Polsko-litevská unie

Polsko-litevská unie, oficiálně Království polské a Velkoknížectví litevské (polsky Królestwo Polskie i Wielkie Księstwo Litewskie, litevsky Lenkijos Karalystė ir Lietuvos Didžioji Kunigaikštystė), známá také jako Republika obou národů (polsky Rzeczpospolita Obojga Narodów), byl federativní státní útvar tvořený Polským královstvím a Litevským velkoknížectvím. Formálně vznikla uzavřením Lublinské unie 1. července 1569 a zanikla třetím dělením Polska v roce 1795. Tento státní celek byl ve své době jedním z největších a nejlidnatějších států v Evropě. Jeho politický systém, označovaný jako šlechtická demokracie či "zlatá svoboda", poskytoval rozsáhlá práva a privilegia šlechtě (szlachta).

⏳ Historie

Vznik a formování (1385–1569)

Počátky spojení Polska a Litvy sahají do 14. století. Krewská unie z roku 1385 byla personální unií, která vznikla sňatkem polské královny Hedviky a litevského velkoknížete Jogaily. Jogaila přijal křesťanství, jméno Vladislav a byl korunován polským králem. Tento svazek byl motivován společnou hrozbou ze strany Řádu německých rytířů, kterou spojené síly porazily v bitvě u Grunwaldu v roce 1410.

V následujících desetiletích byla unie několikrát potvrzena a modifikována dalšími dohodami, jako byla Horodelská unie (1413), která zrovnoprávnila litevskou katolickou šlechtu s polskou. Po celé 15. a první polovinu 16. století si oba státy udržovaly značnou míru autonomie, spojené především osobou panovníka z jagellonské dynastie.

Republika obou národů (1569–1648)

Lublinskou unií z roku 1569 byla personální unie přeměněna na unii reálnou, čímž vznikla Republika obou národů. Stát měl společného voleného monarchu, společný Sejm (parlament), jednotnou zahraniční politiku a měnu. Obě části si však zachovaly vlastní zákony, úřady, armádu a pokladnu. Litevské velkoknížectví ztratilo ve prospěch polské koruny rozsáhlá území dnešní Ukrajiny.

Po vymření Jagellonců v roce 1572 se monarchie stala plně volenou. Prvním voleným králem byl Jindřich z Valois. Šlechta si v tomto období upevnila své postavení, což se projevilo přijetím tzv. Varšavské konfederace v roce 1573, která zaručovala náboženskou svobodu, což bylo v tehdejší Evropě výjimečné. 17. století je považováno za "zlatý věk" unie, která dosáhla svého největšího územního rozmachu po Deulinském příměří s Ruskem v roce 1618, kdy její rozloha přesahovala 1 milion km².

Krize, války a úpadek (1648–1772)

Od poloviny 17. století začal stát čelit sérii vážných krizí. Povstání Bohdana Chmelnického na Ukrajině (1648), následná válka s Ruskem a švédská invaze známá jako "Potopa" (1655–1660) zemi vojensky a hospodářsky zdevastovaly. Vnitřní politický systém byl paralyzován zneužíváním práva liberum veto, které umožňovalo jedinému poslanci Sejmu zablokovat jakýkoli zákon.

V 18. století se unie stala hříčkou v rukou sousedních mocností, především Ruska, Pruska a Rakouska. Pokusy o reformy, jako byla činnost Barské konfederace (1768–1772), byly potlačeny ruskou intervencí.

Dělení Polska a zánik (1772–1795)

Oslabení státu vedlo k jeho postupnému zániku.

• První dělení (1772): Rusko, Prusko a Rakousko si přivlastnily okrajové části území unie.
• Druhé dělení (1793): Následovalo po neúspěšné válce na obranu Ústavy z 3. května, která se pokusila reformovat politický systém. Dělení se účastnily Rusko a Prusko.
• Třetí dělení (1795): Po porážce Kościuszkova povstání v roce 1794 si tři mocnosti rozdělily zbytek státu. Polsko-litevská unie tak po více než 400 letech existence zanikla.

🏛️ Politický systém

Unie byla formálně monarchií, ale faktickou moc držela šlechta (szlachta), která tvořila asi 10 % populace. Státní zřízení je proto označováno jako šlechtická republika nebo šlechtická demokracie.

Nejvyšším zákonodárným orgánem byl dvoukomorový Sejm, složený z:

• Senátu: Zasedali v něm nejvyšší církevní a světští hodnostáři.
• Poslanecké sněmovny: Tvořili ji poslanci volení na lokálních sněmících (sejmik).

Panovník měl titul polského krále a litevského velkoknížete. Po roce 1572 byl volen na volebním Sejmu veškerou šlechtou, která se dostavila. Jeho pravomoci byly výrazně omezeny tzv. Jindřichovskými články a Pacta conventa, které musel každý nově zvolený král podepsat.

Klíčovým prvkem systému byla tzv. Zlatá svoboda, soubor šlechtických práv a privilegií, včetně práva liberum veto, které v pozdější fázi vedlo k paralýze státu.

⚔️ Armáda

Armáda Polsko-litevské unie se skládala z vojsk Polské koruny a samostatných vojsk Litevského velkoknížectví. Vrchním velitelem byl král, ale faktické velení měli dva hetmani – velký korunní a velký litevský.

Nejznámější a nejelitnější složkou armády byla těžká jízda – okřídlení husaři (Husaria). Tato jízda byla proslulá svou údernou silou a taktikou drtivých útoků. Byli charakterističtí svými "křídly" – dřevěnými rámy s připevněnými orlími pery, jejichž účel je dodnes předmětem diskusí (psychologický efekt, ochrana před lasem). Jejich hlavní zbraní bylo dlouhé kopí (až 6 metrů), koncerz (bodný meč) a šavle. Husaři rozhodli mnoho slavných bitev, například u Kircholmu (1605), Klušina (1610) nebo Vídně (1683).

Kromě husarů armádu tvořily i další typy jízdy (kozácká, tatarská), pěchota (polská a cizinecká) a dělostřelectvo.

🌍 Geografie a obyvatelstvo

V době svého největšího rozmachu na počátku 17. století se unie rozkládala na území dnešního Polska, Litvy, Běloruska, velké části Ukrajiny a částečně také na území Lotyšska, Estonska, Ruska a Moldavska. Byla etnicky a nábožensky velmi rozmanitým státem.

Obyvatelstvo tvořili Poláci, Litevci, Ruténi (předci Bělorusů a Ukrajinců), Němci, Židé, Arméni, Tataři a další. Oficiálními jazyky byly polština v Koruně a ruténština v Litevském velkoknížectví, zatímco latina sloužila jako jazyk mezinárodní diplomacie.

Díky Varšavské konfederaci z roku 1573 byla unie unikátním příkladem náboženské tolerance. Vedle dominantního katolictví zde žily početné komunity pravoslavných, řeckokatolíků, protestantů, židů a dokonce i muslimů (Tataři).

🤔 Pro laiky

Představte si Polsko-litevskou unii jako manželství ze strategických důvodů. Na začátku byly dvě království, Polsko a Litva, která měla společného nepřítele – německé rytíře. Rozhodla se tedy spojit, aby byla silnější. Nejdříve to bylo jen tak, že měly stejného krále, ale každý si hospodařil na svém (jako když manželé mají oddělené účty). Tomu se říkalo personální unie.

Později, v roce 1569, se dohodli, že to vezmou vážněji a vytvoří společný stát. To je jako když si manželé pořídí společný dům a společný účet. Měli společného krále, parlament a zahraniční politiku, ale některé věci si nechali oddělené, třeba armádu nebo zákony. Tento nový stát byl obrovský, sahal od Baltu téměř k Černému moři.

Zvláštností bylo, že král nebyl dědičný, ale volila ho šlechta. Byla to taková "šlechtická republika", kde měla šlechta obrovskou moc a svobodu. Mohli si například odhlasovat, že s královým návrhem nesouhlasí, a stačil k tomu jediný hlas (liberum veto). To se jim ale časem vymstilo, protože se nedokázali na ničem dohodnout, stát zeslábl a jejich silnější sousedé (Rusko, Prusko a Rakousko) si ho na konci 18. století prostě rozebrali jako dort.

Zdroje

Polsko-litevská unie (1569–1795) – Wikipedie Dělení Polska – Wikipedie Polsko-litevská unie | MINCMISTR.CZ trojí dělení polska - IS MUNI Lublinská unie – Wikipedie Polští husaři – Wikipedie 12. 8. – Výročí založení polsko-litevské unie | Skandinávský dům ```