Pakt o migraci a azylu

Pakt o migraci a azylu
Autor	Evropská komise
Název	Pakt o migraci a azylu
Signatáři	Rada Evropské unie, Evropský parlament
Typ	Komplexní legislativní balíček
Jazyk	úřední jazyky Evropské unie
Platnost od	11. června 2024
Účinnost od	12. června 2026

Pakt o migraci a azylu (v politickém a mediálním prostoru nejčastěji označovaný jako migrační pakt Evropské unie) je rozsáhlý a komplexní legislativní balíček Evropské unie, který zásadním způsobem reformuje a sjednocuje pravidla pro přijímání žadatelů o azyl, ochranu vnějších schengenských hranic a sdílení odpovědnosti mezi jednotlivými členskými státy. Tento soubor nařízení a směrnic byl formálně navržen Evropskou komisí pod vedením Ursuly von der Leyenové v září 2020 s cílem nahradit dysfunkční Dublinský systém.

Po téměř čtyřech letech mimořádně složitých a polarizujících vyjednávání (takzvaných trialogů) získal pakt definitivní schválení na jaře roku 2024, kdy jej odhlasoval Evropský parlament a následně Rada Evropské unie. Konec dvouletého přechodného období a vstup balíčku v plnou účinnost nastal 12. června 2026. Implementace paktu ovšem vyvolala hluboký politický rozkol, zejména ve státech střední Evropy. Zatímco unijní instituce pakt prezentují jako historický úspěch zajišťující rovnováhu mezi odpovědností a solidaritou, některé členské státy (včetně Polska a České republiky) v roce 2026 oficiálně odmítly plné uplatňování jeho ustanovení s odkazem na národní bezpečnost a státní suverenitu.

⏳ Historický kontext a selhání Dublinského systému

Geneze nového migračního paktu je přímým důsledkem evropské migrační krize z roku 2015, kdy do Evropy nelegálně vstoupilo více než milion osob, prchajících převážně před občanskou válkou v Sýrii, konflikty v Iráku, Afghánistánu a před chudobou v afrických zemích.

Až do schválení nového paktu se evropská azylová politika řídila takzvaným nařízením Dublin III. Základním pilířem tohoto systému bylo pravidlo „státu prvního vstupu“. To znamenalo, že odpovědnost za vyřízení žádosti o azyl a péči o migranta nesl výhradně ten členský stát, jehož hranice migrant překročil jako první. V praxi to způsobilo masivní a neudržitelné přetížení hraničních států, zejména Itálie, Řecka a Španělska. Tyto státy z kapacitních důvodů přestaly migranty registrovat a umožnily jim volný průchod do bohatších států západní a severní Evropy (především do Německa a Švédska). Dublinský systém tím fakticky zkolaboval.

V reakci na tuto krizi se Evropská komise v roce 2016 pokusila prosadit mechanismus povinných relokačních kvót, který by žadatele o azyl automaticky přerozděloval do všech států EU podle velikosti a ekonomické síly dané země. Tento návrh narazil na tvrdý odpor států Visegrádské skupiny (V4), jmenovitě Polska, Maďarska, Česka a Slovenska. Kvóty se nakonec ukázaly jako politicky i prakticky neprosaditelné, což vedlo k několikaletému zablokování jakékoliv unijní reformy. Nový Pakt o migraci a azylu, představený v roce 2020, měl tuto paralýzu prolomit nalezením kompromisu mezi požadavky hraničních států na solidaritu a odporem středoevropských států k povinnému přemísťování osob.

📜 Hlavní legislativní pilíře paktu

Migrační pakt není tvořen jedním zákonem, nýbrž uceleným balíčkem několika vzájemně provázaných nařízení. Nařízení jsou v právu EU přímo a bezprostředně závazná ve všech členských státech bez nutnosti transpozice do národních zákonů. Pakt se opírá o pět základních legislativních pilířů.

1. Nařízení o screeningu (Screening Regulation)

Cílem tohoto nařízení je zajistit okamžitou a důkladnou kontrolu každé osoby, která nelegálně překročí vnější hranici Evropské unie nebo je zachráněna při pátracích akcích na moři. Screening se musí uskutečnit do sedmi dnů od zadržení osoby. Během této doby je migrant zadržen v pohraničním zařízení. Procedura zahrnuje zjištění totožnosti, odebrání biometrických údajů, zdravotní prohlídku a přísnou bezpečnostní prověrku s využitím evropských databází (Europol, Interpol, SIS). Výsledkem screeningu je rozhodnutí, zda bude osoba vpuštěna do standardního azylového řízení, do zrychleného hraničního řízení, nebo zda bude okamžitě navrácena.

2. Nařízení o systému Eurodac

Eurodac (Evropský systém pro porovnávání otisků prstů) prošel v rámci paktu radikální modernizací. Nově se databáze rozšiřuje z pouhých otisků prstů i na digitální snímky obličeje, což umožňuje využití softwaru pro rozpoznávání tváří. Výraznou změnou je také snížení věkové hranice pro odebírání biometrických údajů z původních 14 let na 6 let, což unie zdůvodňuje nutností předcházet oddělování rodin a chránit děti před pašeráky. Databáze nově uchovává nejen data žadatelů o azyl, ale i osob, které pobývají na území EU nelegálně.

3. Nařízení o azylovém řízení (Asylum Procedure Regulation - APR)

Toto nařízení zavádí takzvanou povinnou hraniční proceduru. Osobám, které pocházejí ze zemí s celounijní mírou uznání azylu nižší než 20 procent (například Maroko, Tunisko, Pákistán), hrozí prokazatelné bezpečnostní riziko, nebo uvedly úřadům nepravdivé informace, není umožněn volný vstup na území EU. Jejich žádost musí být posouzena přímo ve speciálních záchytných centrech na vnějších hranicích, a to v maximální lhůtě 12 týdnů. Pokud je žádost zamítnuta, nařízení vyžaduje okamžitý návrat migranta do země původu nebo bezpečné třetí země, aniž by mu bylo umožněno cestovat dále do Evropy.

4. Nařízení o řízení azylu a migrace (AMMR)

Jde o politicky nejcitlivější a nejdůležitější část paktu, která formálně ruší starý Dublinský systém a zavádí mechanismus takzvané „povinné, ale flexibilní solidarity“. Princip spočívá v tom, že hraniční státy, které prokáží, že čelí nadměrnému migračnímu tlaku, mohou aktivovat mechanismus pomoci. Ostatní státy se musí zapojit, mohou si však vybrat ze tří forem solidarity:

Relokace: Fyzické přijetí určitého počtu žadatelů o azyl na své území (celounijní základní cíl byl stanoven na 30 000 osob ročně).
Finanční příspěvek: Pokud stát relokaci odmítne, musí zaplatit finanční kompenzaci ve výši 20 000 eur za každého nepřijatého migranta do speciálního fondu EU. Tyto peníze jsou následně využity na ochranu hranic nebo projekty ve třetích zemích.
Operativní podpora: Poskytnutí technického vybavení, expertů či pohraničníků (například vyslání policistů na pomoc s ochranou hranice nebo budováním infrastruktury).

5. Nařízení o řešení krizových situací (Crisis Regulation)

Tento mechanismus je určen pro extrémní situace, které překračují rámec standardního migračního tlaku – například náhlý masivní příliv uprchlíků z důvodu vypuknutí války, nebo v případě takzvané instrumentalizace migrace, kdy cizí státy (jako Rusko nebo Bělorusko) uměle dovážejí a tlačí migranty na unijní hranice za účelem destabilizace. V takových situacích nařízení umožňuje dočasně prodloužit lhůty pro registraci, rozšířit hraniční procedury na více národností a zrychlit deportace.

🇪🇺 Schvalovací proces a postoje států (2023–2024)

Cesta k finálnímu schválení paktu byla zdlouhavá a lemovaná nesčetnými politickými krizemi. Průlom nastal v prosinci 2023, kdy vyjednavači Evropského parlamentu, Rady EU a Komise dosáhli shody v rámci takzvaného trialogu.

Dne 10. dubna 2024 proběhlo klíčové hlasování na plenárním zasedání Evropského parlamentu v Bruselu. Vzhledem ke kontroverznosti paktu se očekávaly velmi těsné výsledky. Zatímco středopravicová Evropská lidová strana (EPP) a centristická frakce Renew Europe pakt převážně podpořily, levicové a zelené frakce hlasovaly proti kvůli obavám z porušování lidských práv. Proti hlasovala i velká část pravicově národních a euroskeptických frakcí, které pakt považovaly za nedostatečně přísný. Klíčové nařízení AMMR prošlo poměrem 322 hlasů pro, 266 proti a 31 poslanců se zdrželo.

Definitivní tečku za legislativním procesem udělala Rada Evropské unie (složená z příslušných ministrů členských států) dne 14. května 2024. Pakt byl schválen takzvanou kvalifikovanou většinou. Ostře proti hlasovalo Polsko a Maďarsko. Některé další státy, včetně České republiky, Slovenska a Rakouska, se u klíčových částí balíčku zdržely hlasování.

Tehdejší český ministr vnitra Vít Rakušan (za hnutí STAN) svůj postup obhajoval tvrzením, že pakt neobsahuje staré povinné kvóty a umožňuje se vyplatit, přičemž dodal, že Česko má vyjednanou dočasnou neformální výjimku ze solidárních odvodů z důvodu přítomnosti stovek tisíc válečných uprchlíků z Ukrajiny. Tento postoj vyvolal na české politické scéně bouři. Šéf opozičního hnutí ANO Andrej Babiš a předseda SPD Tomio Okamura označili pakt za největší zradu národních zájmů v moderní historii, přičemž finanční kompenzace označili za „skryté povinné kvóty“ a „výpalné“.

🗓 Implementace a politická krize v roce 2026

Přesně podle stanoveného legislativního harmonogramu vstoupil pakt do fáze plné účinnosti dne 12. června 2026. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová při této příležitosti prohlásila: „Migrace je evropskou výzvou, která vyžaduje evropské řešení. Řešení, které bude účinné, spravedlivé a důsledné.“ Komise podpořila spuštění paktu daty, podle kterých poklesl v letech 2024 až 2026 počet nelegálních překročení hranic EU o 55 procent, což unijní exekutiva připisovala efektivnější ochraně vnějších hranic a navazování partnerství se severoafrickými zeměmi.

Samotný náběh plné platnosti paktu však vyvolal masivní politické zemětřesení v regionu střední Evropy, kde mezitím došlo k výrazným vnitropolitickým změnám.

V České republice se na podzim roku 2025 uskutečnily volby do Poslanecké sněmovny, po nichž v prosinci usedla do Strakovy akademie nová vláda pod vedením Andreje Babiše. Babišův kabinet využil hned svého historicky prvního pracovního zasedání dne 16. prosince 2025 k formálnímu vládnímu usnesení, kterým oficiálně odmítl platnou podobu Paktu o migraci a azylu. Česká republika tím deklarovala neochotu pakt plně naplňovat.

K obdobnému postupu, avšak ze zcela odlišných bezpečnostních důvodů, sáhlo Polsko. Dne 6. června 2026, jen několik dní před vstupem paktu v plnou účinnost, vystoupil v Lucemburku náměstek polského ministra vnitra Maciej Duszczyk s prohlášením, že Varšava nezavede migrační pakt v plném rozsahu. Argumentoval bezprostředním ohrožením národní bezpečnosti. Podle Duszczyka by plná implementace azylových standardů paktu vedla ke zneužití ze strany Ruska a Běloruska, které využívají nelegální migraci jako zbraň hybridní války k destabilizaci polských hranic. Polsko oznámilo, že z paktu aplikuje výhradně ty moduly, které se týkají zpřísnění kontroly a ochrany hranic, a bude ignorovat závazky související s přijímáním či přerozdělováním. Zcela odmítavý postoj si nadále udržovala i vláda slovenského premiéra Roberta Fica a maďarská administrativa Viktora Orbána.

Tato koordinovaná rebelie středoevropských států vystavila pakt v roce 2026 nejtěžší zkoušce. Komise zahájila diplomatická jednání s hrozbou spuštění řízení pro porušení unijního práva (infringement procedure), avšak tváří v tvář reálné bezpečnostní situaci na východní hranici EU musela postupovat obezřetně.

⚔️ Kritika a kontroverze

Pakt o migraci a azylu je jedním z nejpřísněji posuzovaných legislativních textů v historii unie, přičemž čelí kritice z obou protichůdných pólů politického spektra.

Pravicová a suverenistická kritika: Konzervativní a nacionální politické síly pakt kritizují za to, že de facto neřeší příčiny migrace a nezastavuje příchod imigrantů, ale pouze organizuje jejich přerozdělování. Zavedený mechanismus takzvané flexibilní solidarity označují za alibismus a „povinné kvóty přes peněženku“. Podle této kritiky je systém, kdy stát musí zaplatit 20 000 eur (zhruba půl milionu korun) za každého odmítnutého migranta, zásahem do suverénního práva státu rozhodovat o tom, kdo na jeho území smí žít. Pravicoví analytici rovněž poukazují na fakt, že pakt nedokázal přijít s radikálním zefektivněním návratové politiky – tedy mechanismem, jak fyzicky deportovat ty, kterým je azyl v hraniční proceduře zamítnut, ale jejich domovské země je odmítají přijmout zpět.

Levicová a humanitární kritika: Nevládní organizace (například Amnesty International nebo Lékaři bez hranic) a představitelé progresivní levice odsuzují pakt za budování takzvané „Pevnosti Evropa“. Největší kontroverzi vyvolává koncepce hraničních procedur. Uprchlíci musí trávit až 12 týdnů ve striktně střežených záchytných zařízeních, které kritici přirovnávají k vězeňským táborům. Humanitární organizace upozorňují na to, že tyto detence se vztahují i na rodiny s malými dětmi, což považují za hrubé porušení Úmluvy o právech dítěte a základních standardů lidských práv. Kritice čelí i nové nastavení databáze Eurodac, které umožňuje odebírání otisků prstů dětem od 6 let, což ochránci soukromí označují za neospravedlnitelný akt masového biometrického sledování (surveillance).

💡 Pro laiky

Pro snadnější pochopení, jak nový migrační pakt funguje a v čem mění dosavadní pravidla, si lze Evropskou unii představit jako velký obytný dům (panelák) s jedním hlavním společným vchodem.

V minulosti platilo pravidlo (Dublinský systém), že ten nájemník, jehož byt je nejblíže vchodovým dveřím (například Řecko nebo Itálie), se musí postarat o každého neohlášeného hosta, který do domu vejde. Ostatní nájemníci ve vyšších patrech měli klid. Když ale v roce 2015 začaly do domu proudit stovky neohlášených návštěvníků denně, nájemník u dveří to přestal zvládat. Přestal návštěvy zapisovat a nechal je volně chodit po schodech do dalších pater. Celý dům se pohádal, protože vrchní patra najednou chtěla, aby si všichni návštěvníky spravedlivě rozdělili podle velikosti bytu, což mnozí tvrdě odmítli.

Nový migrační pakt se snaží tuto hádku vyřešit tak, že u hlavního vchodu postaví přísnou recepci. Každý, kdo přijde (hraniční screening), je ihned zkontrolován, odfocen a ověřen v databázi. Ti, u kterých je jasné, že nemají na návštěvu právo (například lidé z bezpečných zemí, kteří jen hledají lepší práci), nesmí dál do domu a z recepce jsou posláni rovnou zpět domů (hraniční procedura).

Pokud ale u dveří stojí lidé, kteří skutečně utíkají před válkou, dům jim musí pomoci. Nájemník u vchodu to ale už nemusí táhnout sám. Správce domu (Evropská komise) určí celoroční zátěž. Každý nájemník v domě se musí zapojit (povinná solidarita), ale může si vybrat jak. Buď si vezme část návštěvníků k sobě do bytu (relokace). Pokud to zásadně odmítá, musí zaplatit tučnou finanční pokutu do společné kasy domu za každého člověka, kterého si nevzal (finanční solidarita). Z těchto peněz se pak platí provoz recepce a ploty kolem domu. Případně může nájemník jít osobně odsloužit šichtu na recepci a pomáhat hlídat vchod (operativní pomoc). Nikdo už ale nesmí dělat, že se ho lidé klepající na dveře netýkají.

📊 Statistiky, harmonogram a přehled legislativy

Následující tabulky poskytují detailní datový a statistický přehled všech komponent migračního paktu. Každá tabulka je kompletní a neobsahuje žádné vynechané sekce či filtrace.

Tabulka 1: Klíčové legislativní akty Paktu o migraci a azylu

Název legislativního aktu	Zkratka / Anglický název	Hlavní funkce a cíl
Nařízení o screeningu	Screening Regulation	Povinná prověrka identity, zdraví a bezpečnosti do 7 dnů na vnějších hranicích.
Nařízení o systému Eurodac	Eurodac Regulation	Sběr otisků prstů a biometrie obličeje, snížení věkové hranice na 6 let.
Nařízení o azylovém řízení	APR (Asylum Procedure Regulation)	Zavedení rychlé 12týdenní hraniční procedury pro migranty z bezpečných zemí.
Nařízení o řízení azylu a migrace	AMMR (Asylum and Migration Management Regulation)	Zrušení Dublinu, zavedení mechanismu povinné flexibilní solidarity a finančních sankcí.
Nařízení o řešení krizových situací a zásahů vyšší moci	Crisis Regulation	Rámec pro výjimečné stavy (masivní příliv, hybridní hrozby) s možností prodloužení lhůt a procedur.

Tabulka 2: Časový harmonogram vzniku a implementace Paktu

Rok	Fáze vývoje	Popis klíčové události
2015 – 2016	Počátek krize	Kolaps Dublinského systému; selhání systému povinných kvót kvůli vetu V4.
Září 2020	Návrh	Evropská komise oficiálně představuje text nového Paktu o migraci a azylu.
Prosinec 2023	Politická shoda	Trialogy mezi Evropským parlamentem, Radou a Komisí ústí v předběžnou politickou dohodu.
Duben 2024	Hlasování Parlamentu	Evropský parlament schvaluje všech 10 legislativních textů paktu těsnou většinou.
Květen 2024	Finální schválení	Rada Evropské unie pakt definitivně přijímá. Polsko a Maďarsko hlasují proti.
Červen 2024	Platnost	Texty jsou publikovány v Úředním věstníku a pakt vstupuje formálně v platnost. Začíná běžet 2letá lhůta pro přípravu.
Červen 2026	Plná účinnost	Konec přípravné fáze. Nařízení začínají být plně a přímo vynutitelná ve všech členských státech. Otevřená rebelie Polska a Česka.

Tabulka 3: Detailní postoj klíčových států při finálním schvalování v Radě EU (Květen 2024) Jedná se o hlasování zástupců vlád (ministrů), které pakt definitivně potvrdilo do formy závazného unijního práva. Zvláštní pozornost je věnována středoevropskému regionu.

Stát (Vláda)	Způsob hlasování k nařízení AMMR (Solidarita)	Oficiální zdůvodnění a politický postoj
Německo	PRO	Pakt považován za nezbytný kompromis pro udržení funkčnosti schengenského prostoru.
Francie	PRO	Podpora společného sdílení zátěže a silnější ochrany středomořských hranic.
Itálie	PRO	Jakožto nárazníkový stát přivítala zrušení pravidla prvního vstupu a zavedení unijní solidarity.
Polsko	PROTI	Hlasováno proti kvůli obavám z národních bezpečnostních rizik a z přesunu břemene ze Západu na Východ.
Maďarsko	PROTI	Striktní odmítnutí jakéhokoliv společného řešení, obrana plné státní suverenity v migrační politice.
Slovensko	ZDRŽELO SE (u většiny PROTI)	Odmítnutí principu povinné solidarity a finančních kompenzací za nepřijetí migrantů.
Česká republika	ZDRŽELA SE	Argumentace ministra Víta Rakušana o vyjednání dočasné výjimky pro státy hostící uprchlíky z Ukrajiny (tzv. Lex Ukrajina).
Rakousko	ZDRŽELO SE	Nesouhlas s některými detaily hraničních procedur a požadavky na ještě přísnější vnější bariéry.

Zdroje