Pakt o migraci a azylu
Pakt o migraci a azylu (často označován také jako Nový pakt o migraci a azylu nebo unijní migrační pakt) je rozsáhlá a komplexní reforma evropské legislativy, která zásadním způsobem mění způsob, jakým členské státy Evropské unie přistupují k řízení migrace, posuzování žádostí o azyl a ochraně svých vnějších hranic. Tento legislativní balíček byl vytvořen s ambicí nahradit nefunkční a neudržitelný takzvaný Dublinský systém a přinést do evropské azylové politiky větší efektivitu, odolnost vůči krizím a spravedlivější rozložení odpovědnosti mezi jednotlivými členskými státy.
Základní rámec paktu byl po mnoha letech složitých vyjednávání schválen Evropským parlamentem v dubnu roku 2024 a následně v květnu téhož roku i Radou Evropské unie. V platnost vstoupil 11. června 2024, přičemž plné uplatňování nových pravidel je po uplynutí dvouletého přechodného období naplánováno na polovinu roku 2026 (konkrétně se nejčastěji uvádí 12. červen 2026). Reforma stojí na dvou základních pilířích: na jedné straně zpřísňuje a zrychluje hraniční procedury, včetně takzvaného screeningu a rychlých návratů neúspěšných žadatelů, na straně druhé zavádí mechanismus povinné, avšak flexibilní solidarity, který má ulevit státům na vnější hranici, jako jsou Itálie, Španělsko nebo Řecko.
📝 Popis a definice
Pakt o migraci a azylu nepředstavuje pouze jeden izolovaný zákon, nýbrž ucelený soubor navzájem provázaných nařízení a směrnic, které pokrývají celý proces migrace od prvotního kontaktu migranta s orgány Evropské unie až po jeho případnou integraci, nebo naopak návrat do země původu či tranzitu. Podle oficiálních vyjádření orgánů EU je hlavním cílem tohoto paktu "přinést výsledky" v oblasti migrace a vytvořit systém, který bude "přísný, ale spravedlivý" a bude nadále pevně ukotven v evropských hodnotách a respektu k základním lidským právům.
Systém je koncipován tak, aby primárně zamezil neřízené nelegální migraci a zároveň dokázal efektivně a rychle rozlišit mezi osobami, které skutečně potřebují mezinárodní ochranu (například uprchlíci před válkou či pronásledováním), a těmi, kteří do Evropy přicházejí primárně z ekonomických důvodů a na azyl nemají právní nárok. Pakt se proto zaměřuje na vytvoření robustního a jednotného právního rámce, který závazně sjednocuje pravidla napříč všemi sedmadvaceti členskými státy a omezuje takzvaný "asylum shopping", tedy situaci, kdy si migranti účelově vybírají zemi podání žádosti podle toho, kde jsou pro ně podmínky a pravděpodobnost úspěchu nejvýhodnější. Vznikl také jako přímá náhrada za dřívější kontroverzní návrhy na povinné kvóty pro rozdělování migrantů, které v minulosti vyvolaly hluboký rozkol mezi státy západní a střední Evropy.
⏳ Historické pozadí a vývoj
Historie vzniku Paktu o migraci a azylu sahá do období po vypuknutí takzvané evropské migrační krize v letech 2015 a 2016. V té době se naplno projevila zranitelnost a nefunkčnost stávajících pravidel, především pak takzvaného Dublinského systému z roku 2013. Podle dublinských pravidel byl za vyřízení žádosti o azyl vždy odpovědný stát prvního vstupu – tedy ta země, jejíž hranice migrant překročil jako první při vstupu na území Evropské unie. Tento systém logicky vyvíjel extrémní a neudržitelný tlak na státy ležící na jižní a jihovýchodní vnější hranici, jako byly Itálie, Řecko, Španělsko či Malta, zatímco vnitrozemské státy byly od přímého náporu chráněny.
Během krize statisíce lidí směřovaly primárně do zemí západní a severní Evropy (především do Německa a Švédska), čímž se dublinská pravidla v praxi zhroutila. Prvotní pokusy o řešení této situace prostřednictvím povinných relokačních kvót se setkaly s ostrým odporem zemí Visegrádské čtyřky, včetně České republiky, Polska a Maďarska. Tento rozkol zablokoval jakoukoliv smysluplnou reformu azylového systému na několik let.
Až v září roku 2020 představila Evropská komise zbrusu nový návrh – Pakt o migraci a azylu, který definitivně upustil od myšlenky povinných kvót a nahradil je konceptem takzvané flexibilní solidarity. Následovala téměř čtyři roky trvající složitá a často vyostřená diplomatická vyjednávání v rámci Rady EU a Evropského parlamentu. Každý ze zúčastněných aktérů musel ustoupit ze svých maximálních požadavků – jižní státy se musely smířit s tím, že relokace migrantů nebudou absolutně povinné, zatímco státy střední a východní Evropy musely přistoupit na povinnost finančně či materiálně přispívat, pokud odmítnou migranty fyzicky přijmout.
🗓 Současnost a implementace
Aktuálně se Evropská unie nachází v klíčovém dvouletém přechodném období, během kterého musí všechny členské státy adaptovat své národní legislativy, vybudovat potřebnou infrastrukturu a připravit úřední aparát na plné spuštění nových pravidel, ke kterému dojde v polovině roku 2026 (od června 2026). Evropská komise k tomuto účelu přijala první bilanční zprávy a zahájila takzvaný "roční cyklus řízení migrace".
Implementace paktu představuje pro členské státy obrovskou administrativní, finanční i logistickou zátěž. Nejvíce změn budou muset logicky provést státy ležící na vnějších hranicích, neboť ty ponesou hlavní tíhu nově zavedených povinných hraničních procedur. Tyto státy jsou nuceny narychlo budovat nová přijímací a detenční zařízení, posilovat kapacity pohraniční stráže a zrychlovat chod svých soudních a správních orgánů, aby vyhověly přísným a velmi ambiciózním časovým limitům, které pakt pro vyřizování žádostí nově stanovuje.
Navzdory tomu, že byl pakt řádně schválen a je z hlediska evropského práva závazný, na politické scéně nadále budí vášně a odpor. Například Polsko a Maďarsko přijetí paktu hlasitě odmítají a zpochybňují jeho legitimitu, ačkoliv představitelé bruselských institucí trvají na tom, že jednostranné odmítnutí uplatňování schválené legislativy není právně možné. Pokrok při provádění paktu je pod drobnohledem, a zprávy Komise z května 2026 naznačují, že ačkoliv se pracuje na mechanismu solidarity a zprovoznění potřebných databází, státy čeká ještě mnoho práce.
🛡️ Hlavní pilíře a mechanismy
Pakt je postaven na několika provázaných regulačních mechanismech, které společně vytvářejí novou architekturu migrační politiky. Tyto pilíře zahrnují jak fyzickou kontrolu na hranicích, tak datové sdílení a systém solidarity.
1. Screening (Předvstupní prověřování)
Naprosto klíčovou inovací, kterou pakt přináší, je takzvaný screening neboli důkladné předvstupní prověřování. Každá osoba, která překročí vnější hranici EU bez platného povolení, bude muset tímto povinným procesem projít. Cílem screeningu je rychle zjistit totožnost dané osoby a detekovat případná zdravotní či bezpečnostní rizika. Proces zahrnuje bezpečnostní kontrolu, ověření identity, registraci biometrických dat, zdravotní prohlídku a prověření takzvané zranitelnosti (například zda se nejedná o nezletilé osoby bez doprovodu). Během tohoto screeningu se na danou osobu vztahuje právní "fikce nevstoupení" – z pohledu zákona se osoba ještě nenachází na území EU, přestože fyzicky stojí na její půdě. Nařízení o screeningu se nebude týkat pouze oficiálních hraničních přechodů, ale bude rozšířeno i na takzvanou zelenou hranici, přístavy přijímající zachráněné na moři nebo vybraná detenční centra ve vnitrozemí.
2. Hraniční azylové a návratové řízení
Po úvodním screeningu následuje přesměrování do příslušného řízení. Pakt zavádí novinku v podobě povinného zrychleného hraničního řízení pro specifické kategorie osob. Do tohoto zrychleného režimu spadnou lidé, kteří se pokusili úřady oklamat, představují bezpečnostní riziko, nebo – a to je velmi zásadní – pocházejí ze státu, jehož občané mají v EU průměrnou úspěšnost získání azylu nižší než 20 procent. Dále se uplatňuje princip takzvaných bezpečných zemí původu – pokud žadatel přijíždí ze země označené jako bezpečná (například Tunisko), může být jeho žádost automaticky zamítnuta jako zjevně nedůvodná, a to i bez hlubšího individuálního zkoumání složitých osobních okolností. Na toto zamítnutí navazuje zrychlené návratové řízení, jehož cílem je neprodlená deportace takové osoby zpět do země původu.
3. Mechanismus flexibilní solidarity
Tento mechanismus nahrazuje povinné kvóty a je základem pro sdílení odpovědnosti. Každý rok má být podle stanoveného klíče v rámci fondu solidarity přerozděleno minimálně 30 tisíc žadatelů o azyl od států, které čelí obrovskému migračnímu tlaku (například Itálie nebo Řecko), do ostatních států. Pakt však zavádí flexibilitu – státy si mohou vybrat, jakou formu pomoci zvolí. Pokud stát odmítne žadatele relokovat (fyzicky přijmout na své území), může svou solidaritu vyjádřit finančním příspěvkem, který je stanoven na zhruba 20 tisíc eur (což je něco přes půl milionu korun) za každého odmítnutého žadatele, anebo může poskytnout jinou, technicko-logistickou nebo materiální podporu, například vysláním policistů k ostraze hranic či poskytnutím vybavení.
4. Databáze EURODAC a sdílení dat
Klíčovým technologickým předpokladem pro fungování paktu je masivní modernizace a rozšíření společné databáze Eurodac. Nový, reformovaný Eurodac bude uchovávat a zpracovávat mnohem více osobních a biometrických dat o žadatelích o azyl, a to za účelem efektivního sledování takzvaných sekundárních pohybů – tedy situací, kdy migrant nezůstane v první zemi vstupu, ale nelegálně se přesune do jiné členské země (často do zemí s lepšími sociálními systémy). Cílem je také usnadnit práci donucovacím orgánům při boji s převáděčstvím.
🌍 Postoj České republiky
Postoj České republiky k migračnímu paktu byl v průběhu let zdrženlivý a často kritický. Při definitivním schvalování paktu na jaře 2024 se zástupci Česka ve všech hlasováních zdrželi s odůvodněním, že balíček sice obsahuje některé dobré prvky, ale jako celek nepřináší dostatečně razantní posun v boji proti nelegální migraci a znamená spíše nárůst unijní byrokracie. Tehdejší vláda premiéra Petra Fialy argumentovala tím, že je nutné postupovat ještě přísněji, například vyjednávat dohody se třetími zeměmi a odrazovat migranty od samotné cesty.
S blížícím se datem účinnosti se navíc ukázala specifičnost české pozice. Česká republika požádala v rámci ustavování fondu solidarity pro rok 2026 o výjimku z plateb povinných finančních příspěvků, a to z důvodu extrémní zátěže způsobené přijetím stovek tisíc uprchlíků z Ukrajiny prchajících před ruskou agresí. Tato dočasná výjimka byla Česku pro první rok fungování uznána, což potvrdili i unijní ministři, avšak nejedná se o výjimku trvalou a automatickou – o jejím prodloužení se bude muset v orgánech EU hlasovat a rozhodovat každý rok znovu na základě aktuální situace.
Zásadní zlom v postoji České republiky nastal po volbách do Poslanecké sněmovny a nástupu nové vládní koalice tvořené hnutími ANO, SPD a Motoristé sobě v čele s premiérem Andrejem Babišem. Tato nová vládní garnitura se na svém zasedání v polovině prosince 2025 usnesla na razantním oficiálním odmítnutí unijního migračního paktu. Již ve svém programovém prohlášení si koalice stanovila zavedení politiky "nulové tolerance vůči nelegální migraci" a závazek připravit nový přísný národní zákon o migraci a azylu. Ve spolupráci s ministerstvem zahraničí deklarovali záměr kategoricky odmítnout jakékoliv zapojení republiky do relokačních programů a prosazovat řešení migračních problémů primárně mimo území a hranice EU. Opozice a představitelé předešlé vládní garnitury však poukazují na to, že odmítnutí závazné evropské legislativy může zemi zavést do složitých právních a politických konfliktů s evropskými institucemi.
Z hlediska vnitrostátní legislativy se Česká republika připravovala na uplatňování pravidel paktu přijetím rozsáhlé novely zákona o azylu a migraci, která má vstoupit v platnost 1. ledna 2026 a jejímž cílem je urychlit řízení a zamezit zneužívání azylového systému. Tato novela například umožňuje vyhostit cizince i za méně závažné trestné činy, stanoví povinnost pobývat v určených zařízeních a omezuje přístup na trh práce pro žadatele o azyl.
⚖️ Lidskoprávní a humanitární aspekty
Přestože političtí představitelé prezentují pakt jako nutný kompromis k zachování funkčního Schengenského prostoru, celá řada nevládních organizací, neziskového sektoru (jako například organizace Člověk v tísni či Charita ČR) a lidskoprávních aktivistů vyjadřuje nad novými pravidly hluboké a hlasité znepokojení.
Jednou z ústředních obav je obětování kvality azylového řízení na úkor jeho rychlosti. Odborníci varují, že extrémně krátké a zrychlené procedury na hranicích nedávají žadatelům reálný prostor pro shromáždění a předložení všech relevantních důkazů o jejich pronásledování či nebezpečí, které jim hrozí. Důsledkem toho mohou být žadatelé mylně vyhodnoceni jako ekonomičtí migranti a obratem navráceni do zemí, kde mohou reálně čelit mučení, trestu smrti či perzekuci za své politické přesvědčení, náboženství nebo příslušnost k sexuální menšině. To by znamenalo přímé a flagrantní porušení jedné z naprosto základních a nepřekročitelných zásad mezinárodního práva – zásady nenavracení (tzv. princip non-refoulement).
Problematickým bodem je také takzvaná fikce nevstoupení, která v praxi vytváří obrovskou právní šedou zónu na hranicích. Tato fikce umožňuje státům zadržovat žadatele v detenčních zařízeních bez plnohodnotného přístupu k základním občanským právům a právní pomoci. I když pakt deklaratorně zakazuje umisťování zranitelných osob a dětí do běžných detenčních center, existují silné obavy, že státy si tuto definici budou flexibilně vykládat po svém a v obdobích velkého náporu a takzvaných krizových stavů, kdy mohou vyhlásit "režim pohotovosti", tyto standardy velmi rychle sníží.
Kritika směřuje také k využívání konceptu "bezpečných třetích zemí" a externalizaci migrace, kdy se státy snaží uzavírat dohody o přesunu návratových procesů do zemí mimo EU. V těchto třetích státech často neexistují potřebné lidskoprávní standardy a garance transparentního a spravedlivého řízení. Dalším sporným bodem je masivní rozšiřování databáze Eurodac, které je mnohými organizacemi vnímáno jako bezprecedentní kriminalizace migrace a závažný zásah do práva na ochranu osobních údajů a zachování soukromí.
📈 Statistiky a data
Pro kontext celé problematiky, kterou pakt řeší, je důležité zmínit statistická data ohledně vývoje nelegální migrace do Evropské unie. Data potvrzují tlak, kterému pakt musí čelit.
| Období | Událost/Ukazatel | Odhadovaný údaj / Zjištění |
|---|---|---|
| Rok 2023 | Celkový počet podaných žádostí o azyl v zemích EU | Přibližně 1,1 milionu žádostí |
| Rok 2026 | Výše finančního solidárního příspěvku (odmítnutí relokace) | 20 000 eur (cca 507 000 Kč) za každého odmítnutého žadatele |
| Rok 2026 | Minimální každoroční povinná kvóta pro unijní relokace | 30 000 žadatelů k přerozdělení v rámci EU |
| Období červenec 2024 – červen 2025 | Meziroční vývoj počtu nelegálních vstupů na vnější hranice EU | Zaznamenán pokles vstupů zhruba o jednu třetinu |
| Kritérium pro zrychlené řízení | Průměrná míra úspěšnosti udělení azylu státním příslušníkům dané země | Méně než 20 procent pro aplikaci zrychleného řízení |
Dle dostupných dat a prohlášení Komise klesl počet nelegálních vstupů na vnější hranici EU mezi červencem 2024 a červnem 2025 o třetinu, což evropští politici často přisuzují probíhající a očekávané aplikaci přísnějších evropských pravidel a dohodám s tranzitními zeměmi.
💡 Pro laiky
Když se mluví o Paktu o migraci a azylu, představte si ho jako nový "domovní řád" pro obrovský bytový dům s názvem Evropská unie. Až doposud to fungovalo tak, že pokud někdo cizí zaklepal na dveře tohoto domu a chtěl v něm zůstat bydlet, musel se o něj postarat nájemník, který bydlí v bytě hned u vchodu (například Itálie nebo Řecko). Těmto nájemníkům se to samozřejmě nelíbilo, protože k nim neustále někdo chodil a oni neměli peníze, čas ani místo pro všechny tyto nově příchozí, zatímco lidé bydlící v zadních a vrchních patrech domu měli relativní klid.
Nový pakt neboli "domovní řád" zavádí dvě hlavní novinky, aby situaci vyřešil:
- Přísná kontrola přímo u dveří: Zavedla se povinnost, že jakmile se někdo u dveří objeví, hned na místě projde rychlou kontrolou (tomu se říká screening). Ochrana zjistí, kdo to je, jestli není nebezpečný nebo nemocný, a rovnou ho vyfotí a vezme mu otisky prstů. Pokud se ukáže, že pochází z bezpečné země, kde se neválčí, a jde jen za lepší prací (ekonomický migrant), dveře se mu nezavřou ihned, ale podstoupí tzv. zrychlené řízení, po kterém bude s největší pravděpodobností rychle a nekompromisně vyprovozen zpět domů.
- Solidarita mezi sousedy: Lidem bydlícím u dveří (státům na hranicích) se uleví tak, že se ostatní nájemníci v domě musí zapojit do pomoci. Tato pomoc je ale takzvaně flexibilní. Nájemníci si mohou vybrat – buď vezmou několik cizinců k sobě domů do svého bytu, anebo, pokud z nějakého důvodu nechtějí (což je případ i České republiky), zaplatí za každého nepřijatého cizince do společné pokladny "pokutu" (více než půl milionu korun), případně pomohou těm u dveří tím, že jim zapůjčí vybavení nebo vyšlou na pomoc své strážné. Nikdo se tedy nemůže pomoci zcela a trvale vyhnout.
Tento nový systém má začít naplno a ostře fungovat od léta roku 2026. Některé lidskoprávní organizace se ale bojí, že kontroly u dveří budou zavedeny tak bleskově a necitlivě, že ostraha omylem vyhodí a pošle zpět i lidi, kterým doma opravdu hrozí vážné nebezpečí a smrt, jenom proto, že na jejich prověření nebude dostatek času.