Arabština

Rozbalit box

Obsah boxu

Arabština (arabsky اللغة العربية, al-luġa al-ʿarabiyya) je semitský jazyk afroasijské jazykové rodiny. S přibližně 319 miliony rodilých mluvčích a celkovým počtem okolo 420 milionů mluvčích patří mezi nejrozšířenější jazyky světa. Písemné záznamy arabštiny sahají více než 1500 let do minulosti. V současnosti existují dvě hlavní formy: moderní spisovná arabština, která se používá v literatuře, médiích a oficiálním styku napříč arabským světem, a hovorové dialekty, které se liší region od regionu do té míry, že si jejich mluvčí nemusí vzájemně rozumět. Arabština je také liturgickým jazykem islámu a Koránu, což jí dodává význam pro více než 1,8 miliardy muslimů po celém světě.

🌍 Zeměpisné rozšíření

Arabština je úředním nebo spoluúředním jazykem ve 26 suverénních státech, které jsou z velké části členy Ligy arabských států. Geograficky se arabsky mluvící svět (arabofonní oblast) rozprostírá od Atlantského oceánu na západě po Arabské moře na východě. Toto rozsáhlé území pokrývá většinu Severní Afriky a Blízkého východu.

Největší populace arabských mluvčích žije v Egyptě, Alžírsku, Súdánu, Iráku, Maroku a Saúdské Arábii. Významné arabsky mluvící komunity existují také v Íránu, Turecku a díky migraci i v mnoha evropských zemích, zejména ve Francii, a v Severní a Jižní Americe. Arabština je rovněž jedním ze šesti oficiálních jazyků Organizace spojených národů (OSN).

⏳ Historie

Historie arabštiny se dělí na několik klíčových období, která formovala jazyk do jeho současné podoby.

Stará arabština

Nejstarší formy arabštiny, souhrnně označované jako stará arabština, se objevují v nápisech kočovných kmenů na Arabském poloostrově několik století před vznikem islámu. Nejstarší dochované nápisy se datují do 4. století n. l.. Tyto rané varianty ještě nepoužívaly specifické arabské písmo, ale různé staré jihoarabské a severoarabské abecedy.

Klasická arabština

Zlomovým bodem ve vývoji jazyka bylo 7. století n. l. s příchodem islámu a sepsáním Koránu. Jazyk, ve kterém byl Korán zjeven, se stal normou pro tzv. klasickou arabštinu (arabsky al-fusha at-turathiyya). Tento jazyk vycházel z dialektu kmene Kurajšovců v oblasti Mekky a z jazyka předislámské poezie. Díky svému náboženskému významu a prestiži se klasická arabština rychle rozšířila s islámskými výboji a stala se literárním a úředním jazykem na obrovském území od Španělska po Střední Asii. Od 8. století začala být její gramatická pravidla kodifikována, což zajistilo její stabilitu po staletí. Během zlatého věku islámu se stala jazykem vědy, filozofie, medicíny a literatury, a díky arabským překladům se zachovala mnohá díla antických autorů.

Moderní spisovná arabština

Od 19. století, v období známém jako Nahda (arabské obrození), prošla arabština modernizací v reakci na kontakt se západním světem a novými technologiemi. Došlo k obohacení slovní zásoby (často přejímáním nebo tvorbou nových termínů) a zjednodušení větné skladby a stylu. Tento proces vedl ke vzniku moderní spisovné arabštiny (arabsky al-fusha al-haditha). Rozdíly mezi klasickou a moderní spisovnou arabštinou nejsou v gramatice zásadní; moderní spisovná arabština je jejím přímým pokračovatelem a je srozumitelná pro kohokoli, kdo ovládá klasickou formu. Dnes slouží jako standardní jazyk pro psanou komunikaci, formální projevy, vzdělávání a média v celém arabském světě.

📝 Písmo

Arabština používá arabské písmo, které je konsonantické (souhláskové), konkrétně jde o typ zvaný abdžad. To znamená, že zaznamenává především souhlásky, zatímco krátké samohlásky se v běžném textu obvykle vynechávají. Čtenář si je musí domyslet na základě kontextu a znalosti gramatiky.

Charakteristika

• Směr psaní: Píše se a čte zprava doleva.
• Počet písmen: Abeceda obsahuje 28 písmen, která označují souhlásky. Tři z nich (alif, wáw, já) se používají také pro zápis dlouhých samohlásek.
• Spojování písmen: Většina písmen mění svůj tvar podle toho, zda stojí na začátku, uprostřed, na konci slova, nebo samostatně. Písmo má kurzivní (spojovanou) povahu. Několik písmen se však spojuje pouze na pravou stranu.
• Velká a malá písmena: Arabské písmo nerozlišuje mezi velkými a malými písmeny.

Vokalizace a diakritika

Pro jednoznačné určení výslovnosti, zejména v Koránu, učebnicích pro děti a v poezii, se používá systém diakritických znamének (harakát), která se umisťují nad nebo pod písmena. Mezi základní patří:

• Fatha ( َ ): značí krátkou samohlásku a.
• Kasra ( ِ ): značí krátkou samohlásku i.
• Damma ( ُ ): značí krátkou samohlásku u.
• Sukún ( ْ ): označuje nepřítomnost samohlásky za souhláskou.
• Šadda ( ّ ): značí zdvojení souhlásky.

Kaligrafie

Arabská kaligrafie je vysoce ceněnou uměleckou formou v islámské kultuře, částečně i proto, že islám tradičně omezuje zobrazování živých bytostí. Vyvinulo se mnoho kaligrafických stylů, z nichž nejznámější jsou:

• Kúfí: Jeden z nejstarších stylů, geometrický a hranatý, často používaný v raných rukopisech Koránu a v architektuře.
• Nasch: Elegantní a dobře čitelný styl, který se stal standardem pro tištěné texty.
• Thuluth: Dekorativní a dynamický styl, často používaný pro nadpisy a nápisy v mešitách.
• Ruk'a: Zjednodušený styl používaný pro každodenní psaní rukou.

🏛️ Gramatika

Gramatika arabštiny je vysoce systematická a strukturovaná, což je charakteristickým rysem semitských jazyků.

Kořenový systém

Základem arabské morfologie je systém třípísmenných (méně často čtyřpísmenných) souhláskových kořenů (džidhr). Tyto kořeny nesou základní sémantický význam a vkládáním samohlásek, přidáváním předpon a přípon se z nich odvozují slova různých slovních druhů.

• Příklad: Kořen K-T-B (ك-ت-ب) souvisí se psaním.
  • kataba (napsal)
  • jaktubu (píše)
  • kitáb (kniha)
  • kátib (spisovatel)
  • maktab (kancelář, psací stůl)
  • maktaba (knihovna)

Podstatná jména (Ism)

• Rod: Arabština rozlišuje dva rody: mužský (maskulinum) a ženský (femininum). Ženský rod je často (ale ne vždy) zakončen písmenem tá marbúta (ة).
• Číslo: Kromě jednotného (singulár) a množného čísla (plurál) má arabština také duál (dvojné číslo), který se používá pro označení dvou věcí nebo osob. Plurál je často nepravidelný (tzv. lámaný plurál).
• Pády: Spisovná arabština má tři pády, které se vyjadřují koncovkami: nominativ (-u), genitiv (-i) a akuzativ (-a). V hovorových dialektech se pádové koncovky většinou nepoužívají.
• Určitost: Určitý člen je al- (ال) a připojuje se na začátek slova (např. kitáb - kniha, al-kitáb - ta kniha).

Slovesa (Fi'l)

Arabská slovesa se časují podle osoby, rodu, čísla a času/vidu. Neexistuje infinitiv; základním tvarem je 3. osoba jednotného čísla mužského rodu v minulém čase. Stejně jako u podstatných jmen se i u sloves rozlišuje singulár, duál a plurál. Sloveso být se v přítomném čase pro vyjádření spony nepoužívá (např. Aná Tálib - "Já student", tj. "Jsem student").

Větná stavba

Klasická jmenná věta se skládá z podmětu a přísudku. Slovesná věta v klasické arabštině typicky začíná slovesem, následuje podmět a předmět (schéma VSO - Verb-Subject-Object). V moderní spisovné arabštině je běžné i pořadí SVO (Subject-Verb-Object), podobně jako v češtině.

📚 Slovní zásoba

Převážná část slovní zásoby moderní spisovné arabštiny má původ v klasické arabštině a je odvozena od semitských kořenů. V průběhu historie však arabština absorbovala i slova z jiných jazyků.

• Historické výpůjčky: Během zlatého věku islámu přejala arabština mnoho vědeckých a filozofických termínů z řečtiny a perštiny. Z aramejštiny pochází řada náboženských a administrativních pojmů.
• Moderní výpůjčky: V moderní době se do arabštiny dostalo mnoho slov z angličtiny a francouzštiny, zejména v oblastech technologie, vědy a kultury (např. tilifizjún - televize, kumbjútar - počítač, sínimá - kino). Pro mnoho nových konceptů se však také tvoří neologismy odvozováním ze stávajících arabských kořenů.

🗣️ Dialekty a diglosie

Charakteristickým rysem moderní arabštiny je jev zvaný diglosie. To znamená, že existují dvě odlišné variety jazyka, které se používají v různých společenských situacích:

• Moderní spisovná arabština (MSA): Je to nadregionální, kodifikovaná forma používaná v psaném projevu (knihy, noviny, oficiální dokumenty), v televizi, rozhlase a při formálních příležitostech. Nikdo ji nepoužívá jako svůj mateřský jazyk v běžné každodenní komunikaci.
• Hovorové dialekty (al-ámmijja): Jsou to mateřské jazyky Arabů, které se používají v neformální, každodenní konverzaci. Liší se foneticky, lexikálně i gramaticky od MSA a vzájemná srozumitelnost mezi vzdálenými dialekty může být velmi nízká až nulová.

Arabské dialekty se dělí do několika hlavních skupin:

• Maghrebské dialekty: Mluví se jimi v Severní Africe západně od Egypta (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye). Jsou silně ovlivněny berberskými jazyky a francouzštinou a pro ostatní Araby jsou často nejobtížněji srozumitelné.
• Egyptská arabština: Používá se v Egyptě a části Súdánu. Díky dominantnímu postavení egyptského filmového a hudebního průmyslu je to nejrozšířenější a nejpasivněji srozumitelný dialekt v arabském světě.
• Levantské (syrsko-palestinské) dialekty: Mluví se jimi v Levantě (Sýrie, Libanon, Jordánsko, Palestina).
• Mezopotámské dialekty: Používají se v Iráku a východní Sýrii.
• Dialekty Arabského poloostrova: Zahrnují dialekty Saúdské Arábie, Jemenu a států Perského zálivu (Kuvajt, Bahrajn, Katar, SAE, Omán). Tyto dialekty jsou obecně nejblíže klasické arabštině.

✨ Vliv arabštiny

Prostřednictvím islámské expanze a obchodu měla arabština obrovský vliv na slovní zásobu mnoha jazyků po celém světě.

• Románské jazyky: Španělština a portugalština obsahují tisíce slov arabského původu (např. šp. ojalá z in šá' Alláh, azúcar z as-sukkar).
• Perština a turkické jazyky: Perština, turečtina a další turkické jazyky převzaly obrovské množství arabských slov, zejména v oblasti náboženství, vědy a administrativy.
• Jazyky Afriky a Asie: Arabština ovlivnila jazyky jako svahilština, hauština, urdština, malajština a další.

Arabismy v češtině

Do češtiny se slova arabského původu dostávala nepřímo, nejčastěji přes latinu, italštinu, španělštinu, francouzštinu nebo němčinu. Mezi běžně používaná slova patří:

• Věda a matematika: algebra (z al-džabr), algoritmus (podle jména matematika al-Chwárizmího), cifra (z sifr, nula), elixír (z al-iksír), alkohol (z al-kuhl), chemie (z al-kímijá), zenit, nadir.
• Potraviny a zboží: cukr (z sukkar), káva (z qahwa), šafrán, jasmín, matrace, magazín (z machzan, sklad).
• Ostatní: admirál, arzenál, havárie, šachmat, žirafa.

💡 Pro laiky

Kořen jako stavebnice

Představte si, že máte stavebnici Lego, kde základní kostičkou je trojice souhlásek, například K-T-B, která nese význam "psaní". Z této jedné sady kostiček můžete postavit různé věci jen tím, že mezi ně a kolem nich přidáte jiné dílky (samohlásky).

• Dáte mezi ně samohlásky a-a a máte kataba – "napsal" (postavili jste sloveso).
• Vyměníte je za i-á a máte kitáb – "kniha" (postavili jste podstatné jméno).
• Přidáte ma- na začátek a -a mezi poslední dvě a máte maktaba – "knihovna".

Celá slovní zásoba tak funguje na logickém principu skládání a odvozování z těchto základních kořenů.

Dva jazyky v jednom

Jev zvaný diglosie si můžete představit jako extrémní rozdíl mezi tím, jak mluvíte a jak píšete. Je to, jako byste v Česku museli všechny knihy, noviny a oficiální projevy pronášet ve staročeštině z doby Karla IV., ale doma s rodinou byste mluvili běžnou moderní češtinou. V arabském světě je to podobné: moderní spisovná arabština je ten "vznešený", univerzální jazyk pro média a knihy, kterému se každý učí ve škole. Ale na ulici, v obchodě nebo doma každý používá svůj místní dialekt (egyptský, marocký, syrský), který může znít úplně jinak.