Georgij Žukov

Georgij Konstantinovič Žukov
Celé jméno	Georgij Konstantinovič Žukov
Datum narození	1. prosince 1896
Místo narození	Strelkovka, Ruské impérium
Datum úmrtí	18. června 1974
Místo úmrtí	Moskva, Sovětský svaz
Státní příslušnost	;
Povolání	vojevůdce, politik
Vyznamenání	4× Hrdina Sovětského svazu; 2× Řád Vítězství; 6× Leninův řád

Georgij Konstantinovič Žukov (rusky Георгий Константинович Жуков; 1. prosince 1896 Strelkovka – 18. června 1974 Moskva) byl sovětský vojevůdce a politik, Maršál Sovětského svazu, který je považován za jednoho z nejvýznamnější velitelů druhé světové války. Často je označován titulem „Maršál Vítězství“, neboť hrál klíčovou roli ve většině rozhodujících bitev na východní frontě, včetně obrany Moskvy, bitvy u Stalingradu, bitvy u Kursku a konečného dobytí Berlína.

Žukov byl mistrem masivních ofenzivních operací a strategického plánování. Jeho kariéra byla poznamenána strmým vzestupem během války, kdy se stal zástupcem nejvyššího velitele Josifa Stalina, ale i poválečnými pády v důsledku politických intrik a obav vedení KSSS z jeho popularity. Je jediným čtyřnásobným nositelem titulu Hrdina Sovětského svazu a jedním z mála držitelů dvou Řádů Vítězství.

Jeho odkaz je však ambivalentní. Zatímco je oslavován jako zachránce SSSR před nacismem, historici často poukazují na jeho bezohlednost vůči ztrátám vlastních vojáků a tvrdé disciplinární metody.

👶 Mládí a počátky kariéry

Georgij Žukov se narodil do chudé rolnické rodiny ve vesnici Strelkovka v Kalužské gubernii (dnešní Rusko). Chudoba ho donutila brzy opustit domov a odejít do Moskvy, kde se vyučil kožešníkem.

⚔️ První světová a občanská válka

Jeho vojenská kariéra započala v roce 1915, kdy byl povolán do carské armády během první světové války. Sloužil u jezdectva a za statečnost v boji získal dva Kříže svatého Jiří. Po Říjnové revoluci v roce 1917 se přidal k bolševikům a vstoupil do nově vznikající Rudé armády.

Během ruské občanské války (1918–1921) bojoval proti bělogvardějcům a podílel se na potlačení Tambovského povstání rolníků. V tomto období si vybudoval pověst schopného, ale nemilosrdného velitele kavalerie. Vstoupil do Komunistické strany, což bylo nezbytné pro další kariérní postup.

🌏 Vzestup před válkou: Chalchyn Gol

Meziválečné období strávil Žukov studiem vojenské teorie a velením různým jezdeckým jednotkám. Přežil i „Velkou čistku“ Josifa Stalina v armádě na konci 30. let, pravděpodobně díky tomu, že sloužil na Dálném východě mimo hlavní centrum politických procesů.

Zlomový moment přišel v roce 1939. Žukov byl vyslán do Mongolska, kde japonská Císařská armáda testovala sovětskou obranyschopnost v sérii pohraničních incidentů.

Bitva u řeky Chalchyn (srpen 1939): Žukov zde poprvé v praxi uplatnil svou doktrínu masivního nasazení tanků a dělostřelectva v kombinaci s letectvem. Naplánoval a provedl klasický obkličovací manévr, kterým zcela zničil japonskou 6. armádu.
Důsledky: Toto vítězství nejenže odradilo Japonsko od útoku na Sovětský svaz během druhé světové války, ale také vyneslo Žukova do nejvyšších pater velení a zajistilo mu titul Hrdina Sovětského svazu.

🎖 Velká vlastenecká válka (1941–1945)

Po napadení Sovětského svazu Nacistickým Německem 22. června 1941 (Operace Barbarossa) se Žukov stal klíčovou postavou sovětské obrany a následného protiútoku.

🛡 Záchrana Leningradu a Moskvy (1941)

V prvních měsících války, kdy Rudá armáda utrpěla katastrofální porážky, byl Žukov posílán na nejkritičtější úseky fronty jako „krizový manažer“.

Leningrad (září 1941): Převzal velení ve chvíli, kdy se zdál pád města nevyhnutelný. Zavedl drakonická opatření proti ústupu a zorganizoval obranu, která zastavila německý postup na předměstích.
Moskva (říjen 1941 – leden 1942): Stalin ho povolal zpět k obraně hlavního města. Žukov dokázal stabilizovat frontu a nashromáždit zálohy (včetně divizí ze Sibiře). 5. prosince 1941 zahájil masivní protiofenzivu, která odvrhla Wehrmacht od bran Moskvy a znamenala první velkou porážku Německa v pozemní válce.

🚜 Stalingrad a Kursk (1942–1943)

V roce 1942 byl Žukov jmenován zástupcem nejvyššího velitele (Stalina). Spolu s náčelníkem generálního štábu Alexandrem Vasilevským naplánoval Operaci Uran.

Bitva u Stalingradu: Plán spočíval v utajeném shromáždění sil na křídlech německé 6. armády a jejím následném obklíčení. Úspěch operace v listopadu 1942 znamenal obrat ve válce.
Bitva u Kurska (1943): Žukov správně předvídal německý útok a prosadil strategii hluboké obrany, která měla vykrvácet německé tankové divize, následovanou masivním protiútokem.

🚩 Bagration a pád Berlína (1944–1945)

V roce 1944 koordinoval Operaci Bagration, která vedla k osvobození Běloruska a zničení německé Skupiny armád Střed. Byla to jedna z největších ofenziv v dějinách vojenství.

Na jaře 1945 velel 1. běloruskému frontu při útoku na Berlín.

Závod o Berlín: Stalin vytvořil rivalitu mezi Žukovem a maršálem Ivanem Koněvem (1. ukrajinský front), aby urychlil dobytí města.
Bitva o Berlín: Žukov čelil kritice za krvavý čelní útok na Seelowské výšiny, ale nakonec jeho vojska dobyla Reichstag.
Kapitulace: 8. května 1945 přijal v Berlíně-Karlshorstu bezpodmínečnou kapitulaci nacistického Německa za sovětskou stranu.

🏛 Poválečné období a politika

Po válce Žukovova popularita dosáhla vrcholu. 24. června 1945 vedl na bílém koni slavnou Přehlídku vítězství na Rudém náměstí v Moskvě, zatímco Stalin přihlížel z tribuny mauzolea. Tato sláva se však stala jeho prokletím.

📉 Pád pod Stalinem (1946–1953)

Stalin, paranoidní a žárlivý na Žukovovu popularitu, ho začal vnímat jako hrozbu (bonapartismus).

Trofajní aféra: Žukov byl obviněn z nelegálního přivlastňování německých cenností (nábytek, obrazy, šperky) během okupace.
Vyhnanství: Byl odvolán z postu velitele pozemních vojsk a poslán do velení nevýznamných vojenských okruhů – nejprve do Oděsy, později na Ural. Tím byl efektivně odstraněn z centra moci.

📈 Návrat a pád pod Chruščovem (1953–1957)

Po Stalinově smrti v roce 1953 se Žukov vrátil do Moskvy. Spojil se s Nikitou Chruščovem a sehrál klíčovou roli při zatčení a likvidaci obávaného šéfa tajné policie Lavrentije Beriji.

Ministr obrany: V roce 1955 se stal ministrem obrany SSSR.
Záchrana Chruščova: V roce 1957 pomohl Chruščovovi ustát pokus o převrat ze strany tzv. „protistranické skupiny“ (Molotov, Malenkov, Kaganovič) tím, že zajistil loajalitu armády a rychle dopravil členy Ústředního výboru do Moskvy vojenskými letadly.

Paradoxně právě tato demonstrace síly Chruščova vyděsila. O několik měsíců později, v říjnu 1957, byl Žukov obviněn z pěstování kultu osobnosti v armádě a podruhé sesazen ze všech funkcí. Byl nucen odejít do důchodu a žil v ústraní.

📝 Pozdní léta a paměti

Po pádu Chruščova v roce 1964 a nástupu Leonida Brežněva byl Žukov částečně rehabilitován, ale do aktivní služby se již nevrátil. Zbytek života věnoval psaní svých pamětí Vzpomínky a úvahy (Vospominanija i razmyšlenija).

Cenzura: Kniha byla silně cenzurována. Žukov byl nucen do ní vkládat pasáže oslavující Brežněva (který měl ve válce marginální roli) a upravovat fakta o Stalinovi podle aktuální politické linie. Plná verze vyšla až po rozpadu SSSR.
Smrt: Zemřel 18. června 1974 po sérii infarktů. Byl pohřben s plnými vojenskými poctami u Kremelské zdi, ačkoliv si přál být pohřben do země vedle své matky.

⚔️ Kontroverze a kritika

Odkaz maršála Žukova není černobílý. Historici vedou debaty o ceně jeho vítězství.

Vysoké ztráty: Kritici (např. spisovatel Viktor Suvorov nebo historik Boris Sokolov) ho obviňují z lhostejnosti k lidským životům. Přezdívky jako „Řezník“ odkazují na operace, kde posílal pěchotu do minových polí nebo na čelní útoky proti kulometům (např. operace Mars, Seelowské výšiny).
Vztah k vojákům: Žukov byl známý brutální disciplínou. Neváhal nechat popravit velitele za ústup nebo neúspěch. Jeho rozkaz z Leningradu (1941) hrozil zastřelením nejen ustupujícím vojákům, ale i jejich rodinám.
Jaderné cvičení: V roce 1954 velel cvičení na Tockém polygonu, kde byla odpálena skutečná jaderná bomba, a následně přes zamořené území prošlo na 45 000 sovětských vojáků, aby se otestovala bojeschopnost v jaderné válce. Mnoho z nich později zemřelo na následky ozáření.

💡 Pro laiky

Georgije Žukova si lze představit jako sovětskou kombinaci generálů Eisenhowera a Pattona, ale v mnohem drsnějších podmínkách totality. Byl to muž, který nikdy neprohrál velkou bitvu, když měl plné velení. Byl to „hasič“, kterého Stalin posílal tam, kde hořelo nejvíce (Leningrad, Moskva, Stalingrad).

Jeho "superschopností" byla neuvěřitelná vůle a schopnost organizovat chaos. Když všichni ostatní panikařili, Žukov chladnokrevně posílal divize na smrt, aby získal čas. Jeho temnou stránkou je fakt, že vítězství pro něj bylo důležitější než životy jeho vojáků. Zatímco západní generálové se snažili ztráty minimalizovat, Žukov je bral jako nutnou daň. Pro Rusy je však dodnes absolutní ikonou vítězství nad nacismem.

📊 Statistika hodností a vyznamenání

Přehled klíčových ocenění maršála Žukova. Je jedním z nejvíce vyznamenaných vojáků v historii.

Ocenění	Počet	Poznámka
Hrdina Sovětského svazu	4×	1939, 1944, 1945, 1956 (jediný čtyřnásobný držitel spolu s Brežněvem)
Řád Vítězství	2×	Nejvyšší sovětské vojenské vyznamenání (celkem uděleno jen 20×)
Leninův řád	6×
Řád rudého praporu	3×
Hrdina Mongolské lidové republiky	1×	Za bitvu u Chalchyn Golu
Rytířský velkokříž Řádu lázně	1×	Britské vyznamenání
Hlavní velitel Legion of Merit	1×	Americké vyznamenání (od Eisenhowera)
Řád Bílého lva I. třídy	1×	Československé vyznamenání (vojenská skupina)
Válečný kříž 1939	1×	Československé vyznamenání

Zdroje