Poměrný volební systém
Obsah boxu
| Poměrný volební systém | |
|---|---|
| Soubor:Proportional representation diagram.svg | |
| Schematické znázornění: procento hlasů pro stranu (vlevo) se přibližně rovná procentu získaných mandátů (vpravo). | |
| Typ | Volební systém |
Poměrný volební systém (též proporční systém nebo systém poměrného zastoupení) je jeden ze dvou hlavních typů volebních systémů, jehož základním principem je co nejpřesněji promítnout podíl získaných hlasů pro politické strany do rozdělení mandátů v zastupitelském sboru. Cílem je, aby strana, která získá například 30 % hlasů, obdržela také přibližně 30 % křesel. Tento systém je v kontrastu s většinovým systémem, kde vítěz bere vše a poražené strany často nezískají žádné zastoupení, i když získaly významný podíl hlasů.
Poměrné systémy jsou charakteristické pro volby ve vícemandátových volebních obvodech, kde se o několik mandátů uchází více kandidátů na kandidátních listinách politických stran. Tento systém je široce využíván ve většině evropských zemí pro volby do národních parlamentů, včetně České republiky.
📜 Princip a cíl
Základní myšlenkou poměrného zastoupení je spravedlnost a reprezentativnost. Snaží se zajistit, aby složení voleného orgánu (např. parlamentu) co nejvěrněji odráželo politické preference voličů. Tím se minimalizuje počet tzv. "propadlých hlasů", tedy hlasů odevzdaných stranám, které nakonec nezískají žádný mandát.
K dosažení tohoto cíle se využívají vícemandátové volební obvody. Velikost těchto obvodů (počet mandátů, které se v nich rozdělují) má zásadní vliv na míru proporcionality – čím více mandátů se v obvodu rozděluje, tím přesněji lze hlasy na mandáty přepočítat a tím spravedlivější je výsledek. Extrémním případem je stát s jediným celostátním volebním obvodem, jako je Izrael nebo Nizozemsko, což zajišťuje velmi vysokou míru proporcionality.
Dalším klíčovým prvkem je existence uzavírací klauzule (volebního prahu), což je minimální procento hlasů, které musí strana získat, aby se vůbec mohla podílet na rozdělování mandátů. Tento mechanismus má zabránit přílišné fragmentaci parlamentu a vstupu velmi malých či extremistických stran, což by mohlo vést k politické nestabilitě. V Česku je tato klauzule pro jednotlivé strany stanovena na 5 %.
⚙️ Typy poměrného volebního systému
Existuje několik variant poměrného systému, které se liší především způsobem, jakým voliči hlasují a jakou mají možnost ovlivnit výběr konkrétních kandidátů.
Kandidátní listiny (Party-list PR)
Toto je nejrozšířenější forma poměrného systému. Voliči hlasují pro kandidátní listinu sestavenou politickou stranou. Mandáty se pak přidělují stranám podle jejich celkového zisku hlasů a následně jsou obsazeny kandidáty z listiny.
Uzavřené kandidátní listiny
V tomto systému volič hlasuje pouze pro politickou stranu. Nemá žádnou možnost ovlivnit pořadí kandidátů na listině, které je pevně stanoveno stranou. Kandidáti získávají mandáty postupně od prvního místa dolů podle toho, kolik mandátů strana celkově získá. Tento systém posiluje vliv politických stran na výběr poslanců. Používá se například ve Španělsku, Portugalsku nebo Izraeli.
Otevřené kandidátní listiny
Tento systém dává voličům větší vliv. Volič si vybírá nejen politickou stranu, ale může také udělit jeden či více preferenčních hlasů (tzv. kroužkování) konkrétním kandidátům na její listině. Pokud kandidát získá dostatečný počet preferenčních hlasů, posouvá se na listině výše a může přeskočit i kandidáty, které strana původně umístila na volitelná místa. Tento systém se používá v Česku, Slovensku, Nizozemsku a ve skandinávských zemích.
Volné kandidátní listiny (Panachage)
Nejotevřenější varianta, která voličům umožňuje největší flexibilitu. Volič má k dispozici tolik hlasů, kolik se v obvodu rozděluje mandátů, a může je rozdělit mezi kandidáty z různých politických stran (tzv. panašování) nebo dát více hlasů jednomu kandidátovi (tzv. kumulace). Tento systém se používá například ve Švýcarsku a Lucembursku.
Systém jednoho přenosného hlasu (Single Transferable Vote - STV)
STV je kandidátsky orientovaný poměrný systém. Voliči nehlasují pro strany, ale seřazují jednotlivé kandidáty podle svých preferencí (1., 2., 3. atd.). Pro zvolení musí kandidát dosáhnout stanovené kvóty hlasů (nejčastěji Droopova kvóta). Hlasy, které kandidát získá nad rámec této kvóty (přebytečné hlasy), se poměrně přerozdělí dalším kandidátům podle preferencí uvedených na hlasovacích lístcích. Stejně tak se přerozdělují hlasy nejslabších, postupně vyřazovaných kandidátů. Tento proces pokračuje, dokud nejsou obsazeny všechny mandáty. STV se používá v Irsku, na Maltě a pro volby do australského Senátu.
Smíšené volební systémy
Tyto systémy kombinují prvky poměrného a většinového systému. Nejznámější je smíšený systém s poměrným vyrovnáním (MMP), používaný v Německu nebo na Novém Zélandu. Volič má dva hlasy: první dává konkrétnímu kandidátovi ve svém jednomandátovém obvodu (většinová složka) a druhý hlas dává celostátní kandidátní listině politické strany (poměrná složka). Celkové složení parlamentu je pak určeno druhými, poměrnými hlasy, přičemž mandáty získané v jednomandátových obvodech se od celkového nároku strany odečítají. Cílem je zachovat výhodu přímé vazby na poslance z většinového systému a zároveň zajistit celkovou proporcionalitu parlamentu.
🧮 Metody přepočtu hlasů na mandáty
Klíčovou součástí poměrných systémů jsou matematické formule, které se používají k přepočtu získaných hlasů na mandáty. Dělí se na dvě hlavní skupiny: metody volebního dělitele a metody volební kvóty.
Metody volebního dělitele
U těchto metod se počet hlasů každé strany postupně dělí řadou čísel (dělitelů). Mandáty se pak přidělují stranám, které vykáží nejvyšší podíly.
D'Hondtova metoda
Počet hlasů každé strany se dělí řadou čísel 1, 2, 3, 4, atd. Mandáty se přidělují postupně stranám s nejvyššími výslednými podíly, dokud nejsou rozděleny všechny mandáty. Tato metoda mírně zvýhodňuje větší politické strany. Používá se v mnoha zemích, včetně Česka pro volby do Poslanecké sněmovny.
Sainte-Laguëova metoda
Zde se používá řada lichých čísel: 1, 3, 5, 7, atd. Tato metoda je obecně považována za proporcionálnější a spravedlivější k menším stranám než D'Hondtova metoda. Její modifikovaná verze (první dělitel je 1,4, dále 3, 5, ...) se používá ve skandinávských zemích.
Metody volební kvóty
Tyto metody nejprve stanoví "cenu" jednoho mandátu – volební kvótu. Každá strana získá tolik mandátů, kolikrát se tato kvóta "vejde" do jejího celkového počtu hlasů. Zbylé mandáty se rozdělují na základě největších zbytků hlasů.
Hareova kvóta
Vypočítá se jako celkový počet platných hlasů dělený celkovým počtem mandátů. Je to nejjednodušší kvóta.
Droopova kvóta
Vzorec je: (celkový počet hlasů / (počet mandátů + 1)) + 1. Tato kvóta je o něco menší než Hareova a je navržena tak, aby bylo matematicky nemožné, aby více kandidátů dosáhlo kvóty, než je počet dostupných mandátů. Je standardem pro systém STV.
📊 Výhody a nevýhody
👍 Výhody
- Spravedlivé zastoupení: Nejpřesněji odráží vůli voličů a rozložení politických sil ve společnosti.
- Minimalizace propadlých hlasů: Většina hlasů přispěje k zisku mandátu, což zvyšuje pocit voličů, že jejich hlas má smysl.
- Zastoupení menšin: Umožňuje menším politickým stranám a zástupcům menšinových skupin získat zastoupení.
- Širší výběr: Voliči mají na výběr z více politických programů.
- Podpora konsensu: Nutnost tvořit koalice vede strany ke kompromisům a umírněnější politice.
👎 Nevýhody
- Fragmentace parlamentu: Může vést k velkému počtu stran v parlamentu, což komplikuje sestavování stabilní vlády.
- Koaliční vlády: Vlády jsou často tvořeny koalicemi několika stran, které mohou být nestabilní a náchylné k rozpadu. Malé strany mohou mít nepřiměřeně velkou moc (tzv. "jazýček na vahách").
- Slabší vazba na voliče: U systémů kandidátních listin je oslabena přímá odpovědnost poslance vůči konkrétnímu regionu a jeho voličům.
- Vliv extremistů: Nízká nebo žádná uzavírací klauzule může umožnit vstup extremistických a antisystémových stran do parlamentu.
- Složitost: Některé metody přepočtu a systémy (jako STV) mohou být pro běžného voliče obtížně srozumitelné.
🌍 Využití ve světě
Poměrný volební systém je dominantní v kontinentální Evropě. Používá ho naprostá většina členských států Evropské unie pro volby do národních parlamentů i do Evropského parlamentu. Dále je rozšířen v Latinské Americe a v mnoha dalších zemích světa.
Česko: Volby do Poslanecké sněmovny, krajských a obecních zastupitelstev (s výjimkou malých obcí).
Německo: Smíšený systém (MMP) pro volby do Spolkového sněmu.
Nizozemsko: Systém s otevřenými listinami v jediném celostátním obvodu.
Izrael: Systém s uzavřenými listinami v jediném celostátním obvodu.
Irsko: Systém jednoho přenosného hlasu (STV).
Jihoafrická republika: Systém s uzavřenými listinami.
Naopak země s anglosaskou tradicí, jako jsou .svg){kind=small}
Spojené království, 
Spojené státy americké nebo 
Kanada, tradičně preferují většinový volební systém.
🤔 Pro laiky: Jak to funguje?
Představte si, že třída s 10 místy ve školní radě volí své zástupce. Kandidují tři skupiny (strany): "Sportovci", "Šprti" a "Umělci".
- "Sportovci" získají 60 % všech hlasů.
- "Šprti" získají 30 % všech hlasů.
- "Umělci" získají 10 % všech hlasů.
V poměrném systému by se výsledek co nejvíce přiblížil tomuto rozdělení. "Sportovci" by dostali 6 míst, "Šprti" 3 místa a "Umělci" 1 místo. Každá skupina voličů by tak měla v radě své zástupce v poměru, který odpovídá jejich podpoře.
Naproti tomu ve většinovém systému by se mohlo stát, že by se volilo v 10 malých obvodech (třeba po lavicích). Pokud by "Sportovci" v každém z těchto obvodů vyhráli byť jen o jediný hlas, získali by všech 10 míst. Hlasy pro "Šprty" a "Umělce" by tak úplně propadly a tyto skupiny by neměly žádného zástupce, i když je volilo 40 % třídy.
Poměrný systém je tedy jako spravedlivé dělení dortu – každý dostane kousek velký podle toho, jak moc se na něj složil. Složité matematické metody (jako D'Hondtova) jsou jen přesným receptem, jak tento dort co nejspravedlivěji naporcovat.