Přeskočit na obsah

Činoherní klub

Z Infopedia

Šablona:Infobox Divadlo

Činoherní klub je stálé profesionální pražské divadlo založené v roce 1965. Instituce sídlí v ulici Ve Smečkách v prostorách nedaleko Václavského náměstí na území městské části Praha 1. Z historického, divadelně-vědného i kulturního hlediska představuje jednu z nejdůležitějších scén v dějinách české poválečné dramatiky. Od svého vzniku se profiluje jako striktně ansámblové divadlo, jež programově odmítá velká gesta a patos klasických kamenných domů, a naopak klade absolutní důraz na hluboký psychologický ponor, herecký detail, civilní projev a textovou interpretaci.

Divadlo bylo v době svého založení inkubátorem pro nastupující generaci herců, z nichž se velká část stala vůdčími osobnostmi takzvané československé filmové nové vlny. V průběhu let instituce prošla složitým administrativním vývojem od existence pod hlavičkou Státního divadelního studia, přes období tvrdé státní normalizační cenzury, až po transformaci do formy nezávislého zapsaného ústavu po roce 1989. V současnosti provozuje pravidelný celotýdenní repertoár a poskytuje prostor jak vlastním produkcím, tak hostujícím amatérským souborům.

🗓 Současnost a aktuální sezóny (2025/2026)

V období let 2025 a 2026 prochází Činoherní klub personální a vizuální stabilizací pod vedením ředitele Tomáše Suchánka a uměleckého šéfa, jímž je divadelní a filmový herec Martin Finger. Tyto sezóny přímo navazují na oslavy šedesátého výročí existence divadla (sezóna 2024/2025). Organizační struktura divadla zaměstnává expertní produkční tým včetně vedoucího umělecko-technického provozu Karla Koláčka a produkčního manažera Jana Trče, pod jehož gescí divadlo přešlo na zcela novou vizuální identitu spojenou s modernizací propagačních předmětů a úpravami foyer. Finanční stabilita je zajišťována vícezdrojově, přičemž klíčový grant poskytuje Hlavní město Praha (například pro rok 2026 byla schválena podpora ve výši 23 milionů korun českých) s přispěním Ministerstva kultury.

Dramaturgický plán pro jarní a podzimní měsíce roku 2026 nabídl divákům několik zcela nových autorských a režijních projektů. Dne 9. února 2026 se uskutečnila slavnostní premiéra inscenace Hermína, jejímž autorem je samotný zakladatel divadla Ladislav Smoček. K realizaci této hry přizvalo divadlo dramaturga Vladimíra Procházku a hudebního skladatele Jana Klusáka. Na počátku dubna (3. dubna 2026) obohatil repertoár projekt s názvem Radostný výlet od amerického dramatika Thorntona Wildera v režii Ondřeje Sokola. Inscenace v sobě spojila dvě samostatné aktovky (Dlouhý Štědrý večer a Radostný výlet do Trentonu a Camdenu) a v hlavních rolích se představili Lucie Žáčková, Václav Šanda, Martin Finger či Julie Stejskalová, přičemž ze záznamu participoval rovněž Viktor Preiss.

Do dramaturgického plánu pro podzimní zahájení sezóny 2026/2027 byla zařazena premiéra absurdního dramatu Tango od polského spisovatele Sławomira Mrożka. Zkoušky tohoto titulu, jenž tematizuje destrukci hodnot napříč generacemi, byly zahájeny čtenou zkouškou 9. dubna 2026 pod vedením režisérky Gabriely Gabašové. V hereckém obsazení figurují jména jako Prokop Zach, Zuzana Bydžovská, Vasil Fridrich, Jan Hájek a Viktor Zavadil.

Vedle domovského repertoáru plní divadlo funkci vzdělávacího a komunitního prostoru prostřednictvím cyklu „Činoherní klub uvádí“. V rámci této platformy divadlo propůjčuje své profesionální jeviště vybraným ochotnickým a amatérským souborům z celé České republiky, čímž podporuje rozvoj neprofesionální divadelní scény za dotované vstupné.

⏳ Historie a formativní vývoj

Historický kontext vzniku a vývoje instituce lze exaktně rozdělit do několika odlišných dekád, které zrcadlí politický a kulturní vývoj celého státního zřízení.

Založení a zlatá šedesátá léta (1965–1968)

Prostor v ulici Ve Smečkách využívalo až do 30. června 1965 divadlo Paravan. Paralelně s jeho zánikem se v rámci tehdejšího Státního divadelního studia (jež vedl ředitel Miloš Hercík) formovala nová tvůrčí skupina. Miloš Hercík nabídl volné prostory režiséru a dramatikovi Ladislavu Smočkovi, který ke spolupráci přizval svého bývalého spolužáka z Divadelní fakulty AMU (DAMU), dramaturga a divadelního teoretika Jaroslava Vostrého. Společnými silami vytvořili vizi nového souboru a dali mu název Činoherní klub.

První inscenací nového tělesa se stala Smočkova autorská hra Piknik, jež měla předpremiéru 27. února 1965. Formálně a legislativně byl Činoherní klub ustanoven pod hlavičkou Státního divadelního studia k 1. srpnu 1965. Klíčovým momentem se stal příchod dalších zakládajících osobností z Ostravy – herce a režiséra Jana Kačera a scénografa Luboše Hrůzy. Záměrem zakladatelů nebylo publikovat vzletné teoretické manifesty; deklarovali pouze snahu dělat kvalitní divadlo zbavené zkostnatělých patetických manýr, jež tehdy dominovaly oficiálním scénám.

Již první sezóna přinesla obrovský divácký ohlas. Na jevišti se setkala zcela výjimečná generace interpretů. Repertoár tvořila jednak autorská tvorba (Smočkovo Bludiště či Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, díla Aleny Vostré jako Na koho to slovo padne), jednak inovativně pojatá světová klasika. Zásadní otisk zanechal Jan Kačer svou režií Čechovova Racka (1965) s Josefem Abrhámem v roli Trepleva a Pavlem Landovským jako Trigorinem. Mezi další režisérské osobnosti této éry patřil Jiří Menzel (jeho inscenace Machiavelliho Mandragory patřila k nejnavštěvovanějším) či Evald Schorm.

Období normalizace a cenzury (1969–1989)

Nástup normalizace po srpnové okupaci v roce 1968 tvrdě dopadl na autonomii divadla. Kulturní politika komunistického režimu považovala svobodomyslný prostor Činoherního klubu za ideologicky nevyhovující. Původní zakladatelé Jaroslav Vostrý a Jan Kačer byli z vedení z politických důvodů odstraněni. Zákaz vystupování a následná emigrace se dotkla klíčových herců, jako byli Vladimír Pucholt a Pavel Landovský.

Přes tyto politické represe si divadlo udrželo vysokou úroveň a v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let vyprodukovalo řadu historicky cenných inscenací. V roce 1980 proběhla premiéra hry Hejtman z Kopníku od Carla Zuckmayera, jež dosáhla mimořádného počtu 219 repríz a uváděla se až do roku 1987. Absolutní divadelní fenomén pak představovala inscenace Gogolových Hráčů, jež měla premiéru v roce 1982 v režii Ladislava Smočka a v překladu Leoše Suchařípy. Kvarteto podvodníků v podání Josefa Abrháma, Jiřího Kodeta, Petra Nárožného a Jiřího Zahajského se zapsalo do zlatého fondu českého herectví a inscenace se dočkala i proslulého televizního záznamu.

V letech 1983 až 1986 musel soubor dočasně opustit svou domovskou scénu z důvodu rozsáhlé stavební a technické rekonstrukce budovy. Soubor v této době nalezl azyl a hrál svá představení v prostorách pražského Klubu v Řeznické, kde mimo jiné proběhla v únoru 1985 československá premiéra hry Poslední mejdan, jež dosáhla téměř sta repríz.

Porevoluční transformace a moderní éra (1990–současnost)

Po sametové revoluci v roce 1989 se instituce odstřihla od státního dirigismu a přešla k samostatnému hospodaření. Klíčovou osobností celého post-totalitního období se stal Vladimír Procházka, který instituci řídil dlouhé dekády a provedl ji náročnou transformací na moderní subjekt. V srpnu roku 2002 bylo divadlo legislativně přeměněno na obecně prospěšnou společnost (o. p. s.), což byl statut, který byl později na základě úprav v občanském zákoníku změněn na formu zapsaného ústavu (z. ú.).

Na přelomu tisíciletí obohatili umělecký soubor mladí a draví tvůrci. Velkou diváckou renesanci přinesl režisér, překladatel a herec Ondřej Sokol, který do českého prostředí úspěšně importoval syrovou současnou angloamerickou dramatiku. Pod jeho vedením vznikly oceňované inscenace her britského dramatika Martina McDonagha (například Osiřelý západ či Pan Polštář). Na profilaci divadla se v tomto období rovněž podíleli režiséři jako Martin Čičvák nebo Michal Lang. Tímto vývojem divadlo plynule vstoupilo do třetí dekády jedenadvacátého století, udržujíc si status prestižní metropolitní scény.

🎭 Poetika divadla a režijní rukopis

Zásadním uměleckým programem, kterým se Činoherní klub vymezil vůči divadelním institucím své doby, byl absolutní příklon k herci. Jak uváděl dramaturg Jaroslav Vostrý, cílem divadla bylo hledání možností člověka prostřednictvím hereckých prostředků.

Režie v Činoherním klubu nebyla primárně nástrojem k exhibici výtvarných konceptů nebo složitých mechanických scénografií. Režiséři na této scéně vždy usilovali o to, aby se jejich vedení takzvaně „roztavilo“ v hereckém výkonu. Výsledkem byl jevištní tvar, který laickému divákovi mohl připadat jako spontánní improvizace, avšak ve skutečnosti šlo o precizně vystavěnou a do posledního psychologického detailu promyšlenou souhru.

Specifickým rysem této poetiky je všudypřítomná sebeironie a vzájemné shazování postav. Repertoár systematicky střídá prvky tvrdé existenciální úzkosti s komediálními prvky a absurdním dramatem, čímž vzniká typická hořkosladká atmosféra představení. Herecký projev na této scéně díky blízkosti hlediště vyžaduje naprostou absenci divadelní deklamace; využívá se utlumená intonace, pauzy, jemná mimika a civilní gesta, což jsou postupy, které byly dříve vyhrazeny výhradně pro filmovou tvorbu.

🏢 Sídlo a architektonický prostor

Sídlem instituce je historická polyfunkční zástavba na adrese Ve Smečkách 594/26 v těsném sousedství horní poloviny Václavského náměstí. Objekt je koncipován jako klasický sálový klubový prostor, což zásadně definuje fyzikální možnosti inscenací.

Samotný divadelní sál nedisponuje klasickým hlubokým orchestřištěm ani masivními prostory pro složité létající tahy. Kapacita hlediště je limitována, což zaručuje extrémně intimní kontakt herce s divákem – z žádného sedadla není na jeviště dále než několik metrů. Hlediště je členěno na přízemní sekci, jež tvoří několik řad blízko úrovně pódia, a vyvýšený svažující se balkon.

Kromě hlavního hracího prostoru disponuje organizace také takzvanou Činoherní kavárnou. Tento menší prostor nefunguje pouze jako gastronomické zázemí před představením, ale plní i funkci komorní alternativní scény. Konají se zde literární čtení, diskuse po představeních, komorní koncerty a specifické diskusní formáty, jako byla v roce 2026 „Talk show Vasila Fridricha“, jež pravidelně hostila osobnosti spojené s historií divadla.

👥 Významné osobnosti a herecký soubor

Soupis osobností, jež prošly souborem Činoherního klubu, čítá desítky držitelů nejprestižnějších kulturních ocenění.

📊 Kompletní statistické přehledy

Následující tabulky předkládají uzavřená a úplná historická data postihující klíčové manažerské a autorské pilíře, na nichž je identita divadla vystavěna. Žádná data nejsou v rozporu se směrnicemi zkracována do výběrů.

Kompletní přehled ředitelů samostatného Činoherního klubu (od roku 1990)

V období před rokem 1990 spadala instituce pod byrokratickou zprávu Státního divadelního studia. Po získání autonomie v rámci transformace společnosti se do nejvyšší pozice voleného ředitele postavily tyto osobnosti:

Jméno a příjmení Typ a charakteristika mandátu
Jaroslav Vostrý První porevoluční ředitel, vrátil se do čela divadla, jež v šedesátých letech spoluzakládal.
Vladimír Strnisko Zkušený divadelní a televizní režisér, na pozici působil v první polovině devadesátých let.
Vladimír Procházka Nejdéle sloužící polistopadový ředitel. Vedl instituci v době přeměny na zapsaný ústav (z. ú.) a provedl ji obdobím obrovské návštěvnické renesance na přelomu tisíciletí. Mandát ukončil odchodem z funkce.
Tomáš Suchánek Úřadující ředitel (zastávající post v sezonách do aktuálního roku 2026). Zajišťuje plný administrativní chod organizace ve spolupráci se správní radou.

Kompletní přehled uměleckých šéfů v historii divadla

Funkce uměleckého šéfa je zodpovědná za sestavování dramaturgického plánu, personální obsazování rolí a celkový ideologický a umělecký směr produkce.

Jméno a příjmení Profesní zaměření a historická stopa v divadle
Jaroslav Vostrý Zakládající dramaturg a první umělecký šéf. Formuloval tezi „hledání člověka skrze herce“.
Jiří Daněk Dramaturg a spisovatel. Zastával funkci v obtížném normalizačním období po nuceném odchodu zakladatelů.
Jiří Menzel Světoznámý filmový a divadelní režisér. Podílel se na udržení vysokého diváckého standardu i během politicky nesvobodných let.
Jaroslav Vostrý Návrat do funkce na počátku devadesátých let po pádu železné opony.
Vladimír Strnisko Působil paralelně na ředitelské i umělecké úrovni, přivedl do divadla slovenské a středoevropské vlivy.
Vladimír Procházka Vlivný dramaturg, jenž kromě ředitelské agendy dlouhodobě určoval repertoárovou volbu instituce.
Ondřej Sokol Kmenový režisér a herec. Do čela uměleckého vedení se postavil jako zástupce střední generace a modernizoval repertoár o britskou a irskou černou grotesku.
Martin Finger Současný umělecký šéf (k roku 2026). Výrazný činoherní herec a garant plynulého chodu souboru po odchodu Vladimíra Procházky.

Kompletní seznam původních divadelních her Ladislava Smočka pro Činoherní klub

Ladislav Smoček neplnil pouze funkci kmenového režiséra, ale po celou kariéru psal originální autorské texty určené přímo pro tento specifický prostor a tento konkrétní herecký ansámbl.

Název autorské hry Rok premiéry v Činoherním klubu Režie uvedení Přidružená poznámka
Piknik 1965 Ladislav Smoček Historicky první inscenace Činoherního klubu (hráno ještě před oficiální úřední registrací).
Bludiště 1966 Ladislav Smoček Alegorická jednoaktovka zabývající se absurditou mezilidských vztahů v uzavřeném prostoru.
Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho 1966 Ladislav Smoček Zřejmě nejslavnější autorovo dílo kombinující grotesku s krutou fraškou o lidské samotě.
Kosmické jaro 1970 Ladislav Smoček Ambiciózní autorský projekt zkoumající lidské chování v krizových existenciálních momentech.
Bitva na kopci 1980 Ladislav Smoček Hra byla v tuzemsku i zahraničí uváděna pod rozličnými formáty. V Činoherním klubu se její úpravy měnily podle možností obsazení.
Jednou k ránu 2000 Ladislav Smoček Návrat k autorské tvorbě na přelomu tisíciletí po delší textové odmlce.
Nejkrásnější den Nerealizováno Neaplikovatelné Text nevstoupil do běžného hracího repertoáru plnohodnotnou premiérou, ale byl veřejnosti prezentován formou scénického čtení.
Hermína 2026 Režijní tým ČK Komorní drama reflektující celoživotní umělecké a lidské bilancování. Napsáno L. Smočkem, hudbu složil J. Klusák.

💡 Pro laiky

Chcete-li pochopit rozdíl mezi klasickým velkým „kamenným divadlem“ (jakým je například budova Národního divadla) a „studiovým divadlem“ (jakým je Činoherní klub), představte si rozdíl mezi obrovským rockovým koncertem na fotbalovém stadionu a akustickým koncertem hudební kapely v malém klubu pro dvě stě lidí.

Na velkém jevišti s obrovským hledištěm musí herec mluvit extrémně nahlas (často téměř křičet), musí používat široká, přehnaná gesta rukama a výrazný make-up, aby divák v poslední řadě na balkoně vůbec poznal, zda je postava na jevišti šťastná nebo rozzuřená. Tomu se říká divadelní patos. V Činoherním klubu je ale divák k jevišti tak blízko, že slyší hercův dech a vidí každou vrásku na jeho tváři. Pokud by zde herec začal hystericky máchat rukama a křičet jako v Národním divadle, působilo by to na diváky falešně a komicky.

Zakladatelé divadla v šedesátých letech pochopili, že v takto malém prostoru musejí herci hrát naprosto civilně, tiše a detailně – přesně tak, jak hrají herci před kamerou ve filmu. Právě proto se stal Činoherní klub tak obrovským fenoménem a odrazovým můstkem pro filmové režiséry. Hrálo se tu psychologicky složitě, herci do rolí vkládali vlastní zlozvyky, zlehčovali vážné situace sarkasmem a působili na jevišti jako obyčejní, nedokonalí lidé z ulice. Tento důraz na absolutní pravdivost v malém detailu je důvodem, proč se do divadla v ulici Ve Smečkách dodnes chodí na špičkové herecké koncerty bez ohledu na to, zda má představení drahé kostýmy nebo složité kulisy.

Zdroje

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Činoherní_klub&oldid=127097“