Bipolární afektivní porucha
Obsah boxu
Šablona:Infobox - nemoc Bipolární afektivní porucha (zkráceně BAP), dříve známá jako maniodepresivní psychóza nebo maniodeprese, je závažné a chronické psychiatrické onemocnění, které se řadí mezi poruchy nálady. Charakterizují ji periodické a extrémní výkyvy nálady, energie, aktivity a schopnosti fungovat v běžném životě. Tyto výkyvy se projevují v podobě epizod mánie (nebo její mírnější formy, hypománie) a deprese, které se střídají s obdobími normální nálady (euthymie).
Jedná se o komplexní onemocnění s významnou genetickou a neurobiologickou složkou, které postihuje přibližně 1–2 % populace. Ačkoliv je neléčitelná, její příznaky lze pomocí moderní léčby, zahrnující farmakoterapii a psychoterapii, úspěšně stabilizovat a umožnit pacientům vést plnohodnotný život.
📜 Historie a terminologie
Koncepty extrémních stavů nálady jsou známy již od starověku. Starověcí řečtí lékaři, včetně Hippokrata, popisovali stavy, které dnes známe jako mánii a melancholii (depresi). Považovali je však za dvě oddělené nemoci. Aretaios z Kappadokie v 1. století našeho letopočtu jako jeden z prvních popsal, že tyto dva stavy mohou být projevem téže poruchy.
Moderní pojetí bipolární poruchy se začalo formovat v 19. století. Francouzští psychiatři Jean-Pierre Falret (v roce 1851) a Jules Baillarger (v roce 1854) nezávisle na sobě popsali cyklickou povahu nemoci, kterou Falret nazval la folie circulaire (kruhové šílenství).
Klíčovou postavou pro pochopení poruch nálady byl německý psychiatr Emil Kraepelin. Na konci 19. a začátku 20. století sjednotil většinu poruch nálady pod jediný diagnostický celek, který nazval maniodepresivní šílenství (manisch-depressives Irresein). Tímto krokem odlišil tuto poruchu od dementia praecox (dnešní schizofrenie). Kraepelinův koncept zahrnoval nejen epizody mánie a deprese, ale i případy, kdy se vyskytovala pouze deprese.
Termín "bipolární porucha" byl zaveden v druhé polovině 20. století, aby lépe odrážel podstatu nemoci – tedy přítomnost dvou pólů nálady. Tento název také pomohl snížit stigma spojené se slovem "psychóza". Dnes je tento termín standardem v mezinárodních klasifikačních systémech, jako je MKN a DSM.
🧬 Klasifikace a typy
Bipolární afektivní porucha není jednotné onemocnění, ale spíše spektrum poruch s různou závažností a projevy. Základní dělení podle současných diagnostických manuálů je následující:
Bipolární porucha I
Tento typ je definován přítomností alespoň jedné plně rozvinuté manické epizody. Manická epizoda je období extrémně povznesené nebo podrážděné nálady trvající nejméně jeden týden, které významně narušuje sociální a pracovní fungování a často vyžaduje hospitalizace. U většiny pacientů s bipolární poruchou I se vyskytují i depresivní epizody, ale pro stanovení diagnózy nejsou nezbytně nutné.
Bipolární porucha II
Pro diagnózu bipolární poruchy II je nutná přítomnost alespoň jedné hypomanické epizody a alespoň jedné velké depresivní epizody. Hypománie je mírnější forma mánie, která trvá nejméně čtyři dny, ale není natolik závažná, aby způsobila výrazné narušení fungování nebo vyžadovala hospitalizaci. Lidé v hypománii mohou být velmi produktivní a kreativní, ale stav může přejít do plné mánie nebo následovat hluboká deprese. U tohoto typu se nikdy nevyskytuje plná manická epizoda.
Cyklotymie
Cyklotymie (nebo cyklotymní porucha) je chronická, ale mírnější forma bipolární poruchy. Je charakterizována nejméně dvouletým obdobím (u dětí a dospívajících jeden rok) s četnými hypomanickými a depresivními symptomy, které však nesplňují kritéria pro plnou hypomanickou nebo depresivní epizodu. Nálada je nestabilní, ale výkyvy jsou méně extrémní.
Jiné specifikované a nespecifikované bipolární poruchy
Tato kategorie je určena pro případy, které nesplňují kritéria pro výše uvedené typy, ale přesto vykazují jasné příznaky bipolárního spektra. Může jít například o krátkodobé hypomanické epizody nebo případy, kdy je porucha vyvolána užíváním drog nebo jiným zdravotním stavem.
📈 Příznaky a fáze
Bipolární porucha se projevuje v epizodách (fázích), které se střídají s obdobími relativního klidu (euthymie).
Mánie
Manická epizoda je charakterizována abnormálně a trvale povznesenou, expanzivní nebo podrážděnou náladou. Příznaky zahrnují:
- Extrémní euforie, pocit nadměrného štěstí a optimismu.
- Zvýšené sebevědomí, velikášství (grandiozita), pocit vlastní výjimečnosti.
- Snížená potřeba spánku (např. pocit odpočatosti po 3 hodinách spánku).
- Zrychlené myšlení, myšlenkový trysk (myšlenky přeskakují z jednoho tématu na druhé).
- Zvýšená hovornost, překotná řeč.
- Neschopnost soustředění, snadná rozptýlitelnost.
- Zvýšená aktivita a psychomotorický neklid.
- Impulzivní a riskantní chování (nadměrné utrácení, rizikový sex, neuvážené investice).
- V těžkých případech se mohou objevit psychotické příznaky jako bludy nebo halucinace.
Hypománie
Hypománie je mírnější verzí mánie. Příznaky jsou podobné, ale méně intenzivní a nezpůsobují tak závažné narušení fungování. Lidé v hypománii mohou být vnímáni jako energičtí, společenští a kreativní. Tento stav však není udržitelný a často přechází v depresi.
Deprese
Depresivní epizoda u bipolární poruchy je klinicky nerozeznatelná od velké depresivní poruchy. Příznaky zahrnují:
- Smutná, prázdná nebo podrážděná nálada po většinu dne.
- Ztráta zájmu nebo potěšení z aktivit, které dříve člověka těšily (anhedonie).
- Výrazné změny hmotnosti nebo chuti k jídlu.
- Nespavost (insomnie) nebo nadměrná spavost (hypersomnie).
- Únava a ztráta energie.
- Pocity bezcennosti, viny nebo beznaděje.
- Zhoršená schopnost myšlení, soustředění nebo rozhodování.
- Opakující se myšlenky na smrt nebo sebevraždu.
Smíšená epizoda
V některých případech se mohou příznaky mánie a deprese vyskytovat současně nebo se rychle střídat během jednoho dne. Tento stav je známý jako smíšená epizoda (nebo epizoda se smíšenými rysy). Pacient může být například plačtivý a zoufalý, ale zároveň plný energie a neklidný. Tyto stavy jsou obzvláště nebezpečné a jsou spojeny s vysokým rizikem sebevražedného jednání.
🧠 Příčiny a rizikové faktory
Příčiny bipolární poruchy jsou komplexní a multifaktoriální. Jde o souhru genetických, neurobiologických a environmentálních vlivů.
Genetické faktory
Dědičnost hraje klíčovou roli. Riziko vzniku onemocnění je výrazně vyšší u příbuzných prvního stupně (rodiče, sourozenci, děti) pacientů s bipolární poruchou. Studie na dvojčatech ukazují vysokou míru shody (konkordance) u jednovaječných dvojčat (cca 40–70 %), což potvrzuje silný genetický základ. Nejde však o jeden konkrétní "gen pro bipolární poruchu", ale spíše o kombinaci mnoha genů, z nichž každý přispívá malou měrou k celkovému riziku.
Neurobiologické faktory
Výzkumy ukazují na odchylky ve struktuře a funkci mozku u lidí s bipolární poruchou. Tyto změny se týkají především oblastí zodpovědných za regulaci emocí, jako je prefrontální kůra, amygdala a hippocampus. Důležitou roli hraje také nerovnováha neurotransmiterů, zejména serotoninu, dopaminu a noradrenalinu.
Environmentální a psychosociální faktory
Ačkoliv je genetická predispozice klíčová, spouštěčem jednotlivých epizod mohou být vnější faktory. Mezi nejčastější spouštěče patří:
- Silný stres nebo traumatické události (např. ztráta blízké osoby, rozchod, pracovní problémy).
- Narušení cirkadiánního rytmu, zejména nedostatek spánku.
- Užívání návykových látek (alkohol, marihuana, stimulancia).
- Některé léky (např. antidepresiva podávaná bez stabilizátoru nálady).
🩺 Diagnostika
Diagnostika bipolární poruchy je založena na podrobném klinickém vyšetření psychiatrem. Neexistují žádné laboratorní testy nebo zobrazovací metody, které by mohly nemoc jednoznačně potvrdit. Klíčové je:
- **Anamnéza:** Detailní rozhovor s pacientem (a často i s jeho rodinou) o jeho náladách, chování a životní historii.
- **Klinické pozorování:** Posouzení aktuálního psychického stavu pacienta.
- **Diagnostická kritéria:** Srovnání příznaků s kritérii uvedenými v mezinárodních klasifikačních manuálech (MKN-11 nebo DSM-5).
Diagnostika je často komplikovaná, protože pacienti vyhledávají pomoc spíše v depresivní fázi a o prožitých mániích či hypomániích se nezmiňují (často je vnímají jako pozitivní období). To vede k časté chybné diagnóze velké depresivní poruchy a nasazení nesprávné léčby, která může stav pacienta zhoršit. Průměrná doba od prvních příznaků ke správné diagnóze může být i několik let.
💊 Léčba
Léčba bipolární poruchy je dlouhodobá a jejím hlavním cílem je stabilizace nálady, prevence dalších epizod a zlepšení kvality života. Základem je kombinace farmakoterapie a psychoterapie.
Farmakoterapie
Léky jsou základním kamenem léčby. Používají se především:
- **Stabilizátory nálady:** Jsou to léky první volby pro dlouhodobou profylaktickou léčbu. Patří sem lithium, které je považováno za "zlatý standard", a některá antiepileptika jako valproát, karbamazepin a lamotrigin.
- **Atypická antipsychotika:** Léky jako olanzapin, quetiapin, risperidon nebo aripiprazol se používají k léčbě akutních manických epizod a některé z nich i k léčbě bipolární deprese a k dlouhodobé stabilizaci.
- **Antidepresiva:** Jejich použití je kontroverzní. Mohou být účinná v léčbě depresivní fáze, ale vždy se musí podávat v kombinaci se stabilizátorem nálady nebo antipsychotikem, protože samostatně podaná antidepresiva mohou vyvolat přesmyk do mánie nebo zrychlit cyklování epizod.
Psychoterapie
Psychoterapie je nezbytným doplňkem farmakoterapie. Pomáhá pacientům a jejich rodinám lépe porozumět nemoci a zvládat její dopady. Mezi nejúčinnější přístupy patří:
- **Psychoedukace:** Poskytování informací o nemoci, její léčbě, spouštěčích a varovných příznacích relapsu.
- **Kognitivně-behaviorální terapie (KBT):** Pomáhá pacientům identifikovat a měnit negativní myšlenkové vzorce a chování spojené s poruchou.
- **Interpersonální a sociálně-rytmická terapie (IPSRT):** Zaměřuje se na stabilizaci denních rutin (spánek, jídlo, aktivita) a řešení interpersonálních problémů.
- **Rodinná terapie:** Pomáhá zlepšit komunikaci a snížit napětí v rodině, která je nemocí často silně zasažena.
Další metody
V případech těžké, farmakorezistentní deprese nebo mánie, může být zvážena elektrokonvulzivní terapie (EKT), která je vysoce účinnou a bezpečnou metodou.
🌍 Epidemiologie a prognóza
Bipolární porucha postihuje muže i ženy přibližně stejně často. Celková celoživotní prevalence se odhaduje na 1–2 % pro bipolární poruchu I a II dohromady. Onemocnění se nejčastěji poprvé projeví v pozdní adolescenci nebo rané dospělosti (typicky mezi 18. a 25. rokem života).
Jde o chronické, celoživotní onemocnění s tendencí k opakovaným epizodám. Bez léčby se frekvence a závažnost epizod může v průběhu času zvyšovat. Prognóza závisí na včasné diagnostice, správné léčbě a spolupráci pacienta. I přes účinnou léčbu mnoho pacientů zažívá přetrvávající symptomy a funkční obtíže.
Bipolární porucha je spojena s vysokým rizikem sebevraždy. Odhaduje se, že 25–60 % jedinců s touto poruchou se pokusí o sebevraždu a 15–20 % na následky sebevražedného jednání zemře.
💡 Pro laiky: Zjednodušené vysvětlení
Představte si, že nálada zdravého člověka se pohybuje jako na mírně zvlněné hladině – někdy má radost, jindy je smutný, ale vždy se vrací do klidného středu. U člověka s bipolární poruchou je tato hladina spíše jako rozbouřené moře. Místo mírných vln přicházejí obrovské vlny (mánie) a hluboké propady (deprese).
- **Mánie** je jako být na vrcholu obrovské vlny. Člověk se cítí nepřemožitelný, plný energie, nepotřebuje spát a má pocit, že dokáže cokoliv. Zvenčí to ale může vypadat jako nezodpovědné a riskantní chování, které může vést k velkým problémům (dluhy, ztráta práce, rozpad vztahů).
- **Deprese** je pád na dno moře. Svět je šedivý, nic nemá smysl, chybí energie i na základní činnosti jako vstát z postele. Je to stav hlubokého zoufalství a beznaděje.
Cílem léčby je toto "rozbouřené moře" uklidnit pomocí léků (stabilizátorů nálady) a naučit se "plavat" v těchto vodách pomocí psychoterapie – rozpoznat blížící se vlnu nebo propad a vědět, jak na ně reagovat. Není to chyba charakteru ani slabost, ale nemoc mozku, která vyžaduje odbornou pomoc, podobně jako cukrovka nebo vysoký krevní tlak.