Deklarace práv člověka a občana

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox dokument Deklarace práv člověka a občana (francouzsky Déclaration des droits de l'homme et du citoyen) je klíčový dokument Velké francouzské revoluce, který definuje soubor individuálních a kolektivních práv. Byla přijata Národním ústavodárným shromážděním dne 26. srpna 1789 a stala se preambulí první francouzské ústavy z roku 1791. Deklarace je inspirována myšlenkami osvícenství a americkou Deklarací nezávislosti a představuje fundamentální změnu v chápání vztahu mezi státem a jednotlivcem, kdy moc již nevychází z božského práva králů, ale ze suverénního národa.

📜 Historický kontext

Vznik Deklarace je neoddělitelně spjat s krizí francouzské monarchie na konci 18. století, známé jako Ancien régime. Společnost byla rozdělena na tři stavy: duchovenstvo, šlechta a třetí stav, který zahrnoval drtivou většinu populace, od bohatých měšťanů po chudé rolníky. První dva stavy požívaly značných privilegií, včetně osvobození od daní, zatímco třetí stav nesl veškerou daňovou zátěž.

Finanční krize, způsobená nákladnými válkami (zejména podporou americké revoluce) a extravagantním životem královského dvora, donutila krále Ludvíka XVI. svolat v roce 1789 po 175 letech Generální stavy. Zástupci třetího stavu, frustrovaní nespravedlivým hlasovacím systémem (podle stavů, nikoli podle hlav), se 17. června 1789 prohlásili za Národní shromáždění a v přísaze v Míčovně se zavázali, že se nerozejdou, dokud nedají Francii ústavu. Po pádu Bastily 14. července 1789 se revoluce radikalizovala a jedním z prvních úkolů nově ustaveného Národního ústavodárného shromáždění bylo definovat základní principy, na nichž bude stát nový společenský řád.

💡 Ideové zdroje

Deklarace nevznikla ve vakuu, ale čerpala z bohatého myšlenkového dědictví osvícenství. Mezi hlavní inspirační zdroje patřily:

• John Locke: Anglický filozof, který formuloval teorii přirozených práv na život, svobodu a majetek, a myšlenku společenské smlouvy, podle níž vláda odvozuje svou legitimitu ze souhlasu ovládaných.
• Charles de Montesquieu: Jeho dílo O duchu zákonů prosazovalo princip dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní jako záruku proti tyranii. Tento princip je zakotven v článku 16 Deklarace.
• Jean-Jacques Rousseau: Jeho koncept suverenity lidu a myšlenka, že zákon je výrazem "obecné vůle" (volonté générale), se přímo odráží v článcích 3 a 6.
• Americká revoluce: Deklarace nezávislosti Spojených států z roku 1776 a Listina práv státu Virginia byly přímým vzorem. Thomas Jefferson, autor americké deklarace, v té době působil v Paříži jako velvyslanec a konzultoval text s markýzem de La Fayette, jedním z hlavních autorů francouzské deklarace.

🗳️ Vznik a přijetí

Návrh na vytvoření deklarace práv přednesl markýz de La Fayette již 11. července 1789. Následovala intenzivní debata v Národním shromáždění, kde byly diskutovány různé návrhy, mimo jiné od abbého Sieyèse a Mirabeaua. Po zvážení desítek návrhů byl vytvořen výbor, který sloučil nejlepší myšlenky do jednoho textu.

Články Deklarace byly projednávány a schvalovány jeden po druhém mezi 20. a 26. srpnem 1789. Král Ludvík XVI. ji zpočátku odmítal podepsat, ale pod tlakem pochodu pařížských žen na Versailles v říjnu 1789 byl donucen ji i srpnové dekrety schválit. Tím se Deklarace stala oficiální součástí francouzského právního řádu.

📄 Obsah a struktura

Deklarace se skládá z preambule a 17 článků. Text je formulován univerzálním jazykem a hovoří o právech "člověka" a "občana", čímž zdůrazňuje jejich platnost pro všechny lidi, nejen pro Francouze.

• Preambule: Stanovuje, že "neznalost, opomíjení či pohrdání lidskými právy jsou jedinými příčinami veřejných neštěstí a zkorumpovanosti vlád". Cílem Deklarace je tedy připomenout všem členům společnosti jejich práva a povinnosti.
• Článek 1: "Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek." Tento článek ruší stavovskou společnost a zavádí princip rovnosti před zákonem.
• Článek 2: Definuje přirozená a nepromlčitelná práva člověka: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.
• Článek 3: Zakotvuje princip suverenity národa: "Princip veškeré suverenity spočívá v podstatě v národě. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj výslovně nevycházela." Tím je definitivně odmítnut princip božského původu královské moci.
• Článek 4: Definuje svobodu jako možnost "činit vše, co neškodí druhému". Hranice svobody může stanovit pouze zákon.
• Článek 6: Prohlašuje, že zákon je výrazem obecné vůle a všichni občané mají právo podílet se na jeho tvorbě, ať už osobně, nebo prostřednictvím svých zástupců. Zaručuje rovný přístup k veřejným úřadům.
• Články 7, 8 a 9: Formulují základy moderního trestního práva, včetně zásady nullum crimen, nulla poena sine lege (žádný zločin, žádný trest bez zákona) a presumpce neviny.
• Článek 10: Zaručuje svobodu náboženského vyznání, pokud jeho projevy neruší veřejný pořádek.
• Článek 11: Zaručuje svobodu projevu a tisku, s odpovědností za jejich zneužití. Je považován za jeden z nejdůležitějších článků.
• Článek 13 a 14: Stanovují nutnost daní pro udržování veřejné moci a armády a právo občanů podílet se na jejich schvalování a kontrole.
• Článek 16: "Společnost, ve které záruka práv není zajištěna a dělba moci není stanovena, nemá žádnou ústavu." Tento článek kodifikuje Montesquieuovu myšlenku.
• Článek 17: Prohlašuje vlastnictví za "nedotknutelné a posvátné právo", které může být odejmuto pouze v případě zřejmé veřejné nutnosti a za spravedlivou náhradu.

🌍 Vliv a význam

Deklarace práv člověka a občana měla okamžitý a dalekosáhlý dopad, který dalece přesáhl hranice Francie.

🇫🇷 Vliv ve Francii

Ve Francii se stala základním kamenem nového ústavního pořádku. Byla začleněna jako preambule do ústavy z roku 1791 a její principy ovlivnily všechny následující francouzské ústavy. I dnes je součástí francouzského ústavního bloku a Ústavní rada se na ni odvolává při posuzování ústavnosti zákonů. Její hodnoty – svoboda, rovnost, bratrství (Liberté, Égalité, Fraternité) – se staly mottem Francouzské republiky.

🌐 Mezinárodní dopad

Univerzální jazyk Deklarace inspiroval liberální a demokratická hnutí po celém světě v 19. a 20. století. Její principy byly přebírány do ústav mnoha zemí v Evropě i Latinské Americe.

Nejvýznamnějším mezinárodním odkazem Deklarace je její vliv na Všeobecná deklarace lidských práv, přijatou Valným shromážděním OSN v roce 1948. Mnoho článků Všeobecné deklarace přímo navazuje na formulace z roku 1789, čímž potvrzuje trvalou platnost myšlenek francouzských revolucionářů. V roce 2003 byla Deklarace zapsána na seznam Paměť světa UNESCO.

💬 Kritika a omezení

Přes svůj revoluční charakter měla Deklarace i svá omezení, která se stala terčem kritiky již v době jejího vzniku.

• Vyloučení žen: Deklarace hovoří o "právech člověka" (homme), což bylo v tehdejším kontextu chápáno jako práva mužů. Ženy byly z politického života vyloučeny. Na to reagovala dramatička a aktivistka Olympe de Gouges, která v roce 1791 sepsala Deklarace práv ženy a občanky, v níž parafrázovala původní text a požadovala plnou rovnost pro ženy. Její iniciativa však byla odmítnuta a ona sama byla později popravena.
• Otázka otroctví: Ačkoli článek 1 hlásal, že se všichni lidé rodí svobodní, Deklarace se explicitně nezabývala otázkou otroctví ve francouzských koloniích. Zrušení otroctví přišlo až v roce 1794 (ačkoliv Napoleon Bonaparte ho později dočasně obnovil).
• Aktivní a pasivní občané: Ústava z roku 1791, která na Deklaraci navazovala, rozdělila občany na "aktivní" (muži nad 25 let platící daně v určité výši), kteří měli volební právo, a "pasivní", kteří tato práva neměli. Tím byl porušen princip rovnosti zakotvený v Deklaraci.

📖 Pro laiky

Představte si, že žijete ve světě, kde vaše postavení, práva a povinnosti jsou dány tím, do jaké rodiny jste se narodili. Pokud jste šlechtic, neplatíte daně a máte spoustu výhod. Pokud jste obyčejný člověk, platíte vysoké daně a nemáte téměř žádná práva. Přesně tak to fungovalo ve Francii před rokem 1789.

Deklarace práv člověka a občana byla jako bomba, která tento starý svět rozmetala. Řekla několik naprosto revolučních věcí: 1. Všichni jsou si rovni: Nezáleží na tom, jestli jste hrabě nebo pekař. Před zákonem máte stejná práva. To byl konec staletých privilegií. 2. Moc nepatří králi, ale lidu: Do té doby se věřilo, že král vládne z vůle Boží. Deklarace prohlásila, že veškerá moc musí vycházet z národa. Vláda musí sloužit lidem, ne naopak. 3. Máte nezcizitelná práva: Existují základní práva (svoboda, vlastnictví, bezpečí), která vám nikdo nemůže vzít, ani stát. Můžete svobodně mluvit, psát a věřit, v co chcete. 4. Spravedlnost pro všechny: Nikdo vás nemůže jen tak zavřít do vězení. Musí existovat zákon, který jste porušili, a vaše vina se musí prokázat u soudu. Do té doby jste považováni za nevinného.

Tento dokument v podstatě položil základy moderní demokracie a konceptu lidských práv, jak je známe dnes. Je to jeden z nejdůležitějších textů v historii, který ovlivnil zákony a ústavy po celém světě.

Šablona:Aktualizováno