Ženevské úmluvy

Šablona:Infobox - mezinárodní smlouva Ženevské úmluvy jsou soubor čtyř mezinárodních smluv a tří dodatkových protokolů, které tvoří jádro mezinárodního humanitárního práva (MHP). Jejich hlavním cílem je stanovit pravidla pro vedení ozbrojených konfliktů a zmírnit jejich dopady ochranou osob, které se bojů neúčastní (civilisté, zdravotníci, humanitární pracovníci) nebo z nich byly vyřazeny (ranění a nemocní vojáci, váleční zajatci). Úmluvy ve svém souhrnu chrání lidskou důstojnost a omezují utrpení způsobené válkou.

Současné znění úmluv bylo přijato 12. srpna 1949 v Ženevě a navazuje na předchozí smlouvy z let 1864, 1906 a 1929. Byly ratifikovány 196 státy, což z nich činí jedny z nejuniverzálnějších mezinárodních dohod. Principy obsažené v Ženevských úmluvách jsou považovány za součást mezinárodního zvykového práva, a jsou tedy závazné pro všechny strany v jakémkoli ozbrojeném konfliktu, včetně nestátních aktérů.

Historický vývoj

První Ženevská úmluva (1864)

Impulsem pro vznik první úmluvy byly otřesné zážitky švýcarského obchodníka Henriho Dunanta z bitvy u Solferina v roce 1859, kde zůstaly desetitisíce raněných vojáků bez jakékoli pomoci. Dunant ve své knize Vzpomínka na Solferino navrhl vytvoření dobrovolnických zdravotnických společností a přijetí mezinárodní smlouvy, která by jim zaručila neutrální status a ochranu.

Z jeho iniciativy a iniciativy "Výboru pěti" (předchůdce Mezinárodního výboru Červeného kříže) byla v roce 1864 v Ženevě svolána diplomatická konference. Výsledkem byla Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných v polních armádách, kterou podepsalo 12 států. Tato smlouva poprvé v historii kodifikovala povinnost sbírat a ošetřovat raněné vojáky bez ohledu na jejich příslušnost a zavedla ochranný znak – červený kříž na bílém poli – pro označení zdravotnického personálu a zařízení.

Revize a rozšíření (1906–1929)

Zkušenosti z dalších válek vedly k postupnému rozšiřování a úpravám:

V roce 1906 byla úmluva revidována a rozšířena.
Po první světové válce, v roce 1929, byla přijata nová úmluva, která se specificky zabývala zacházením s válečnými zajatci. Návrh na ochranu civilního obyvatelstva však tehdy ještě nebyl přijat.

Ženevské úmluvy z roku 1949

Hrůzy druhé světové války, během níž tvořili civilisté přibližně polovinu obětí a došlo k bezprecedentním zločinům, ukázaly naléhavou potřebu komplexní revize a rozšíření humanitárního práva. V roce 1949 se v Ženevě konala diplomatická konference, která přijala čtyři dnes platné úmluvy:

I. úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.
II. úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři.
III. úmluva o zacházení s válečnými zajatci.
IV. úmluva o ochraně civilních osob za války.

Tato revize potvrdila a rozšířila předchozí smlouvy a poprvé v historii zavedla specifickou a podrobnou ochranu pro civilní obyvatelstvo. Události odhalené během Norimberského procesu významně přispěly k politické vůli tyto změny přijmout.

Čtyři úmluvy z roku 1949

Všechny čtyři úmluvy obsahují společná ustanovení, zejména Společný článek 3, který se vztahuje na ozbrojené konflikty nemající mezinárodní charakter (např. občanské války) a stanoví základní humanitární pravidla, jako je zákaz útoků na život a důstojnost, braní rukojmích a vynášení rozsudků bez řádného soudu.

I. Ženevská úmluva

Tato úmluva se věnuje ochraně raněných a nemocných vojáků v pozemní válce. Ukládá povinnost je vyhledávat, sbírat a poskytovat jim lékařskou péči bez jakékoli diskriminace. Zaručuje také ochranu zdravotnickému a duchovnímu personálu, vojenským nemocnicím a sanitním vozidlům. Tyto osoby a objekty musí být označeny ochranným znakem červeného kříže.

II. Ženevská úmluva

Druhá úmluva rozšiřuje ochranu První úmluvy na námořní válku. Chrání raněné, nemocné a trosečníky na moři. Vztahuje se na nemocniční lodě a zdravotnický personál na palubě, které nesmí být napadány a musí mít umožněno poskytovat pomoc.

III. Ženevská úmluva

Tato úmluva stanovuje podrobná pravidla pro zacházení s válečnými zajatci. Definuje, kdo má nárok na status válečného zajatce, a zakazuje mučení, nelidské zacházení a nátlak za účelem získání informací. Zajatci mají právo na humánní podmínky, stravu, lékařskou péči a korespondenci s rodinou. Dále úmluva specifikuje podmínky jejich práce, kázeňské postihy a repatriaci po skončení konfliktu.

IV. Ženevská úmluva

Čtvrtá úmluva je klíčová, protože se jako první komplexně zabývá ochranou civilních osob. Zakazuje útoky na civilní obyvatelstvo, kolektivní tresty, braní rukojmích, ničení majetku, které není vojensky nezbytné, a deportace. Ukládá okupační mocnosti povinnost zajistit základní potřeby obyvatelstva na okupovaném území, včetně potravin a lékařské péče. Zvláštní ochranu poskytuje nemocnicím, dětem a dalším zranitelným skupinám.

Dodatkové protokoly

Vzhledem k nárůstu vnitrostátních konfliktů a změnám ve způsobech vedení války (např. partyzánská válka) byly v roce 1977 přijaty dva dodatkové protokoly, které úmluvy dále rozvíjejí.

Dodatkový protokol I se týká ochrany obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů. Upřesňuje definici vojenských cílů a zakazuje nerozlišující útoky, které nečiní rozdíl mezi vojáky a civilisty. Zakazuje také útoky na objekty nezbytné pro přežití civilního obyvatelstva (např. zdroje pitné vody) a na stavby obsahující nebezpečné síly (přehrady, jaderné elektrárny).

Dodatkový protokol II se vztahuje na ochranu obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter. Posiluje a rozvádí pravidla stanovená ve Společném článku 3 a poskytuje podrobnější ochranu osobám, které se neúčastní bojů.

Dodatkový protokol III z roku 2005 zavedl další rozeznávací znak, Červený krystal, vedle červeného kříže a červeného půlměsíce, aby umožnil jeho použití státům a společnostem, které měly s původními znaky problém.

Vynucování a význam

Ženevské úmluvy zavazují každý stát, aby stíhal osoby podezřelé ze spáchání "vážných porušení" těchto úmluv, která jsou považována za válečné zločiny. Patří mezi ně například úmyslné zabití, mučení, rozsáhlé ničení majetku nebo braní rukojmích. Každý stát je povinen takovou osobu postavit před vlastní soud, bez ohledu na její státní příslušnost, nebo ji vydat k trestnímu stíhání jinému státu.

Strážcem a propagátorem Ženevských úmluv je Mezinárodní výbor Červeného kříže (MVČK), který má na základě úmluv zvláštní mandát navštěvovat válečné zajatce, organizovat humanitární pomoc a pracovat na ochraně civilního obyvatelstva.

I přes časté porušování v konfliktech po celém světě zůstávají Ženevské úmluvy základním kamenem snah o humanizaci války. Představují univerzálně přijatý standard, který stanovuje hranice mezi přijatelným vojenským jednáním a barbarstvím, a slouží jako právní základ pro stíhání válečných zločinů u Mezinárodního trestního soudu a dalších tribunálů.

Odkazy

Reference

Související články

Externí odkazy

Další soubory ve Wikimedia Commons: Conventions Geneva Conventions

Plné znění Ženevských úmluv a dodatkových protokolů (ČČK)