analyzují její postupy ve srovnání se světskými soudy té doby, které byly často ještě krutější a méně formalizované. Otevření vatikánských archivů na konci 20. století umožnilo detailnější a přesnější studium činnosti Římské inkvizice.

🔬 Pro laiky

Co to byla hereze (kacířství)?

Jednoduše řečeno, byla to víra nebo názor, který se odchyloval od oficiálního učení katolické církve. V době, kdy náboženství bylo základem celé společnosti, to bylo vnímáno jako extrémně nebezpečné – podobně jako dnes vnímáme vlastizradu. Kacíř byl považován za někoho, kdo ohrožuje nejen svou vlastní spásu, ale i spásu celé komunity.

Proč inkvizice vznikla?

Vznikla jako reakce církve na velká náboženská hnutí, která se šířila Evropou a ohrožovala její autoritu. Církev chtěla mít nástroj, jak tato hnutí kontrolovat, potlačit a udržet náboženskou jednotu, která byla považována za klíčovou pro společenský řád a mír.

Upalovala církev lidi?

Technicky vzato ne. Inkviziční soud vynesl rozsudek, že daná osoba je nenapravitelný kacíř. Poté tuto osobu předal světské (státní) moci – králi nebo místnímu vládci. A právě státní moc pak vykonala popravu, nejčastěji upálením. Pro lidi té doby to byl ale jen formální rozdíl; ve skutečnosti církev a stát úzce spolupracovaly.

Byla inkvizice všude stejná?

Vůbec ne. Španělská inkvizice, kontrolovaná králem, byla mnohem systematičtější a drsnější než například inkvizice v Itálii. V některých zemích, jako v Anglii, téměř neexistovala. Její podoba, metody a cíle se velmi lišily podle místa a období.

Šablona:Aktualizováno