Montreal Canadiens

Rozbalit box

Obsah boxu

Montreal Canadiens
Liga	National Hockey League
Konference	Východní konference
Divize	Atlantická divize
Založeno	4. prosince 1909
Aréna	Bell Centre
Město	Montréal, Québec, Kanada
Barvy	Rudá, modrá, bílá
Trenér	Martin St. Louis
Kapitán	Nick Suzuki
Farmy	Laval Rocket (AHL) Trois-Rivières Lions (ECHL)
Úspěchy	Stanley Cup – 24x (1916, 1924, 1930, 1931, 1944, 1946, 1953, 1956, 1957, 1958, 1959, 1960, 1965, 1966, 1968, 1969, 1971, 1973, 1977, 1978, 1979, 1986, 1993) Vítěz konference – 8x Vítěz divize – 24x
Web	[www.nhl.com/canadiens]

Montreal Canadiens (oficiálně francouzsky Le Club de hockey Canadien) je profesionální kanadský hokejový klub se sídlem v Montréalu, Québec. Je nejstarším nepřetržitě fungujícím profesionálním hokejovým klubem na světě a jedinou existující franšízou, která vznikla ještě před založením NHL. Tým je členem Atlantické divize v Východní konferenci a patří do skupiny "Original Six".

Canadiens jsou s náskokem nejúspěšnějším klubem v historii NHL. Získali celkem 24 Stanley Cupů, což je nejvíce ze všech týmů. Klub je hluboce zakořeněn v quebecké a frankofonní kanadské kultuře a jeho historie je plná legendárních dynastií a ikonických hráčů, kteří formovali podobu ledního hokeje. Mezi nejčastější přezdívky patří Habs (z "Les Habitants", označení pro první francouzské osadníky v Québecu), Le Bleu-Blanc-Rouge (Modro-bílo-červení) nebo La Sainte-Flanelle (Svatý flanel, odkaz na jejich ikonický dres). Ikonické logo "CH" znamená Club de Hockey Canadien.

⏳ Historie

Počátky v NHA a zrod legendy (1909–1917)

Klub byl založen 4. prosince 1909 J. Ambrosem O'Brienem jako frankofonní tým v rámci National Hockey Association (NHA), předchůdce NHL. Jeho vznik byl přímou reakcí na vytvoření týmu Renfrew Creamery Kings, který měl zastupovat anglofonní komunitu. Cílem Canadiens bylo přilákat francouzsky mluvící fanoušky a reprezentovat quebeckou hrdost.

První roky byly nestabilní, ale brzy se klub stal silou v NHA. V sezóně 1915–16, vedeni superhvězdou Édouardem "Newsy" Lalondem a s legendárním Georgesem Vézinou v brance (jehož jméno dnes nese trofej pro nejlepšího brankáře NHL), získali Canadiens svůj první Stanley Cup, když ve finále porazili Portland Rosebuds. Tento úspěch položil základy pro budoucí dominance.

První éra v NHL a Howie Morenz (1917–1936)

V roce 1917 se NHA rozpadla a Canadiens se stali jedním ze zakládajících členů nové National Hockey League. V prvních letech NHL pokračovali v úspěších a v roce 1924 získali svůj první Stanley Cup v rámci nové ligy, když ve finále porazili Calgary Tigers.

Tato éra však patřila především jedné z prvních skutečných superhvězd hokeje, Howiemu Morenzovi. Přezdívaný "Stratfordský blesk" pro svou neuvěřitelnou rychlost a dynamiku, Morenz byl trojnásobným vítězem Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče a dovedl Canadiens k dalším dvěma Stanley Cupům v letech 1930 a 1931.

Jeho kariéra a život však skončily tragicky. V lednu 1937 utrpěl po střetu u mantinelu komplikovanou zlomeninu nohy. Zranění a následná nečinnost vedly k plicní embolii a Morenz v březnu 1937 v nemocnici zemřel ve věku 34 let. Jeho smrt šokovala celý hokejový svět. Jeho tělo bylo vystaveno v rakvi uprostřed arény Montreal Forum, kde se s ním přišly rozloučit desetitisíce fanoušků. Jeho pohřeb se stal celonárodní událostí.

Éra "Rakety" Richarda a zrod největší dynastie (1937–1955)

==== "Punch Line" a válečné tituly

Po Morenzově smrti se klub několik let hledal. Vše se změnilo s příchodem mladého, ohnivého křídelníka, jehož jméno se stalo synonymem pro klub i pro celý Québec: Maurice Richard. Richard, přezdívaný "Raketa" pro svou explozivní rychlost a neskutečný tah na branku, debutoval v roce 1942. Brzy se stal ústřední postavou jedné z nejdominantnějších útočných formací v historii, "Punch Line" (Úderná lajna), po boku elegantního tvůrce hry Elmera Lacha a kapitána Toea Blakea.

Tato formace táhla Canadiens k zisku dvou Stanley Cupů během druhé světové války, v letech 1944 a 1946. Jejich dominance byla absolutní. V sezóně 1944–45 se všichni tři umístili na prvních třech místech v kanadském bodování ligy, přičemž Elmer Lach získal Art Ross Trophy. V této sezóně Maurice Richard dosáhl jednoho z nejlegendárnějších milníků v historii hokeje, když jako první hráč v historii vstřelil 50 gólů v 50 zápasech. Tento výkon, považovaný za téměř nadlidský, z něj udělal hrdinu a ikonu.

==== Richard jako kulturní symbol a "Richard Riot"

Maurice Richard nebyl jen hokejista; byl ztělesněním hrdosti a vzdoru francouzsky mluvících Quebečanů, kteří se v té době cítili být utlačováni anglofonní většinou. Jeho boje na ledě, zejména proti hráčům Toronta a Bostonu, a jeho spory s anglofonním prezidentem NHL, Clarencem Campbellem, byly vnímány jako symbolický boj celého národa.

Tento kulturní a politický rozměr vyvrcholil 17. března 1955 v události známé jako L'émeute Richard (The Richard Riot – Richardova vzpoura). Několik dní předtím byl Richard v zápase proti Bostonu zapleten do krvavé bitky, během které udeřil i čárového rozhodčího. Prezident Campbell ho za to suspendoval na zbytek základní části a – což bylo pro fanoušky naprosto nepřijatelné – i na celé play-off. Toto rozhodnutí bylo vnímáno jako poslední kapka a etnicky motivovaný útok na jejich hrdinu.

Když se Campbell navzdory varováním objevil na následujícím zápase v Montreal Forum, fanoušci ho zasypali odpadky. V aréně byla odpálena dýmovnice, hala musela být evakuována a zápas byl kontumován ve prospěch soupeře. Vzpoura se přelila do ulic, kde tisíce lidí rabovaly obchody a střetávaly se s policií. Výsledkem byly škody za statisíce dolarů a desítky zatčených. Až Richard sám musel v rádiu požádat o klid, aby se situace uklidnila. Richardova vzpoura je historiky a sociology často považována za jeden z prvních projevů moderního quebeckého nacionalismu a předzvěst Tiché revoluce v 60. letech.

Sestavování dynastie: Plante, Béliveau a "hokejová továrna"

Zatímco Richard byl emocionálním srdcem týmu, generální manažer Frank J. Selke v tichosti budoval největší dynastii v historii sportu. Selke vytvořil systém známý jako "hokejová továrna". Sponzorováním stovek juniorských týmů po celé Kanadě si Canadiens zajistili přednostní práva na největší talenty v zemi, což jim dávalo obrovskou výhodu nad ostatními kluby.

Během tohoto období se k týmu připojili hráči, kteří se stali pilíři nadcházející dynastie:

• Jacques Plante: Brankář, který revolucionalizoval svůj post. Jako první začal pravidelně opouštět brankoviště, aby zastavoval nahozené puky za brankou, a zpopularizoval používání brankářské masky.
• Jean Béliveau: Přezdívaný "Le Gros Bill", elegantní a dominantní centr, jehož příchod do NHL byl celonárodní událostí.
• Bernie "Boom Boom" Geoffrion: Inovátor, který je považován za vynálezce moderního střelby příklepem (slapshot).
• Doug Harvey: Obránce, který změnil vnímání své pozice. Místo pouhého bránění se stal rozehrávačem a mozkem přesilových her.

S těmito budoucími legendami na soupisce a s Richardem jako symbolem a kapitánem byli Canadiens na prahu éry, která neměla v historii NHL obdoby.

Největší dynastie: Pět titulů v řadě (1956–1960)

Absolutní nadvláda

Sezóna 1955–56 odstartovala období bezprecedentní dominance. S legendárním Toem Blakem na trenérské lavičce a s kádrem nabitým budoucími členy Síně slávy, vyhráli Canadiens Stanley Cup pětkrát za sebou (1956, 1957, 1958, 1959, 1960), což je rekord, který v NHL dosud nebyl překonán a pravděpodobně již nikdy nebude.

Tento tým byl definován dokonalou rovnováhou mezi útočnou silou, defenzivní dokonalostí a revolučním brankářským uměním. Jejich nadvláda byla tak absolutní, že během těchto pěti let prohráli v play-off pouhé tři série zápasů. V této éře tým obvykle skončil první v základní části a do play-off vstupoval jako jasný favorit.

Pilíře dynastie a jejich přínos

Každá část týmu přispívala k úspěchu unikátním způsobem:

• Útok: Ofenzivní síla byla neuvěřitelná. V čele stál elegantní kapitán Jean Béliveau, který v roce 1956 vyhrál Art Ross Trophy i Hart Trophy. Doplňoval ho Maurice Richard, stále nebezpečný střelec a emocionální lídr, a Bernie Geoffrion, který v roce 1961 jako druhý hráč v historii (po Richardovi) dosáhl na metu 50 gólů. Spolu s nimi působili v týmu i další skvělí hráči jako Dickie Moore a Richardův mladší bratr Henri Richard, přezdívaný "Pocket Rocket" (Kapesní raketa), který během své kariéry získal neuvěřitelných 11 Stanley Cupů, což je rekord pro jednoho hráče.
• Obrana: Defenzivě velel Doug Harvey, který během této pětiletky čtyřikrát získal Norris Trophy pro nejlepšího obránce. Harvey změnil pojetí hry obránce – místo odpalování puků je vyvážel z pásma a zakládal útoky. Byl mozkem jejich smrtící přesilové hry.
• Brankoviště: V brance stál inovátor Jacques Plante. Nejenže byl technicky brilantní, ale jako první začal pravidelně nosit brankářskou masku, kterou si poprvé nasadil v roce 1959 poté, co ho do obličeje zasáhl puk. Jeho odvaha a inovace navždy změnily bezpečnost a styl chytání. Plante během této éry pětkrát v řadě získal Vezina Trophy.

Konec jedné éry

Dynastie skončila po sezóně 1959–60. V létě 1960 ukončil kariéru Maurice "Raketa" Richard, čímž se uzavřela jedna z největších kapitol v historii sportu. Generální manažer Frank Selke, architekt dynastie, také odešel do důchodu a klíčový obránce Doug Harvey byl vyměněn do New York Rangers. Konec této éry symbolizoval přirozenou generační obměnu, ale odkaz tohoto týmu přetrvává dodnes jako měřítko dokonalosti v ledním hokeji.

Druhá dynastie 60. let (1965–1969)

Po krátké pauze, kdy tituly získaly Chicago a Toronto, se Canadiens pod vedením kapitána Jeana Béliveaua vrátili na vrchol. Během druhé poloviny 60. let získali další čtyři Stanley Cupy v pěti sezónách (1965, 1966, 1968, 1969).

Tento tým byl sice méně dominantní než jeho předchůdce z 50. let, ale byl neuvěřitelně houževnatý a efektivní v play-off. Trenér Toe Blake pokračoval ve své úspěšné práci a spoléhal na kombinaci zkušených veteránů a nových tváří. Jean Béliveau se stal prvním hráčem v historii, který získal nově vytvořenou Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off v roce 1965.

K novým hvězdám patřili rychlonohý křídelník Yvan Cournoyer, přezdívaný "The Roadrunner" (Silniční běžec), a brankář Gump Worsley. V roce 1969 tým získal svůj poslední titul této dekády, po kterém trenér Toe Blake, který s klubem vyhrál osm Stanley Cupů, definitivně ukončil svou trenérskou kariéru. Tento úspěch byl zároveň posledním titulem pro Jeana Béliveaua jako hráče. Éra největších legend se chýlila ke konci, ale "hokejová továrna" už připravovala další generaci šampionů.

Třetí velká dynastie: Éra Scottyho Bowmana (1970–1979)

Příchod "Le Démon Blond" a Kena Drydena

Na začátku 70. let, po odchodu Jeana Béliveaua do hokejového důchodu, se zdálo, že klub čeká přestavba. Místo toho se zrodila poslední velká dynastie Canadiens. Její příchod byl předznamenán dvěma klíčovými událostmi.

• **Draft 1971:** Generální manažer Sam Pollock provedl jeden z nejprozíravějších obchodů v historii, když získal právo první volby v draftu 1971. Tímto výběrem si zajistil služby dynamického, blonďatého a bohémského génia Guye Lafleura. Lafleur, přezdívaný "Le Démon Blond" (Blonďatý démon) nebo "The Flower" (Květina), se stal největší ofenzivní hvězdou 70. let. Jeho vlající vlasy, instinktivní styl hry a neuvěřitelná střela z něj udělaly ikonu a posledního hráče v historii klubu, který nosil na dresu číslo 10, jež dříve patřilo Maurici Richardovi.
• **Objev Kena Drydena:** V roce 1971 povolal tým z univerzitního hokeje mladého, neznámého brankáře jménem Ken Dryden. Dryden, vysoký a intelektuálně založený brankář (během kariéry si udělal právnický titul a často četl knihy v šatně), odchytal v základní části pouhých 6 zápasů. V play-off však dostal šanci a svým klidným a pozičním stylem naprosto dominoval. Došel s týmem až k zisku Stanley Cupu a získal Conn Smythe Trophy ještě předtím, než v následující sezóně získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka, což je unikát v historii NHL.

S Lafleurem v útoku a Drydenem v brance měli Canadiens nové superhvězdy, kolem kterých mohli stavět. Hned v roce 1973 získali další Stanley Cup, když ve finále porazili Chicago Blackhawks.

"Velká trojka" v obraně a čtyři tituly v řadě

Absolutní vrchol této éry přišel v druhé polovině 70. let pod vedením legendárního trenéra Scottyho Bowmana, který v týmu zavedl neuvěřitelně disciplinovaný a takticky vyspělý systém. Tento tým je mnohými odborníky považován za nejlepší klubový celek v historii ledního hokeje. Jeho nadvláda vyvrcholila ziskem čtyř Stanley Cupů v řadě v letech 1976, 1977, 1978 a 1979.

Dominance tohoto týmu byla založena na několika pilířích:

• **Ofenzivní síla:** Guy Lafleur byl na vrcholu svých sil. Šest sezón po sobě zaznamenal více než 100 bodů a 50 gólů, což byl v té době rekord. Třikrát získal Art Ross Trophy, dvakrát Hart Trophy a jednou Conn Smythe Trophy. Doplňovali ho skvělí hráči jako Steve Shutt, Jacques Lemaire a kapitán Yvan Cournoyer.
• **Defenzivní dokonalost:** Páteří týmu byla legendární obranná trojice přezdívaná "The Big Three" (Velká trojka): Serge Savard, Guy Lapointe a Larry Robinson. Tito tři obránci, všichni budoucí členové Síně slávy, byli neuvěřitelně komplexní – skvěle bránili, ale zároveň byli obrovskou hrozbou v útoku. Larry Robinson získal v roce 1978 Conn Smythe Trophy a dvakrát Norris Trophy.
• **Brankoviště:** V brance stál klidný a nepřekonatelný Ken Dryden, který během této čtyřletky čtyřikrát získal Vezina Trophy a byl mozkem celého týmu.
• **Hloubka kádru:** Tým měl neuvěřitelně silné všechny čtyři formace. Klíčovou roli hrál defenzivní specialista a jeden z nejlepších "stínů" v historii, Bob Gainey, který čtyřikrát v řadě získal nově vytvořenou Frank J. Selke Trophy pro nejlépe bránícího útočníka.

V sezóně 1976–77 tento tým vytvořil dodnes platný rekord NHL, když v 80 zápasech základní části prohrál pouhých 8 zápasů (bilance 60–8–12) a získal 132 bodů, což je nejvíce v historii ligy.

Dynastie skončila v roce 1979. Po zisku čtvrtého titulu v řadě ukončil kariéru Ken Dryden, aby se mohl věnovat právu, a trenér Scotty Bowman odešel kvůli neshodám s vedením do Buffala. Konec této éry zároveň symbolizoval konec absolutní nadvlády Canadiens nad hokejovým světem.

Éra "Svatého Patrika" a poslední tituly (1980–1993)

Přechodné období a překvapivý titul (1986)

Po odchodu legend ze 70. let vstoupil klub do přechodného období. Ačkoliv stále patřil k elitě, jeho dominance byla pryč. Na začátku 80. let se tým potýkal s nástupem dynastií New York Islanders a později Edmonton Oilers. Vedení klubu však opět dokázalo skvěle pracovat s draftem a budovat nový tým. Získali hráče jako byli produktivní švédský útočník Mats Näslund, defenzivní specialista a kapitán Bob Gainey a robustní obránce Chris Chelios.

Nejdůležitější se však ukázal být draft v roce 1984. Zatímco celý svět sledoval, jak si Pittsburgh vybral Maria Lemieuxe, Canadiens si ze 17. místa vybrali mladého, neznámého brankáře jménem Patrick Roy.

V sezóně 1985–86 vstoupili Canadiens do play-off jako outsider. V brance však dostal šanci 20letý nováček Patrick Roy a předvedl jeden z nejdominantnějších výkonů v historii. Svým sebevědomým stylem, arogancí a schopností "zavřít" zápas si vysloužil přezdívku "Svatý Patrik" (St. Patrick). S neuvěřitelným klidem dovedl tým plný mladíků (včetně budoucích hvězd jako Claude Lemieux a Stéphane Richer) až k zisku 23. Stanley Cupu, když ve finále porazili Calgary Flames 4:1 na zápasy. Roy se stal nejmladším hráčem v historii, který získal Conn Smythe Trophy. Toto vítězství bylo považováno za obrovské překvapení a ohlásilo příchod nové brankářské superhvězdy.

Poslední Stanley Cup (1993)

Po úspěchu v roce 1986 se tým několikrát dostal do finále, ale na další titul si musel počkat. To se změnilo v sezóně 1992–93 pod vedením trenéra Jacquese Demerse. Tým sice neměl ofenzivní sílu jako jeho předchůdci, ale byl postaven na skvělé obraně, týmové práci a především na fenomenálních výkonech Patricka Roye v brance.

Play-off v roce 1993 je dodnes legendární. Canadiens v jeho průběhu vytvořili stále platný rekord NHL, když vyhráli 10 po sobě jdoucích zápasů v prodloužení. Patrick Roy byl v těchto momentech naprosto nepřekonatelný a svými výkony deptal soupeře. Ve finále se střetli s Los Angeles Kings Wayna Gretzkyho.

Klíčovým momentem série byl druhý zápas. Canadiens prohrávali 1:2 a v poslední minutě si trenér Demers všiml, že obránce Kings Marty McSorley má nelegálně zahnutou čepel hole. Po přeměření a následném vyloučení Canadiens v přesilovce vyrovnali a v prodloužení zápas vyhráli. Tento moment kompletně zlomil psychiku Kings a Canadiens vyhráli čtyři následující zápasy, čímž získali svůj 24. a dosud poslední Stanley Cup. Patrick Roy podruhé v kariéře získal Conn Smythe Trophy.

Nikdo tehdy netušil, že tento titul bude posledním nejen pro Montreal na více než 30 let, ale také posledním pro jakýkoliv kanadský tým v NHL na stejně dlouhou dobu.

"Le Trade": Konec éry Patricka Roye

Po zisku titulu následoval rychlý úpadek. Dne 2. prosince 1995 došlo k jedné z nejnechvalnějších událostí v historii klubu. V zápase proti Detroitu Red Wings, ve kterém Canadiens prohrávali drtivým rozdílem, nechal nový trenér Mario Tremblay v brance Patricka Roye až do stavu 1:9, aby ho ponížil. Když byl Roy konečně vystřídán, za bouřlivého potlesku fanoušků nakráčel k prezidentovi klubu Ronaldu Coreymu a řekl mu: "Tohle byl můj poslední zápas v Montrealu."

O čtyři dny později byl Patrick Roy, nejlepší brankář v historii klubu, vyměněn do Colorado Avalanche v jednom z nejjednostrannějších obchodů v historii NHL. Tento obchod, známý v Québecu jako "Le Trade" (Ten trejd), je považován za katastrofu, ze které se klub vzpamatovával celou dekádu. Roy dovedl Colorado ke dvěma Stanley Cupům, zatímco Canadiens vstoupili do dlouhého období průměrnosti a ztráty identity.

🌵 Dlouhé čekání a hledání nové identity (1994–současnost)

=== Stěhování a éra kapitána Koiva

Po odchodu Roye se klub potýkal s průměrností. V roce 1996 se po 70 letech rozloučil s legendární arénou Montreal Forum a přestěhoval se do nové, moderní haly Molson Centre (dnešní Bell Centre). V roce 1999 byl do pozice kapitána jmenován finský útočník Saku Koivu, který se stal prvním evropským kapitánem v historii klubu.

Koivu se stal symbolem a duší týmu na celou dekádu. Jeho éra byla definována bojovností a houževnatostí, kterou ztělesňoval i jeho osobní život. V roce 2001 mu byla diagnostikována rakovina, ale po úspěšné léčbě se v následující sezóně vrátil na led a byl přivítán osmiminutovým potleskem vestoje, což je jeden z nejemotivnějších momentů v historii klubu.

Na ledě se týmu dařilo střídavě. Světlé momenty přišly v play-off v letech 2002 a 2010, kdy tým, vedený skvělými výkony brankářů José Théodorea (vítěz Hart a Vezina Trophy v roce 2002) a později Jaroslava Haláka (jehož heroické výkony v roce 2010 proti Washingtonu a Pittsburghu jsou legendární), dokázal jako outsider vyřadit favorizované týmy. Nikdy se však nepřiblížil k boji o Stanley Cup.

=== Éra Careyho Price a nečekané finále

Po odchodu Koiva a dalších veteránů vstoupil klub do nové éry, jejíž tváří se stal brankář Carey Price, draftovaný v roce 2005. Price se vyvinul v jednoho z nejlepších brankářů světa a v sezóně 2014–15 prožil jeden z nejdominantnějších ročníků v historii, když získal Hart Trophy, Vezina Trophy, Ted Lindsay Award a William M. Jennings Trophy. Kolem něj a obránců jako P. K. Subban a Shea Weber se týmu podařilo několikrát postoupit do finále konference (2014), ale na Stanley Cup stále nedosáhl.

Největší a nejnečekanější úspěch moderní éry přišel v "covidové" sezóně 2020–21. Canadiens se do play-off probojovali s nejnižším počtem bodů ze všech postupujících týmů. V play-off však předvedli neuvěřitelnou jízdu. Jako absolutní outsider postupně vyřadili Toronto (kde otáčeli sérii z 1:3), Winnipeg a Vegas a poprvé po 28 letech se probojovali do finále Stanley Cupu. Jejich pohádková cesta však skončila ve finále, kde podlehli dominantnímu týmu Tampa Bay Lightning 1:4 na zápasy.

=== Současnost: Přestavba a nová generace

Po finálové účasti následoval strmý pád. Hned v následující sezóně skončil tým na posledním místě v celé NHL. Dlouhodobá zranění klíčových hráčů jako Carey Price a Shea Weber donutila vedení klubu zahájit kompletní a dlouho odkládanou přestavbu.

Pod novým vedením, v čele s generálním manažerem Kentem Hughesem a legendárním hráčem a nyní trenérem Martinem St. Louisem, se klub zaměřuje na rozvoj mladých talentů. Lídry nové generace jsou kapitán Nick Suzuki, střelec Cole Caufield a slovenský útočník Juraj Slafkovský, který se v roce 2022 stal historicky první slovenskou jedničkou draftu NHL. Cílem organizace je trpělivě vybudovat nový tým, který by v budoucnu mohl ukončit dlouhé čekání na 25. Stanley Cup.

💡 Pro laiky

Příběh Montreal Canadiens je jako příběh nejúspěšnějšího fotbalového klubu na světě, který ale už 30 let nevyhrál ligu. Jsou to králové historie hokeje. Vyhráli 24 titulů (Stanley Cupů), což je absolutní rekord. V minulosti měli tolik dynastií a legendárních hráčů (Maurice Richard, Jean Béliveau, Guy Lafleur, Patrick Roy), že jsou v podstatě synonymem pro hokejový úspěch.

Byli tak dominantní, že jednou vyhráli titul pětkrát za sebou, což se už nikdy nikomu nepovedlo. Jejich příběh je hluboce spjat s kulturou Québecu a jejich největší hvězda, Maurice "Raketa" Richard, byl v 50. letech pro francouzsky mluvící Kanaďany národním hrdinou.

Problém je, že jejich poslední titul přišel v roce 1993. Od té doby, jako by je někdo proklel. Zažili odchod své největší brankářské legendy, Patricka Roye, a následovala dlouhá léta průměrnosti a hledání nové identity. Měli sice skvělé hráče jako kapitána Saku Koiva nebo brankáře Careyho Price, ale na titul to nikdy nestačilo.

V roce 2021 šokovali svět, když se jako největší outsider dostali až do finále, ale prohráli. Od té doby procházejí kompletní přestavbou. Dnes sázejí na novou, mladou generaci hráčů, včetně slovenské jedničky draftu Juraje Slafkovského, a doufají, že právě oni konečně ukončí toto nekonečné čekání a přivezou domů 25. pohár.

🏒 Česká a slovenská stopa

Češi a Slováci zanechali v klubu nesmazatelnou stopu.

• Jaroslav Halák (🇸🇰): Jeho heroické výkony v play-off 2010, kdy jako outsider vyřadil hvězdami nabitý Washington a Pittsburgh, jsou považovány za jeden z nejlepších brankářských výkonů v moderní historii.
• Tomáš Plekanec (🇨🇿): Dlouholetý centr a jedna z největších ikon klubu v moderní éře. V Montrealu odehrál přes 1000 zápasů a je jedním z nejproduktivnějších hráčů v historii klubu.
• Petr Svoboda (🇨🇿): Obránce, který vstřelil vítězný gól ve finále Stanley Cupu v roce 1986.
• Roman Hamrlík (🇨🇿): Dlouholetý obránce a klíčová postava defenzivy na přelomu tisíciletí.
• Juraj Slafkovský (🇸🇰): Historicky první Slovák, který se stal jedničkou draftu NHL (2022). Je považován za jednu z hlavních tváří budoucnosti klubu.
• Další hráči: V klubu působili i další významní hráči jako Marián Gáborík (🇸🇰), Richard Zedník (🇸🇰), Martin Ručinský (🇨🇿), Radek Bonk (🇨🇿) a v současnosti Filip Mešár (🇸🇰) a Jan Myšák (🇨🇿).

📈 Statistiky a rekordy

🏆 Týmové úspěchy

• Stanley Cup: 24x (absolutní rekord NHL)
• Nejvíce po sobě jdoucích titulů: 5x (1956–1960, absolutní rekord NHL)
• Nejvíce bodů v sezóně: 132 (1976–77, absolutní rekord NHL)
• Nejméně proher v sezóně (min. 70 zápasů): 8 (1976–77, absolutní rekord NHL)

📊 Kariérní lídři

Hráč	Post	Zápasy	Góly	Asistence	Body	P/Z
Guy Lafleur	RW	961	518	728	1246	1.30
Jean Béliveau	C	1125	507	712	1219	1.08
Henri Richard	C	1258	358	688	1046	0.83
Maurice Richard	RW	978	544	422	966	0.99
Larry Robinson	D	1202	197	686	883	0.73

Statistiky jsou aktuální k začátku sezóny 2024–25.

🔗 Externí odkazy

• Oficiální webové stránky Montreal Canadiens
• Montreal Canadiens na Hockey-Reference.com - Kompletní statistiky