Saša Rašilov starší

Saša Rašilov starší
Datum narození	6. září 1891
Místo narození	Praha, Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí	3. května 1955
Místo úmrtí	Praha, Československo
Státní příslušnost
Manželka	Anna Rašilová
Děti	Alexandr Rašilov (syn)
Povolání	divadelní a filmový herec, komik, kabaretiér
Aktivní od	1908
Aktivní do	1955
Ocenění	Zasloužilý umělec (1953)

Saša Rašilov starší, občanským jménem Václav Jan Rasch (často v matrikách uváděn německy jako Wenzel Rasch; 6. září 1891 Praha – 3. května 1955 Praha), byl jeden z nejvýznamnějších českých divadelních a filmových herců, komiků, kabaretiérů a dlouholetý stálý člen činohry Národního divadla v Praze. Společně s tvůrci jako byli Vlasta Burian, Hugo Haas či Jindřich Plachta představoval ústřední pilíř české komediální a tragikomické herecké školy v období první Československé republiky a v poválečných letech. V roce 1953 obdržel za svůj celoživotní přínos české kultuře státní titul Zasloužilý umělec.

Jeho herecký styl byl naprosto unikátní a vycházel z dlouholeté průpravy na tvrdých pražských kabaretních scénách. Na rozdíl od klasických akademických herců své doby se Rašilov vyznačoval schopností permanentní improvizace, záměrným prolamováním takzvané čtvrté stěny a přímou interakcí s divadelním publikem. Přestože byl pro svou robustní, kulatou fyziognomii primárně obsazován do rolí bodrých tatíků, maloměšťáků, kavárníků a úředníků, dokázal těmto postavám vtisknout hluboký psychologický rozměr, sarkasmus a často až mrazivou tragikomičnost. Do širokého povědomí českého národa se zapsal především svými ikonickými filmovými rolemi, mezi něž patří oficiál Tříska v komedii Rodinné trampoty oficiála Tříšky, vycpavač zvěře Václav Barvínek ve snímku Přijdu hned či hostinský Tatrmuž ve filmu Hostinec U kamenného stolu. Rašilov byl rovněž zakladatelem významné umělecké dynastie – je otcem kameramana Alexandra Rašilova a dědečkem současných populárních herců Saši Rašilova mladšího a Václava Rašilova.

👤 Původ, mládí a rodinné zázemí

Ačkoliv Saša Rašilov po celý svůj život ve společnosti s oblibou a vážnou tváří prohlašoval, že pochází ze zchudlého německého šlechtického rodu a jeho pravé jméno zní Wenzel Rasch rytíř von Hessen, jednalo se o jednu z jeho mnoha proslulých celoživotních mystifikací. Genealogické a matriční výzkumy prokázaly, že jeho rodokmen je čistě občanský a řemeslnický.

Jeho otcem byl Anton Rasch (narozen 1845 v Liberci, zemřel 1901), který pracoval jako správce šlechtického kasina v pražské Celetné ulici. Dědečkem budoucího herce byl Antonín Rasch (narozen 1819 na Vyšehradě), jenž se živil jako malíř hracích karet. Rodina žila v nuzných poměrech a byla postižena vysokou dětskou úmrtností, jež byla na přelomu 19. a 20. století běžná. Z dvanácti dětí, které rodiče přivedli na svět, se dospělosti dožili pouze tři sourozenci.

Když bylo Václavovi (Sašovi) pouhých deset let, jeho otec Anton v roce 1901 náhle zemřel. Ovdovělá matka Anna (rozená Hergerová) se se synem nakrátko přestěhovala do Brna, kde Václavův nejstarší bratr působil jako violoncellista v orchestru tamního německého divadla. Pobyt na Moravě však netrval dlouho, rodina se vrátila do Prahy a usadila se v proletářské čtvrti Žižkov. V roce 1909 zemřela i Václavova matka. V témže roce mladý Václav úspěšně dokončil učební obor a stal se vyučeným typografem. Následně v letech 1909 až 1914 pracoval jako sazeč a typograf v zavedených pražských grafických a tiskařských závodech Theodora Venta.

⚔️ První světová válka a vojenská superarbitrace

S vypuknutím první světové války v roce 1914 obdržel Rašilov, stejně jako statisíce dalších mužů, povolávací rozkaz do armády Rakouska-Uherska. Zde poprvé v praxi a s nasazením vlastního života uplatnil svůj mimořádný herecký talent.

Rašilov na frontě strávil přibližně dva roky, nicméně vojenskou službu hluboce nenáviděl. Rozhodl se proto simulovat těžkou nervovou poruchu a epileptické záchvaty. Jeho herecké ztvárnění záchvatů bylo natolik přesvědčivé, strhující a medicínsky věrohodné, že zmátlo i přísné vojenské lékařské komise. V roce 1916 byl na základě těchto simulovaných diagnóz oficiálně superarbitrován (trvale zproštěn vojenské služby ze zdravotních důvodů) a mohl se bezpečně vrátit do civilního života v Praze. Tuto "švejkovskou" epizodu z jeho života po válce veřejně potvrdil i jeho herecký kolega František Smolík, jenž s ním shodou okolností u stejného vojenského útvaru sloužil a byl očitým svědkem jeho výkonů.

🎭 První krůčky a hvězdná éra v pražských kabaretech

Rašilovův skutečný umělecký zrod se datuje do roku 1908, kdy se jako sedmnáctiletý učeň zúčastnil zábavného programu žižkovského fotbalového klubu FK Viktoria v hotelu Tichý. Právě na Žižkově začal pod pseudonymem Saša obcházet místní hostince, kde hrál na harmoniku a bavil dělnické publikum improvizovanými výstupy a historkami.

Po návratu z války v roce 1916 nastoupil dráhu profesionálního komika. Jeho prvním oficiálním působištěm se stalo prestižní Varieté v Karlíně (dnešní Hudební divadlo Karlín), kde působil do roku 1917. Následně prošel těmi nejvýznamnějšími pražskými kabaretními scénami, jež v tehdejší době představovaly centrum nezávislé kultury a politické satiry. Působil v kabaretu Rokoko (1917–1919), v legendárním podniku BUM, který založil divadelník a bohém Emil Artur Longen (1919–1920), na scéně Revoluční scény (1920–1921) a rovněž v proslulém literárním kabaretu Červená sedma. V tomto drsném a náročném prostředí, kde si herec musel okamžitě získat pozornost často opilého nebo hlučícího publika, se Rašilov naučil pointovat vtipy, pracovat s mimikou a dokonale ovládl umění okamžité improvizace.

🏛️ Celoživotní angažmá v Národním divadle (1921–1955)

Zásadní zlom v jeho kariéře přišel v roce 1921. Tehdejší vizionářský a nekonvenční režisér Karel Hugo Hilar si povšiml Rašilovova živelného talentu během jeho vystupování v Rokoku a nabídl mu angažmá přímo v činoherním souboru Národního divadla.

Tento přechod z lidového kabaretu na takzvanou první scénu národa nebyl jednoduchý. Ortodoxní a akademičtí herci Národního divadla vnímali příchod komika z hospod a varieté jako znesvěcení "Zlaté kapličky" a dávali mu své opovržení nepokrytě najevo. Dobové prameny uvádějí historku, kdy jeden ze zasloužilých bardů při setkání v zákulisí Rašilova posměšně oslovil: „Tak jak se cítíte, vážený začátečníku?“ Na to mu Rašilov s ledovým klidem a bez zaváhání odvětil: „A víte, že dobře, vážený konečníku?“ Tímto břitkým humorem a především svým nezpochybnitelným talentem si brzy zjednal respekt celého souboru.

Na jevišti Národního divadla setrval Rašilov neuvěřitelných 34 let, až do své smrti. Jeho herecký styl byl na hony vzdálen patetické deklamaci. Rašilov přinesl na jeviště civilnost. I ty nejtragičtější postavy dokázal obohatit o směšné a lidské rysy. Často hrál příživníky, úzkoprsé maloměšťáky, byrokraty a sluhy. Jeho specifikem bylo vědomé oscilování mezi postavou a hercem – nezřídka přímo uprostřed klasické hry vystoupil ze své role, přistoupil k okraji jeviště, pronesl vlastní satirickou poznámku směrem do hlediště (čímž vyvolal salvy smíchu) a následně se plynule vrátil zpět do textu. Tento přístup přiváděl puristické divadelní režiséry k zoufalství, ale publikum jej za to bezmezně milovalo.

Exceloval především v českém a ruském klasickém repertoáru. K jeho mistrovským kouskům patřila role Hejtmana v Gogolově Revizorovi, role ve hrách Ženitba, Višňový sad, Naši furianti, Strakonický dudák či Molièrův Zdravý nemocný. Temný a hrozivý stín dokázal svému herectví vtisknout například v roli správce v Jiráskově Lucerně.

🎬 Kariéra na stříbrném plátně

Ačkoliv Saša Rašilov podle dobových svědectví práci u filmu v podstatě neměl rád a před kameru se uchyloval primárně ze zjevných finančních důvodů k dotování svých sběratelských koníčků, jeho filmografie obsahuje klenoty české kinematografie.

Jeho filmový debut se odehrál ještě v éře němého filmu, konkrétně v roce 1913 v nedochovaném snímku Život šel kolem. Výraznější stopu v němé éře zanechal v grotesce Únos bankéře Fuxe (1923), kde ztvárnil náčelníka policie, a v komedii Mořská panna (1926).

Skutečný rozmach mu přinesl až zvukový film, jenž mu umožnil naplno uplatnit jeho hlasový projev plný pomlk, zámlk a specifického intonování. Hned v roce 1931 si zahrál ve vůbec první zvukové adaptaci Haškova románu Dobrý voják Švejk v režii Martina Friče. V témže roce famózně ztvárnil samotného spisovatele Jaroslava Haška ve snímku Poslední bohém režiséra Svatopluka Innemanna. Během 30. a 40. let vytvořil galerii figurek – hrál například ve filmech Mravnost nade vše (1937) či Andula vyhrála (1938). Během druhé světové války exceloval jako dobrosrdečný, leč zmatený vycpavač zvěře Václav Barvínek v komedii Otakara Vávry Přijdu hned (1942).

Po druhé světové válce dospěl k životním rolím stárnoucích mužů, které ztvárňoval s dokonalou nuancí komiky a melancholie. Patří sem bezpochyby role ustaraného hostinského Tatrmuže ve filmu Hostinec U kamenného stolu (1948) a především jeho absolutní filmový triumf v podobě pedantského, avšak dobrosrdečného úředníka ve filmu Rodinné trampoty oficiála Tříšky (1949). V 50. letech se objevil jako kupec Koliáš v pohádkově laděném snímku Divotvorný klobouk (1952) a svou filmovou dráhu uzavřel rolí bezohledného majitele podniku Stýbla v temném kriminálním dramatu Kavárna na hlavní třídě (1953).

⚓ Soukromý život, zbraslavská vila a sběratelská vášeň

Osobní život Saši Rašilova byl stejně excentrický a pestrý jako jeho jevištní postavy. Z manželství s Annou Rašilovou vzešel syn Alexandr Rašilov (1936–2000), který se na rozdíl od otce postavil za kameru a stal se úspěšným filmovým kameramanem.

Rašilov byl znám svým nekonvenčním přístupem k bydlení. Ve 20. letech se dostal do ostrého soudního sporu se svým domácím, neboť na vlastní náklady zrekonstruoval byt pod příslibem nezvyšování nájmu, což majitel následně porušil. Uražený Rašilov odmítl platit, z bytu se s manželkou vystěhoval a dlouhé tři roky žil na zakotveném obytném hausbótu na řece Vltavě nedaleko ostrova Žofín, tedy v docházkové vzdálenosti od Národního divadla. Teprve v roce 1931 se rodina natrvalo usadila ve čtvrti Zbraslav na jižním okraji Prahy. Zde Rašilov zakoupil a zvelebil rodinnou vilu, jež se nachází v ulici, která dnes nese hercovo jméno (Rašilovova ulice).

Ve zbraslavské vile naplno propukla jeho sběratelská vášeň. Od mládí, kdy zadarmo vypomáhal v pražském starožitnictví u Emila Bernera, miloval historii. Stal se fanatickým sběratelem historických sloupkových hodin – v jeho vile jich tikalo a odbíjelo současně přes sto kusů. Sám se naučil složitým restaurátorským technikám a ve volném čase opravoval starý a poškozený starožitný nábytek. K hercově excentricitě patřila i jeho láska ke zvířatům. Po Zbraslavi se běžně procházel s vycvičeným houserem (samcem husy), který jej věrně následoval jako pes, případně byl sousedy vídán, jak po ulici v dětském hlubokém kočárku vozí své oblíbené kočky.

🕊️ Předčasná smrt a odkaz

Záliba Saši Rašilova v černém humoru a morbidních mystifikacích se mu v závěru života stala osudnou. Po celou svou kariéru měl ve zvyku před vedením divadla a režiséry simulovat náhlá a těžká onemocnění, pouze aby se vyhnul rolím, které se mu nelíbily nebo se mu je nechtělo učit. Tento postup aplikoval tak často, že když na jaře roku 1955 skutečně smrtelně onemocněl, nikdo z jeho hereckých kolegů ani z vedení divadla mu jeho stesky nevěřil a všichni se domnívali, že jde o další z jeho precizně zinscenovaných anekdot.

Saša Rašilov starší zemřel zcela nečekaně ráno dne 3. května 1955 v Praze, ve věku 63 let. Pohřben byl do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech, přičemž na náhrobní kámen si ještě za svého života nechal vytesat své jméno a datum narození.

Jeho herecký odkaz zkoumala a oslavovala řada kritiků i kolegů. Bývalý ředitel Národního divadla Ladislav Boháč o něm prohlásil, že to byl herec "z boží milosti", jenž byl svou tvůrčí intuicí podoben legendární Marii Hübnerové a dokázal bezpečně vyhmátnout podstatu lidského charakteru bez zdlouhavého akademického analyzování textu. Rašilovovu osobnost detailně zmapoval v roce 1958 krátkometrážní dokumentární film s prostým názvem Saša Rašilov. Odkaz rodiny žije dodnes skrze jeho vnuky, Sašu a Václava, kteří patří k oporám současné české divadelní, televizní a dabingové scény.

📈 Statistiky a datové přehledy

Níže uvedené tabulky poskytují detailní a strukturovaný vhled do profesní i rodinné linie Saši Rašilova staršího.

Tabulka 1: Rodokmen a umělecká dynastie Rašilovů

Chronologický přehled dokumentující proměnu občanského rodu Raschů v jednu z nejdůležitějších českých uměleckých dynastií.

Člen rodiny	Životní data	Příbuzenský vztah	Původ, profese a historický význam pro rodinu
Antonín Rasch	* 7. srpna 1819	Děd	Občanský řemeslník narozený na Vyšehradě, živící se jako malíř hracích karet v Praze.
Anton Rasch	1845 – 1901	Otec	Pracoval jako správce šlechtického kasina v Celetné ulici. Pravděpodobný strůjce mystifikace o šlechtickém původu z Hessenu.
Saša Rašilov st.	1891 – 1955	Osoba článku	Vyučený typograf, divadelní a filmový herec, držitel titulu Zasloužilý umělec.
Anna Rašilová	nezjištěno	Manželka	Celoživotní partnerka, jež s hercem absolvovala život na hausbótu i budování sídla na Zbraslavi.
Alexandr Rašilov	1936 – 2000	Syn	Významný český filmový a televizní kameraman, podílel se např. na seriálu Doktor z vejminku (1982).
Saša Rašilov mladší	* 26. července 1972	Vnuk	Přední český divadelní a filmový herec, dlouholetý člen ND, držitel Ceny Thálie a dabér (mj. Johnny Depp).
Václav Rašilov	* 14. února 1976	Vnuk	Český divadelní a televizní herec a hudebník.

Tabulka 2: Výběrová a doložená filmografie (1913–1953)

Chronologický soupis klíčových snímků, jež formovaly Rašilovovu kariéru před kamerou. Včetně nedochovaných děl a významných zvukových titulů, u kterých je doložena postava.

Rok uvedení	Název filmového díla	Typ filmu a režie	Role Saši Rašilova st.
1913	Život šel kolem	Němý (nedochovaný)	Epizodní (přesná role neznámá)
1923	Únos bankéře Fuxe	Němý (Karel Anton)	Náčelník policie
1926	Mořská panna	Němý (Karel Anton)	Statkář Hrdý
1931	Dobrý voják Švejk	Zvukový (Martin Frič)	Josef Švejk
1931	Poslední bohém	Zvukový (Svatopluk Innemann)	Spisovatel Jaroslav Hašek
1935	Milan Rastislav Štefánik	Zvukový (Jan Sviták)	Pobočník
1937	Mravnost nade vše	Zvukový (Martin Frič)	Doktor Mach, přítel profesora Karase
1937	Otec Kondelík a ženich Vejvara	Zvukový (Miroslav Josef Krňanský)	Zubař / Rodinný přítel
1938	Andula vyhrála	Zvukový (Miroslav Cikán)	Průmyslník
1942	Přijdu hned	Zvukový (Otakar Vávra)	Václav Barvínek, vycpavač zvěře
1946	Nezbedný bakalář	Zvukový (Otakar Vávra)	Starosta Rakovníka
1948	Hostinec U kamenného stolu	Zvukový (Josef Gruss)	Hostinský Šimon Tatrmuž
1949	Rodinné trampoty oficiála Tříšky	Zvukový (Josef Mach)	Oficiál Tříska, pedantský úředník
1949	Revoluční rok 1848	Zvukový (Václav Krška)	Purkmistr
1950	Posel úsvitu	Zvukový (Václav Krška)	Starý hodinář
1951	Mikoláš Aleš	Zvukový (Václav Krška)	Pan Rýzner
1952	Divotvorný klobouk	Zvukový (Alfréd Radok)	Kupec Koliáš
1952	Mladá léta	Zvukový (Václav Krška)	Starý profesor
1953	Kavárna na hlavní třídě	Zvukový (Miroslav Hubáček)	Kavárník Stýblo (poslední filmová role)

Tabulka 3: Klíčové role na scéně Národního divadla (1921–1955)

Průřez stěžejními divadelními realizacemi dokládající Rašilovův široký herecký záběr od světové klasiky (Gogol, Molière) po české národní bádání (Jirásek, Stroupežnický).

Název divadelní hry	Autor divadelní hry	Typologie postavy ztvárněné Sašou Rašilovem st.
Revizor	Nikolaj Vasiljevič Gogol	Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovskij (Hejtman)
Ženitba	Nikolaj Vasiljevič Gogol	Podkolesin / Kočkarev
Višňový sad	Anton Pavlovič Čechov	Statkář Boris Borisovič Simeonov-Piščik
Zdravý nemocný	Molière	Argan (Hypochondr)
Lakomec	Molière	Harpagon
Král Lear	William Shakespeare	Šašek (Zrcadlo králova svědomí)
Sen noci svatojánské	William Shakespeare	Klubko (Tkňa)
Lucerna	Alois Jirásek	Vrchní správce panství (Komická i hrozivá autorita)
Naši furianti	Ladislav Stroupežnický	Filip Dubský / Starosta
Strakonický dudák	Josef Kajetán Tyl	Vocilka

Zdroje