Altruismus

Šablona:Infobox filozofický pojem ```

``` Altruismus (z latinského alter, „druhý“, „jiný“) je etický postoj a způsob jednání, který klade důraz na nezištnou pomoc, prospěch a blaho druhých lidí, často na úkor vlastního pohodlí, zdrojů nebo i bezpečí. Jedná se o protiklad egoismu, který se zaměřuje na sledování vlastního zájmu. Altruistické chování je předmětem zkoumání v mnoha vědních disciplínách, včetně filozofie, psychologie, sociologie, evoluční biologie a ekonomie. ```

```

📖 Definice a vymezení

Altruismus v nejužším slova smyslu označuje jednání motivované výhradně snahou zvýšit blahobyt jiné osoby či skupiny, bez očekávání jakékoliv formy odměny, ať už vnější (peníze, společenské uznání) nebo vnitřní (dobrý pocit, snížení pocitu viny).

V širším pojetí se za altruistické považuje jakékoliv prosociální chování, které přináší prospěch druhým. Debata o existenci „čistého“ altruismu, tedy jednání zcela prostého jakýchkoli egoistických motivů, je jedním z ústředních témat filozofie i psychologie.

Klíčové charakteristiky altruistického jednání:

Dobrovolnost: Čin je vykonán ze svobodné vůle, nikoli z donucení.
Prospěch pro druhého: Primárním cílem je zlepšení situace příjemce.
Nezištnost: Původce neočekává přímou osobní odměnu nebo protislužbu.
Možné náklady pro dárce: Jednání může být pro původce spojeno s určitými náklady (čas, peníze, energie, riziko).

```

🧬 Biologické a evoluční pohledy

Existence altruismu představovala pro evoluční teorii dlouho paradox. Jak mohl přirozený výběr, založený na „přežití nejschopnějších“, upřednostnit jedince, kteří se obětují pro druhé a tím potenciálně snižují své vlastní šance na přežití a reprodukci? Evoluční biologie nabízí několik klíčových vysvětlení:

Příbuzenský výběr (Kin Selection)

Tuto teorii zpopularizoval William Donald Hamilton v 60. letech 20. století. Podle ní je altruistické chování pravděpodobnější vůči genetickým příbuzným. Pomocí příbuznému jedinci (např. sourozenci nebo potomkovi) jedinec nepřímo pomáhá šíření vlastních genů, které s příbuzným sdílí. Tento princip je matematicky vyjádřen tzv. Hamiltonovým pravidlem:

rB > C

Kde:

r = stupeň genetické příbuznosti mezi dárcem a příjemcem.
B = reprodukční přínos (benefit) pro příjemce.
C = reprodukční náklad (cost) pro dárce.

Altruistický čin se tedy z evolučního hlediska „vyplatí“, pokud je přínos pro příjemce, vážený stupněm příbuznosti, větší než náklad pro dárce. Typickým příkladem je matka riskující život pro záchranu svého dítěte.

Reciproční altruismus

Tento koncept, formulovaný Robertem Triversem, vysvětluje altruismus mezi nepříbuznými jedinci. Funguje na principu „já pomůžu tobě teď, ty pomůžeš mně v budoucnu“. Tento mechanismus vyžaduje splnění několika podmínek:

Jedinci se musí opakovaně setkávat.
Musí být schopni rozpoznat ostatní jedince a pamatovat si jejich minulé chování.
Musí existovat mechanismus pro „potrestání“ těch, kteří pomoc neoplácejí.

Příkladem mohou být upíři rodu Desmodus, kteří sdílejí nasátou krev s méně úspěšnými členy své skupiny, přičemž je pravděpodobnější, že pomohou těm, kteří jim pomohli v minulosti.

Skupinový výběr

Tato teorie, ačkoliv je kontroverznější, předpokládá, že přirozený výběr může působit i na úrovni celých skupin. Skupina složená z altruistických jedinců, kteří spolupracují a vzájemně si pomáhají, může být úspěšnější a konkurenceschopnější než skupina složená převážně z egoistů. Tímto způsobem se mohou altruistické geny šířit, i když jsou pro jednotlivce v rámci skupiny nevýhodné. ```

```

🧠 Psychologické perspektivy

Psychologie se zabývá především motivacemi, které vedou k altruistickému chování. Zkoumá vnitřní procesy, emoce a kognitivní faktory, které člověka vedou k pomoci druhému.

Hypotéza empatie-altruismus

Podle psychologa Daniela Batsona je klíčovým faktorem pro vznik „čistého“ altruismu empatie. Když člověk cítí empatii vůči trpící osobě (tj. dokáže se vcítit do její situace a pocitů), jeho primární motivací je zmírnit utrpení této osoby, nikoli získat osobní prospěch. Pokud empatie chybí, případná pomoc je motivována spíše egoisticky – například snahou vyhnout se pocitu viny nebo získat společenské uznání.

Teorie sociální směny

Tento pohled interpretuje altruismus jako formu sociální transakce. Lidé se podvědomě snaží maximalizovat své odměny a minimalizovat své náklady. Pomoc druhému tak může být motivována očekáváním různých odměn:

Vnější odměny: Společenské uznání, vděčnost, reciprocita.
Vnitřní odměny: Zvýšení sebeúcty, pocit uspokojení, snížení pocitu viny nebo úzkosti z pohledu na cizí utrpení.

Z této perspektivy skutečný altruismus neexistuje, protože každý čin je nakonec motivován nějakou formou osobního zisku.

Sociální normy

Naše chování je silně ovlivněno společenskými očekáváními a normami. Dvě klíčové normy podporující altruismus jsou:

Norma reciprocity: Očekávání, že bychom měli pomáhat těm, kteří pomohli nám.
Norma sociální odpovědnosti: Očekávání, že bychom měli pomáhat těm, kteří jsou na nás závislí a potřebují pomoc (např. děti, staří lidé), bez ohledu na budoucí oplátku.

```

🤝 Sociologické a kulturní aspekty

Sociologie zkoumá altruismus jako společenský jev, který přispívá k soudržnosti a stabilitě společnosti. Různé kultury a společnosti podporují altruistické chování v různé míře a různými způsoby.

Náboženství: Mnoho světových náboženství obsahuje principy podporující altruismus, jako je koncept lásky k bližnímu v křesťanství, zakát (povinná almužna) v islámu nebo karuná (soucit) v buddhismu. Náboženské komunity často vytvářejí silné sítě vzájemné podpory.
Dobrovolnictví a filantropie: Organizované formy altruismu, jako je práce pro neziskové organizace, dárcovství krve nebo finanční podpora charitativních projektů, jsou v mnoha společnostech považovány za ctnost a jsou aktivně podporovány.
Výchova a vzdělávání: Altruistické hodnoty jsou často předávány v rámci rodiny a vzdělávacího systému. Děti se učí důležitosti sdílení, spolupráce a pomoci druhým.
Urbanizace a anonymita: Některé sociologické studie naznačují, že v anonymním prostředí velkých měst může ochota pomoci cizímu člověku klesat ve srovnání s menšími, semknutějšími komunitami.

```

🤔 Filozofické a etické teorie

Ve filozofii je altruismus ústředním tématem etiky. Filozofové se ptají, zda je altruismus morální povinností a jaké místo má v dobrém životě.

Auguste Comte: Francouzský filozof Auguste Comte, který v 19. století zavedl samotný termín „altruismus“, jej považoval za základ pozitivistické morálky. Podle něj by se lidstvo mělo řídit heslem „Žít pro druhé“.
Utilitarismus: Tento etický směr, jehož představiteli jsou Jeremy Bentham a John Stuart Mill, tvrdí, že morálně správné je takové jednání, které maximalizuje celkové štěstí a blahobyt pro co největší počet lidí. Altruismus je z tohoto pohledu vysoce ceněn, protože přispívá k obecnému dobru.
Deontologie: Deontologické etiky, jako je ta Immanuela Kanta, zdůrazňují morální povinnost. Pomoc druhému není správná proto, že přináší dobré následky, ale proto, že je to naše povinnost vyplývající z kategorického imperativu – jednat tak, aby se maxima našeho jednání mohla stát obecným zákonem.
Efektivní altruismus: Moderní filozofické a sociální hnutí, které prosazuje využití rozumu a důkazů k nalezení nejefektivnějších způsobů, jak pomáhat druhým. Místo emocionálních rozhodnutí se zaměřuje na analýzu dat a dopadu, aby každá investovaná koruna nebo hodina času přinesla co největší pozitivní změnu ve světě. Klíčovou postavou tohoto hnutí je filozof Peter Singer.

```

⚖️ Altruismus vs. Egoismus

Debata o tom, zda je lidská přirozenost spíše altruistická, nebo egoistická, je stará jako filozofie sama.

Psychologický egoismus je teorie, která tvrdí, že veškeré lidské jednání je v konečném důsledku motivováno vlastním zájmem. I zdánlivě altruistické činy (jako darování peněz na charitu) jsou podle této teorie prováděny proto, že přinášejí dárci dobrý pocit, společenské uznání nebo ho zbavují pocitu viny. Z tohoto pohledu „čistý“ altruismus neexistuje.
Psychologický altruismus naopak tvrdí, že minimálně některé lidské činy jsou skutečně motivovány nezištnou touhou pomoci druhému. Zastánci této teorie (např. Daniel Batson) argumentují, že empatie může vyvolat skutečně altruistickou motivaci.

Tato debata nemá jednoznačné řešení a obě perspektivy nabízejí cenné vhledy do složitosti lidské motivace. Je pravděpodobné, že lidské chování je výsledkem komplexní interakce obou tendencí. ```

```

💡 Pro laiky

Představte si, že jdete po ulici a vidíte, jak malému dítěti upadl na zem a rozbil se jeho oblíbený zmrzlinový kornout. Dítě usedavě pláče. Máte několik možností:

Ignorovat to (Egoismus): Není to váš problém. Pokračujete v cestě, protože nechcete ztrácet čas ani peníze.
Pomoc s očekáváním (Reciproční altruismus): Koupíte dítěti novou zmrzlinu a doufáte, že si toho všimne jeho rodič, který vám poděkuje, nebo že si o vás ostatní kolemjdoucí pomyslí, jaký jste skvělý člověk. Získáte dobrý pocit a společenské plusové body.
Pomoc z empatie (Čistý altruismus): Vidíte pláč dítěte, vcítíte se do jeho zklamání a pocítíte silnou touhu mu pomoci, aby přestalo být smutné. Koupíte mu novou zmrzlinu jen proto, abyste viděli jeho úsměv, a nic za to neočekáváte. Samotná radost dítěte je vaší jedinou odměnou.

Altruismus je v podstatě o té třetí možnosti. Je to jednání, které děláte primárně pro dobro druhého, i když vám to osobně nic hmatatelného nepřinese, nebo vás to dokonce něco stojí. ```

```

🧐 Kritika a kontroverze

Ačkoliv je altruismus obecně vnímán pozitivně, existují i kritické pohledy na jeho projevy a motivace.

Patologický altruismus: Tento termín popisuje situace, kdy je snaha pomáhat druhým dovedena do extrému a stává se škodlivou, ať už pro pomáhajícího, nebo pro příjemce pomoci. Příkladem může být syndrom pomocníka, kdy se jedinec stává závislým na pomáhání druhým na úkor vlastního zdraví a potřeb, nebo spoluzávislost, kdy pomoc udržuje dysfunkční chování (např. závislost) u druhé osoby.
Skrytý egoismus: Jak již bylo zmíněno, mnoho psychologů a filozofů tvrdí, že za každým altruistickým činem se skrývá nějaká forma egoistické motivace. Pomoc druhým může sloužit jako nástroj pro manipulaci, získání moci nebo posílení vlastního ega.
Neefektivní pomoc: Někdy může dobře míněná pomoc napáchat více škody než užitku, pokud není promyšlená. Například zasílání oblečení do oblastí postižených katastrofou může zničit místní textilní trh. Právě na tento problém reaguje hnutí efektivní altruismus.

```

🌐 Příklady v praxi

Altruismus se projevuje v mnoha každodenních i výjimečných situacích:

Rodičovská péče: Rodiče investují obrovské množství času, energie a zdrojů do svých dětí bez očekávání přímé reciprocity.
Dárcovství: Anonymní darování krve, kostní dřeně nebo orgánů.
Dobrovolnictví: Neplacená práce pro komunitu, charitativní organizace nebo v zahraničí.
Hrdinské činy: Záchrana tonoucího, pomoc obětem nehody nebo ochrana někoho před útokem, často s rizikem pro vlastní život.
Whistleblowing: Upozornění na nelegální nebo neetické praktiky ve firmě či instituci, což často vede k osobním a profesním ztrátám, ale přináší prospěch společnosti.
Filantropie: Věnování velkých finančních prostředků na řešení společenských problémů, jako je boj s chudobou nebo nemocemi.

```

Šablona:Aktualizováno ```