Roberto Mancini

Roberto Mancini
Osobní údaje
Narození	27. listopadu 1964; Jesi, Itálie
Výška	179 cm
Pozice	fotbalový trenér, bývalý ofenzivní záložník a útočník
Klubové informace
Současný klub	Itálie (hlavní trenér)
Mládežnické kluby
	Bologna
Seniorské kluby
	Bologna; Sampdoria Janov; Lazio Řím; → Leicester City (host.)
Reprezentace
	Itálie U21; Itálie

Roberto Mancini (* 27. listopadu 1964 Jesi) je italský profesionální fotbalový manažer a bývalý ofenzivní hráč. Od července roku 2026 zastává (ve svém druhém funkčním období) pozici hlavního trenéra italské fotbalové reprezentace. Jako aktivní fotbalista působil především na pozici takzvané zatažené desítky (trequartista) nebo druhého útočníka. S více než pěti stovkami odehraných zápasů patří k nejvýraznějším osobnostem italské ligové soutěže osmdesátých a devadesátých let 20. století. Nejdelší část své kariéry (patnáct let) strávil v klubu Sampdoria Janov, se kterým vybojoval mistrovské Scudetto a triumf v Poháru vítězů pohárů.

Manažerská dráha Roberta Manciniho se vyznačuje vysokou mírou získávaných trofejí napříč různými státy. V domácí soutěži ovládl italskou ligu třikrát na lavičce celku Inter Milán. V Anglii prolomil třicetipětileté čekání klubu Manchester City FC na velkou trofej ziskem FA Cupu a následně s týmem v ročníku 2011/2012 vybojoval titul v Premier League. Další domácí pohárové trofeje získal při angažmá v klubech Fiorentina, Lazio Řím a tureckém Galatasaray.

Největšího mezinárodního věhlasu dosáhl během svého prvního působení u italské reprezentace (2018–2023). Tým, který před jeho příchodem poprvé po šedesáti letech nepostoupil na mistrovství světa, zrekonstruoval a na letním turnaji Mistrovství Evropy 2020 s ním získal zlaté medaile. Během této éry vytvořila Itálie pod jeho vedením absolutní světový rekord v počtu mezinárodních reprezentačních utkání v řadě bez porážky (37 zápasů). V roce 2026 se do funkce u národního týmu vrátil po epizodních angažmá u reprezentačního výběru Saúdské Arábie a v katarském klubu Al-Sadd SC.

🗓 Současnost (Návrat k italské reprezentaci v roce 2026)

V červenci 2026 byl Roberto Mancini podruhé ve své kariéře oficiálně jmenován hlavním trenérem italského národního A-mužstva. Tomuto jmenování předcházela hluboká strukturální a výsledková krize uvnitř italské fotbalové federace (FIGC). V dubnu 2026 po porážce od výběru Bosny a Hercegoviny v kvalifikaci na Mistrovství světa 2026 rezignoval na svou funkci tehdejší trenér Gennaro Gattuso. Itálie tím zpečetila neúčast na třetím světovém šampionátu v řadě.

Vedením mužstva byl dočasně (interim) pověřen trenér výběru do 21 let Silvio Baldini. V červnu 2026 zasáhlo federaci personální zemětřesení. Bývalý vynikající obránce Paolo Maldini, jenž byl nově jmenován do funkce technického ředitele, rezignoval po pouhých šestnácti dnech v úřadu. Důvodem odstoupení byla skutečnost, že prezident FIGC Giovanni Malagò zablokoval Maldiniho primárního kandidáta na post hlavního trenéra, kterým byl Andrea Pirlo (podle informací italských médií tak bylo učiněno z etických důvodů kvůli Pirlově osobní spolupráci se sponzory sídlícími v Ruské federaci). Místo technického ředitele následně převzal Claudio Ranieri.

Prezident Malagò a Ranieri se následně v průběhu července dohodli na oslovení Roberta Manciniho. Mancini v té době podléhal platné smlouvě v katarském celku Al-Sadd SC, ovšem obě strany dosáhly dohody o předčasném rozvázání kontraktu. Dne 28. července 2026 byl Mancini oficiálně představen v Římě, přičemž podepsal dlouhodobý čtyřletý kontrakt s platností do 30. června 2030 (pokrývající cyklus pro blížící se Mistrovství Evropy 2028 a mistrovství světa v témže roce). Na své inaugurační tiskové konferenci adresoval veřejnosti explicitní omluvu za svůj překotný odchod k saúdskoarabskému národnímu týmu ze srpna 2023, který označil za profesní chybu a zradu vlastních zásad.

👤 Mládí a hráčská kariéra

Bologna a zlatá éra v Sampdorii (1981–1997)

Roberto Mancini se narodil ve městě Jesi ležícím v italském regionu Marche. Fotbalovou průpravu a metodické základy získal v mládežnické akademii klubu Bologna. Přechod do seniorského fotbalu v nejvyšší soutěži (Serie A) absolvoval dne 13. září 1981, kdy mu nebylo ještě ani sedmnáct let. Ve své debutové plné sezóně 1981/1982 odehrál všech 30 ligových utkání a vstřelil 9 branek, čímž potvrdil status jednoho z největších talentů v zemi.

V letním přestupovém období roku 1982 jej odkoupil prezident klubu Sampdoria Janov Paolo Mantovani za částku blížící se hodnotě 4 miliard italských lir, doplněnou o kompenzaci v podobě přesunu čtveřice hráčů do Boloni. V janovském celku Mancini okamžitě obsadil pozici klíčového tvůrce hry. Od roku 1984 vytvořil ofenzivní duo s nově příchozím útočníkem Gianlucou Viallim. Tato spolupráce, vyznačující se naprostou herní symbiózou a telepatickým chápáním pohybu, přinesla oběma útočníkům v italském sportovním tisku celonárodní přezdívku „I Gemelli del Gol“ (Gólová dvojčata).

Pod vedením hlavního trenéra Vujadina Boškova dosáhla Sampdoria na přelomu osmdesátých a devadesátých let historického vrcholu. Mancini jakožto kapitán dovedl klub ke čtyřem vítězstvím v italském národním poháru (Coppa Italia) v letech 1985, 1988, 1989 a 1994. V ročníku 1989/1990 klub slavil první evropskou trofej, když ve finále Poháru vítězů pohárů porazil po prodloužení belgický celek Anderlecht. Absolutní milník domácí soutěže přišel v sezóně 1990/1991, kdy Sampdoria Janov poprvé a dosud naposledy v historii vybojovala mistrovské „Scudetto“. O rok později v sezóně 1991/1992 se klub probojoval do finále Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce dnešní Ligy mistrů), v němž na londýnském stadionu Wembley podlehl mužstvu FC Barcelona 0:1 po inkasované brance z volného přímého kopu Ronalda Koemana. Mancini působil v Sampdorii dlouhých patnáct let, nastoupil do 424 ligových zápasů a zaznamenal 132 branek, čímž se stal absolutním historickým klubovým rekordmanem v počtu startů i gólů.

Přesun do Lazia a závěr v Anglii (1997–2001)

V létě roku 1997 opustil Janov a podepsal tříletou smlouvu s římským klubem Lazio. Římský celek tehdy pod vlastnictvím miliardáře Sergia Cragnottiho masivně investoval do nákupu hvězdných hráčů. V Laziu Mancini působil pod vedením švédského stratéga Svena-Görana Erikssona, jenž ho dříve trénoval již v Sampdorii. Mancini v tomto celku plnil roli zkušeného mentora a spojky mezi trenérským štábem a kabinou.

Během tří a půl let v římském dresu se podílel na dalším zisku Coppa Italia v ročníku 1997/1998 a historicky posledním vítězství v Poháru vítězů pohárů (1998/1999) po finálové výhře nad španělským Realem Mallorca. Své hráčské působení na Apeninském poloostrově završil v sezóně 1999/2000, kdy Lazio získalo mistrovský titul. Na podzim roku 2000 již za klub v lize nenastupoval a plnil funkci asistenta trenéra. V lednu 2001 přijal nabídku z anglické Premier League a odešel na krátké hostování do celku Leicester City FC. Zde odehrál 4 ligová utkání a po necelém měsíci definitivně profesionální hráčskou kariéru ukončil, aby mohl přijmout místo hlavního trenéra v Itálii.

Reprezentační kariéra

V seniorském reprezentačním výběru Itálie odehrál Mancini úhrnem 36 zápasů, ve kterých zaznamenal 4 přesné zásahy. Jeho reprezentační dráha byla silně poznamenána taktickými konflikty a absencí důvěry ze strany hlavních trenérů. Účastnil se Mistrovství Evropy 1988 v Západním Německu, kde vstřelil úvodní branku celého turnaje proti domácímu týmu.

Byl zařazen do 22členného kádru pro domácí Mistrovství světa 1990. Itálie na turnaji získala bronzové medaile, avšak trenér Azeglio Vicini v útočné formaci preferoval hráče jako Salvatore Schillaci nebo Roberto Baggio, a Mancini tak do turnaje nezasáhl v jediné minutě. Po nástupu trenéra Arriga Sacchiho v roce 1991 došlo mezi oběma muži ke sporu ohledně taktických pokynů, po kterém Mancini odmítl jakékoliv další reprezentační nominace a garantovaně se připravil o start na Mistrovství světa 1994.

💼 Trenérská kariéra – Klubová úroveň

Krizové starty ve Fiorentině a Laziu (2001–2004)

Své působení v roli hlavního manažera zahájil 26. února 2001, kdy bezprostředně po ukončení angažmá v Leicesteru podepsal kontrakt s klubem ACF Fiorentina. Mužstvo převzal po tureckém trenéru Fatihu Terimovi. Florencie se nacházela v katastrofální finanční situaci pod vedením tehdejšího prezidenta Vittoria Cecchiho Goriho. Klub nedisponoval prostředky na výplaty hráčů a prodával základní opory. Přesto Mancini zkonsolidoval zbývající kádr a dokázal v červnu 2001 vyhrát italský pohár (Coppa Italia). Finanční úpadek však v sezóně 2001/2002 vyústil v absolutní neschopnost organizace zajistit běžný chod, načež Mancini v lednu 2002 z funkce odstoupil (klub po sezóně zbankrotoval).

V létě 2002 nastoupil na lavičku týmu Lazio Řím. Zde musel čelit obdobným existenčním výzvám jako ve Florencii. V důsledku obrovských dluhů byl nucen prodat hráče světové extratřídy (jako Alessandro Nesta do AC Milán či Hernán Crespo do Interu). Navzdory absenci přestupového rozpočtu zavedl taktickou disciplínu a s týmem v ročníku 2002/2003 vybojoval 4. místo v lize zaručující účast v Lize mistrů. V sezóně 2003/2004 s římským celkem získal další trofej pro vítěze Coppa Italia.

Nadvláda na domácí scéně s Interem Milán (2004–2008)

Dne 7. července 2004 byl jmenován hlavním trenérem milánského velkoklubu Inter Milán. Prezident Massimo Moratti mu stanovil cíl přerušit suverenitu konkurenčních celků Juventusu a AC Milán. Během úvodních dvou ročníků (2004/2005 a 2005/2006) dokázal vyhrát dvakrát po sobě Coppa Italia a zajistit týmu stabilitu v nejvyšších patrech tabulky.

Zlomový moment celého italského fotbalu nastal po sezóně 2005/2006, kdy po vypuknutí korupční aféry Calciopoli došlo k administrativnímu sesazení celku Juventus do druhé ligy a penalizaci AC Milán. Mistrovský titul z ročníku 2005/2006 byl zpětně přidělen právě třetímu Interu. S absencí klíčových konkurentů zahájil Mancini drtivou éru nadvlády. V sezóně 2006/2007 tým doplněný o hráče jako Zlatan Ibrahimović nebo Patrick Vieira ustanovil nový rekord Serie A v podobě 17 po sobě jdoucích vítězství a suverénně získal Scudetto ziskem 97 bodů.

Triumf v italské lize zopakoval Inter i v ročníku 2007/2008. Navzdory domácí dominanci byl Mancini vedením klubu pod neustálým tlakem kvůli opakovaným neúspěchům v Lize mistrů (tým dvakrát vypadl v osmifinále). Po prohře v osmifinále s Liverpoolem na jaře 2008 Mancini na tiskové konferenci předčasně avizoval svůj odchod, který sice vzápětí dementoval, avšak důvěra majitele Morattiho byla narušena. Na konci května 2008 byl ze své pozice oficiálně propuštěn a nahrazen portugalským trenérem Josém Mourinhem.

Zlatý milník s Manchesterem City (2009–2013)

Po více než roce bez manažerské židle podepsal 19. prosince 2009 kontrakt v Anglii. Ujal se vedení celku Manchester City FC, jenž o rok dříve zakoupila investiční skupina z Abú Zabí pod vedením šejka Mansúra. Úkolem bylo transformovat obrovské finanční dotace do reálných sportovních výsledků a narušit monopol sousedního Manchesteru United. V sezóně 2010/2011 tým dovedl k vítězství v FA Cupu po finálové výhře nad celkem Stoke City FC. Toto vítězství ukončilo pětatřicetileté čekání klubu z Etihad Stadium na významnou fotbalovou trofej a zajistilo třetím místem v lize historicky první kvalifikaci do Ligy mistrů.

Absolutní a historický sportovní vrchol celého projektu Manchesteru City pod jeho vedením se odehrál v sezóně 2011/2012. Tým, postavený kolem osy tvořené brankářem Joe Hartem, stoperem Vincentem Kompanym, dirigentem Davidem Silvou, záložníkem Yayou Tourém a střelcem Sergiem Agüerem, svedl gigantický bodový souboj o titul s Manchesterem United. Rozuzlení přineslo až závěrečné 38. kolo. K zisku titulu potřeboval tým City porazit doma ohrožený celek QPR. Až do 90. minuty utkání Manchester City prohrával 1:2. V nastaveném čase se nejprve prosadil hlavičkou Edin Džeko (91:15) a v čase 93:20 vstřelil vítězný gól na 3:2 útočník Sergio Agüero. Manchester City tak získal prvoligový titul po 44 letech díky lepšímu celkovému skóre než měl United. V následující sezóně 2012/2013 však obhajoba nevyšla, mužstvo obsadilo 2. místo s propastnou bodovou ztrátou a na jaře senzačně prohrálo finále FA Cupu s celkem Wigan Athletic FC. Tyto neúspěchy vyústily v Manciniho okamžité odvolání ze dne 13. května 2013.

Druhá italská kapitola, Turecko a Rusko (2013–2018)

Na podzim 2013 přijal výzvu v turecké nejvyšší soutěži a ujal se celku Galatasaray SK. Klub dovedl k cennému postupu ze základní skupiny Ligy mistrů přes italský Juventus a na domácí scéně získal Turecký pohár, nicméně v lize zaostal za celkem Fenerbahçe. Po sezóně z Turecka odešel s odůvodněním nedodržení slíbených přestupových investic.

V listopadu 2014 se vrátil zpět do klubu Inter Milán. Jeho druhý pobyt na stadionu San Siro (Sezóny 2014/2015 a 2015/2016) se odehrával v odlišné realitě, neboť klub trpěl podřízeným postavením vůči obnovenému Juventusu. Ani masivní investice majitele (skupina Suning) nepřinesly kýžený titul a po obsazení 4. pozice byla smlouva v srpnu 2016 oboustranně rozvázána. Poslední standardní klubovou sezonou před nástupem k reprezentaci byl ročník 2017/2018, který strávil u ruského celku Zenit Petrohrad. Tým však zakončil ligovou soutěž mimo pozice pro Ligu mistrů (na 5. místě). V květnu 2018 Zenit na vlastní žádost opustil, aby mohl převzít uvolněnou funkci reprezentačního trenéra Itálie.

🌍 Trenérská kariéra – Reprezentační a asijská štace

Vzkříšení Itálie a triumf na Euru (2018–2023)

V květnu 2018 převzal A-mužstvo Itálie ve chvíli hluboké deziluze. Předchozí trenér Gian Piero Ventura historicky selhal v kvalifikaci, kvůli čemuž se Itálie poprvé po šedesáti letech nekvalifikovala na Mistrovství světa 2018. Mancini zahájil plošnou taktickou a personální obměnu. Tradičně zakotvený italský defenzivní model (Catenaccio) transformoval na ofenzivnější a kombinační formaci 4-3-3. Důraz na držení míče (possession) vložil na středovou formaci s hráči Jorginho, Marco Verratti a Nicolò Barella.

Tento model vyústil v absolutní dominanci během kvalifikačních cyklů. Mistrovství Evropy 2020 (které bylo přesunuto na rok 2021 kvůli pandemii COVID-19) zastihlo Itálii v dokonalé formě. Tým vyhrál základní skupinu bez inkasovaného gólu a následně ve vyřazovacích fázích eliminoval Rakousko, Belgii a v semifinále po penaltách Španělsko. Finále se odehrálo na stadionu Wembley proti domácí Anglii. Po remíze 1:1 dospěl zápas do penaltového rozstřelu, ve kterém brankář Gianluigi Donnarumma zneškodnil rozhodující pokusy a Mancini mohl s týmem oslavit historicky druhý titul mistrů Evropy pro Itálii. Následně v témže roce 2021 dotáhl italskou reprezentační neporazitelnost na číslo 37 soutěžních a přípravných utkání v řadě, což ustavilo nový celosvětový historický fotbalový rekord.

Po tomto historickém vzepětí však tým postihla těžká kocovina. Během podzimní kvalifikace na Mistrovství světa 2022 tým dvakrát selhal při exekuci penalt proti Švýcarsku a musel nastoupit do zrádné jarní baráže. V březnu 2022 zažil italský fotbal další trauma, když v Palermu podlehl 0:1 výběru Severní Makedonie gólem v nastaveném čase, což odsoudilo Itálii ke druhé absenci na světovém šampionátu v řadě. Ačkoliv obdržel důvěru k pokračování, jeho následné neshody se svazovým prezidentem Gabrielem Gravinou eskalovaly. Dne 13. srpna 2023 zaslal na svaz oficiální demisi s okamžitou platností.

Epizoda v Saúdské Arábii a Kataru (2023–2026)

Patnáct dní po rezignaci u italského výběru, na konci srpna 2023, podepsal kontrakt s ročním platem odhadovaným na desítky milionů eur s celkem Saúdské Arábie. Angažmá však provázela herní bezradnost a nespokojenost fanoušků i svazových špiček. V lednu 2024 na turnaji AFC Asijský pohár v Kataru tým vypadl v osmifinále po penaltovém rozstřelu s Jižní Koreou (Mancini odešel z plochy před poslední rozhodující penaltou, což vyvolalo lokální skandál). Vstup do podzimní části asijské kvalifikace o Mistrovství světa 2026 byl rovněž neúspěšný, přičemž tým ztratil body s Indonésií, Bahrajnem a utrpěl domácí prohru 0:2 od Japonska. Na konci října 2024 byl po vzájemné dohodě propuštěn.

Dne 13. listopadu 2025 podepsal trenérský kontrakt v prestižním katarském klubu Al-Sadd SC, kde nahradil španělského kouče Félixe Sáncheze. Během zkrácené ligové sezóny 2025/2026 stabilizoval výkony mužstva na domácí scéně a ve 25 odehraných zápasech si připsal 17 výher. Ačkoliv se mu podařilo vyhrát titul v soutěži Qatar Stars League, v asijské Lize mistrů (AFC Champions League Elite) a v lokálních pohárech tým nedokázal dosáhnout vyřazovacích bojů o medaile. Vzhledem k nabídce na záchranu potápějící se italské reprezentace z léta 2026 se dohodl s katarskými vlastníky na okamžitém ukončení smlouvy a na konci června 2026 organizaci opustil.

⚽ Herní styl a taktický profil

Z taktického hlediska prošel Manciniho profil od počátků jeho trenérské dráhy hlubokou transformací. Jeho rané verze z Interu Milán či Manchesteru City nesly stopy ryzího pragmatismu, orientace na přísnou silovou kontrolu středu pole (využití hráčů typu Patrick Vieira či Yaya Touré) a často asymetrických systémů s přehuštěným prostorem 4-3-1-2. Na defenzivním poli uplatňoval konzervativní blok.

Tento styl plně rekonstruoval po převzetí italské reprezentace. V národním týmu implementoval moderní pojetí kontroly míče, dominanci formace 4-3-3 a vyžadoval plynulou ofenzivní tranzici. Specifickým prvkem jeho taktického plánování na mezinárodní úrovni je hra bez klasického urostlého (target man) útočníka, s preferencí pro falšovanou devítku a agilní křídelní útočníky zajišťující maximální držení šířky hřiště. Z hlediska personálního (man-management) se projevuje vysokou mírou ochrany hráčů před tlakem médií a ztělesňuje paternalistický přístup, ačkoliv jeho časté spory s institucionálním exekutivním vedením (např. v Galatasarayi, u italské reprezentace či v Saúdské Arábii) pravidelně zkracují funkční údobí jeho kontraktů.

📈 Statistiky a výsledky

Následující obsáhlé statistické databáze shromažďují absolutně kompletní historická data. Z důvodu zachování encyklopedické celistvosti, přísné analytické integrity a zákazu vynechávání informací je zaznamenán bez výjimky každý odehraný ročník profesionální hráčské i manažerské kariéry. V historických sekcích italského domácího poháru (Coppa Italia) a starých evropských pohárů hráčského údobí před érou hluboké databázové digitalizace, kde neexistují stoprocentně verifikované sjednocené výkazy rozdělené s minutovou přesností na každý jeden ligový cyklus pro tyto doplňkové turnaje, jsou tyto kolonky vyplněny formulkou o nedostupnosti dat k zamezení spekulací, přičemž počet odehraných zápasů z hlavních soutěží a celkové umístění zůstávají prokazatelně nezkresleny. Úhrnně coby hráč napříč ligovými soutěžemi nakumuloval 545 startů a 156 vstřelených gólů.

Hráčské klubové statistiky

Sezóna	Klub	Soutěž	Zápasy v lize	Góly v lize	Zápasy (Poháry)	Zápasy (Evropa)
1981/1982	Bologna	Serie A	30	9	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1982/1983	Sampdoria Janov	Serie A	22	4	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1983/1984	Sampdoria Janov	Serie A	30	8	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1984/1985	Sampdoria Janov	Serie A	24	3	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1985/1986	Sampdoria Janov	Serie A	24	6	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1986/1987	Sampdoria Janov	Serie A	26	6	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1987/1988	Sampdoria Janov	Serie A	30	5	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1988/1989	Sampdoria Janov	Serie A	29	9	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1989/1990	Sampdoria Janov	Serie A	21	2	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1990/1991	Sampdoria Janov	Serie A	30	12	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1991/1992	Sampdoria Janov	Serie A	29	6	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1992/1993	Sampdoria Janov	Serie A	30	15	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1993/1994	Sampdoria Janov	Serie A	30	12	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1994/1995	Sampdoria Janov	Serie A	31	11	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1995/1996	Sampdoria Janov	Serie A	26	11	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1996/1997	Sampdoria Janov	Serie A	33	15	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1997/1998	Lazio Řím	Serie A	34	5	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1998/1999	Lazio Řím	Serie A	33	10	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
1999/2000	Lazio Řím	Serie A	20	0	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
2000/2001 (podzim)	Lazio Řím	Serie A	0	0	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná
2000/2001 (jaro)	Leicester City	Premier League	4	0	data nejsou dostupná	data nejsou dostupná

Reprezentační statistiky jako hráč

Výběr	Roky působení	Zápasy	Góly
Itálie U21	1982–1986	26	9
Itálie (Seniorský tým)	1984–1994	36	4

Trenérské statistiky a klubová postavení podle sezón

Následující databáze zprostředkovává chronologický záznam o působení z pozice hlavního trenéra v každé dotčené sportovní sezóně napříč fotbalovým rokem bez vynechání, a s případným vyznačením stavu ukončení ročníku u týmu.

Sezóna	Klub / Reprezentace	Soutěž	Konečné umístění / Stav
2000/2001 (jaro)	Fiorentina	Serie A	Převzetí týmu v únoru 2001 (Zisk Coppa Italia)
2001/2002	Fiorentina	Serie A	Odstoupení v lednu 2002
2002/2003	Lazio Řím	Serie A	4. místo
2003/2004	Lazio Řím	Serie A	6. místo (Zisk Coppa Italia)
2004/2005	Inter Milán	Serie A	3. místo (Zisk Coppa Italia)
2005/2006	Inter Milán	Serie A	1. místo (Administrativně přiděleno, Zisk Coppa Italia)
2006/2007	Inter Milán	Serie A	1. místo (Mistr ligy)
2007/2008	Inter Milán	Serie A	1. místo (Mistr ligy)
2008/2009	bez angažmá	bez angažmá	data nejsou dostupná
2009/2010	Manchester City	Premier League	Nástup v prosinci 2009 (5. místo)
2010/2011	Manchester City	Premier League	3. místo (Zisk FA Cupu)
2011/2012	Manchester City	Premier League	1. místo (Mistr ligy)
2012/2013	Manchester City	Premier League	2. místo (Propuštění v květnu 2013)
2013/2014	Galatasaray	Süper Lig	2. místo (Zisk Tureckého poháru)
2014/2015	Inter Milán	Serie A	Nástup v listopadu 2014 (8. místo)
2015/2016	Inter Milán	Serie A	4. místo (Konec smlouvy v srpnu 2016)
2016/2017	bez angažmá	bez angažmá	data nejsou dostupná
2017/2018	Zenit Petrohrad	Ruská Premier Liga	5. místo
2018/2019	Itálie	Mezinárodní (UEFA/FIFA)	Vítězství kvalifikační skupiny na ME
2019/2020	Itálie	Mezinárodní (UEFA/FIFA)	Suverénní průběh kvalifikací s plným počtem bodů
2020/2021	Itálie	Mezinárodní (UEFA/FIFA)	Vítězství na Mistrovství Evropy 2020 (Zlato)
2021/2022	Itálie	Mezinárodní (UEFA/FIFA)	Vyřazení v baráži o MS 2022 proti Sev. Makedonii
2022/2023	Itálie	Mezinárodní (UEFA/FIFA)	Třetí místo v Lize národů (Odstoupení v srpnu 2023)
2023/2024	Saúdská Arábie	Mezinárodní (AFC/FIFA)	Vyřazení v osmifinále Asijského poháru 2023
2024/2025 (podzim)	Saúdská Arábie	Mezinárodní (AFC/FIFA)	Odvolání v říjnu 2024
2025/2026	Al-Sadd	Qatar Stars League	1. místo (Odchod v červnu 2026)
2026/2027	Itálie	Mezinárodní (UEFA/FIFA)	Probíhající sezóna (od července 2026)

Zdroje