Vitráž
Obsah boxu
Vitráž (z francouzského vitrail) je specifická umělecká technika a zároveň výsledné dílo, které je tvořeno mozaikou barevných či malovaných skleněných dílků, spojených nejčastěji olovněnými profily (pásky). Vitráže jsou typicky umisťovány do okenních otvorů, aby jimi procházelo světlo, které rozehrává barevnost skla a vytváří v interiéru jedinečnou atmosféru. Tato technika dosáhla svého vrcholu v období gotiky, kdy se stala nedílnou součástí velkých katedrál, a je často označována jako "Bible chudých", protože zobrazovala biblické výjevy pro tehdy převážně negramotné obyvatelstvo.
Kromě oken se vitráže uplatňují také jako výplně dveří, prosklené stropy, dělící stěny nebo jako samostatné závěsné obrazy. Jde o syntézu umění a řemesla, která vyžaduje jak výtvarný talent, tak technickou zručnost v práci se sklem a kovem.
📜 Historie
Historie vitráže je úzce spjata s historií výroby skla a architektonickým vývojem. Ačkoliv barevné sklo znali již ve starověkém Egyptě a Římě, skutečná vitráž, jak ji známe dnes, se začala rozvíjet až v raném středověku.
🏛️ Starověké počátky
Nejstarší formy využití barevného skla v architektuře lze nalézt v římských vilách a raně křesťanských bazilikách, kde se malé kousky skla vsazovaly do kamenných nebo dřevěných rámů. Nejednalo se však ještě o klasickou vitráž spojenou olovem. Příkladem mohou být nálezy z Pompejí.
⛪ Zlatý věk gotiky
Skutečný rozmach vitráže nastal s příchodem gotické architektury ve 12. století ve Francii. Nové architektonické prvky, jako jsou lomený oblouk, žebrová klenba a opěrný systém, umožnily odhmotnit zdi a nahradit je obrovskými okenními plochami. Tuto příležitost využili stavitelé k zaplavení interiéru barevným světlem.
Opat Suger z kláštera Saint-Denis u Paříže je považován za jednoho z prvních teoretiků gotického umění, který zdůrazňoval význam světla (lux nova – nové světlo) jako symbolu božské přítomnosti. Pod jeho vedením byly v Saint-Denis vytvořeny jedny z prvních velkých gotických vitráží.
Vrcholem gotické vitráže jsou katedrály ve městech jako Chartres, Bourges, Le Mans nebo pařížská kaple Sainte-Chapelle, jejíž stěny jsou téměř celé tvořeny vitrážemi. V tomto období se ustálila ikonografie – v dolní části oken byly často zobrazeny výjevy ze života donátorů (šlechty, cechů), zatímco horní části patřily biblickým příběhům a postavám světců.
🎨 Renesance a baroko
V období renesance došlo k proměně vkusu. Důraz byl kladen na perspektivu a realistické zobrazení, což bylo pro tradiční mozaikovou vitráž obtížné. Místo skládání malých barevných sklíček se začaly více používat větší tabule čirého skla, na které se malovalo emailovými barvami. Technika se přiblížila klasické malbě, ale ztratila část svého původního kouzla a monumentality. V baroku ustoupila vitráž do pozadí a okna byla často zasklívána čirým sklem, aby do bohatě zdobených interiérů pronikalo co nejvíce přirozeného světla.
revival 19. století
Zájem o vitráž se obnovil v 19. století s vlnou historismu a zejména novogotiky. Umělci a architekti jako Augustus Pugin v Anglii se snažili obnovit středověké techniky a postupy. Vzniklo mnoho dílen, které restaurovaly staré vitráže a vytvářely nové v historizujícím duchu.
✨ Secese a Art Nouveau
Na přelomu 19. a 20. století zažila vitráž druhou zlatou éru díky secesi (ve Francii a Belgii známé jako Art Nouveau). Umělci jako Louis Comfort Tiffany v USA a Émile Gallé ve Francii experimentovali s novými druhy skla, například s opalescentním sklem, které mělo mléčný, duhový vzhled. Tiffany vyvinul techniku spojování skel pomocí měděné fólie a cínu (tzv. Tiffany technika), která umožňovala vytvářet mnohem jemnější a detailnější spoje než tradiční olovo. Tato technika se stala populární zejména pro výrobu lamp a menších dekorativních předmětů.
🏢 Moderní a současná vitráž
Ve 20. století se vitráž otevřela abstraktním formám. Významní umělci jako Henri Matisse (kaple v Vence), Marc Chagall (katedrála v Metách, synagoga v Jeruzalémě) nebo Georges Braque vytvořili moderní vitráže, které pracovaly s barvou a světlem novým, nefigurativním způsobem. Technika se nadále používá v sakrální i světské architektuře, ve veřejných budovách, hotelech i soukromých rezidencích.
⚙️ Technika výroby
Tradiční výroba vitráže je složitý proces, který se po staletí příliš nezměnil a skládá se z několika klíčových kroků.
✏️ Návrh (Kartón)
Na začátku je výtvarný návrh v malém měřítku. Ten je následně zvětšen do skutečné velikosti okna na papírový karton. Na kartonu jsou přesně zakresleny všechny jednotlivé dílky skla a také linie olověných profilů. Každý dílek je očíslován a je mu přiřazena barva.
🔪 Řezání skla
Podle šablon vystřižených z kartonu se řežou jednotlivé dílky z tabulí barevného skla. Sklo se řeže pomocí řezáku s diamantovým nebo ocelovým hrotem. Pro složitější tvary se používají speciální kleště. Barva skla je dána příměsí kovových oxidů přidaných při jeho výrobě (např. kobalt pro modrou, měď pro zelenou a červenou, zlato pro rubínovou).
🖌️ Malba na sklo
Pokud je potřeba na sklo dokreslit detaily (obličeje, draperie, nápisy), používá se speciální barva zvaná švarclot (grisaille). Jedná se o směs práškového skla, oxidu železa nebo mědi a pojiva (např. vinný ocet). Po nanesení barvy se sklo vypaluje v peci při teplotě kolem 600–700 °C, čímž se barva natrvalo zataví do povrchu skla. Pro dosažení žlutých a oranžových tónů se používalo tzv. žluté mořidlo (roztok stříbrných solí).
🔗 Skládání do olověných profilů
Jednotlivé dílky skla se skládají dohromady pomocí olověných profilů. Tyto profily mají v průřezu tvar písmene "H" a sklo se zasouvá do drážek po stranách. Olovo je měkké a ohebné, takže umožňuje přesné kopírování tvarů skleněných dílků.
🔥 Pájení a tmelení
V místech, kde se olověné profily kříží, se spoje pájí cínem. Tím vznikne pevná olověná síť, která drží celou kompozici pohromadě. Aby byla vitráž vodotěsná a pevná, spáry mezi sklem a olovem se z obou stran zatřou sklenářským tmelem. Hotový panel se nakonec může zpevnit ocelovými pruty, které se připevní k okennímu rámu.
🇨🇿 Vitráž v českých zemích
Také v Česku má vitráž dlouhou a bohatou tradici, která sahá až do středověku.
- Gotika: Nejstarší dochované fragmenty pocházejí ze 14. století. Významné dílny působily v okruhu dvora Karla IV. a Petra Parléře při stavbě katedrály sv. Víta v Praze.
- Secese: Skutečným vrcholem české vitráže je období secese. Nejznámějším dílem je bezpochyby okno vytvořené Alfonsem Muchou pro severní loď svatovítské katedrály, dokončené v roce 1931, které zobrazuje scény ze života sv. Cyrila a Metoděje. Dalšími významnými tvůrci byli František Kysela (autor rozetového okna v průčelí svatovítské katedrály), Max Švabinský nebo Karel Svolinský.
- Moderní umění: V poválečném období se vitráži věnovala řada umělců, často v kombinaci s jinými sklářskými technikami. Významnou stopu zanechali například Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, i když jejich hlavní doménou byla tavená skleněná plastika.
💡 Pro laiky
Vitráž si lze představit jako skleněnou skládačku nebo mozaiku, která je navržena tak, aby jí procházelo světlo. Na rozdíl od obrazu na plátně, který světlo odráží, vitráž světlo "barví".
- Co to je? Je to obraz sestavený z barevných kousků skla. Tyto kousky drží pohromadě olověné pásky, které tvoří tmavé kontury obrázku.
- Jak to funguje? Když slunce svítí skrz vitrážové okno, barevné sklo filtruje světlo a promítá barevný obraz do interiéru. Atmosféra v místnosti se tak neustále mění podle denní doby a počasí.
- Proč hlavně v kostelech? Ve středověku, kdy málokdo uměl číst, sloužily vitráže jako obrázková kniha biblických příběhů. Zároveň barevné světlo pronikající do temného prostoru katedrály vytvářelo mystickou a duchovní atmosféru a bylo chápáno jako symbol Boží přítomnosti.