Alexandr II. Nikolajevič
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Alexandr II. Nikolajevič (rusky Александр II Николаевич; 29. dubna 1818, Moskva – 13. března 1881, Petrohrad) byl císař Ruského impéria, polský král a finský velkokníže v letech 1855 až 1881. Proslul jako Car Osvoboditel (rusky Царь-Освободитель) díky své nejvýznamnější reformě – zrušení nevolnictví v roce 1861. Jeho vláda je spojena s obdobím tzv. Velkých reforem, které měly za cíl modernizovat zaostalou ruskou společnost a státní správu po prohrané Krymské válce. Přes svůj reformní kurz však zůstal autokratem a jeho vláda byla ukončena úspěšným atentátem spáchaným revoluční organizací Narodnaja volja.
👑 Mládí a výchova
Alexandr se narodil v Moskvě jako nejstarší syn cara Mikuláše I. a jeho manželky Alexandry Fjodorovny, původem pruské princezny. Na rozdíl od striktně vojenské výchovy svého otce se Alexandrovi dostalo liberálnějšího a komplexnějšího vzdělání pod dohledem básníka Vasilije Žukovského. Žukovskij se snažil v mladém následníkovi trůnu (cesareviči) pěstovat humanistické ideály a smysl pro spravedlnost. Výchova zahrnovala širokou škálu předmětů, včetně jazyků (ovládal ruštinu, němčinu, francouzštinu, polštinu a angličtinu), historie, práva a ekonomie.
Jako součást své přípravy na vládnutí podnikl v letech 1837–1839 rozsáhlé cesty po Ruském impériu i po Evropě. Během těchto cest se seznámil se stavem své země a navázal kontakty s evropskými panovnickými dvory. V Londýně se údajně zamiloval do mladé královny Viktorie, ale politické okolnosti jejich sblížení nepřály. Během cesty po Německu se seznámil se svou budoucí manželkou, princeznou Marií Hesenskou.
📜 Nástup na trůn a Krymská válka
Alexandr II. nastoupil na trůn 2. března 1855 uprostřed probíhající Krymské války (1853–1856), kterou zdědil po svém otci. Válka, v níž se Rusko střetlo s koalicí Osmanské říše, Francie, Velké Británie a Sardinie, odhalila v plné nahotě zaostalost a slabost ruské armády, infrastruktury i státní správy. Navzdory hrdinské obraně Sevastopolu Rusko válku prohrálo.
Porážka byla pro ruskou společnost hlubokým šokem a otřásla mýtem o neporazitelnosti ruské armády. Alexandr II. si uvědomil, že pokud má Rusko zůstat velmocí, jsou nezbytné hluboké a systémové změny. Válka skončila podpisem Pařížské mírové smlouvy v roce 1856, která pro Rusko znamenala značné územní a politické ztráty, zejména demilitarizaci Černého moře. Právě tato potupa se stala hlavním katalyzátorem pro spuštění Velkých reforem.
⚙️ Velké reformy
Období vlády Alexandra II. je neoddělitelně spjato s řadou liberalizačních reforem, které měly za cíl modernizovat ruský stát a společnost.
Zrušení nevolnictví (1861)
Nejvýznamnějším a nejznámějším činem Alexandra II. bylo vydání Emancipačního manifestu 3. března 1861, kterým bylo zrušeno nevolnictví. Více než 23 milionů rolníků (přibližně třetina populace impéria) získalo osobní svobodu. Reforma však byla kompromisem mezi zájmy šlechty a potřebami státu. Rolníci sice získali svobodu, ale půdu, kterou obdělávali, si museli od statkářů vykoupit prostřednictvím státem poskytnutých půjček. Tyto tzv. vykupovací platby museli splácet po dobu 49 let, což pro mnoho rolnických rodin představovalo obrovskou zátěž a vedlo k jejich dalšímu zadlužování. Půda navíc nebyla přidělována jednotlivcům, ale venkovským občinám (tzv. mir), které kolektivně ručily za splátky a daně, což omezovalo mobilitu rolníků a brzdilo rozvoj soukromého zemědělství.
Soudní reforma (1864)
Tato reforma je považována za jednu z nejúspěšnějších. Zavedla v Rusku moderní soudní systém založený na západních principech:
- **Nezávislost soudů:** Soudci byli jmenováni doživotně a byli nezávislí na státní správě.
- **Veřejnost a rovnost:** Soudní přelíčení byla veřejná a všichni si byli před zákonem formálně rovni.
- **Porotní soudy:** U závažných trestných činů rozhodovala o vině či nevině porota.
- **Advokacie:** Byl zřízen institut profesionálních obhájců.
Reforma výrazně zvýšila právní jistotu a stala se školou občanské společnosti.
Reforma místní samosprávy (Zemstva)
V roce 1864 byla zřízena zemstva, volené orgány místní samosprávy na úrovni gubernií a újezdů. Měla na starosti lokální záležitosti, jako bylo školství, zdravotnictví, údržba silnic a podpora místního hospodářství. Volební systém byl sice kuriový (rozdělený podle majetku), což zajišťovalo převahu šlechty, ale i tak představovala zemstva první krok k občanské participaci na správě věcí veřejných. V roce 1870 byla podobná reforma zavedena i ve městech (městské dumy).
Vojenská reforma
Pod vedením ministra války Dmitrije Miljutina proběhla v 70. letech 19. století zásadní reorganizace armády. Byla zrušena krutá 25letá vojenská služba a v roce 1874 zavedena všeobecná branná povinnost pro muže od 20 let. Délka aktivní služby byla zkrácena na 6 let v armádě a 7 let v námořnictvu, se systémem záloh. Byly zrušeny tělesné tresty, modernizována výzbroj a zlepšeno vzdělávání důstojnického sboru.
Další reformy
- **Školská reforma (1863–1864):** Univerzity získaly větší autonomii, byl zmírněn dohled nad studenty a profesory. Rozšířilo se střední a základní školství, včetně škol pro dívky.
- **Finanční reforma:** Bylo zřízeno ministerstvo financí a Státní banka, zavedeno veřejné účetnictví státního rozpočtu.
- **Zmírnění cenzury:** V počátcích vlády došlo k uvolnění cenzurních pravidel, což vedlo k rozkvětu publicistiky a literatury.
🌍 Zahraniční politika
V zahraniční politice se Alexandr II. snažil obnovit prestiž Ruska po krymské porážce.
Expanze ve Střední Asii a na Kavkaze
Rusko pokračovalo v expanzi. V 60. a 70. letech 19. století si podmanilo rozsáhlá území ve Střední Asii (dnešní Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán) a definitivně pacifikovalo Kavkaz po dlouhých válkách s místními horskými kmeny. Byla dobyta města jako Taškent, Samarkand a Buchara.
Prodej Aljašky (1867)
V roce 1867 Rusko prodalo Aljašku Spojeným státům za 7,2 milionu dolarů. Důvody byly především ekonomické a strategické – kolonie byla ztrátová, obtížně spravovatelná a v případě konfliktu s Velkou Británií neubránitelná. V té době se obchod jevil jako výhodný, teprve později se ukázalo obrovské nerostné bohatství tohoto území.
Rusko-turecká válka (1877–1878)
V roce 1877 Rusko vyhlásilo válku Osmanské říši pod záminkou ochrany pravoslavných Slovanů na Balkáně, kteří povstali proti turecké nadvládě. Ruská armáda po těžkých bojích (zejména u Plevna) zvítězila a mírem v San Stefanu nadiktovala vznik velkého Bulharska, které by bylo pod silným ruským vlivem. To však znepokojilo ostatní evropské velmoci, zejména Británii a Rakousko-Uhersko. Na Berlínském kongresu v roce 1878 byly výsledky války revidovány v neprospěch Ruska, což vedlo k velkému diplomatickému zklamání a nárůstu nacionalistických nálad v zemi.
💥 Radikalizace společnosti a pokusy o atentát
Přestože Alexandrovy reformy byly na ruské poměry revoluční, nesplnily očekávání radikální části společnosti. Liberalizace vedla k šíření nových myšlenek, včetně nihilismu, socialismu a anarchismu. Vznikaly tajné revoluční kroužky, které považovaly carovy reformy za nedostatečné a volaly po svržení samoděržaví.
Na cara Alexandra II. bylo spácháno několik neúspěšných atentátů:
- **1866:** Dmitrij Karakozov střílel na cara v Petrohradě, ale minul.
- **1867:** Polský emigrant Antoni Berezowski se pokusil cara zastřelit během jeho návštěvy v Paříži.
- **1879:** Alexandr Solovjov pětkrát vystřelil na cara, ale ani jednou nezasáhl.
- **1879:** Organizace Narodnaja volja se pokusila vyhodit do povětří carský vlak.
- **1880:** Stěpan Chalturin provedl bombový útok přímo v Zimním paláci, car však náhodou unikl.
Tyto útoky vedly k tomu, že car v pozdějších letech své vlády omezil některé liberální svobody a posílil policejní dohled.
🗡️ Atentát a smrt
V posledních letech své vlády Alexandr II. pověřil generála Lorise-Melikova bojem proti terorismu, ale zároveň přípravou návrhu na zapojení zástupců zemstev do legislativního procesu. Tento návrh, někdy nazývaný "Loris-Melikovova ústava", byl velmi opatrným krokem k konstituční monarchii. Car návrh schválil ráno 13. března 1881.
Téhož dne odpoledne, když se vracel do Zimního paláce, zaútočili na jeho kočár členové organizace Narodnaja volja. První bomba, hozená Nikolajem Rysakovem, poškodila kočár. Car vystoupil, aby se podíval na zraněné kozáky ze své stráže. V tu chvíli přistoupil druhý atentátník, Ignacy Hryniewiecki, a hodil další bombu přímo carovi pod nohy. Výbuch Alexandrovi roztříštil obě nohy. Těžce zraněný car byl převezen do Zimního paláce, kde krátce nato zemřel. Ironií osudu byl zabit v den, kdy schválil reformu, která mohla změnit politický systém Ruska.
Na místě atentátu byl později postaven velkolepý Chrám Vzkříšení Krista (Spas na Krovi).
🏛️ Odkaz a hodnocení
Alexandr II. je jednou z nejtragičtějších a nejkomplexnějších postav ruských dějin. Byl to konzervativní panovník, který se z nutnosti stal velkým reformátorem. Jeho reformy, zejména zrušení nevolnictví, představovaly obrovský krok vpřed a nastartovaly proces modernizace Ruska. Byly však často polovičaté a vytvářely nové sociální a ekonomické problémy, které přispěly k růstu revolučního hnutí.
Jeho zavraždění mělo fatální důsledky. Jeho syn a nástupce, Alexandr III. Alexandrovič, šokován otcovou smrtí, zavrhl jakékoliv další liberální reformy a nastolil období tuhé reakce, potlačování svobod a posilování samoděržaví. Tím byly zmařeny naděje na postupnou transformaci Ruska v konstituční monarchii, což nakonec vedlo k revolučním otřesům na počátku 20. století.
👨👩👧👦 Rodinný život
Alexandr II. byl od roku 1841 ženatý s Marií Alexandrovnou, se kterou měl osm dětí, včetně svého nástupce Alexandra III. Jejich vztah byl zpočátku šťastný, ale postupem času se odcizili, částečně i kvůli chatrnému zdraví carevny.
Car udržoval dlouholetý milostný poměr s kněžnou Jekatěrinou Dolgorukovovou, se kterou měl další čtyři děti. Po smrti carevny Marie v roce 1880 se s Jekatěrinou v 1881 morganaticky oženil, což vyvolalo skandál u carského dvora i v jeho vlastní rodině.
💡 Pro laiky
- Nevolnictví: Stav, kdy rolníci byli "připoutáni" k půdě, kterou obdělávali, a byli majetkem šlechtice (statkáře). Nemohli se volně stěhovat, ženit se bez svolení pána a byli v podstatě jeho majetkem. Zrušení nevolnictví jim dalo osobní svobodu.
- Samoděržaví (Autokracie): Forma vlády, kde má panovník (car) absolutní, neomezenou moc. Není vázán žádnou ústavou ani parlamentem a jeho vůle je zákonem.
- Zemstvo: Jakási obdoba krajského nebo okresního zastupitelstva. Byly to volené orgány, které se staraly o místní záležitosti jako školy, nemocnice nebo silnice. Byla to první forma místní samosprávy v Rusku.
- Narodnaja volja (Vůle lidu): Tajná revoluční organizace, která chtěla svrhnout cara a samoděržaví. Používali teroristické metody, včetně atentátů, aby dosáhli svých politických cílů.