Kometa

Šablona:Infobox astronomický objekt

Kometa (z řeckého κομήτης, kométés – vlasatice) je malé, ledové těleso Sluneční soustavy, které při přiblížení ke Slunci vlivem jeho záření uvolňuje plyn a prach. Tento proces, nazývaný sublimace, vytváří viditelnou atmosféru kolem pevného jádra, známou jako koma, a často také charakteristický ohon (nebo chvost). Jádra komet jsou nepravidelná tělesa složená ze směsi ledu, prachu a malých kamenných částic, jejichž průměr se pohybuje od několika set metrů po desítky kilometrů.

Komety se pohybují po vysoce eliptických drahách a jejich oběžné doby se mohou pohybovat od několika let až po stovky tisíc či dokonce miliony let. Krátkoperiodické komety pocházejí převážně z Kuiperova pásu, disku ledových těles za dráhou Neptunu. Dlouhoperiodické komety mají svůj původ v mnohem vzdálenějším Oortově oblaku, kulové zásobárně kometárních jader na samém okraji Sluneční soustavy.

Komety jsou často označovány jako "špinavé sněhové koule" a jsou považovány za pozůstatky z doby formování Sluneční soustavy před přibližně 4,6 miliardami let. Jejich studium tak poskytuje cenné informace o raných fázích vývoje našeho planetárního systému.

📜 Původ a pojmenování

Název "kometa" pochází ze starořeckého slova κομήτης (kométés), což znamená "dlouhovlasý" nebo "vlasatý". Tento název odkazuje na charakteristický ohon, který připomínal dlouhé vlasy vlající ve větru.

Tradičně byly komety pojmenovávány po svých objevitelích, někdy až po třech nezávislých (např. kometa Hale-Bopp nebo kometa Shoemaker-Levy 9). V moderní době, kdy mnoho komet objevují automatizované přehlídky oblohy, nesou často jméno daného projektu (např. kometa NEOWISE objevená teleskopem WISE).

Mezinárodní astronomická unie (IAU) zavedla systematické označování komet. Označení se skládá z:

Prefixu:
- P/ pro periodické komety (oběžná doba kratší než 200 let nebo pozorované při více než jednom průletu).
- C/ pro neperiodické komety (které se buď nevrátí, nebo mají oběžnou dobu delší než 200 let).
- X/ pro komety, jejichž dráhu nelze spolehlivě určit (často historické záznamy).
- D/ pro komety, které se rozpadly nebo zmizely (např. D/1993 F2 Shoemaker-Levy 9).
Roku objevu.
Písmene a čísla: Písmeno označuje polovinu měsíce objevu (A = 1.–15. ledna, B = 16.–31. ledna atd.) a číslo pořadí objevu v daném období.

Příklad: C/2020 F3 (NEOWISE) znamená neperiodickou (C) kometu objevenou v roce 2020, ve druhé polovině března (F), jako třetí objevená kometa v tomto období (3), přičemž její "lidový" název je NEOWISE.

🔭 Stavba komety

Když je kometa daleko od Slunce, je to jen zmrzlé, neaktivní jádro. Jak se přibližuje, sluneční záření zahřívá její povrch a spouští procesy, které vytvářejí její charakteristické části.

Jádro

Jádro je pevná, centrální část komety. Jedná se o konglomerát ledů (především vodního, ale i zmrzlého oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého, metanu a amoniaku) smíchaného s prachem a kamennými částicemi.

Velikost: Průměr se pohybuje od stovek metrů po několik desítek kilometrů. Například jádro Halleyovy komety měří přibližně 15×8 km.
Tvar: Jádra jsou vysoce nepravidelná, často připomínají bramboru nebo arašíd.
Hustota: Hustota je velmi nízká, často menší než hustota vody, což naznačuje porézní, "načechranou" strukturu.
Albedo: Povrch kometárních jader patří k nejtmavším objektům ve Sluneční soustavě. Jejich albedo (míra odrazivosti světla) je jen kolem 2–6 %, což je méně než u asfaltu. Tmavá barva je způsobena vrstvou organických sloučenin a prachu, která zůstává na povrchu po odpaření ledů.

Koma

Koma je obrovská, ale velmi řídká atmosféra obklopující jádro. Vzniká, když sluneční záření zahřeje jádro a ledy na jeho povrchu začnou sublimovat (přecházet přímo z pevného stavu do plynného). Unikající plyny s sebou strhávají i prachové částice. Koma se s přibližováním ke Slunci zvětšuje a může dosáhnout průměru stovek tisíc až milionů kilometrů, čímž může být objemově větší než planeta Jupiter. Přesto je extrémně řídká.

Ohony (chvosty)

Z komy se formují dva hlavní typy ohonů, které se liší vzhledem, složením i mechanismem vzniku.

Prachový ohon

Tento ohon je tvořen prachovými částicemi uvolněnými z jádra. Tyto částice jsou relativně těžké a jsou pomalu odtlačovány tlakem slunečního záření.

Vzhled: Je široký, zakřivený a má nažloutlou nebo bílou barvu, protože odráží sluneční světlo.
Směr: Míří od Slunce, ale kvůli orbitálnímu pohybu komety za ní mírně zaostává, což způsobuje jeho zakřivení.
Délka: Může dosahovat délky desítek milionů kilometrů.

Iontový (plazmový) ohon

Tento ohon je tvořen plyny z komy, které byly ionizovány ultrafialovým slunečním zářením. Tyto nabité částice (ionty) jsou unášeny slunečním větrem – proudem nabitých částic ze Slunce.

Vzhled: Je úzký, přímý a často má modravou barvu. Ta je způsobena fluorescencí iontů, zejména oxidu uhelnatého (CO⁺), které po excitaci slunečním zářením emitují světlo na specifických vlnových délkách.
Směr: Míří téměř přesně od Slunce, protože sluneční vítr je mnohem rychlejší než orbitální pohyb komety.
Délka: Může být ještě delší než prachový ohon, někdy přesahující 100 milionů kilometrů (jednu astronomickou jednotku).

Vodíkové halo

Kolem komy se nachází obrovské, ale neviditelné halo neutrálního vodíku. Vzniká rozkladem molekul vody (H₂O) slunečním zářením. Toto halo může dosahovat průměru až 10 milionů kilometrů a je pozorovatelné pouze v ultrafialové části spektra.

🌌 Dráhy a původ

Komety se dělí podle délky své oběžné doby a původu.

Typy drah

Krátkoperiodické komety: Mají oběžnou dobu kratší než 200 let. Většinou obíhají ve stejné rovině jako planety (ekliptika) a ve stejném směru. Příkladem je kometa Encke (3,3 roku) nebo Halleyova kometa (76 let).
Dlouhoperiodické komety: Mají oběžnou dobu od 200 let až po miliony let. Jejich dráhy jsou náhodně orientované a přilétají ke Slunci ze všech směrů. Příkladem je kometa Hale-Bopp (cca 2500 let).
Jednoprůletové komety: Pohybují se po parabolických nebo hyperbolických drahách, což znamená, že Sluneční soustavou proletí pouze jednou a nikdy se nevrátí.

Místa původu

Kuiperův pás

Je to prstencová oblast za dráhou Neptunu, ve vzdálenosti zhruba 30–50 astronomických jednotek od Slunce. Je domovem milionů ledových těles a je považován za hlavní zdroj krátkoperiodických komet. Gravitační poruchy od velkých planet, zejména Neptunu, mohou občas některé z těchto objektů "vystrčit" na dráhu směřující do vnitřní Sluneční soustavy.

Oortův oblak

Jedná se o teoretickou kulovou obálku obklopující celou Sluneční soustavu ve vzdálenosti od 2 000 do 100 000 AU (téměř světelný rok). Obsahuje biliony kometárních jader. Gravitační vlivy procházejících hvězd, galaktické slapové síly nebo obřích molekulárních mračen mohou narušit dráhy těchto těles a poslat je na dlouhou pouť ke Slunci. Oortův oblak je zdrojem dlouhoperiodických komet.

⏳ Historie pozorování

V minulosti byly komety považovány za zlověstná znamení, předzvěsti válek, moru, hladomoru nebo smrti panovníků. Byly vnímány jako atmosférické jevy, nikoli jako nebeská tělesa.

Starověké záznamy: První systematické záznamy o kometách pocházejí ze starověké Číny, kde byly pečlivě katalogizovány.
16. století: Dánský astronom Tycho Brahe na základě pozorování velké komety v roce 1577 pomocí paralaxy dokázal, že se nachází mnohem dál než Měsíc, a je tedy nebeským tělesem.
17. století: Isaac Newton ve svém díle Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica ukázal, že komety se pohybují po kuželosečkách (elipsách, parabolách, hyperbolách) v souladu s jeho gravitačním zákonem.
18. století: Edmond Halley si všiml podobnosti drah komet z let 1531, 1607 a 1682 a správně předpověděl, že se jedná o stejné těleso, které se vrátí v roce 1758. Když se kometa skutečně objevila, byla na jeho počest pojmenována Halleyova kometa. Tím byl definitivně potvrzen periodický charakter některých komet.
20. a 21. století: Éra kosmických sond přinesla revoluci v poznání komet.

   *   Giotto (1986): Evropská sonda proletěla komou Halleyovy komety a pořídila první detailní snímky jádra.
   *   Deep Impact (2005): Sonda NASA vypustila impaktor, který narazil do komety Tempel 1, aby bylo možné studovat materiál vyvržený zpod povrchu.
   *   Rosetta a Philae (2014–2016): Mise ESA jako první v historii úspěšně navedla sondu na oběžnou dráhu komety (67P/Čurjumov-Gerasimenko) a vyslala na její povrch přistávací modul.

🌠 Meteorické roje

Komety na své dráze zanechávají proud prachových částic. Pokud Země na své dráze kolem Slunce zkříží dráhu takového proudu, částice vstupují do zemské atmosféry vysokou rychlostí a shoří, čímž vytvářejí světelný jev zvaný meteor ("padající hvězda"). Pokud se v krátkém čase objeví mnoho meteorů vylétajících zdánlivě z jednoho bodu na obloze (radiant), mluvíme o meteorickém roji.

Každý známý meteorický roj je spojen s konkrétní mateřskou kometou.

Perseidy (srpen) – kometa 109P/Swift-Tuttle
Orionidy (říjen) – Halleyova kometa
Leonidy (listopad) – kometa 55P/Tempel-Tuttle
Geminidy (prosinec) – planetka 3200 Phaethon, která je považována za vyhaslé jádro komety.

💥 Zánik komet

Životnost komety je omezená. Každým průletem kolem Slunce ztrácí část své hmoty. Konec komety může nastat několika způsoby:

Vyčerpání těkavých látek: Po mnoha obězích se všechny ledy odpaří a z komety zbyde jen tmavé, inertní těleso podobné asteroidu.
Rozpad: Slapové síly Slunce nebo velkých planet mohou křehké jádro komety roztrhat. Slavným příkladem je kometa Shoemaker-Levy 9, která se v roce 1992 rozpadla při blízkém průletu kolem Jupiteru a její fragmenty o dva roky později do planety narazily.
Srážka: Kometa se může srazit s planetou, Měsícem nebo samotným Sluncem.
Vymrštění ze Sluneční soustavy: Blízké setkání s velkou planetou může kometu gravitačně "vystřelit" na hyperbolickou dráhu, po které navždy opustí Sluneční soustavu.

💡 Pro laiky: Kometa jako špinavá sněhová koule

Představte si kometu jako obrovskou, nepravidelnou sněhovou kouli, velkou jako menší město. Tato koule ale není z čistého sněhu. Je to směs ledu, prachu, písku, kamínků a tmavé, lepkavé hmoty podobné asfaltu. Proto se jí často přezdívá "špinavá sněhová koule".

Dokud je tato koule daleko ve vesmíru, kde je velká zima, je to jen tmavý, zmrzlý kus kamene a ledu.

Když se ale na své dlouhé pouti přiblíží k obrovskému "ohřívači" – našemu Slunci – začnou se dít věci: 1. Tání a vypařování: Teplo ze Slunce začne zahřívat povrch komety. Led na povrchu se ale neroztaje na vodu, ale rovnou se změní v plyn (tomuto jevu se říká sublimace). 2. Vznik atmosféry (koma): Unikající plyny vytvoří kolem jádra obrovský, mlhavý oblak, který může být větší než některé planety. To je koma. 3. Vznik ohonů: Ze Slunce neustále fouká "vítr" (sluneční vítr) a svítí silné světlo. Tyto dvě síly tlačí na plyn a prach v komě a odnášejí je pryč od komety, čímž vytvářejí dva ohony:

   *   Prachový ohon: Je tvořen těžšími prachovými zrnky. Sluneční světlo na ně tlačí jen mírně, takže ohon je široký, zahnutý a svítí nažloutle, protože odráží sluneční světlo.
   *   Plynový (iontový) ohon: Je tvořen lehkými plyny. Sluneční vítr je unáší velmi rychle a efektivně, takže tento ohon je úzký, rovný a míří přímo od Slunce. Často má modrou barvu, protože plyn sám svítí.

Kometa je tedy vesmírný poutník, který se probudí k životu jen na krátkou dobu, když prolétá blízko Slunce, aby nám na obloze předvedl své nádherné divadlo.

🔭 Známé komety

Halleyova kometa (1P/Halley) – Nejznámější periodická kometa, vrací se každých 75–76 let.
Kometa Hale-Bopp (C/1995 O1) – Mimořádně jasná kometa viditelná pouhým okem po 18 měsíců v letech 1996–1997.
Kometa Shoemaker-Levy 9 (D/1993 F2) – Kometa, která se rozpadla a její úlomky v roce 1994 dopadly na Jupiter.
Kometa Čurjumov-Gerasimenko (67P/Churyumov-Gerasimenko) – Cíl mise sondy Rosetta.
Kometa NEOWISE (C/2020 F3) – Jasná kometa, která ozdobila oblohu v létě 2020.
Kometa Hyakutake (C/1996 B2) – Kometa známá svým extrémně dlouhým iontovým ohonem.
Kometa Encke (2P/Encke) – Kometa s nejkratší známou oběžnou dobou (3,3 roku).

🔗 Související články

Šablona:Aktualizováno ```