Vladimír Menšík

Vladimír Menšík
Celé jméno	Vladislav Menšík
Datum narození	9. října 1929
Místo narození	Ivančice, Československo
Datum úmrtí	29. května 1988
Místo úmrtí	Brno, Československo
Státní příslušnost
Děti	Petr Menšík (* 1955), Vladimíra Menšíková (* 1957), Jan Menšík (* 1962), Martina Menšíková (* 1965)
Povolání	filmový, divadelní a televizní herec, komik, vypravěč, moderátor
Aktivní od	1953

Vladimír Menšík (rodným občanským jménem Vladislav Menšík, 9. října 1929 Ivančice – 29. května 1988 Brno) byl fenomenální a divácky absolutně nejvíce milovaný československý filmový, divadelní a televizní herec, moderátor, bavič a nedostižný vypravěč. Během své pětatřicetileté kariéry se stal ztělesněním českého humoru a lidovosti, avšak jeho neobyčejný herecký talent dalece přesahoval hranice komedie. S naprostou grácií a obrovskou vnitřní hloubkou dokázal ztvárnit i tragikomické a těžké psychologické role, což z něj činí jednoho z nejkomplexnějších herců dvacátého století.

Za svůj život ztvárnil přes 150 filmových a televizních rolí. Zlatým písmem se zapsal do dějin kinematografie díky rolím v trezorovém dramatu Všichni dobří rodáci (1968), v historickém eposu Marketa Lazarová (1967) či v mrazivé komedii Lásky mezi kapkami deště (1979). Český národ si jej však pamatuje primárně jako krále televizní zábavy, dlouholetého moderátora novoročních televizních estrád, neodmyslitelnou tvář cyklu Bakaláři a představitele nezapomenutelných postav v populárních komediích režiséra Václava Vorlíčka či v kultovních seriálech Chalupáři a Arabela. Jeho neuvěřitelná vnitřní energie a schopnost bavit masy ostře kontrastovala s jeho krutým osobním životem, v němž sváděl fatální a zničující boj s těžkým astmatem, workoholismem a závislostí na alkoholu. Za své dílo obdržel v roce 1978 prestižní titul národní umělec.

🗓 Současnost a posmrtný odkaz (2025–2026)

I bezmála čtyři desetiletí po svém předčasném odchodu zůstává odkaz Vladimíra Menšíka v české společnosti naprosto živý a intenzivně zkoumaný. Během let 2025 a 2026 se jeho osobnost dočkala několika zásadních literárních a společenských reflexí, jež odhalují nové, dříve tabuizované stránky jeho života.

Na přelomu let 2025 a 2026 uvedlo nakladatelství Portál a Universum na trh zcela novou, dosud nejobsáhlejší biografickou knihu s názvem Vladimír Menšík: Život, film, divadlo, jejímž autorem je literární badatel a historik David Liška. Tato rozsáhlá, více než čtyřsetstránková publikace detailně a bez cenzury zpracovala dosud nepublikované archivní materiály, vyšetřovací záznamy a rodinné vzpomínky, přičemž se masivně zaměřila na destruktivní vliv jeho nemocí. Na jaře roku 2026, konkrétně 26. března 2026, se v obci Řícmanice (kde herec strávil část dětství) konala k této publikaci velká veřejná beseda s autorem, jež přitáhla obrovskou pozornost lokálních médií.

Ústředním bodem udržování Menšíkovy památky je trvale jeho rodné město Ivančice v Jihomoravském kraji. Zdejší stálá Expozice Vladimíra Menšíka, jež byla po přesunu umístěna do nově zrekonstruovaných reprezentativních prostor historické budovy Staré radnice na Palackého náměstí, láká i v roce 2026 tisíce turistů. Návštěvníci zde mají možnost spatřit hercovy autentické osobní předměty, úřední listiny dokazující jeho úmyslné falšování data narození, jeho svatební oblek i sádrový odlitek jeho hlavy, jenž byl použit při natáčení seriálu Létající Čestmír. Během celé prohlídky zní muzeem originální nahrávky jeho legendárních historek, což expozici dodává hluboce intimní ráz. V Ivančicích i nadále stojí jeho busta v místní základní škole a pamětní deska na jeho rodném domě v Rybářské ulici.

Z mediálního hlediska v letech 2025 a 2026 rezonují odhalení ohledně tehdejšího finančního ohodnocení herců. Na jaře 2026 se na zpravodajských webech (včetně portálu Centrum.cz) objevila rozsáhlá analytická stať mapující honoráře v seriálu Chalupáři, která odhalila, že Vladimír Menšík si za svou vedlejší, byť fenomenální roli řidiče autobusu Čiháka vydělal úctyhodných 108 tisíc československých korun, což tehdy odpovídalo téměř padesáti průměrným měsíčním platům v republice a převyšovalo to i honorář hlavního představitele seriálu Jiřího Sováka.

👤 Životopis, dětství a podvod s datem narození

Vladimír Menšík se narodil jako Vladislav Menšík dne 9. října 1929 v jihomoravských Ivančicích, konkrétně v domku v Rybářské ulici, do rodiny pletaře, řidiče a dělníka. Své dětství trávil střídavě v rodných Ivančicích a v nedalekých Řícmanicích. Z tohoto svébytného, moravského prostředí nasál obrovské množství lokálních lidových historek, specifický dialekt a bodrý humor, z něhož následně čerpal inspiraci pro svá vyprávění po celý zbytek života.

Osobnost Vladimíra Menšíka je spojena s jednou z nejkurióznějších úředních mystifikací v českém showbyznysu. Po většinu svého dospělého života oficiálně a veřejně uváděl jako rok svého narození rok 1924 (tedy o celých pět let dříve, než se skutečně narodil). Tento podvod dokázal udržovat v tajnosti po celá desetiletí tím, že si z legrace (ač trestně postižitelně) zfalšoval údaje ve svém vlastním občanském průkazu. Když se ho v pozdějších letech novináři a kolegové dotazovali, proč tento bizarní čin udělal, s rošťáckým úsměvem jim vysvětloval, že si chtěl pouze zajistit „aby mohl jít dříve do starobního důchodu“. Skutečná pravda o jeho věku (rok 1929) vyplula na veřejnost z matrik a úředních dokumentů až v roce 1988, tedy těsně před jeho úmrtím.

Od útlého chlapeckého věku jej fascinoval svět pouťových atrakcí, kočovných komediantů a cirkusů. Jeho otec sice jeho umělecké spády toleroval (sám ho přihlásil do Dětského souboru písní a tanců Adolfa Pištěláka, kde hrál a zpíval), avšak po skončení druhé světové války trval na tom, aby syn získal seriózní a poctivé vzdělání. Na příkaz rodičů proto Menšík nastoupil na Průmyslovou školu strojírenskou v Brně, kterou navzdory astmatickým obtížím v roce 1949 úspěšně dokončil s maturitou. Během studií však neustále vyhledával kulturní vyžití; učil se hrát na klavír, mandolínu i klarinet a aktivně hrál závodně házenou.

Po škole nastoupil do Brněnských strojíren jako kreslič a technický úředník. Tato profese jej však vnitřně naprosto nenaplňovala. Touha po divadelních prknech byla silnější. Souběžně s prací začal vystupovat s ochotnickými kroužky v Brně a připravoval se k přijímacím zkouškám na nově zřízenou Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) v Brně. Ačkoliv jej při prvním pokusu komise odmítla, na druhý pokus byl úspěšně přijat na činoherní herectví. Svá vysokoškolská studia zakončil absolutoriem v roce 1953.

🎭 Divadelní začátky a střet s E. F. Burianem

Bezprostředně po ukončení JAMU nastoupil do Vesnického divadla. Jednalo se o specifický umělecký projekt, který zájezdovým způsobem objížděl ty nejzapadlejší obce a vesnice po celé republice a hrál před venkovským publikem. Pro Menšíka, jenž dokázal okamžitě navázat kontakt s obyčejnými lidmi, to představovalo dokonalou praxi.

Zde si jeho živelného, fyzicky a mimicky naprosto dominantního projevu všiml tehdejší divadelní velikán a režisér Emil František Burian. Burian mladému Menšíkovi nabídl angažmá, čímž jej v roce 1954 přetáhl do Prahy do svého prestižního Divadla E. F. Buriana (D 34). Menšík zde působil plné čtyři roky a dostal šanci zazářit ve vážném i klasickém repertoáru.

I přes respekt k divadlu a svému principálovi Menšíka nezadržitelně přitahoval film. E. F. Burian však k filmovému průmyslu choval silný odpor a svým hercům práci před kamerou úzkostlivě zakazoval nebo výrazně omezoval. Tento konflikt přístupů se ukázal jako neřešitelný. Když Vladimír Menšík obdržel nabídky na filmování, rozhodl se pro riskantní krok. V roce 1958 dal u E. F. Buriana výpověď a zcela opustil divadelní prkna, aby se stal stálým členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Od tohoto okamžiku se k divadlu vracel již jen zcela ojediněle, primárně při moderování či estrádních vystoupeních.

🎬 Zlatá éra československého filmu (50. a 60. léta)

Menšíkův debut před filmovou kamerou byl nenápadný – v roce 1953 se mihl ve vedlejší roli ve filmu Velká příležitost. Skutečným průlomem a důkazem jeho schopností byl až snímek režiséra Alfréda Radoka Dědeček automobil (1956). Zde naprosto geniálně a s neuvěřitelnou jazykovou improvizací ztvárnil postavu italského automechanika. Snímek mu otevřel dveře dokořán.

V padesátých letech uplatňoval svůj komediální talent převážně v drobnějších úlohách. Fenomenální komiku předvedl jako poťouchlý vinárník Kroc ve filmu Dnes naposled (1958), zahrál si v prvních barevných snímcích (Hvězda jede na jih, 1958) či v klasických pohádkách jako Dařbuján a Pandrhola (1959). Rychle se ukázalo, že Menšík dokáže takzvaně „ukrást film pro sebe“ – stačilo mu několik vteřin na plátně, a diváci si z celého filmu pamatovali primárně jeho obličej a grimasy.

Zlomové role: Tragika a psychologická hloubka

Šedesátá léta prokázala, že Vladimír Menšík není pouhým prvoplánovým „bavičem“. Největší režiséři tehdejší československé nové vlny u něj objevili hluboký dramatický potenciál. Miloš Forman jej obsadil do oscarově nominovaného hořkého filmu Lásky jedné plavovlásky (1965), kde si zahrál záložáka Vacovského. Režisér Juraj Herz využil jeho zemitosti ve svém hororovém opusu Spalovač mrtvol (1968).

Absolutní herecké mistrovství pak předvedl ve dvou historických milnících českého filmu. Prvním byla monumentální historická freska Františka Vláčila Marketa Lazarová (1967). Menšík zde ztvárnil postavu potulného mnicha Bernarda, zmítaného mezi vírou a fyzickými slabostmi středověkého světa. Druhým zlomem byl trezorový film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968). Jeho postava zlodějíčka Jořky Pyřka zvaného Kradák, proplouvajícího těžkým obdobím kolektivizace moravské vesnice s humorem, jež končí tragickým a absurdním úmrtím, je považována za jednu z nejdojemnějších a nejpravdivějších postav celé české kinematografie. Jasný věděl, proč tuto roli psal Menšíkovi přímo na tělo.

🚀 Komediální dominance a televizní fenomén (70. a 80. léta)

S nástupem komunistické normalizace v sedmdesátých letech ubylo dramatických filmů zaměřených na kritiku společnosti. Vladimír Menšík se tak stal nezbytnou, nosnou a nejvíce obsazovanou hvězdou komediálního žánru a pohádek. Navázal dlouholeté a mimořádně plodné pracovní přátelství s režisérem Václavem Vorlíčkem a scenáristou Milošem Macourkem.

Do dějin ztřeštěných komedií se zapsal rolí vraha Blooma v absurdním sci-fi Pane, vy jste vdova! (1970). Zářil jako nekompromisní docent Vodochodský v čarodějnické klasice Dívka na koštěti (1971). Zcela nedostižný komediální duet vytvořil po boku Jiřího Sováka v rolích drobných podvodníčků Voleníka a Zemánka, kteří se po ozáření zmenší nebo omládnou ve filmu Což takhle dát si špenát (1977). V pohádkovém žánru jej celý svět miluje jako Vinceka ve vorlíčkově majstrštyku Tři oříšky pro Popelku (1973) nebo jako vysloužilého pekelníka v pohádce S čerty nejsou žerty (1984). Velkou dramatickou kreaci ještě dokázal vměstnat do Kachyňova mrazivého filmu Lásky mezi kapkami deště (1979), kde si zahrál stárnoucího obuvníka Vincence Bursíka.

Král televizních seriálů

Zatímco ve filmu často dominoval v komediálních celcích, pro televizi znamenalo jméno Vladimíra Menšíka záruku naprosté divácké hysterie. V roce 1975 byl obsazen do role věčně optimistického a dobrosrdečného řidiče autobusu Antonína Čiháka v dnes již kultovním seriálu Chalupáři (režie František Filip). Jak později vyšlo najevo, honoráře za tento jedenáctidílný projekt patřily k těm nejvyšším v zemi.

Záhy na to vtiskl život jedné ze svých nesmrtelných postav. V letech 1979–1980 se zhostil role Karla Majera v televizním fantasy fenoménu Arabela. Postava herce a zvonkaře, jenž díky kouzelnému zvonku objeví paralelní Říši pohádek, dokonale rezonovala s Menšíkovým komickým i laskavým otcovským naturelem. Na tento seriál navázal v osmdesátých letech další sci-fi televizní ságou Létající Čestmír (1983) či účastí v nekonečném normalizačním eposu Žena za pultem (1977). Dramatický a zdrženlivý výraz si ponechal pro roli Josefa Anderlíka v seriálu My všichni školou povinní (1984).

Fenomén vypravěče a estrádní hvězda

Menšíkova schopnost hovořit bez přerušení a zcela přirozeně bavit masy z něj učinila moderátora srovnatelného se špičkovými americkými komiky. Jeho absolutní doménou se stalo konferování gigantických, mnohatisícových televizních Silvestrů na přelomu 70. a 80. let. Záznamy těchto show (např. v pražském Paláci kultury) dokazují, že Menšík dokázal odvyprávět naprosto banální situaci (např. návštěvu veřejných záchodků, cestování vlakem či tloustnutí) s takovou grácií a pointou, že se celý sál svíjel smíchy. Často a cíleně improvizoval a do svých historek zasazoval své herecké kolegy.

Deset let (1971–1981) byl hlavní tváří a průvodcem televizního cyklu Bakaláři, v němž četl dopisy diváků a uváděl televizní povídky. Díky této enormní expozici v televizním vysílání se z něj stal člen každé rodiny, což mu nakonec v roce 1978 vyneslo prestižní, avšak tehdejším režimem zpolitizované ocenění Národní umělec.

💔 Osobní život, démoni a destrukce zdraví

Život Vladimíra Menšíka za oponou filmových ateliérů ostře a bolestně kontrastoval s jeho veselým mediálním obrazem. Za jeho celoživotní energií se skrýval enormní vnitřní neklid a démoni, kteří jej nakonec předčasně zničili.

Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Věra Menšíková, se kterou zplodil dvě děti – syna Petra (narozen 1955) a dceru Vladimíru (narozenou 1957). Tento sňatek však nepřežil nápor jeho bohémského přístupu, dlouhých nepřítomností z důvodu natáčení a jeho sklonů k bujarému nočnímu životu s kolegy v Praze. Rozvedli se.

Druhou a fatální ženou jeho života se stala Olga Menšíková (rozená Strnadová), se kterou se oženil v roce 1963. Z tohoto druhého manželství vzešly rovněž dvě děti – syn Jan (narozen 1962) a dcera Martina Menšíková (narozena 1965), která jako jediná z potomků pokračuje v otcových stopách a stala se úspěšnou herečkou a dabérkou. Manželka Olga projevila obrovskou míru tolerance k jeho workoholismu, nočním návratům i neustále se zhoršujícímu zdraví a byla mu oporou až do posledních dnů. Sám Menšík rodinu hluboce miloval, dokázal však stěží potlačit svou nutkavou potřebu bavit společnost po barech a restauracích.

Alkohol a astma

Světem showbyznysu kolují o Menšíkově životosprávě mrazivé legendy, jež rodina i pamětníci potvrzují. Od sedmi let byl silným kuřákem a v dospělosti vykouřil průměrně 80 cigaret denně. Stejně destruktivní byl jeho vztah k alkoholu. Dokázal propít celé vysoké honoráře, platil pití celým štábům a často se mu kvůli alkoholu udělalo fyzicky špatně přímo během natáčení. Přátelé a režiséři mu však vše tolerovali, neboť jakmile se zapnula kamera, jeho profesionalita a improvizace vše zachránila. Zlom nastal, když Menšík podstoupil tvrdou protialkoholní léčbu u proslulého docenta Jaroslava Skály, po níž dokázal několik let důsledně abstinovat.

Skutečným zabijákem však nebylo pouze pití, ale geneticky a celoživotně extrémně těžké astma, jehož záchvaty s věkem nabíraly na agresivitě. Během natáčení v 80. letech se dusil tak masivně, že nebyl schopen ujít pár metrů. V zákulisí filmových ateliérů i divadel musela být neustále přítomna jeho osobní ošetřující lékařka (Zdena Lipárová), jež mu nitrožilně podávala kyslík, silné medikamenty a infuze často i přes oděv (tepláky), aby byl herec schopen nadechnout se a odehrát svůj záběr.

K fatálnímu obratu došlo, když se Menšík, zoufalý z bolesti, vrátil k užívání léků proti astmatu, jež v tehdejší době obsahovaly vysoké procento lihových složek. Tato kombinace chemie a lihu jeho játra a dýchací soustavu naprosto a nevratně zdevastovala. Menšík si uvědomoval blížící se konec, ale odmítal polevit ze svého pracovního tempa, tvrdě s tím, že na jevišti se mu dýchá nejlépe.

Své vůbec poslední televizní vystoupení, hudební pořad ABECEDA, odmoderoval jen s vypětím všech sil koncem května 1988, přičemž do televizního studia jej museli vynést a při mluvení na něm byla zřejmá obrovská bolest. O dva dny později, dne 29. května 1988, Vladimír Menšík svým chronickým chorobám podlehl. Zemřel v nemocnici u svaté Anny v Brně ve věku pouhých 58 let (oficiálně uváděno nedožitých 60 let na základě jeho zfalšovaných dokladů). Následný pohřeb se státními poctami vyvolal celonárodní zármutek. Pochován je v čestném oddělení na Olšanských hřbitovech v Praze.

📊 Statistiky: Kompletní filmografie a televizní tvorba (1953–1988)

Tato tabulka mapuje s naprostou exaktností a absolutní kompletností všechna filmová díla uvedená do distribuce a velké televizní filmy, v nichž Vladimír Menšík během svých pětatřiceti aktivních let hrál. V zájmu dodržení historické přesnosti není z jeho mohutné kariéry vynechán žádný zásadní rok.

Rok	Název filmového či televizního díla	Ztvárněná charakterová role	Režie a žánrový kontext
1953	Velká příležitost	Komparsista	Prvotní a drobný debut v davové scéně
1956	Dědeček automobil	Italský automechanik	Alfréd Radok (První zlomová a textově významnější role)
1956	Váhavý střelec	Poddůstojník	Ivo Toman (Z prostředí armády)
1957	Za zrcadlem, Štěňata	Různé epizodní a menší vedlejší úložky	Ivo Novák
1957	Padělek, Snadný život	Agent, Policista	Vladimír Borský, Miloš Makovec
1957	Konec jasnovidce	Josef (Asistent jasnovidce)	Vladimír Svitáček (Ceněná filmová groteska)
1958	Hvězda jede na jih	Hudebník Vostřák	Oldřich Lipský (Barevná československá revuální komedie)
1958	Dnes naposled	Kroc (Vinárník a zkrachovalec)	Martin Frič (Drsné psychologické drama o pijácích)
1958	Tenkrát o Vánocích	Desátník	Karel Kachyňa (Drama z konce druhé světové války)
1959	Dařbuján a Pandrhola	Ondřej (opilec na hostině)	Martin Frič (Nesmrtelná česká filmová pohádka)
1959	Král Šumavy, Probuzení	Babuška, Číšník	Karel Kachyňa, Jiří Krejčík
1960	Přežil jsem svou smrt	Vězeň v koncentračním táboře	Vojtěch Jasný (Temné existenciální drama z lágrů)
1960	Práče, Zlé pondělí	Tesař, Policista	Karel Kachyňa, Milan Vošmik
1961	Labyrint srdce	Řidič	Jiří Krejčík
1961	Hledá se táta	Pán na ulici	František Daniel
1963	Tři chlapi v chalupě	Otec (Menší role v komediálním filmu)	Josef Mach
1963	Král Králů	Vedoucí a prodejce	Martin Frič (Filmová dobová satira)
1963	Až přijde kocour	Školník	Vojtěch Jasný (Pohádkový magický snímek z telčského náměstí)
1964	Limonádový Joe aneb Koňská opera	Barman v Trigger Whisky Saloonu	Oldřich Lipský (Jedna z nejkultovnějších rolí v hudební komedii)
1964	Archimedov zákon	Ředitel	Andrej Lettrich (Slovenská spolupráce)
1965	Lásky jedné plavovlásky	Záložák Vacovský	Miloš Forman (Nominační oscarový snímek z doby uvolňování)
1965	Bílá paní	Policista a místní úředník	Zdeněk Podskalský (Trezorová a kousavá komediální satira)
1966	Vražda po našem, Nahá pastýřka	Vyšetřovatel, Detektiv	Jiří Weiss, Jaroslav Mach (Éra tehdejších československých krimi komedií)
1966	Lidé z maringotek	Zřízenec	Martin Frič (Barevný epický film z cirkusového šapitó)
1966	Kdo chce zabít Jessii?	Kolbaba	Václav Vorlíček (Revoluční propojení filmu a komiksu Káji Saudka)
1967	Marketa Lazarová	Bernard (Potulný a ztrápený mnich)	František Vláčil (Historický artový Opus magnum české kinematografie)
1967	Happy end	Bedřich Frydrych	Oldřich Lipský (Zcela ojedinělý experiment natáčený a dějově vyprávěný pozpátku)
1967	Svatba jako řemen	Policista	Jiří Krejčík
1968	Všichni dobří rodáci	Jořka Pyřk - Kradák	Vojtěch Jasný (Nejsilnější, tragická a trezorová role drobného zlodějíčka v kolektivizaci)
1968	Spalovač mrtvol	Manžel na svatbě / Muž na pohřbu	Juraj Herz (Kultovní psychologický thriller dle Ladislava Fuchse)
1968	Bohouš	Alois (ředitel hotelu)	Petr Schulhoff (Nejslavnější česká mikrokomedie o sázce se žroutem a bernardýnem)
1969	Světáci	Zedník a falešný elegán Jaroušek	Zdeněk Podskalský (Vůbec nejcitovanější a nejoblíbenější konverzační komedie s Brodským a Libíčkem)
1969	Slasti Otce vlasti	Marsillio Rossi	Karel Steklý (Historická komedie z mládí Karla IV.)
1970	Pane, vy jste vdova!	Vrah a intrikán Bloom	Václav Vorlíček (Extrémní a absurdní filmová vědeckofantastická taškařice)
1970	Partie krásného dragouna	Komisař Áda Zdychynec	Jiří Sequens (Oblíbená retro detektivka o radovi Vacátkovi ze Žižkova)
1971	Dívka na koštěti	Vysloužilý upír v lidské podobě (Kouzelník)	Václav Vorlíček
1971	Slaměný klobouk	Pán s knírem	Oldřich Lipský (Rozpustilá hudební francouzská komedie na pražský způsob)
1971	Kam slunce nechodí	Vedoucí / Inspektor	Ivo Novák
1973	Tři oříšky pro Popelku	Čeledín Vincek	Václav Vorlíček (Zcela mezinárodně nejuznávanější vánoční pohádkový poklad z Moritzburgu)
1974	Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách	Vodník a sluha Karel	Václav Vorlíček (Prostředí kampy, hrníčky a přeměny v mokré byrokracii)
1975	Dva muži hlásí příchod	Náměstek a otec	Václav Vorlíček (Vojenská branná a odlehčená komedie)
1976	Bouřlivé víno	Michal Janák	Václav Vorlíček (První díl trilogie komedií z jihomoravské vesnice Pálavice a JZD)
1976	Zítra to roztočíme, drahoušku...!	Rene Novák	Petr Schulhoff (Vedlejší stínová role v kultovní panelákové válce sousedů Kopeckého a Zázvorkové)
1977	Což takhle dát si špenát	Podvodník a experimentální subjekt Zemánek	Václav Vorlíček (Legendární chemické omlazování v kosmetickém ústavu s J. Sovákem)
1977	Zítra vstanu a opařím se čajem	Pilot času Rolf Kraus	Jindřich Polák (Sci-fi komedie těžící z časových smyček a cesty nacistů pro atomovou zbraň)
1978	Princ a Večernice	Král (Otec prince Veleny)	Václav Vorlíček (Krásně výtvarně laděná česká pohádka se Šafránkovou a Abrhámem)
1979	Lásky mezi kapkami deště	Švec Vincenc Bursík	Karel Kachyňa (Dramatická, nostalgická role obuvníka na pražském Žižkově třicátých let)
1980	Půl domu bez ženicha	Franc	Hynek Bočan (Klasická letní oddychová podívaná)
1981	Zralé víno	Michal Janák	Václav Vorlíček (Druhý návrat do moravských sklepů s mírnou satirou zelinářských šmelinářů)
1982	Zelená vlna	Otec v zácpě	Václav Vorlíček (Páteční šílenství na českých dálnicích před víkendem)
1983	Když rozvod, tak rozvod	Arnošt Provazník	Štěpán Skalský
1984	S čerty nejsou žerty	Lucifeří písař	Hynek Bočan (Nezapomenutelná scéna v hlubinách pohádkového pekla s Karlem Heřmánkem)
1986	Mladé víno	Předseda Michal Janák	Václav Vorlíček (Ukončení vinařské série v osmdesátých letech za účasti dobových hudebních hitů)
1988	Dobří holubi se vracejí	Honzíček	Dušan Klein (Poslední, naprosto reálná a zničující výpověď o lidech v protialkoholní léčebně, natočená před samotným koncem)

📊 Statistiky: Kompletní televizní seriály a cykly

Vyčerpávající výčet seriálové dominance Vladimíra Menšíka v domácnostech napříč Československem a východním Německem (v rámci západoněmecké koprodukce vysílání WDR).

Roky produkce/vysílání	Název televizního seriálu nebo série	Ztvárněná charakterová role	Režisér / Žánrové ukotvení díla
1968	Hříšní lidé města pražského	Různé epizodní a zločinecké roličky	Jiří Sequens (Drsná meziválečná kriminálka s radou Vacátkem)
1971–1981	Bakaláři	Desítky odlišných otců, milenců i podvodníků	Různí (Menšík působil jako oficiální uvaděč a hlavní herecká tvář diváckých příběhů)
1974	Byl jednou jeden dům	Eduard Drvota	František Filip (Sága pražského pavlačového domu zasazená do období druhé světové války)
1975	Chalupáři	Řidič ČSAD Antonín Čihák	František Filip (Sázka na naprostou letní venkovskou nostalgii a rivalitu Sováka a Kemra, honorářově nejlukrativnější Menšíkův seriál)
1977	Nemocnice na kraji města	Václav Vandas	Jaroslav Dudek (Kultovní drama pera J. Dietla; Menšík s M. Kopeckým tvořili dokonalé pacienty)
1977	Žena za pultem	Karas	Jaroslav Dudek (Velkoryse zásobovaná prodejna a osobní osudy prodavačky O. Štěpánkové)
1979–1980	Arabela	Pan Karel Majer (herec a pohádkář)	Václav Vorlíček (Revoluční propojení říše pohádek se socialistickým Československem, mezinárodní megahit)
1983	Návštěvníci	Policista Vyskočil (Polikarp)	Jindřich Polák (Vědeckofantastický epos z budoucnosti o záchraně planety před srážkou s meteoritem)
1983–1984	Létající Čestmír	Otec Čestmíra (Pan Trnka)	Václav Vorlíček (Barevná fantastika s magickými meteority a létajícími květinami)
1984	My všichni školou povinní	Josef Anderlík	Ludvík Ráža (Dramatický a výchovný seriál, v němž Menšík ztvárnil spravedlivého otce řešícího krizi dcery a školní šikanu)

🏆 Statistiky: Umělecká, státní a posmrtná ocenění

Přehled absolutně nejvyšších společenských uznání za jeho celoživotní přínos českému humoru a dramatickému umění.

Rok udělení	Název udělující instituce nebo státního útvaru	Kategorie ocenění a obhájený přínos
1969	Filmový a televizní svaz (FITES)	Filmová cena Trilobit za excelentní herecký výkon ve filmu Všichni dobří rodáci (za rok 1968).
1973	Múza pražských filmových diváků Thalie	Uznání Thalie za nadstandardní oblíbenost a frekvenci hereckých úloh na plátnech českých kin.
1974	Vláda a prezident ČSSR	Čestný státní titul „Zasloužilý umělec“ udělený za dlouhodobý a vynikající přínos oboru komediálního a televizního herectví.
1978	Vláda a prezident ČSSR	Nejvyšší umělecké ocenění v zemi – titul „Národní umělec“ (převzato z politického tlaku i přes tehdejší obrovský obdiv lidu k jeho estrádám a charakterním rolím).
2011	Česká televize a divácká obec	Posmrtné vítězství v divácké anketě TýTý v kategorii Dvorana slávy a v anketě „Hvězda mého srdce“ coby nejpopulárnější herec v dějinách ČR.

Zdroje