Eduard VII.
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Eduard VII. (celým jménem Albert Edward; 9. listopadu 1841 – 6. května 1910) byl král Spojeného království Velké Británie a Irska a britských dominií a císař indický od 22. ledna 1901 až do své smrti v roce 1910. Byl prvním britským monarchou z rodu Sasko-Kobursko-Gothajského, který byl jeho synem Jiří V. přejmenován na rod Windsor.
Před nástupem na trůn byl jako nejstarší syn královny Viktorie a prince Alberta dědicem trůnu a nositelem titulu Princ z Walesu po téměř 60 let, déle než kterýkoli jeho předchůdce. Během dlouhé vlády své matky byl z velké části vyloučen z politického vlivu a ztělesňoval spíše módní a požitkářskou elitu. Jeho krátká vláda, která se stala známou jako Eduardovské období, je spojena s prvními významnými společenskými a technologickými změnami 20. století. V zahraniční politice hrál klíčovou roli při budování spojenectví s Francií a Ruskem, známého jako Trojdohoda, a díky svým diplomatickým schopnostem a cestám po Evropě si vysloužil přezdívku „Mírotvůrce“ (The Peacemaker).
👑 Život prince z Walesu
Albert Edward, v rodině známý jako „Bertie“, se narodil 9. listopadu 1841 v Buckinghamském paláci v Londýně. Jako nejstarší syn vládnoucího monarchy automaticky získal tituly vévoda z Cornwallu a vévoda z Rothesay. O měsíc později mu jeho matka, královna Viktorie, udělila titul Princ z Walesu.
Jeho výchova, kterou pečlivě plánoval jeho otec, princ Albert, byla mimořádně přísná a zaměřená na to, aby z něj vychovala modelového konstitučního monarchu. Bertie však na náročný studijní program reagoval špatně a projevoval spíše společenské nadání než akademické zájmy. Studoval krátce na univerzitách v Edinburghu, Oxfordu a Cambridge, ale studium nedokončil.
✈️ Cesty a společenský život
Jako mladý muž podnikl několik významných cest. V roce 1860 se stal prvním britským dědicem trůnu, který navštívil Severní Ameriku. Jeho cesta po Kanadě a Spojených státech byla obrovským úspěchem a přispěla ke zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi. V roce 1875 podnikl rozsáhlou cestu po Indii, která měla posílit vazby mezi impériem a jeho nejcennější kolonií.
Po smrti svého otce v roce 1861 se královna Viktorie stáhla do hlubokého smutku a na dlouhá desetiletí se vyhýbala veřejnému životu. Tuto mezeru vyplnil právě princ z Walesu, který se stal vůdčí postavou britské vysoké společnosti. Proslul svou láskou k dobrému jídlu, pití, hazardním hrám, sportu (zejména koňským dostihům) a krásným ženám. Jeho životní styl byl často zdrojem obav pro jeho matku a vedl k několika veřejným skandálům, jako byla například aféra s rozvodem Mordaunt v roce 1870 nebo karetní skandál Tranby Croft v roce 1891.
💍 Manželství a rodina
V roce 1863 se oženil s princeznou Alexandrou Dánskou, dcerou dánského krále Kristiána IX. Manželství bylo zpočátku šťastné a vzešlo z něj šest dětí. Přestože svou ženu respektoval, Eduard pokračoval ve svých milostných aférách po celý život. Mezi jeho nejznámější milenky patřily herečka Lillie Langtry, Daisy Greville, hraběnka z Warwicku, a v pozdějších letech Alice Keppel, prababička královny Camilly.
🏛️ Vláda (1901–1910)
Eduard nastoupil na trůn po smrti své matky 22. ledna 1901 ve věku 59 let. Zvolil si panovnické jméno Eduard VII., ačkoliv jeho matka si přála, aby vládl jako Albert Edward. Jeho korunovace, původně plánovaná na červen 1902, musela být odložena kvůli akutnímu zánětu slepého střeva a proběhla až 9. srpna 1902 ve Westminsterském opatství.
Jeho vláda, známá jako Eduardovské období, byla dobou míru a prosperity, ale také rostoucího sociálního a politického napětí.
🌍 Zahraniční politika: „Strýc Evropy“
Na rozdíl od své matky se Eduard aktivně zapojoval do zahraniční politiky. Díky svým rodinným vazbám na většinu evropských panovnických dvorů (byl příbuzný například s německým císařem Vilémem II. a ruským carem Mikulášem II.) byl přezdíván „strýc Evropy“.
Jeho největším diplomatickým úspěchem bylo sjednání Srdečné dohody (Entente Cordiale) s Francií v roce 1904. Toto spojenectví, které ukončilo staletí britsko-francouzského nepřátelství, bylo z velké části výsledkem Eduardovy osobní diplomacie a jeho popularity v Paříži. V roce 1907 následovala Anglo-ruská dohoda, která spolu se Srdečnou dohodou položila základ Trojdohodě, alianci, která později bojovala proti Centrálním mocnostem v první světové válce. Jeho snahy o udržení míru v Evropě mu vynesly přezdívku „Mírotvůrce“.
🇬🇧 Domácí politika a reformy
V domácí politice byla jeho role omezenější, jelikož byl konstitučním monarchou. Jeho vláda se shodovala s obdobím vlády Liberální strany, která prosadila řadu významných sociálních reforem, včetně zavedení starobních důchodů a pojištění v nezaměstnanosti.
Eduard se také ocitl uprostřed ústavní krize v letech 1909–1910, kdy konzervativci ovládaná Sněmovna lordů odmítla schválit tzv. „Lidový rozpočet“ liberální vlády. Krize vedla k debatě o omezení moci Sněmovny lordů, která byla vyřešena až po Eduardově smrti přijetím zákona o parlamentu (Parliament Act 1911).
⚓ Modernizace armády a námořnictva
Během jeho vlády proběhly významné reformy britských ozbrojených sil. Ministr války Richard Haldane reorganizoval armádu a První lord admirality, admirál Sir John Fisher, inicioval revoluční modernizaci Královského námořnictva, jejímž symbolem se stalo spuštění bitevní lodi HMS Dreadnought v roce 1906. Eduard tyto reformy silně podporoval.
🤵 Osobní život a charakter
Eduard VII. byl pravým opakem své matky. Byl společenský, charismatický a miloval život. Jeho šarm a přátelská povaha mu zajistily velkou popularitu u veřejnosti, a to jak doma, tak v zahraničí. Byl známým gurmánem, vášnivým kuřákem (údajně kouřil dvacet cigaret a dvanáct doutníků denně) a milovníkem sportu, zejména jachtingu a koňských dostihů. Jeho koně vyhráli prestižní Epsom Derby třikrát.
Byl také považován za arbitra mužské módy. Zpopularizoval nošení tvídu, homburg (klobouk) a je mu připisováno zavedení zvyku nezapínat si spodní knoflík u vesty.
⚰️ Smrt a odkaz
Eduardovo zdraví se v posledních letech jeho života zhoršovalo, především kvůli jeho životnímu stylu a silnému kouření. Zemřel 6. května 1910 v Buckinghamském paláci na následky série infarktů způsobených těžkou bronchitidou. Jeho poslední slova údajně byla: „No, je po všem, ale myslím, že jsem splnil svou povinnost.“
Jeho pohřeb 20. května 1910 byl jednou z největších sešlostí evropské aristokracie v historii. Zúčastnilo se ho devět vládnoucích králů, což inspirovalo název knihy Barbary Tuchmanové The Guns of August (Srpnové zbraně).
Ačkoliv vládl jen devět let, Eduard VII. zanechal významnou stopu. Jeho éra je vnímána jako zlatý věk klidu a prosperity před katastrofou první světové války. Jeho diplomatické úsilí pomohlo zformovat aliance, které definovaly počátek 20. století, a jeho osobnost a styl pomohly modernizovat obraz britské monarchie.