Bohuslav Martinů

Bohuslav Martinů
Celé jméno	Bohuslav Jan Martinů
Datum narození	8. prosince 1890
Místo narození	Polička, Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí	28. srpna 1959
Místo úmrtí	Liestal, Švýcarsko
Státní příslušnost
Povolání	hudební skladatel, pedagog, houslista
Aktivní od	1912
Aktivní do	1959

Bohuslav Martinů (8. prosince 1890 Polička – 28. srpna 1959 Liestal) byl český hudební skladatel vážné hudby, houslista a hudební pedagog. Společně s Bedřichem Smetanou, Antonínem Dvořákem a Leošem Janáčkem tvoří čtveřici mezinárodně nejhranějších a nejuznávanějších českých skladatelů v historii. Jeho rozsáhlé tvůrčí dílo obsahuje podle oficiálního katalogu sestaveného belgickým muzikologem Harrym Halbreichem přesně 387 dokončených a číslovaných opusů.

Většinu svého dospělého a profesního života prožil v zahraniční emigraci. V letech 1923 až 1940 působil ve Francii, kde studoval u skladatele Alberta Roussela a absorboval vlivy hudebního neoklasicismu, jazzu a francouzské avantgardy. Před nacistickou okupací Paříže uprchl v roce 1940 do Spojených států amerických, kde následně strávil třináct let a vyučoval kompozici na několika univerzitách (mimo jiné na Princetonské univerzitě). Právě v americkém exilu zkomponoval svůj cyklus šesti symfonií, které trvale zakotvily v repertoáru světových symfonických těles. Z důvodu nástupu komunistického režimu v únoru 1948 do Československa se do rodné vlasti nikdy fyzicky nevrátil a závěr svého života strávil v Itálii a ve Švýcarsku.

👶 Dětství a hudební začátky v Poličce (1890–1906)

Bohuslav Martinů se narodil 8. prosince 1890 ve východočeském městě Polička na pomezí Čech a Moravy. Jeho rodištěm se stala malá obytná světnička nacházející se ve věži farního kostela svatého Jakuba, a to v přesné výšce 36 metrů nad úrovní náměstí. Jeho otec Ferdinand Martinů pracoval jako vyučený švec, avšak zastával rovněž městskou funkci pověžného a zvoníka, jehož povinností bylo strážit město před požárem a odbíjet čas. Matka Karla (rozená Machová) se starala o početnou rodinu.

Až do svých jedenácti let žil Bohuslav v naprosté fyzické izolaci věže, ze které scházel dolů do města jen výjimečně. Tento atypický prostorový pohled z ptačí perspektivy na svět dole se podle hudebních teoretiků následně promítl do specifické prostorové koncepce jeho orchestrálních skladeb.

Své první hudební vzdělání získal u místního poličského krejčího a amatérského hudebníka Josefa Černovského, který jej vyučoval hře na housle. Martinů prokazoval výrazný hudební talent a již v roce 1905, ve věku patnácti let, poprvé veřejně vystoupil jako sólista na hudebním večeru v Poličce. Občané města uspořádali finanční sbírku, aby nadanému chlapci umožnili formální studium na konzervatoři v hlavním městě.

🎻 Studia v Praze a působení v České filharmonii (1906–1923)

V září roku 1906 nastoupil na Pražskou konzervatoř, kde byl přijat do houslové třídy profesora Štěpána Suchého. Studium však představovalo zklamání pro obě strany. Martinů se vzpíral drilu cvičení etud, zajímal se spíše o literaturu, divadlo a samostatnou kompozici. Jeho studijní výsledky v nehudebních předmětech a technice hry byly podprůměrné. V roce 1909 byl přeřazen na varhanní oddělení, avšak 4. června 1910 byl z konzervatoře pro „nenapravitelnou nedbalost“ (oficiální verdikt zněl pro „zjevný nezájem o studium“) exaktně a definitivně vyloučen.

Státní zkoušku ze hry na housle, která ho opravňovala k pedagogické činnosti, složil jako externista až v roce 1912. Během první světové války (1914–1918) se vyhnul odvodu na frontu z důvodu zdravotní nezpůsobilosti a působil v rodné Poličce jako učitel hudby.

V roce 1918 se přestěhoval zpět do Prahy a v roce 1920 se stal stálým členem skupiny druhých houslí v České filharmonii, kterou v té době řídil tehdejší šéfdirigent Václav Talich. Působení v orchestru (1920–1923) mělo pro jeho skladatelský vývoj naprosto zásadní význam. Fyzicky zde poznal zvuk a orchestraci velkých symfonických těles a na repertoáru detailně nastudoval partitury francouzských impresionistů, především Clauda Debussyho a Maurice Ravela. V roce 1921 uvedlo Národní divadlo v Praze jeho první jevištní dílo, balet s názvem Istar (H. 130).

🗼 Pařížský umělecký přerod (1923–1940)

V roce 1923 obdržel Martinů menší státní stipendium od Ministerstva školství a národní osvěty, které mu umožnilo tříměsíční pobyt ve Francii. Do Paříže odcestoval v říjnu 1923 a tento původně krátkodobý pobyt se nakonec protáhl na sedmnáct let. V Paříži vyhledal francouzského skladatele Alberta Roussela, u něhož bral soukromé hodiny kompozice. Roussel mu pomohl vymanit se z vlivu pozdního romantismu a nasměroval jej k logické struktuře, ekonomii výrazu a k principům neoklasicismu.

Ve francouzské metropoli Martinů rychle nasával dobové hudební inovace. Byl silně zasažen hudbou Igora Stravinského, experimenty pařížské skupiny Les Six (Pařížská šestka) a rychle nastupujícím importovaným jazzem. Jeho rané pařížské období přineslo kompozice jako Half-time (H. 142, z roku 1924) inspirované prostředím fotbalových zápasů, orchestrální dílo La Bagarre (Vřava, H. 155, z roku 1926) věnované Charlesi Lindberghovi a jeho přeletu oceánu, a jazzem silně ovlivněný balet Kuchyňská revue (H. 161, z roku 1927).

V roce 1931 uzavřel sňatek s francouzskou švadlenou Charlotte Quennehenovou, s níž prožil zbytek života (manželství zůstalo bezdětné). Třicátá léta představovala pro Martinů období obrovského tvůrčího vzestupu a mezinárodního uznání. Soustředil se na kompozici oper, baletů a formátů concerta grossa. V roce 1932 zkomponoval kantátový balet Špalíček (H. 214) vycházející z českého folklóru a sbírek Karla Jaromíra Erbena. Následoval cyklus oper pro Národní divadlo v Praze: lidové Hry o Marii (H. 236, 1934) a surrealistické mistrovské dílo Juliette aneb Snář (H. 253, 1937), jehož text vycházel ze hry Georgese Neveuxe. Premiéru Juliette dirigoval 16. března 1938 v Praze Václav Talich a tato opera se stala skladatelovým osobním i hudebním manifestem.

Bezprostředně po uzavření Mnichovské dohody v září 1938 se rozhodl nevracet do vlasti. V Paříži se zapojil do organizace československého odboje a na podporu československých dobrovolnických armádních sborů ve Francii zkomponoval takzvanou Polní mši (H. 279, 1939) psanou pro mužský sbor, baryton a vojenskou dechovou a bicí sekci.

🗽 Útěk před nacismem a americký exil (1940–1953)

Po invazi nacistického Německa do Francie v květnu 1940 musel Bohuslav Martinů urychleně opustit Paříž. Vzhledem k jeho dřívější odbojové činnosti (mimo jiné kvůli kompozici Polní mše) byl zařazen na černé listiny gestapa. Společně s manželkou uprchli do neokupované zóny na jih Francie a měsíce přežívali v provizorních podmínkách měst na pobřeží, zatímco se snažili získat tranzitní víza. Přes Španělsko a Portugalsko doputovali do Lisabonu, odkud v lednu 1941 nastoupili na zaoceánskou loď Exeter. Do USA dorazili do přístavu v Hobokenu koncem března 1941. Jejich útěk finančně i diplomaticky zaštiťoval švýcarský dirigent a mecenáš Paul Sacher a český diplomat v exilu Miloš Šafránek.

Život v New Yorku zpočátku představoval pro padesátiletého skladatele obrovskou zátěž. Neuměl anglicky, trpěl silnými depresemi z izolace a ztráty francouzského domova a zápasil s nedostatkem finančních prostředků. Situace se radikálně změnila v roce 1942, kdy si u něj slavný dirigent Sergej Kusevickij objednal kompozici velkého symfonického díla pro Bostonský symfonický orchestr. Výsledkem byla Symfonie č. 1 (H. 289), jejíž americká premiéra zaznamenala triumfální úspěch. Od tohoto okamžiku začala americká hudební tělesa masivně objednávat jeho díla. V rozmezí let 1942 až 1946 zkomponoval pět rozsáhlých symfonií (přesně jednu v každém kalendářním roce). V roce 1943 zkomponoval pietní a masivně hrané symfonické dílo Památník Lidicím (H. 296), tvořící reakci na vyhlazení středočeské obce nacisty.

Během pobytu v USA vyučoval kompozici na několika prestižních akademických institucích. Působil na Mannes College of Music v New Yorku, během letních kurzů učil na hudební akademii Berkshire Music Center v Tanglewoodu a přednášel i na Princetonské univerzitě. Dne 25. července 1946 utrpěl v Tanglewoodu těžký pád z nechráněného balkonu ve výšce několika metrů, při kterém si přivodil frakturu lebky, těžký otřes mozku a poškození sluchu. Měsíce strávil v nemocnici v kómatu a v dlouhodobé rekonvalescenci, což mu znemožnilo plánovaný poválečný návrat do svobodného Československa, kde mu byl mezitím na Pražské konzervatoři nabídnut post profesora.

Plány na návrat domů s konečnou platností zhatil komunistický státní převrat v únoru 1948. Po emigraci a smrti svého přítele Jana Masaryka odmítl Martinů jakékoliv kontakty s novým režimem a zůstal v americkém exilu. Komunistické instituce ho následně zbavily čestných členství a po několik let zablokovaly provádění jeho hudby na domácích pódiích s poukazem na to, že propadl "západnímu formalismu". V roce 1952 získal společně s manželkou americké státní občanství. Poslední, šestou symfonii s podtitulem Fantaisies symphoniques (H. 343) zkomponoval v roce 1953 exaktně na objednávku dirigenta Charlese Munche k 75. výročí založení Bostonského symfonického orchestru.

🌍 Návrat do Evropy a závěr života (1953–1959)

V roce 1953 získal Bohuslav Martinů Guggenheimovo stipendium a rozhodl se natrvalo opustit USA a vrátit se na evropský kontinent (nikoliv však do Československa). V letech 1953 až 1955 pobýval ve francouzském městě Nice. Následně se přesunul do Itálie, kde v letech 1955 až 1956 působil na Americké akademii (American Academy) ve městě Řím.

V tomto pozdním evropském období zažíval hlubokou tvůrčí nostalgii a vzpomínky na rodnou Poličku a Vysočinu. Výsledkem byla série komorních vokálně-instrumentálních kantát na texty básníka Miloslava Bureše. V roce 1955 tak vzniklo ikonické dílo Otvírání studánek (H. 354) pro ženský sbor, baryton, recitátora, dvoje housle, violu a klavír. Mezi další kantáty patří Legenda z dýmu bramborové nati (1956), Romance z pampelišek (1957) a Mikeš z hor (1959). Paralelně pracoval na svém nejrozsáhlejším operním projektu, na opeře Řecké pašije (H. 372), jejíž libreto si osobně adaptoval z románu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise.

Od roku 1956 trvale žil a tvořil ve Švýcarsku. Přístřeší a finanční zajištění mu zde poskytl jeho celoživotní přítel, dirigent Paul Sacher, který ho ubytoval na své usedlosti Schönenberg v obci Pratteln nedaleko Basileje. V listopadu 1958 byl Martinů náhle hospitalizován, přičemž lékařská diagnóza zněla karcinom žaludku (rakovina) v terminálním stadiu s mnohočetnými metastázemi.

Bohuslav Martinů zemřel 28. srpna 1959 v kantonální nemocnici v obci Liestal ve Švýcarsku ve věku 68 let. Jeho ostatky byly původně pohřbeny na soukromém lesním hřbitově na pozemcích usedlosti Schönenberg. Z důvodu politického uvolnění se podařilo jeho ostatky v srpnu 1979 exhumovat, převézt do vlasti a 27. srpna 1979 byly s konečnou platností uloženy do rodinného hrobu na hřbitově u kostela svatého Michaela v rodné Poličce. Jeho manželka Charlotte zemřela v roce 1978 a odpočívá ve stejném hrobě.

🎼 Hudební styl a kompoziční postupy

Z muzikologického hlediska nepatří Bohuslav Martinů k představitelům jediné vyhraněné kompoziční školy. Jeho hudební řeč prošla organickým vývojem. Ve svém raném období byl silně determinován impresionismem Clauda Debussyho a folklórním instrumentářem Antonína Dvořáka. Během pobytu v Paříži plně asimiloval estetiku neoklasicismu – do jeho partitur pronikla přísná formální logika, motorická rytmika a návrat k formám barokního concerta grossa (střídání sólistických skupin proti orchestru). Velkou roli sehrálo začlenění postupů hot-jazzu a ragtimu, jež uplatnil především v instrumentálních skladbách konce 20. let.

V americkém a pozdním období dospěl k vysoce osobité a zcela originální syntéze. Typickým rysem "hudby Martinů" je systematické využívání synkop, polymetrie a polyrytmie (například současný souběh dvoučtvrtečního a tříčtvrťového taktu napříč orchestrálními skupinami). Jeho harmoniím dominují časté přesahy takzvané "moravské kadence" a hustě stavěné vícezvuky, označované hudebními teoretiky jako "akordy Martinů". Orchestrace děl je transparentní, klavír nepoužívá pouze jako sólový, ale ve většině svých symfonií jej nasazuje jako standardní perkusivní nástroj uvnitř orchestrálního tělesa. Zcela dominantní roli u něj ve zralém věku hrály polyfonní postupy (fuga) a variační práce s drobnými rytmicko-melodickými modely, takzvanými buňkami.

📊 Přehled vybraných klíčových děl

Ucelený katalog děl Bohuslava Martinů vytvořil Harry Halbreich a každá skladba je opatřena písmenem H a příslušným exaktním pořadovým číslem. Skladatel zkomponoval více než 400 děl. Následující tabulky a soupisy poskytují nezkrácenou faktografickou statistiku jeho symfonické, operní a jevištní práce.

Kompletní seznam šesti symfonií

Všech šest symfonií bylo zkomponováno na území Spojených států amerických. Tvoří pevnou základnu světového symfonického repertoáru 20. století.

Číslo symfonie	Katalogové číslo	Rok kompozice	Datum premiéry	Orchestr a dirigent při premiéře
Symfonie č. 1	H. 289	1942	13. listopadu 1942	Bostonský symfonický orchestr, dir. Sergej Kusevickij
Symfonie č. 2	H. 295	1943	28. října 1943	Cleveland Orchestra, dir. Artur Rodziński
Symfonie č. 3	H. 299	1944	12. října 1945	Bostonský symfonický orchestr, dir. Sergej Kusevickij
Symfonie č. 4	H. 305	1945	30. listopadu 1945	Philadelphia Orchestra, dir. Eugene Ormandy
Symfonie č. 5	H. 310	1946	28. května 1947	Česká filharmonie, dir. Karel Ančerl (provedeno na festivalu Pražské jaro)
Symfonie č. 6 (Fantaisies symphoniques)	H. 343	1953	7. ledna 1955	Bostonský symfonický orchestr, dir. Charles Munch

Operní tvorba (14 dokončených oper)

Bohuslav Martinů patří se čtrnácti operními díly k nejplodnějším jevištním autorům první poloviny 20. století. Volil rozmanité formy od dadaistické grotesky až po monumentální duchovní dramata.

Voják a tanečnice (H. 162, 1927) – komická opera na libreto J. L. Budína
Slzy nože (Les Larmes du couteau, H. 169, 1928) – surrealistická opera na francouzské libreto Georgese Ribemont-Dessaignese
Tři přání aneb Vrtkavosti života (Les Trois Souhaits, H. 175, 1929) – filmová opera s libretistou G. Ribemont-Dessaignesem
Hry o Marii (H. 236, 1934) – cyklus čtyř oper podle lidových her a legend
Hlas lesa (H. 243, 1935) – rozhlasová opera na libreto Vítězslava Nezvala
Veselohra na mostě (H. 247, 1935) – rozhlasová komická opera (původní text Václav Kliment Klicpera)
Divadlo za bránou (H. 251, 1936) – opera-balet tvořená pantomimou a commedií dell'arte
Juliette aneb Snář (H. 253, 1937) – lyrická opera na surrealistický text Georgese Neveuxe, považována za skladatelovo vrcholné dílo
Dvakrát Alexandr (Alexandre bis, H. 255, 1937) – opera buffa (autor libreta André Wurmser)
Čím lidé žijí (H. 336, 1952) – pastorální (televizní) opera psaná na anglický text podle povídky L. N. Tolstého
Ženitba (The Marriage, H. 341, 1952) – komická (televizní) opera založená na divadelní hře N. V. Gogola
Mirandolina (H. 346, 1953) – komická opera s anglickým textem podle komedie Carla Goldoniho
Ariadna (Ariane, H. 370, 1958) – jednoaktová lyrická opera založená na textu Georgese Neveuxe
Řecké pašije (The Greek Passion, H. 372, 1959) – monumentální nábožensko-společenské drama na libreto podle románu N. Kazantzakise. Existují dvě odlišné verze (takzvaná Londýnská a Curyšská).

Výběr baletních děl

Istar (H. 130, 1921)
Kdo je na světě nejmocnější (H. 133, 1922)
Vzpoura (H. 151, 1925)
Kuchyňská revue (H. 161, 1927)
Podivuhodný let (La Vol fantastique, H. 159, 1927)
Špalíček (H. 214, 1932) – balet se zpěvy
Uškrcen (The Strangler, H. 317, 1948) – choreografické dílo složené pro Marthu Grahamovou

Vokálně-instrumentální a koncertní tvorba

Mezi nejvýznamnější mimojevištní vokálně-instrumentální skladby patří hluboce spirituální oratorium Gilgameš (Epos o Gilgamešovi, H. 351, 1955), folklórní kantáta Kytice (H. 260, 1937), pietní Polní mše (H. 279, 1939) a pozdní kantátový cyklus tvořený skladbami Otvírání studánek (H. 354, 1955), Legenda z dýmu bramborové nati (H. 360, 1956), Romance z pampelišek (H. 364, 1957) a Mikeš z hor (H. 375, 1959).

Na poli nástrojových koncertů zanechal pět plnohodnotných klavírních koncertů (koncert č. 4 "Incantation" a č. 5 "Fantasia concertante"), dva houslové koncerty, dva violoncellové koncerty, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány (H. 271, 1938) a proslulý Koncert pro hoboj, klavír, dechy a bicí nástroje. Komorní hudba čítá mimo jiné sedm smyčcových kvartetů a pět violoncellových sonát s klavírem.

📈 Kompletní chronologie studijních a pedagogických působení

Následující tabulka exaktně mapuje fyzické lokace akademických pracovišť, na kterých Bohuslav Martinů figuroval v pozici studenta a později jako univerzitní přednášející.

Časové období	Akademická instituce	Fyzická lokace (město, stát)	Pozice a status
září 1906 – červen 1910	Pražská konzervatoř	Praha, Rakousko-Uhersko	Student houslového a varhanního oddělení (vyloučen).
říjen 1923 – 1924	Schola Cantorum de Paris	Paříž, Francie	Privátní žák kompozice v ateliéru Alberta Roussela.
1948 – 1951	Mannes College of Music	New York, USA	Vyučující profesor na katedře kompozice.
letní semestry 1942, 1946, 1948	Berkshire Music Center (Tanglewood)	Massachusetts, USA	Hostující lektor kurzů symfonické kompozice.
1948 – 1951	Princetonská univerzita	New Jersey, USA	Vyučující profesor kompozice (Visiting Professor).
1955 – 1956	Americká akademie v Římě (American Academy in Rome)	Řím, Itálie	Rezidentní skladatel a pedagog kompozice.

🎖️ Institucionální odkaz a uctění památky

Péči o notový odkaz, autorská práva a vědecké zkoumání jeho díla zajišťuje v České republice instituce Nadace Bohuslava Martinů se sídlem v Praze (založena v roce 1977). Tato organizace uděluje granty na hudební a publikační činnost a zaštiťuje výzkumné pracoviště nesoucí název Institut Bohuslava Martinů. Institut provádí historicky nejrozsáhlejší muzikologický projekt – souborné kritické vydání děl Bohuslava Martinů, které systematicky publikuje pro nakladatelství Bärenreiter.

V rodné Poličce funguje specializované Centrum Bohuslava Martinů, kde si návštěvníci mohou prohlédnout originální památník v rodné věži kostela svatého Jakuba, repliku pařížské pracovny skladatele i rozsáhlé expozice z originálních rukopisů a korespondence. Na jeho počest se ve státě každoročně pořádá rozsáhlý festival Dny Bohuslava Martinů.

Jeho příjmení a celoživotní přínos české vědě a kultuře reflektuje i astronomie. V březnu roku 1998 objevili čeští astronomové Miloš Tichý a Zdeněk Moravec v observatoři na vrchu Kleť poblíž města České Budějovice asteroid (planetku) obíhající v hlavním pásu. Tento vesmírný objekt, označený číslem 3081, nese na doporučení Mezinárodní astronomické unie oficiální jméno (3081) Martinůub.

Zdroje