Divadlo Járy Cimrmana

Divadlo Járy Cimrmana
Zkratka	DJC
Typ	divadelní soubor
Vznik	4. října 1967
Sídlo	Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Praha 3 – Žižkov
	[www.cimrman.at Oficiální web]

Divadlo Járy Cimrmana (zkratkou DJC) je pražský divadelní soubor působící nepřetržitě od podzimu roku 1967. Jde o jedno z nejúspěšnějších a nejpopulárnějších českých autorských divadel druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Repertoár divadla tvoří výhradně patnáct komických her Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka s tematikou fiktivního českého génia Járy Cimrmana, jenž je formálně uváděn jako spoluautor všech textů. Divadlo od svého vzniku funguje na jedinečném principu: před každou jednoaktovkou je zařazen odborný seminář, v němž se herci stylizují do postavení vědců-cimrmanologů a s veškerou akademickou vážností zpracovávají Cimrmanovo dílo – přičemž celá tato vědeckost je záměrnou součástí komediantské mystifikace.

Od roku 1992 soubor trvale sídlí v Žižkovském divadle Járy Cimrmana v Praze na Žižkově. Všechna jeho představení jsou standardně vyprodána s výhledem mnoha měsíců dopředu, přičemž tato situace trvá nepřetržitě po desetiletí. Soubor se stal kulturním fenoménem, který přesáhl rámec divadla: fiktivní postava Járy Cimrmana v celonárodní televizní anketě ČT roku 2005 zvítězila v hlasování o Největšího Čecha, musela však být jako nehistorická osobnost z výsledků vyřazena. V únoru 2026 DJC pokračuje v plném provozu; všechna únorová představení jsou vyprodána.

🧠 Postava Járy Cimrmana

Aby bylo možné porozumět Divadlu Járy Cimrmana, je třeba nejprve pochopit postavu, jejíž jméno nese. Jára Cimrman je fiktivní český polyhistor přelomu 19. a 20. století – muž, který byl géniem takřka ve všech oborech lidské činnosti, ale vždy těsně minul světovou slávu. Podle cimrmanologické tradice byl Edison o pět minut rychlejší při vynalézání žárovky, Eiffel si přisvojil nápad na slavnou věž, Chekhov opsal jeho dramatické postupy. Cimrman se pohyboval na okraji světových dějin, v zákulisí velkých událostí, a nikdy nedostal uznání, které mu náleželo.

Tato figura vznikla 16. září 1966, kdy se v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka na stanici Praha poprvé objevila zmínka o Cimrmanovi jako „naivním sochaři-samoukovi a povoláním řidiči parního válce". Autory prvotního nápadu byli Jiří Šebánek a Zdeněk Svěrák, spolupracoval také prozaik Josef Škvorecký. V prosinci téhož roku zaznělo dramatické oznámení: dr. Evžen Hedvábný (ve skutečnosti jazzman Karel Velebný) ohlásil nález truhly s Cimrmanovou pozůstalostí. Mystifikace byla od počátku budována s maximální pečlivostí a důsledností: fiktivní Cimrman dostal přesná biografická data, místa pobytu, seznam vynálezů, rukopisy i korespondenci.

Klíčem k úspěchu cimrmanské mystifikace je její mnohoznačnost. Cimrman není jen komická postava – je metaforou české mentality. Přesně vystihuje pocit malého národa, který se cítí nedoceněn a přehlížen velkými mocnostmi, který ví, že byl vždy blízko světové slávy, ale nikdy ji nedosáhl. Tento kolektivní pocit se v Cimrmanovi zhušťuje do podoby laskavého humoru, jemuž se lidé smějí, protože se v něm poznávají.

📅 Historie souboru

Zakládající schůze a první sezóna (1966–1968)

Divadlo Járy Cimrmana bylo formálně založeno na zakládající schůzi 29. října 1966, kdy Jiří Šebánek svolal do armádní redakce Čepelku, Smoljaka a Svěráka. Šebánek přinesl na schůzi písemně zpracovaný referát o charakteru divadla, v němž se opakovala slova jako „naivní divadlo", „černý humor" a „podivnost". Všichni čtyři přítomní – Šebánek, Svěrák, Čepelka a brzy přizvaný Smoljak – přislíbili napsat hru pro repertoár nového souboru. K projektu byla záhy přizvána i režisérka Helena Philippová, akademický sochař Jan Trtílek a rozhlasový redaktor Oldřich Unger.

První představení Akt se hrálo 4. října 1967 v Malostranské besedě. Protože druhá část představení, Šebánkova jednoaktovka Domácí zabijačka, nebyla hotová, vyplnili autoři úvod improvizovaným „vědeckým seminářem", v němž se stylizovali do odborníků interpretujících Cimrmanovo dílo. Nápad měl nečekaný úspěch a seminář se do budoucna stal pevnou součástí každého představení.

Malostranská beseda se stala prvním domovem souboru. Sál byl, jak vzpomínal Svěrák, „akorát ošuntělý, malý, starý. Kamna na uhlí, spolkové obrazy, zašlá malba – stánek Járy Cimrmana." Atmosféra místa dokonale souzněla s poetikou cimrmanovského světa, který byl od počátku záměrně zasazen do trochu zašlého, marginálního prostředí.

Hned první sezónu divadlo zasáhly vnitřní spory. Mezi Šebánkem a Philippovou na jedné straně a Smoljakem na straně druhé sílily osobní i umělecké neshody, které se staly nepřekonatelnými. Svěrák se přiklonil na Smoljakovu stranu a roku 1969 Šebánek s Philippovou divadlo opustili. Šebánek odchodem nevzal cimrmanský humor ze světa: v letech 1980 až 1987 vedl paralelní cyklus Salón Cimrman ve Vysokoškolském klubu v Řeznické ulici.

Konsolidace a normalizační roky (1969–1989)

Po odchodu Šebánka a Philippové se vůdčí dvojicí DJC stali Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Smoljak převzal roli stálého režiséra souboru a od této chvíle režíroval všechny inscenace až do své smrti. Tvar představení se ustálil do podoby, která se v základní struktuře nezměnila dodnes: odborný Seminář v první části a jednoaktová dramatická hra po přestávce.

Soubor v těchto letech procházel různými sídly. Po Malostranské besedě (1967–1971) přišlo divadlo v Braníku, odkud ho komunistická správa vytlačila, pak následovalo divadlo Solidarita na Žižkově (od roku 1983). V říjnu 1992 se soubor dobrovolně přestěhoval do rekonstruovaného Žižkovského divadla Tranzitní haly magistrátní správy, přejmenovaného na Žižkovské divadlo Járy Cimrmana.

V normalizačním období bylo fungování divadla komplikováno ideologickým dozorem. Zvláště problematická byla hra Lijavec, jíž Smoljak a Svěrák záměrně zesměšnili tajnou policii. Přestože šlo formálně o rakouskoukouharskou policii 19. století, zvědové komunistické StB rozpoznali politický výpad a hra byla dočasně zakázána. Soubor však nikdy nepodlehl přímé kolaboraci s režimem a udržoval si tvůrčí autonomii, která mu zajistila po listopadu 1989 neposkvrněnou pověst.

Sametová revoluce a devadesátá léta

Pád komunistického režimu otevřel DJC nové možnosti. V roce 1990 měla premiéru hra Blaník, již Smoljak a Svěrák dopsali ještě před revolucí a jejíž kritický potenciál kolegové v souboru původně považovali za příliš odvážný na to, aby ji schvalovací komise „pustila". Schvalovací komisi bylo nakonec, díky sametové revoluci, jedno. V roce 1992 se soubor přestěhoval do svého dosud posledního domova – Žižkovského divadla Járy Cimrmana.

V roce 1998 vzniklo při DJC tzv. Studio Jára (přejmenované na Studio Láďa), které rozšiřovalo cimrmanovský svět o nové projekty. V únoru 1998 byla k třicátému výročí souboru vydána publikace DJC v obrazech a astronomovi Z. Moravcovi, který pojmenoval jednu ze svých planetek Járacimrman, bylo oceněno, že toto těleso s průměrem 10 km ze zásady nemůže Zemi ohrozit.

Po smrti Ladislava Smoljaka (2010–současnost)

Ladislav Smoljak zemřel 6. června 2010 na rakovinu. Jeho odchodem ztratilo DJC autora, režiséra a herce v jedné osobě – muže, který tvořil intelektuální páteř souboru. Svěrák na tuto skutečnost reagoval jasně: další nová hra nevznikne. Patnáct her zcela stačí.

Smoljakova smrt zahájila generační proměnu souboru, která pokračuje dodnes. Další vlna úmrtí přišla koncem 10. let, kdy zemřeli Bořivoj Penc (2018), Jaroslav Weigel a Václav Kotek (oba 2019). Jako náhrada se připojil Ondřej Vetchý, více prostoru dostali kulisáci Robert Bárta a Zdeněk Škrdlant.

V roce 2023 odvysílala Česká televize šestidílný pseudodokumentární seriál Stopy Járy Cimrmana v režii Patrika Ulricha. Rok poté, v roce 2024, byl uveden dokumentární snímek Cimrmani zblízka Marka Šimona, který jako kmenový člen souboru zaznamenával časosběrným způsobem své kolegy od roku 2017. Téhož roku, v říjnu 2025, hra Dobytí severního pólu oslavila čtyřicet let od premiéry a zároveň tisící reprízu.

🎭 Poetika a principy

Struktura představení

Každé představení DJC je rozděleno do dvou pevných částí oddělených přestávkou. První část tvoří tzv. Seminář – přednáška cimrmanologů, v níž herci bez hereckých emocí a s nekritickou vědeckou zaujatostí prezentují nové poznatky o Cimrmanově životě a díle. Herci DJC mluví nevzrušivým, oznamovacím způsobem, šetří pohybem, intonují i gestikulují věcně až prkenně. Bez emocí a psychologické pravděpodobnosti, ale s nekritickou láskou k předmětu bádání neuměle diskutují a demonstrují mistrův odkaz. Teprve po přestávce přichází jednoaktová hra, která daný Cimrmanův „objev" nebo dílo dramaticky ilustruje.

Tato dvousložková struktura vznikla vlastně náhodou – při premiéře Aktu v roce 1967 nebyla druhá část večera připravena, takže autoři improvizovali úvodní přednášku. Úspěch improvizace byl natolik přesvědčivý, že se formát stal trvalou součástí každého představení.

Pravidlo: pouze muži, bez hereckého vzdělání

Zakladatelé divadla a většina členů souboru nemají herecké vzdělání. K jejich projevu patří záměrné ochotnictví a amatérismus – jde snad o jediné divadlo na světě, jehož herci mají zakázáno hrát. Toto pravidlo, formulované jako paradox, je klíčem k cimrmanovské poetice: herci nepředstavují dramatické postavy s psychologickou pravděpodobností, ale hrají sami sebe jako nadšené amatéry, kteří jsou přesvědčeni o Cimrmanově existenci a nepochybují o hodnotě jeho díla.

Dalším specifikem je tradiční obsazení výhradně muži. Za dobu existence divadla se na jevišti nikdy neobjevila herečka v kmenové roli – s výjimkou hostující práce Heleny Philippové v první sezóně jako režisérky. Toto pravidlo nebylo nikdy formálně odůvodněno; prostě platí.

Třetím charakteristickým rysem je způsob, jímž se do souboru vstupuje. Tradice je taková, že z kulisáků se postupem času stávají herci a „synové pomáhají otcům" – do souboru se začleňují i děti původních členů, jako například Vojtěch Kotek či Josef Čepelka. Tato organická, rodinná logika náboru zaručuje, že nový člen přichází s dokonalou znalostí prostředí a s přirozenou vnitřní logikou souboru.

Mystifikace jako metoda

Cimrmanovská mystifikace je natolik propracovaná a důsledná, že někteří diváci – zejména zahraniční – se skutečně ptají, zda Jára Cimrman existoval. Herci tento dotaz nikdy přímo nezodpovídají. Na webu divadla a v propagačních materiálech je Cimrman soustavně prezentován jako historická postava, jejíž dílo bylo po jeho smrti zapomenuto. Tato hra s hranicí reality a fikce je záměrnou součástí estetické strategie divadla.

Mystifikace má i svůj seriózně kulturologický rozměr: DJC se stalo kulturním fenoménem, představujícím zcela novou, originální kvalitu českého humoru. Cimrman satiricky komentuje český provincionalismus, mesianismus, sklon k malosti i k idealizaci vlastní historické role. Tyto motivy se v průběhu desetiletí nezestárly, protože se nezměnily podmínky, které je generují.

📋 Repertoár

Divadlo Járy Cimrmana uvádí od roku 1967 celkem patnáct her, z nichž všechny jsou stále aktivně v repertoáru. Autory textů jsou Jára Cimrman (fiktivně), Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Sériové číslo a rok premiéry: Akt (1967, Svěrák), Vyšetřování ztráty třídní knihy (1967, Smoljak), Němý Bobeš (1971, Smoljak–Svěrák), Hospoda Na mýtince (1969, Smoljak–Svěrák), Cimrman v říši hudby (1973, Smoljak–Svěrák), Dlouhý, Široký a Krátkozraký (1974, Smoljak–Svěrák), Vražda v salonním coupé (1975, Smoljak–Svěrák), Posel z Liptákova (1977, Smoljak–Svěrák), Lijavec (1982, Smoljak–Svěrák), Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909 (1985, Smoljak–Svěrák), Blaník (1990, Smoljak–Svěrák), Záskok (1994, Smoljak–Svěrák), Afrika (2002, Smoljak–Svěrák), Švestka (2005, Smoljak–Svěrák) a České nebe (2008, Smoljak–Svěrák).

Poslední hra České nebe (s podtitulem Cimrmanův dramatický kšaft) měla premiéru 28. října 2008 a je v pořadí patnáctou a poslední. Po Smoljakově smrti v roce 2010 Svěrák opakovaně potvrdil, že žádná šestnáctá hra nevznikne.

👥 Soubor

Zakladatelé

Zakládající čtveřici tvořili Zdeněk Svěrák (* 1936), Jiří Šebánek (1939–2001), Miloň Čepelka (* 1940) a Ladislav Smoljak (1931–2010). K projektu záhy přistoupila Helena Philippová jako režisérka, dále jazzman Karel Velebný (1931–1989), sochař Jan Trtílek a rozhlasový redaktor Oldřich Unger.

Dlouholetí členové

Z generace, která nastoupila brzy po zakladatelích a formovala zvuk souboru v normalizačních letech, jsou dodnes aktivní zejména Petr Brukner (* 1949) a Jan Hraběta (* 1940), který v lednu 2026 oslavil 86. narozeniny. Ze střední generace jsou klíčovými členy Genadij Rumlena (* 1952), Marek Šimon (* 1970) a Petr Reidinger (* 1969). V pozdějších dekádách přibyli Robert Bárta, Zdeněk Škrdlant, Michal Weigel a Luděk Minařík.

Profesionální posily

V divadle tradičně hrají pouze muži bez hereckého vzdělání. Výjimku tvoří profesionální posily Miroslav Táborský, Vojtěch Kotek, Josef Čepelka a Ondřej Vetchý, které byly obsazeny po sérii úmrtí několika kmenových herců souboru.

Miroslav Táborský (* 1964) nastoupil jako alternace Svěráka s příslibem, že pokud mu to nepůjde, zase odejde. Zůstal. Vojtěch Kotek (* 1967) je synem zesnulého cimrmanologa Václava Kotka, a od roku 2025 se uplatňuje i jako učitel ve Vyšetřování ztráty třídní knihy. Ondřej Vetchý (* 1964) vstoupil do divadla po vlně úmrtí v letech 2018–2019 a hraje zejména náčelníka Karla Němce v Dobytí severního pólu. Nejmladší profesionální posilou je Josef Čepelka (* 1970), syn Miloně Čepelky, obsazený do trojrole ženských postav ve Švestce. Nově se v sezóně 2024–2025 zapojil jako herec i Tomáš Maleček, redaktor Českého rozhlasu a dlouholetý příznivec a propagátor DJC.

Zemřelí členové souboru

Divadlo v průběhu šesti desetiletí ztratilo řadu svých klíčových členů. Mezi nejvýznamnější ztráty patří: Karel Velebný (†1989), Jaroslav Weigel (†2019), jehož scénografické práce definovaly vizuální podobu DJC, Václav Kotek (†2019), Bořivoj Penc (†2018), Jan Kašpar (†2007), Jaroslav Vozáb (†2012) a Jiří Šebánek (†2001). Centrální ztrátou zůstává smrt spoluzakladatele a klíčového autora Ladislava Smoljaka v roce 2010.

🏛️ Žižkovské divadlo Járy Cimrmana

Od 4. října 1992 soubor DJC trvale sídlí v Žižkovském divadle Járy Cimrmana (ŽDJC) v Praze na Žižkově, na adrese Řehořova 7. Budova je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy. Divadlo disponuje hlavním sálem, menší scénou a od roku 2025 upraveným dvorkem využívaným pro letní sezónu.

Od června 2025 je novým ředitelem ŽDJC (příspěvkové organizace) Martin Vokoun. V divadle kromě kmenového souboru DJC pravidelně hostují další soubory – Divadlo Aqualung, 3D Company a Cimrman English Theatre. Posledně jmenovaný soubor uvádí hry DJC v anglickém jazyce a je otevřen zahraničním návštěvníkům; jeho produkce jsou dostupné s anglickými titulky.

V roce 2025 prošlo divadlo dílčími technickými úpravami zázemí včetně digitalizace pokladního systému a úprav divadelního dvorku. V lednu 2026 divadlo hostilo prezidenta republiky Petra Pavla, který 14. ledna navštívil představení Dobytí severního pólu.

🎬 Filmová a televizní tvorba

Z iniciativy členů DJC vzniklo od roku 1969 několik filmů s cimrmanovskou tematikou. Prvním byl pseudodokumentární krátký film Stopa vede do Liptákova (1969, režie Ondrej Očenáš), v němž účinkovali Svěrák, Velebný, Šebánek a Čepelka. Celovečerní snímek Jára Cimrman ležící, spící (1983, režie Ladislav Smoljak) a Rozpuštěný a vypuštěný (1984, Smoljak) přenesly cimrmanovský humor na plátno. Smoljakův film Nejistá sezóna (1988) zachytil život samotného souboru. V roce 2007 vznikla Expedice Altaj. Cimrman mezi jeleny (režie Vojtěch Kotek) a v roce 2023 šestidílný seriál Stopy Járy Cimrmana (ČT, režie Patrik Ulrich). Nejaktuálnějším počinem je dokumentární film Cimrmani zblízka (2024, Filip Nesládek a Marek Šimon), přinášející unikátní pohled do zákulisí souboru.

Téměř všechny inscenace byly rovněž nahrány na gramofonové desky. V roce 1992, při příležitosti 25. výročí DJC, obdržel soubor od vydavatelství Supraphon platinovou desku za prodej 450 000 gramofonových desek.

🗓️ Současnost (únor 2026)

V únoru 2026 soubor DJC pokračuje v plném provozu. Únorový program zahrnuje představení Akt (17. 2.), Záskok (18. 2.), Švestka (19. 2.), Němý Bobeš (24. 2.), Lijavec (25. 2.) a Hospoda Na mýtince (26. 2.); březnový program pak Dobytí severního pólu (10. 3.), Akt (11. 3.), Záskok a Lijavec (12. 3.), Němý Bobeš (25. 3.) a Švestka (1. 3.). Všechna únorová představení jsou zcela vyprodána nebo v režimu „Obsazeno".

Od ledna 2026 platí nový ceník vstupného: standardní kategorie 450 Kč a 550 Kč, přičemž na každé představení je nově uvolněno 20 vstupenek za cenu 1 000 Kč, rezervovatelných ihned při zveřejnění programu. Předprodej probíhá výhradně online přes platformu GoOut nebo web divadla; prodej na březen byl spuštěn 17. února 2026 v 17:00.

V březnu 2026 soubor oslaví devadesátiny svého principála a zakladatele Zdeňka Svěráka (* 28. března 1936). Oslava se připravuje jako kulturní událost přesahující rámec jediného představení.

💡 Pro laiky

Divadlo Járy Cimrmana je zvláštní instituce. Funguje nepřetržitě od roku 1967, hraje stále stejných patnáct her a přesto je na každé představení vyprodáno. Jak je to možné?

Odpověď leží v tom, co Cimrman vlastně je. Není to jen vtip. Je to zrcadlo, do něhož se Češi dívají a poznávají sami sebe – s laskavostí, ale bez přikrašlování. Cimrman je génius, který vždy přišel o chvíli pozdě, který byl vždy blízko světové slávy a nikdy jí nedosáhl. Každý Čech tu historii zná a ví, jak se v ní poznat.

K tomu přistupuje jedinečná poetika: herci mají „zakázáno hrát", soubor nevítá herecky vzdělané profesionály (s výjimkami), místo toho zapojuje vlastní kulisáky a rodinné příslušníky. Výsledkem je zvláštní směs akademické vážnosti a naprostého absurdna – vědci diskutují o zásluhách muže, který neexistoval, a publikum se přitom smích nevydrží.

Když to Miloň Čepelka, jeden ze zakladatelů, shrnul: „Myslím si, že v tom Járovi Cimrmanovi se ten národ tak trochu vidí."

Zdroje