Přeskočit na obsah

Planetka

Z Infopedia
Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox vesmírné těleso Planetka, též asteroid nebo historicky planetoida, je malé těleso Sluneční soustavy obíhající kolem Slunce. Je podstatně menší než planeta a nemá charakteristiky komety (jako je koma nebo ohon). Většina planetek se nachází v oblasti mezi drahami Marsu a Jupiteru, která se nazývá Hlavní pás planetek.

Termíny planetka a asteroid jsou v podstatě synonyma. Mezinárodní astronomická unie (IAU) upřednostňuje termín "malé těleso sluneční soustavy" (Small Solar System Body), který zahrnuje planetky, komety a další malá tělesa, s výjimkou trpasličích planet. Největší planetka, Ceres, byla v roce 2006 překlasifikována právě na trpasličí planetu.

Planetky jsou považovány za pozůstatky z doby formování Sluneční soustavy, tzv. planetesimály, které se kvůli gravitačnímu vlivu Jupiteru nikdy nespojily do plnohodnotné planety. Jejich studium tak poskytuje cenné informace o raných fázích vývoje naší soustavy.

📜 Historie a objevování

Historie objevování planetek je úzce spjata s hledáním "chybějící" planety mezi Marsem a Jupiterem, jak předpovídal Titiův–Bodeův zákon.

🔭 První objevy

První planetku objevil italský astronom Giuseppe Piazzi 1. ledna 1801 v Palermu. Těleso, které nazval Ceres, se nacházelo přesně v předpokládané vzdálenosti. Zpočátku bylo považováno za novou planetu. Brzy však následovaly další objevy v podobné vzdálenosti:

Protože tato tělesa byla i v největších dalekohledech vidět jen jako body podobné hvězdám, a ne jako kotoučky planet, navrhl William Herschel v roce 1802 název asteroid (z řečtiny, "hvězdě podobný"). Tento název se ujal především v anglicky mluvících zemích.

📸 Moderní metody

Po objevu Vesty nastala téměř čtyřicetiletá pauza. Další planetka, Astraea, byla objevena až v roce 1845. S rozvojem výkonnějších dalekohledů a zavedením fotografie do astronomie na konci 19. století začal počet objevů rapidně narůstat. Fotografické desky umožnily odhalit planetky jako krátké čárky na snímcích s dlouhou expozicí, protože se oproti hvězdnému pozadí pohybovaly.

Ve 20. a 21. století převzaly hlavní roli automatizované přehlídky oblohy využívající CCD kamery a počítačovou analýzu obrazu. Projekty jako LINEAR, NEAT, Catalina Sky Survey nebo Pan-STARRS objevily statisíce nových těles a hrají klíčovou roli v monitorování potenciálně nebezpečných blízkozemních planetek. K roku 2025 je známo více než 1,3 milionu planetek.

⚙️ Charakteristika a složení

Planetky jsou velmi rozmanitá tělesa, lišící se velikostí, tvarem, složením i oběžnou dráhou.

📏 Velikost a tvar

Velikost planetek se pohybuje od stovek kilometrů v průměru až po objekty o velikosti několika metrů (ty se již označují jako meteoroidy). Největšími objekty v hlavním pásu jsou Ceres (průměr ~940 km), Vesta (~525 km) a Pallas (~512 km). Většina planetek je však mnohem menší.

Kvůli své nízké gravitaci nemají menší planetky (do průměru cca 200-300 km) dostatečnou sílu k tomu, aby se zformovaly do kulového tvaru. Mají proto nepravidelný, "bramborovitý" tvar, často pokrytý impaktními krátery. Některé menší planetky mohou být jen volně spojenými hromadami suti ("rubble pile").

🧱 Složení a klasifikace

Planetky se dělí do několika spektrálních typů na základě jejich barvy, albeda (odrazivosti) a spektrálních charakteristik, které odrážejí jejich chemické složení. Hlavní typy jsou:

  • Typ C (uhlíkaté): Nejběžnější typ (asi 75 % známých planetek), nacházejí se hlavně ve vnější části hlavního pásu. Mají velmi nízké albedo (jsou tmavé jako uhlí) a jejich složení se podobá uhlíkatým chondritům. Obsahují velké množství uhlíku, ale i vodu vázanou v minerálech. Příkladem je Mathilde.
  • Typ S (křemičitanové): Tvoří asi 17 % planetek, dominují ve vnitřní části hlavního pásu. Jsou světlejší a složené převážně z křemičitanů železa a hořčíku. Příkladem je Eros.
  • Typ M (kovové): Vzácnější typ, tvořený převážně ze slitiny železa a niklu. Předpokládá se, že se jedná o obnažená jádra větších těles, která byla v minulosti zničena kolizemi. Příkladem je Psyche.

Existuje i mnoho dalších, méně častých typů (D, P, V atd.).

🛰️ Měsíce planetek

Některé planetky mají vlastní přirozené satelity. Prvním potvrzeným případem byl objev měsíce Dactyl u planetky Ida sondou Galileo v roce 1993. Od té doby byly objeveny stovky dalších měsíců, včetně dvojplanetek (dvě přibližně stejně velká tělesa obíhající kolem společného těžiště) nebo planetek s dvěma měsíci.

🌍 Rozdělení a oběžné dráhy

Planetky nejsou ve Sluneční soustavě rozmístěny náhodně, ale tvoří několik odlišných populací.

☄️ Hlavní pás planetek

Největší koncentrace planetek se nachází v Hlavním pásu mezi drahami Marsu a Jupiteru, ve vzdálenosti 2,1 až 3,3 astronomické jednotky od Slunce. I zde je však prostor převážně prázdný; celková hmotnost všech těles v pásu se odhaduje na pouhá 4 % hmotnosti Měsíce naší Země.

Dráhy v hlavním pásu nejsou rovnoměrně zaplněny. Vlivem gravitační rezonance s Jupiterem vznikají tzv. Kirkwoodovy mezery, oblasti s výrazně nižším počtem planetek.

Trojané

Trojané jsou specifickou skupinou planetek, které sdílejí oběžnou dráhu s velkou planetou, ale pohybují se přibližně 60° před ní nebo za ní v tzv. Lagrangeových bodech L4 a L5. Nejpočetnější je skupina Jupiterových trojanů, ale své trojany mají i Neptun, Mars a dokonce i Země.

Blízkozemní planetky (NEA)

Blízkozemní planetky (Near-Earth Asteroids, NEA) jsou tělesa, jejichž dráhy se přibližují k dráze Země. Jsou předmětem intenzivního sledování kvůli potenciálnímu riziku srážky. Dělí se do několika skupin:

  • Amor – Kříží dráhu Marsu, ale ne Země.
  • Apollo – Kříží dráhu Země a mají poloosu dráhy větší než 1 AU.
  • Aten – Kříží dráhu Země a mají poloosu dráhy menší než 1 AU.
  • Atira – Celá jejich dráha leží uvnitř dráhy Země.

Kentauři a transneptunická tělesa

Kentauři jsou tělesa s nestabilními drahami mezi Jupiterem a Neptunem. Vykazují vlastnosti jak planetek, tak komet. Transneptunická tělesa (TNO) jsou objekty obíhající za dráhou Neptunu, především v Kuiperově pásu.

💥 Riziko impaktu a obrana

Srážka Země s větší planetkou by mohla mít katastrofální následky. Proto existují programy pro sledování a katalogizaci potenciálně nebezpečných objektů (Potentially Hazardous Asteroids, PHA).

📈 Stupnice nebezpečnosti

Pro hodnocení rizika se používají dvě hlavní stupnice:

  • Turínská stupnice: Kvalitativní stupnice od 0 (žádné nebezpečí) do 10 (jistá srážka s globálními následky), určená pro veřejnost.
  • Palermská stupnice: Logaritmická a komplexnější stupnice pro vědce, která porovnává riziko konkrétního impaktu s průměrným rizikem dopadu tělesa podobné nebo větší velikosti.

K roku 2025 není známa žádná planetka, která by představovala významné riziko v dohledné budoucnosti (stupeň vyšší než 0 na Turínské stupnici).

🛡️ Planetární obrana

Planetární obrana je soubor opatření a technologií pro odvrácení hrozící srážky. Mezi zkoumané metody patří:

  • Kinetický impaktor: Náraz sondy do planetky, který změní její rychlost a tím i dráhu. Tuto metodu úspěšně otestovala mise NASA s názvem DART v roce 2022, když narazila do měsíce Dimorphos planetky Didymos.
  • Gravitační traktor: Sonda letící v těsné blízkosti planetky, která ji svou slabou gravitací postupně odtahuje z kolizní dráhy.
  • Jaderná exploze: Využití jaderné nálože k odpaření části povrchu planetky, což by vytvořilo silný zpětný ráz.

🚀 Výzkum a mise

K planetkám bylo vysláno několik kosmických sond, které přinesly zásadní poznatky.

💡 Pro laiky

  • Co je to planetka?

Představte si ji jako velký kámen nebo skálu, která letí vesmírem a obíhá kolem Slunce, podobně jako Země. Není ale dost velká na to, aby byla planetou. Jsou to vlastně zbytky stavebního materiálu, ze kterého před miliardami let vznikaly planety.

  • Kde se nacházejí?

Většina z nich krouží v obrovském prstenci mezi planetami Mars a Jupiter. Tomuto místu říkáme "Hlavní pás planetek". I když jich je tam hodně, jsou od sebe velmi daleko – vesmírná loď by jím proletěla bez větších problémů.

  • Jsou pro nás nebezpečné?

Naprostá většina planetek je pro Zemi neškodná. Některé se ale mohou přiblížit k naší planetě. Astronomové je proto pečlivě sledují. Kdyby se zjistilo, že nějaká míří přímo na nás, vědci už testují způsoby, jak ji odklonit – například do ní narazit sondou a trochu ji "šťouchnout" na jinou dráhu. Šance na velkou srážku je v blízké budoucnosti extrémně malá.

  • Proč je zkoumáme?

Planetky jsou jako časové kapsle. Jejich složení nám prozrazuje, jak vypadala Sluneční soustava krátce po svém vzniku. V budoucnu by také mohly sloužit jako zdroj cenných surovin, jako jsou kovy nebo voda, pro mise do hlubšího vesmíru.


Šablona:Aktualizováno

Citováno z „https://infopedia.cz/index.php?title=Planetka&oldid=16720“