Madeira

Šablona:Infobox Region

Madeira (oficiálně Autonomní region Madeira, v portugalském originále Região Autónoma da Madeira) je souostroví v Atlantském oceánu a jeden ze dvou autonomních regionů Portugalské republiky (druhým jsou Azory). Geograficky se nachází v oblasti takzvané Makarónésie, přibližně 400 kilometrů severně od španělských Kanárských ostrovů, 520 kilometrů západně od pobřeží Maroka a zhruba 800 kilometrů jihozápadně od kontinentálního Portugalska. Přestože z tektonického hlediska leží souostroví na africké litosférické desce, etnicky, kulturně i politicky je integrální součástí Evropy a Evropské unie (v rámci statusu nejvzdálenějšího regionu EU).

Souostroví se skládá ze dvou trvale obydlených ostrovů – hlavní a největší Madeiry a menšího Porto Santo – a dvou skupin neobydlených přírodních rezervací, kterými jsou Ilhas Desertas a Ilhas Selvagens. Hlavním a největším městem celého regionu je přístav Funchal, rozkládající se na jižním pobřeží hlavního ostrova, ve kterém žije téměř polovina všech obyvatel souostroví.

Madeira je celosvětově proslulá svou dramatickou sopečnou krajinou, hlubokými údolími, strmými útesy padajícími přímo do oceánu a unikátním vavřínovým pralesem (Laurisilva), který je zapsán na seznamu Světové dědictví UNESCO. Díky subtropickému podnebí a celoročně mírným teplotám je souostroví často označováno jako „ostrov věčného jara“. Ekonomika regionu dominantně závisí na cestovním ruchu, specializovaném zemědělství (pěstování banánů, cukrové třtiny) a produkci fortifikovaného madeirského vína.

🗓 Současnost

V roce 2026 stojí v čele regionální vlády prezident Miguel Albuquerque z portugalské Sociálnědemokratické strany (PSD), který tento úřad zastává nepřetržitě od roku 2015. Jeho administrativa se v polovině dvacátých let 21. století soustředí na udržení ekonomické stability a čerpání obrovských finančních prostředků z evropského Plánu obnovy a odolnosti (PRR - Plano de Recuperação e Resiliência). Podle ekonomických dat z léta 2026 zažívá Madeira období kontinuálního hospodářského růstu přesahujícího 60 měsíců v řadě, přičemž nezaměstnanost klesla na historická minima (kolem 3,5 až 5,4 procenta aktivního obyvatelstva), což představuje výsledek výrazně pod celostátním průměrem Portugalska. Region v roce 2026 udržuje od ratingových agentur silné hodnocení BBB+.

Ekonomika je nadále stimulována bezprecedentním přílivem turistů. Během roku 2024 Madeira překonala historický rekord, když zaznamenala více než 11,7 milionu přenocování. Současně se výrazně zvyšuje intenzita lodní dopravy – jen do hlavního města připlouvá ročně přes 300 obřích výletních lodí s přibližně milionem pasažérů na palubě. S tímto náporem návštěvníků se však prohlubují obavy ze škodlivého overtourismu. V reakci na to se Funchal v roce 2025 jako první portugalská obec oficiálně zapojil do certifikačního programu Zero Waste Cities, zaměřeného na minimalizaci komunálního odpadu a zavádění procesů cirkulární ekonomiky.

Z demografického hlediska zaznamenala populace Madeiry na přelomu let 2024 a 2025 návrat k populačnímu růstu po delším období stagnace, a to až k hranici 259 440 obyvatel (nejvyšší stav za posledních jedenáct let). Zásadním aspektem tohoto ukazatele však zůstává fakt, že absolutního populačního růstu je dosahováno výhradně pozitivním migračním saldem (přílivem zahraničních imigrantů, důchodců a digitálních nomádů). Přirozený přírůstek na ostrově (rozdíl mezi počtem živě narozených dětí a počtem zemřelých) vykazuje dlouhodobě záporné hodnoty, způsobené extrémně nízkou mírou porodnosti.

🌍 Geografie a geologie

Celé souostroví Madeira je vulkanického původu. Reprezentuje vrcholky masivního podmořského štítového vulkánu, který vyrůstá z oceánského dna z hloubky zhruba 4 000 metrů. Z geologického hlediska byly nejstarší horniny na ostrově Porto Santo datovány do období miocénu (přibližně před 14 miliony let), zatímco hlavní ostrov Madeira je mladší s odhadovaným vznikem před zhruba 5 miliony let. Sopečná činnost na ostrovech je v současnosti neaktivní; k poslední povrchové vulkanické erupci došlo před více než 6 500 lety.

Hlavní ostrov Madeira disponuje protáhlým tvarem; měří přibližně 57 kilometrů na délku a v nejširším místě dosahuje šířky 22 kilometrů. Jeho celková plocha je 740,7 kilometrů čtverečních. Orografie (reliéf) ostrova je nesmírně dramatická. Centrální masiv tvoří rozeklaný horský hřeben orientovaný od východu na západ, z něhož padají kolmé stěny do hlubokých údolí tvaru V. Nejvyšším vrcholem je Pico Ruivo s nadmořskou výškou 1 861 metrů. Dalšími klíčovými horskými štíty jsou Pico das Torres (1 851 metrů) a turisticky hojně navštěvovaný Pico do Arieiro (1 818 metrů).

Západní třetině ostrova dominuje bezlesá sopečná náhorní plošina Paul da Serra rozkládající se v nadmořské výšce kolem 1 500 metrů. Tato rašeliništní plošina plní v ekosystému roli obří houby absorbující dešťové srážky. Pevninský okraj Madeiry je lemován extrémně strmými útesy. Nejimpozantnějším z nich je mořský útes Cabo Girão na jižním pobřeží, který se svou výškou 580 metrů nad mořskou hladinou řadí k nejvyšším vertikálním útesům v Evropě. Přirozené písečné pláže se na hlavním ostrově prakticky nevyskytují (ostrov je budován výhradně hrubým čedičovým kamením), zatímco menší sousední Porto Santo se vyznačuje devět kilometrů dlouhou pláží s jemným zlatým pískem.

Východní zakončení Madeiry představuje úzký a vyprahlý poloostrov Ponta de São Lourenço. Na tomto výběžku, plně vystaveném severním větrům, chybí vyšší vegetace a povrch se skládá výhradně z erozí vymodelovaných barevných tufů a obnažené lávy.

☁️ Podnebí

Geografická poloha ostrova definuje jeho subtropické oceánské podnebí (dle Köppenovy klasifikace podnebí se na většině ostrova jedná o typ Csa, tedy středomořské). Klima je primárně diktováno dvěma vlivy: oteplujícím Golfským proudem (konkrétně chladnější odnoží zvanou Kanárský proud, jejíž mořská teplota se drží mezi 18 °C v zimě a 24 °C v létě) a vysokou horskou bariérou. Tato kombinace vyúsťuje v naprosto minimální tepelné výkyvy během roku. Průměrné maximální teploty u pobřeží oscilují od 19 °C v lednu do 26 °C v srpnu.

V důsledku hradby centrálních hor existují napříč ostrovem diametrální srážkové a sluneční rozdíly. Severní a severovýchodní pobřeží čelí neustálému náporu pasátových větrů nesoucích z oceánu vlhkost. Při nárazu na horstvo kondenzují mohutná mračna, což ze severu činí extrémně srážkově bohatou oblast (přesahující v některých vyšších polohách 2 000 milimetrů ročně) ideální pro růst pralesů. Naopak závětrné jižní pobřeží, obzvláště oblast od města Ponta do Sol po Funchal, se nachází ve srážkovém stínu. Jde o suchou zónu prosluněnou až 2 500 hodinami slunečního svitu ročně, do které je směřována hlavní produkce ovoce i lokalizace turistických resortů.

⏳ Historie

Objevení a éra bílého zlata

Před objevením ostrovů evropskými námořníky bylo souostroví Madeira liduprázdné a zcela neosídlené. Oficiální portugalské anály připisují nalezení ostrovů trojici mořeplavců ve službách prince Jindřicha Mořeplavce. Byli to João Gonçalves Zarco, Tristão Vaz Teixeira a Bartolomeu Perestrelo. V roce 1418 byli při plavbě na severoafrické pobřeží zahnáni bouří k pustému kousku země, který pojmenovali Porto Santo (Svatý přístav). Při další výpravě v roce 1419 zaznamenali na západním horizontu tmavý mrak stoupající z pevniny a po vylodění objevili velký a monumentálně zalesněný ostrov, jemuž přisoudili název Ilha da Madeira (Ostrov dřeva).

Ihned po objevu, v roce 1420, byla zahájena kolonizační politika. První evropští usedlíci původem ze severních provincií Portugalska káceli a hromadně vypalovali obrovské plochy těžko prostupných lesů, aby uvolnili místo pro polnohospodářství. Do poloviny 15. století byla na jih ostrova zavedena cukrová třtina dovezená ze Sicílie. Pěstování této plodiny rozpoutalo první ekonomický zázrak Madeiry – v tehdejší Evropě byl cukr vzácným luxusem, označovaným za "bílé zlato". Plantáže obhospodařované za pomoci prvních otroků dovážených z Afriky přinášely obrovské bohatství, ze kterého vyrostla monumentální architektura města Funchal (povýšeného na město roku 1508) a které lákalo i pirátské nájezdy – v roce 1566 například francouzští korzáři město vyrabovali a během 15 dnů povraždili desítky obyvatel.

Madeirské víno a anglický vliv

Na přelomu 16. a 17. století ztratila Madeira svůj monopol na cukr, jelikož těžiště pěstování se přesunulo do rozlehlé Brazílie. Obyvatelstvo následně přeorientovalo ekonomiku na vinařství. Obchod s vínem z Madeiry nabral gigantické rozměry zejména v 18. století díky dohodám mezi portugalskou a britskou korunou. Expanzi vedli převážně britští obchodníci, kteří se ve Funchalu hromadně usazovali (vytvořili si vlastní čtvrti i hřbitovy). Zjistilo se, že místní fortifikované víno zraje nejlépe během dlouhých a horkých plaveb oceánem v podpalubí lodí obchodních společností do britských kolonií v Americe nebo do Východní Indie. Tento zahřívací proces,zvaný estufagem, se stal základem výroby jedinečného madeirského vína.

Zemědělské rány a autonomie

V 19. století potkaly ostrov zničující rány. V padesátých letech 19. století vyhladila téměř všechny vinice houbová choroba padlí révové a v sedmdesátých letech zcela zničil kořenový systém zbývající révy zavlečený brouk révokaz (phylloxera). Epidemie, hladomor a propad ekonomiky donutily desetitisíce ostrovanů k vynucené masové emigraci do zemí jako Venezuela, Brazílie, Jihoafrická republika či do britské Guyany.

Ekonomiku začal pozvolna zachraňovat vznik léčebného turismu. Bohatí britští, ruští a němečtí aristokraté (včetně nemocné rakouské císařovny Sissi) začali ostrov na doporučení lékařů navštěvovat pro jeho stabilní, terapeutické podnebí. Během první světové války se Funchal stal dějištěm námořních útoků německých ponorek, které potopily několik spojeneckých plavidel přímo v zálivu.

Zásadní ústavní zlom nastal po celonárodní události v roce 1974 známé jako Karafiátová revoluce, která v Portugalsku po téměř padesáti letech ukončila diktátorský režim zvaný Estado Novo. Nová ústava z roku 1976 udělila Madeiře i Azorám status plné politické a administrativní autonomie (vznik regionálního parlamentu Assembleia Legislativa da Madeira a regionální vlády). Po vstupu Portugalska do tehdejších Evropských společenství v roce 1986 zahájil ostrov radikální modernizaci financovanou dotačními fondy – došlo k budování letiště, moderních nemocnic, univerzit a především mimořádně nákladné a složité dálniční sítě napříč vulkanickými horskými masivy.

🌿 Flóra, fauna a přírodní památky

Od roku 1982 disponují zhruba dvě třetiny povrchu Madeiry statutem přísně chráněného přírodního parku (Parque Natural da Madeira). Klenotem a celosvětovým unikátem je Laurisilva (vavřínový les). Tento prehistorický, vlhký, reliktní les pokrývá severní a střední část ostrova v nadmořských výškách od 300 do 1 300 metrů. Jde o poslední a největší neporušený úsek pralesního biomu, který před miliony let, během třetihor, pokrýval celý jih Evropy. V roce 1999 ocenila organizace UNESCO výjimečnost tohoto ekosystému zápisem na seznam Světové dědictví UNESCO.

Vavřínový les hostí naprosto exkluzivní biodiverzitu. Z dřevin převládají různé obří druhy vavřínů a stromové vřesovce dosahující nadměrných výšek. Nižší patro pralesa je protkané vzácnými formami mechů, lišejníků a velkých kapradin. Po celém ostrově se navíc nekontrolovatelně kříží a vyvíjejí exotické nepůvodní květiny dovezené sem britskými šlechtici v průběhu staletí (od afrických strelícií přes hortenzie, bougainvillee až po agapantus).

Původní suchozemská fauna Madeiry je velmi chudá – izolace vulkanického ostrova nedovolila suchozemským savcům pevninskou migraci, nachází se zde jen několik endemických druhů netopýrů. Oblast je naopak rájem pro ornitology. Vavřínový prales tvoří jediné přírodní stanoviště pro endemického plachého ptáka zvaného holub madeirský (Columba trocaz). Skály centrálního masivu a strmé útesy na severu slouží jako hnízdiště kriticky ohroženého mořského ptáka, jakým je buřňák madeirský.

Akvatorium (mořská oblast) obklopující ostrovy představuje důležitý migrační koridor pro kytovce. Běžný je výskyt delfínů skákavých, obřích vorvaňů i kulohlavců. Přísně chráněná skupinka neobydlených skalnatých ostrovů Ilhas Desertas ležící jihovýchodně od hlavní pevniny poskytuje jediné izolované atlantické útočiště pro nejohroženějšího ploutvonožce na světě, kterým je tuleň středomořský (Monachus monachus).

🏢 Administrativní dělení a geografické okrsky

V rámci své autonomie je region rozčleněn do celkem 11 samostatných okresů (v portugalštině municípios), jež v sobě absorbují souhrn menších vesnických farností (freguesias). Z důvodu členitého a drsného terénu ostrova kopírují hranice těchto okresů zpravidla povodí řek padajících z hor do moře. Deset z těchto okresů je lokalizováno na hlavním ostrově, jedenáctým okresem je celý vedlejší ostrov Porto Santo.

Následující tabulka dokumentuje kompletní seznam těchto 11 obvodů s tvrdými daty odhadované demografické situace platnými pro období na počátku roku 2026 (založenými na extrapolačních maticích posledních sčítání Instituto Nacional de Estatística). Nebyl vynechán žádný administrativní celek.

Název okresu (Município)	Geografická poloha na souostroví	Rozloha (km²)	Odhadovaná populace (2025/2026)	Hustota zalidnění (obyv./km²)
Calheta	Jihozápadní zlomové pobřeží	111,5	11 377	102,0
Câmara de Lobos	Jižní svahy pod Cabo Girão	52,1	33 243	637,6
Funchal	Široký záliv na jihovýchodě	76,1	108 129	1 420,3
Machico	Východní údolí a záliv	68,3	19 679	288,0
Ponta do Sol	Jižní pobřeží	46,2	8 920	193,2
Porto Moniz	Severozápadní větrný cíp	82,9	2 598	31,3
Porto Santo	Celý ostrov Porto Santo	42,6	5 717	134,2
Ribeira Brava	Údolí řeky v jižním centru	65,4	13 322	203,7
Santa Cruz	Východní okraj, letiště	81,5	44 816	549,9
Santana	Severovýchod, chráněná zóna	95,6	6 516	68,2
São Vicente	Hluboké severní údolí	78,8	5 123	65,0

📈 Demografické statistiky a historický vývoj

Populace Madeiry, její prudké exploze, ale i obrovské emigrační úbytky dokonale definují turbulentní ekonomickou povahu ostrova po vyčerpání přírodních zdrojů. Celých čtyřicet procent obyvatel je nahuštěno výhradně v úzkém přímořském amfiteátru hlavního města Funchalu a příměstských obvodech jako je Câmara de Lobos, čímž jižní okraj drží hustotu zalidnění blížící se k 1 500 lidem na kilometr čtvereční. Vnitrozemí tvořené pralesem, horskými štíty a rašeliništi je zcela a trvale neosídlené.

Níže uvedená tabulka zpracovává kompletní a nijak nefiltrované výsledky z portugalských národních sčítání lidu prováděných dekádově od roku 1864 až po relevantní statistické odhady k létu roku 2026, zahrnující příliv zahraničního kapitálu i pracovníků.

Rok sčítání (Dekáda)	Celkový počet obyvatel	Zaznamenaný rozdíl	Zásadní faktor vývoje populace
1864	111 764	—	Úvodní moderní sčítání lidu po chorobách vinic.
1878	132 223	+ 20 459	Adaptace americké vinné révy, vzestup zemědělství.
1890	134 040	+ 1 817	Nízký nárůst, emigrace nejchudších rolníků do Brazílie.
1900	150 574	+ 16 534	Start terapuetického turismu bohaté britské klientely.
1911	169 777	+ 19 203	Období před první světovou válkou.
1920	179 002	+ 9 225	Oslabení populační kapacity během pandemie Španělské chřipky.
1930	211 601	+ 32 599	Rozšíření přístavních prací v Funchalu, izolace během režimů.
1940	249 771	+ 38 170	Masivní nárůst porodnosti chudších zemědělských rodin.
1950	269 769	+ 19 998	Pokračující izolace během diktatury portugalského státu.
1960	268 218	- 1 551	Demografický bod zlomu, start koloniálních válek v Africe.
1970	253 220	- 14 998	Hromadný exodus práceschopných mužů k výkonu fyzické práce do Venezuely a JAR.
1981	253 220	0	Získání plné regionální autonomie, zastavení úbytku populace.
1991	253 426	+ 206	Translace z ostrova rolníků na ostrov sektoru hotelových služeb.
2001	245 011	- 8 415	Odchod vzdělávající se generace a mladých na pevninu za prací.
2011	267 785	+ 22 774	Absolutní historické maximum, návrat krajanů.
2021	250 744	- 17 041	Uzavření ostrova a letecké blokády v reakci na pandemii COVID-19, vymírání starší generace.
2026 (odhad)	259 440	+ 8 696	Strmý nárůst cizinců, návrat madeirské komunity prchající z krize ve Venezuele, digitální nomádství.

✈️ Infrastruktura, hospodářství a doprava

Infrastruktura ostrova, od svého dramatického vstupu do 21. století financovaná prostřednictvím strukturálních kompenzačních dotací EU, tvoří mistrovské stavební a technologické dílo adaptované na nestabilní geologický podklad. Byla vybudována moderní dálniční síť označená jako Via Rápida. Tato rychlostní komunikace, vedená soustavou ohromujících viaduktů a dlouhých tunelů, kompletně obešla zrádné pobřežní útesy. V minulosti nebezpečná cesta z Funchalu do města Porto Moniz plná úzkých zatáček a rizika zřícení hornin tak byla nahrazena rychlou průjezdní trasou probouranou přímo masivem ostrova.

Dopravní tepnou zajišťující základní kontakt s kontinentem je Letiště Cristiana Ronalda na východním křídle v oblasti Santa Cruz. Kvůli omezeným možnostem ostrovní pevniny musela být jeho nová hlavní přistávací ranvej navržena formou zavěšeného betonového stolu ukotveného na 180 mohutných pilířích částečně čnějících ze dna a skal na pomezí oceánu. Blízkost hor a nevyzpytatelný směr atlantského větru zde celoročně vyvolávají takové turbulence a střižné síly (windshear), že je letiště vybaveno specifickým bezpečnostním osvětlením, k přistávacím manévrům jsou vyžadována nadstandardní školení certifikovaných kapitánů a při překročení limitů směrových větrů je provoz na letišti plně uzavřen.

Hospodářská aktivita tkví bezvýhradně v cestovním ruchu. Ostrov se na mezinárodním trhu vyhýbá formátu levné masové turistiky a profiluje svůj turistický sektor s důrazem na prémiové hotely, aktivní stárnutí, mezinárodní florální a vinné přehlídky a proslulou oslavu Nového roku. Menší část zisku generuje export unikátního vína, likérových komodit z pálené cukrové třtiny (aguardente) a pěstování trpasličích banánů na strmých přímořských terasách. Velkým technologickým průlomem roku 2021 bylo založení prvních hubů pro globální digitální nomády v městečku Ponta do Sol, na což ostrovní administrativa v dalších letech logicky navázala vládními programy modernizace datové konektivity s cílem oslovit vysokopříjmové zahraniční experty pracující plně vzdáleně (remote work).

🎭 Gastronomie a tradice

Kulturní ukotvení madeirské společnosti je determinováno staletími izolace, těsným spojením s drsnou přírodou a ortodoxními křesťanskými obyčeji z pevniny. Zářivým manifestem této kultury se stal každoroční Festa da Flor (Květinový festival) organizovaný po jarních Velikonocích. Centrální třídy města zaplní masivní alegorické vozy pokryté výhradně živými endemickými květinami. Zcela ojedinělou tradicí, fungující už přes století jako hlavní turistická atrakce, jsou takzvané Carreiros do Monte. Na předměstí Funchalu nad kopcem jménem Monte mají návštěvníci možnost nasednout do velkých dvoumístných dřevoproutěných saní bez koleček. Tyto sáně rychlostí dosahující až 40 km/h sjíždějí po vyhlazené asfaltové silnici prudkými sjezdy až dolů k přístavu. Řízena jsou pouze dvěma místními muži (carreiros) oblečenými v tradičním bílém kroji s pevnými koženými botami, jejichž gumové podrážky fungují v ostrých vracečkách jako fyzické brzdy.

Madeirská kuchyně (gastronomia madeirense) nese znaky drsné farmářské stravy využívající primárně jednoduché koření (sůl, česnek) a ohně. Naprostým kulinářským symbolem je hovězí espetada, podávaná ve specializovaných restauracích podél celého pobřeží – velké kostky naloženého soleného masa prokládané bobkovým listem a napíchnuté na mohutný rovný špíz z vavřínového dřeva, následně pečené nad horkým uhlím. Standardní přílohou této pečeně bývají kostky restované kukuřičné kaše se zelím (milho frito). Chlebovou alternativou je hutný bolo do caco – kulatý kváskový chléb pečený s příměsí mletých sladkých brambor na horké ploché čedičové desce a konzumovaný podélně proříznutý a zalitý roztátým česnekovým bylinkovým máslem.

Moře poskytuje obyvatelům neomezený přísun kvalitní suroviny. Paradoxním kontrastem v jídelníčku je hojně upravovaná espada (peixe-espada-preto), noční dravá, vizuálně odpudivá hadovitá mořská ryba s ostře zubatou čelistí lovená na speciální stovky metrů dlouhé navijáky ve velkých hloubkách. Navzdory svému odstrašujícímu vzhledu tvoří tepelně zpracované filety z espady bílé a velice křehké maso, které je kuchaři smaženo v těstíčku a obkládáno pečenými teplými banány v kombinaci, jež je chuťově exkluzivní a stala se celonárodní kulinářskou senzací. Jako dezert figuruje bolo de mel – tmavý kořeněný koláč upečený z husté melasy cukrové třtiny a obohacený celými ořechy. Souběžně pije celá ostrovní mužská populace v tradičních malých zařízeních, takzvaných tabernách, alkoholický míchaný pěnivý nápoj jménem poncha. Vzniká rituálním mechanickým třením (pomocí lokálně vyráběného míchátka, tzv. caralhinho) citronové i pomerančové kůry se včelím medem a extrémně koncentrovanou čirou pálenkou (aguardente de cana).

💡 Pro laiky

Ačkoliv je ostrov Madeira na obrázcích prezentován zelenými, téměř džunglovitými lesy překypujícími vláhou a vlhkostí, jedná se ve své podstatě o holou čedičovou a vyvřelou vyhaslou sopku trčící ze samotného dna atlantického oceánu. Z tohoto vulkanického původu plyne jedna důležitá vlastnost: skály ztvrdlé lávy strmě klesají rovnou do propastí oceánu. Madeira proto vůbec nemá ty dlouhé písečné zálivy plné zlatého písku a mělkých lagun s pozvolným vstupem do vody. Lidé se zde obvykle koupají v betonových bazénech (např. v oblasti Porto Moniz), které vznikly odlitím vyhloubenin do ostrých skalních formací přímo na břehu moře a oceánský příboj jim dovnitř vhání průzračnou vodu přes okraj.

Druhou a naprosto fascinující inženýrskou kapitolou ostrova je unikátní systém nazývaný "levády" (levadas). Historici se domnívají, že osadníci rychle zjistili nepříjemný fakt – dešťové mraky zastaví až hory ve střední a severní části pevniny, kde panuje vydatné vlhko. Slunná jižní strana u oceánu, kde by rostly rostliny i cukrová třtina, se však během jarních měsíců změnila ve vyprahlou pláň, neboť z prudkých svahů veškerá pitná dešťová voda jednoduše a okamžitě stekla rovnou do slaného moře. Zemědělci tedy v minulých staletích vzali primitivní nástroje, jako sekáče, krumpáče či dynamit, a vysekali vysoko nad srázy úzká kamenná koryta napříč celým pohořím (o celkové délce téměř 2 000 km). Tato koryta, levády, dodnes plynule se spádem svádějí proudy cenné pramenité vody od jezer nahoře až dolů na pole farmářům.

Dnes je to světově raritní sportovní trasa. Tím, že leváda představuje vodní kanál a podél ní musela zůstat na šířku jednoho kroku udupaná rovná cesta, aby kanál mohli dělníci udržovat čistý bez nánosů bahna a listí, mají dnes lidé k dispozici chodníčky jdoucí horizontálně přímo skrz obří strže bez nepříjemného vyčerpávajícího stoupání či zbytečného klesání do propastí. Tisíce chodců na Madeiře tak jdou na horskou chůzi bez rizika značného převýšení prostým chůzím stínem pralesa, přilepeni k hranám útesů právě díky staleté údržbě tohoto korytového labyrintu.

Zdroje