Lisabonská smlouva

Rozbalit box

Obsah boxu

Lisabonská smlouva (oficiálně Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství) je mezinárodní smlouva, která reformuje institucionální rámec a fungování Evropské unie (EU). Byla podepsána v Lisabonu, hlavním městě Portugalska, dne 13. prosince 2007 a v platnost vstoupila 1. prosince 2009 po ratifikaci všemi 27 tehdejšími členskými státy.

Smlouva nahradila neúspěšný projekt Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která byla odmítnuta v referendech ve Francii a Nizozemsku v roce 2005. Cílem Lisabonské smlouvy bylo učinit EU demokratičtější, efektivnější a schopnější řešit globální problémy, jako jsou klimatické změny, bezpečnost a energetika. Mezi klíčové změny patří posílení role Evropského parlamentu, zavedení stálého předsedy Evropské rady, vytvoření pozice Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a zjednodušení rozhodovacích procesů.

📜 Historie a vznik

Cesta k Lisabonské smlouvě začala po neúspěchu Evropské ústavy. Po jejím odmítnutí v roce 2005 nastalo tzv. "období reflexe", během kterého lídři EU hledali cestu z institucionální krize. Bylo zřejmé, že EU rozšířená na 27 členů potřebuje nová pravidla, aby mohla efektivně fungovat.

V roce 2007 během německého předsednictví v Radě EU pod vedením kancléřky Angely Merkelové byl dohodnut mandát pro mezivládní konferenci. Cílem bylo opustit symboliku "ústavy" (např. názvy jako "ministr zahraničí EU", vlajka, hymna) a místo toho vytvořit klasickou pozměňovací smlouvu, která by upravila stávající zakládající smlouvy – Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva) a Smlouva o založení Evropského společenství (Římská smlouva).

Výsledkem byla "Reformní smlouva", která byla po finálních jednáních podepsána v Lisabonu 13. prosince 2007. Její ratifikace však nebyla jednoduchá a provázely ji komplikace, zejména v Irsku a České republice.

⚙️ Hlavní změny a reformy

Lisabonská smlouva nepřinesla jednu ucelenou kodifikaci, ale změnila dvě klíčové smlouvy, které od té doby tvoří primární právo EU:

• Smlouva o Evropské unii (SEU) – Definuje obecné zásady, cíle, institucionální rámec a ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice.
• Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) – Původní Smlouva o založení Evropského společenství byla přejmenována a obsahuje podrobná ustanovení o politikách a fungování EU.

Institucionální reformy

• Evropský parlament: Jeho pravomoci byly výrazně posíleny. Stal se rovnocenným legislativním partnerem Rady EU ve většině oblastí politiky (tzv. řádný legislativní postup, dříve spolurozhodování). Získal také větší vliv na rozpočet EU a volbu předsedy Evropské komise.
• Evropská rada: Získala status oficiálního orgánu EU a byl pro ni vytvořen post stálého předsedy s funkčním obdobím 2,5 roku (s možností jednoho znovuzvolení). Tím byla nahrazena dosavadní praxe rotujícího předsednictví mezi členskými státy. Prvním stálým předsedou se stal Herman Van Rompuy.
• Rada Evropské unie: Byl zaveden nový systém hlasování založený na principu dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí je nutný souhlas 55 % členských států (tj. 15 z 27), které zároveň zastupují nejméně 65 % obyvatelstva EU. Tento systém plně naběhl v roce 2017.
• Evropská komise: Počet komisařů byl dočasně ponechán na principu "jeden stát, jeden komisař". Smlouva původně počítala s redukcí počtu komisařů, ale po irském referendu bylo od tohoto plánu upuštěno.

Posílení role parlamentů

Národní parlamenty členských států získaly právo kontrolovat dodržování principu subsidiarity. Pokud se třetina národních parlamentů domnívá, že legislativní návrh Komise tento princip porušuje, mohou spustit mechanismus tzv. "žluté karty", který nutí Komisi návrh přezkoumat.

Zahraniční a bezpečnostní politika

Byl vytvořen post Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Tato osoba je zároveň místopředsedou Evropské komise a předsedá Radě pro zahraniční věci. Cílem bylo posílit jednotu a viditelnost EU na mezinárodní scéně. První osobou v této funkci se stala Catherine Ashton. Pro podporu Vysokého představitele byla zřízena Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ), diplomatický sbor EU.

Právní subjektivita a Listina základních práv

• Evropská unie získala jednotnou právní subjektivitu. To jí umožňuje jako celku uzavírat mezinárodní smlouvy nebo vstupovat do mezinárodních organizací. Tím byla zrušena dosavadní pilířová struktura EU.
• Listina základních práv Evropské unie se stala právně závaznou a má stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy. Spojené království, Polsko a později i Česko si vyjednaly tzv. opt-out, tedy výjimku z její plné aplikace.

Nové oblasti politiky a klauzule

• Smlouva explicitně zmiňuje nové oblasti spolupráce, jako je energetická politika, veřejné zdraví, civilní ochrana, klimatické změny, sport nebo vesmír.
• Byla zavedena klauzule solidarity (článek 222 SFEU), která zavazuje členské státy k vzájemné pomoci v případě teroristického útoku, přírodní nebo člověkem způsobené katastrofy.
• Poprvé byla zakotvena možnost dobrovolného a jednostranného vystoupení z EU (článek 50 SEU). Tento článek byl poprvé aktivován Spojeným královstvím v roce 2017 v rámci procesu Brexitu.

🗳️ Ratifikace

Proces ratifikace byl složitý. Většina zemí zvolila parlamentní cestu, ale Irsko muselo kvůli své ústavě uspořádat referendum.

• První irské referendum (2008): Irové smlouvu odmítli poměrem 53,4 % ku 46,6 %. Důvody byly různé: obavy ze ztráty neutrality, vlivu na daňovou politiku, právo na potrat nebo prostý nedostatek informací.
• Druhé irské referendum (2009): Po získání právních záruk od EU v klíčových oblastech (neutralita, daně, rodinné právo) a v kontextu globální finanční krize Irové v druhém referendu smlouvu schválili poměrem 67,1 % ku 32,9 %.

Další komplikace nastaly v Polsku a České republice, kde prezidenti Lech Kaczyński a Václav Klaus s podpisem ratifikační listiny otáleli.

🇨🇿 Lisabonská smlouva v České republice

Ratifikace v Česku byla jednou z nejdelších a nejkomplikovanějších.

• Parlamentní projednávání: Smlouva byla předmětem ostrých politických sporů. Schválena byla Poslaneckou sněmovnou v únoru 2009 a Senátem v květnu 2009.
• Ústavní stížnosti: Skupina senátorů z ODS podala dvě stížnosti k Ústavnímu soudu, který v obou případech (v listopadu 2008 a listopadu 2009) rozhodl, že smlouva není v rozporu s českým ústavním pořádkem.
• Podmínky prezidenta Klause: Prezident Václav Klaus, známý kritik evropské integrace, odmítal smlouvu podepsat, dokud pro ČR nebude vyjednána výjimka (opt-out) z Listiny základních práv EU. Argumentoval obavami z možných majetkových nároků sudetských Němců na základě tzv. Benešových dekretů. Ačkoliv byla tato souvislost právními experty zpochybňována, Evropská rada v říjnu 2009 Česku výjimku přislíbila.
• Podpis: Po druhém kladném nálezu Ústavního soudu a přislíbení výjimky prezident Václav Klaus smlouvu podepsal 3. listopadu 2009. Česká republika se tak stala posledním státem, který ratifikační proces dokončil.

⚖️ Kritika a kontroverze

Lisabonská smlouva čelila kritice z různých politických směrů:

• Demokratický deficit: Kritici tvrdili, že smlouva je jen mírně pozměněnou verzí odmítnuté Evropské ústavy a že její ratifikace bez referend (s výjimkou Irska) byla obcházením vůle občanů.
• Složitost a nesrozumitelnost: Na rozdíl od ústavy, která měla být přehledným dokumentem, je Lisabonská smlouva souborem změn stávajících smluv, což ji činí pro laickou veřejnost velmi obtížně srozumitelnou.
• Přesun pravomocí: Euroskeptické hlasy kritizovaly další přesun suverenity z národních států na nadnárodní úroveň, zejména v oblastech justice a vnitřních věcí.
• Role národních parlamentů: Ačkoliv byla role národních parlamentů posílena, někteří kritici považují mechanismus "žluté karty" za příliš slabý na to, aby účinně bránil centralizaci moci.

💡 Pro laiky: Co je Lisabonská smlouva?

Představte si Evropskou unii jako velký klub, který se v roce 2004 a 2007 rozrostl z 15 na 27 členů. Stará pravidla, která platila pro menší počet členů, už přestávala fungovat. Bylo těžší se na čemkoliv dohodnout a rozhodování bylo pomalé.

Lisabonská smlouva je v podstatě nový soubor pravidel pro tento rozšířený klub. Jejím cílem bylo zjednodušit a zrychlit fungování.

• **Jednodušší hlasování:** Místo složitých propočtů se zavedlo pravidlo, že pro schválení návrhu stačí souhlas většiny zemí, které zároveň představují většinu obyvatel.
• **Jeden "kapitán" pro jednání:** Místo aby se předseda klubu měnil každých šest měsíců, byl zvolen stálý předseda (prezident Evropské rady), který klub vede déle a může lépe plánovat.
• **Jeden "mluvčí" pro svět:** Vytvořila se funkce hlavního diplomata (Vysokého představitele), aby EU mluvila navenek jedním silným hlasem, místo aby si každá země říkala své.
• **Více moci pro zástupce občanů:** Evropský parlament, který volí přímo občané, dostal mnohem větší slovo při schvalování zákonů, podobně jako parlamenty v jednotlivých zemích.

Stručně řečeno, Lisabonská smlouva byla "technickou aktualizací" pravidel EU, aby mohla lépe fungovat po svém velkém rozšíření.

Šablona:Aktualizováno