Jan Zrzavý
Obsah boxu
Jan Zrzavý (5. listopadu 1890, Vadín (dnes součást Okrouhlice) – 12. října 1977, Praha) byl český malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a publicista, jedna z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších osobností českého umění 20. století.[1] Byl klíčovým představitelem avantgardy a umělecké moderny. Jeho dílo, hluboce duchovně a lyricky založené, prošlo vlivem symbolismu a kubismu, ale vždy si zachovalo svůj osobitý, nezaměnitelný rukopis. Mezi jeho nejznámější obrazy patří Smutek, Kleopatra II nebo Přítelkyně.[2] Jeho celoživotní inspirací byla krajina Bretaňe a Vysočiny.
| Jan Zrzavý | |
|---|---|
| Soubor:Jan Zrzavý by Langhans 1929.jpg | |
| Jan Zrzavý na fotografii Jana Langhanse (1929) | |
| Datum narození | 5. listopadu 1890 |
| Místo narození | Vadín, Rakousko-Uhersko |
| Datum úmrtí | 12. října 1977 (86 let) |
| Místo úmrtí | Praha, Československo |
| Národnost | česká |
| Povolání | malíř, grafik, ilustrátor, scénograf |
| Vyznamenání | Národní umělec (1965) |
| Soubor:Podpis Jana Zrzavého.svg | |
⏳ Život
Dětství a studia
Narodil se ve Vadině u Okrouhlice na Vysočině v rodině řídícího učitele.[1] Od dětství projevoval mimořádný výtvarný talent, ale jeho otec si přál, aby se stal učitelem. Po absolvování měšťanky v Německém Brodě studoval dva roky na gymnáziu v Kutné Hoře, odkud přestoupil na reálku v Praze.[3] Poté se v roce 1906 přihlásil na soukromou malířskou školu Karla Reisnera a později Františka Županského.[3]
V roce 1907 byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (UMPRUM) do ateliéru profesora Emanuela Dítěte ml..[1] Škola mu však nevyhovovala pro svůj akademický a konzervativní přístup. Po dvou letech byl ze školy vyloučen s hodnocením "nedostatečně talentovaný".[2] Následně se několikrát neúspěšně pokoušel dostat na Akademii výtvarných umění. Přestože formální vzdělání nedokončil, dále se vzdělával jako samouk, studoval díla starých mistrů, zejména Leonarda da Vinciho, a navazoval kontakty s mladou uměleckou generací v Praze.[2]
Umělecké začátky a avantgardní skupiny
Jeho raná tvorba byla silně ovlivněna symbolismem a secesí, jak je patrné na obrazech jako Údolí smutku (1908). Zásadní pro jeho další směřování bylo setkání s dílem norského malíře Edvarda Muncha a formující se avantgardou. Stal se členem uměleckého sdružení Sursum (1910–1912), které spojovalo symbolistní a mystické tendence.[1]
V roce 1912 se zúčastnil druhé výstavy Skupiny výtvarných umělců, kde se setkal s kubismem, který osobitým způsobem adaptoval do své tvorby. Během první světové války, které se ze zdravotních důvodů neúčastnil, vytvořil řadu klíčových děl, například Meditace nebo Zátiší s konvalinkami. Byl rovněž členem skupiny Tvrdošíjní (1918–1924), která patřila k hlavním proudům české moderny.[1] V meziválečném období se stal i členem Spolku výtvarných umělců Mánes a krátce působil ve sdružení Devětsil.[3]
Cesty a vrcholné období
Zrzavý byl vášnivý cestovatel. Od roku 1924 pravidelně navštěvoval Francii, především Bretaň, která se stala jeho druhým domovem a celoživotní inspirací. Tamní drsná, kamenitá krajina a prostý život rybářů se promítly do stovek jeho kreseb a obrazů (např. cykly Bretaňské přístavy, Lodě na moři).[2] Často pobýval také v Itálii, zejména v Benátkách, a navštívil i Řecko.
Ve 20. a 30. letech se jeho styl posunul směrem k novoklasicismu a lyrickému realismu. Formy se zjednodušily a barvy zjemnily. V tomto období vznikla jeho ikonická díla jako Přítelkyně (1935) nebo slavná verze Kleopatra II (1942–1957).[1] Věnoval se také scénografii, například pro Národní divadlo v Praze.[1]
Pozdní léta a odkaz
Po roce 1948 byl komunistickým režimem dočasně kritizován za formalismus a "úpadkovost".[2] Nesměl vystavovat a byl nucen opustit svůj ateliér v Praze. Uchýlil se proto do rodného kraje, do Krucemburku, kde dále tvořil v ústraní. Teprve v 60. letech došlo k jeho plné rehabilitaci. V roce 1965 mu byl udělen titul Národní umělec.[1] Jeho velké retrospektivní výstavy v Národní galerii v letech 1963 a 1970 se setkaly s obrovským ohlasem veřejnosti.
Jan Zrzavý zemřel 12. října 1977 v Praze ve věku 86 let. Podle svého přání byl pohřben na hřbitově v Krucemburku.[3]
🎨 Dílo a styl
Dílo Jana Zrzavého je naprosto solitérní a těžko zařaditelné do jediné umělecké kategorie. Ačkoliv vstřebával podněty z hlavních evropských směrů, jako byl symbolismus, expresionismus a kubismus, vždy je přetavil do svébytného, lyrického a hluboce duchovního výrazu. Jeho tvorba je charakteristická několika klíčovými prvky:
- Melancholie a spiritualita: Zrzavého obrazy jsou prodchnuty pocitem smutku, touhy a zamyšlení. Nejde však o depresi, ale spíše o pohled do nitra, hledání duchovní podstaty a smyslu. Často maloval biblické motivy (Ukřižování, Kázání na hoře), které interpretoval velmi osobním a moderním způsobem.[2]
- Stylizované postavy: Jeho lidské postavy jsou často androgynní (oboupohlavní), s protáhlými tvářemi, velkýma mandlovýma očima a tajuplným úsměvem, který odkazuje na jeho celoživotní obdiv k Leonardu da Vincimu a jeho technice sfumata.[1] Postavy působí jako bytosti z jiného světa, spíše než jako portréty konkrétních lidí.
- Magická krajina: Zrzavý nemaloval krajinu realisticky, ale jako odraz svého duševního stavu. Krajiny z Vysočiny a především z Bretaňe zjednodušoval na základní geometrické tvary a oblé linie. Jeho kopce jsou měkké, oblé a působí téměř jako živé bytosti. Moře a lodě v bretaňských přístavech jsou dalším jeho stěžejním a opakujícím se motivem.[2]
- Technika malby: Používal staromistrovskou techniku vrstvení tenkých, průsvitných vrstev barvy (lazur) na podklad z jemného plátna nebo dřevěné desky. Tím dosahoval charakteristické hloubky, jemnosti a vnitřního světla, které z jeho obrazů vyzařuje.[1]
Ilustrace a scénografie
Jan Zrzavý byl také významným ilustrátorem. Jeho nejznámějším počinem jsou ilustrace k básnické skladbě Máj od Karla Hynka Máchy, které vytvořil v roce 1924. Svým lyrickým a melancholickým stylem dokonale vystihl atmosféru tohoto klíčového díla českého romantismu.[3] Ilustroval také Kytice od Karla Jaromíra Erbena a další díla české i světové literatury.
Jako scénograf spolupracoval především s Národním divadlem v Praze, pro které navrhl výpravy k operám a baletům, například k dílům Wolfganga Amadea Mozarta nebo Antonína Dvořáka.[1]
✨ Význam a odkaz
Jan Zrzavý patří k pilířům českého moderního umění. Jeho dílo, které stojí stranou hlavních avantgardních proudů, ale zároveň je s nimi hluboce spjato, si získalo obrovskou popularitu u široké veřejnosti. Dokázal spojit moderní výrazové prostředky s hlubokou duchovností a klasickou malířskou technikou. Jeho obrazy jsou dnes součástí stálých expozic Národní galerie a dalších významných českých galerií a jsou vysoce ceněny na trhu s uměním. V jeho rodném kraji, v Krucemburku, je mu věnována pamětní síň.
Pro laiky
Představte si malíře, který nemaluje svět tak, jak ho vidíme očima, ale spíše tak, jak ho cítíme v srdci nebo vidíme ve snu. To byl Jan Zrzavý. Jeho obrazy jsou jako tichá, melancholická poezie.
Když maloval lidi, jejich tváře byly často protáhlé a smutné, s velkýma očima, které se dívají někam do dálky nebo do vlastního nitra. Nepokoušel se o přesný portrét, ale spíše o zachycení duše.
Když maloval krajinu, například kopce na Vysočině, udělal z nich měkké, oblé a jakoby dýchající bytosti. Nezajímalo ho, jestli na tom kopci roste přesně takový strom, ale jaký pocit ten kopec vyvolává. Jeho obrazy mají zvláštní, jakoby vnitřní světlo, protože používal speciální techniku, kdy na sebe nanášel mnoho tenkých vrstev barvy, podobně jako staří mistři. Jeho umění je zkrátka tiché, hluboké a nutí člověka k zamyšlení.