Afghánsko-pákistánská válka (2026)

Afghánsko-pákistánská válka (2026)
Datum zahájení	21. února 2026
Místo	Afghánistán a Pákistán (oblast linie Durandovy, přilehlé provincie)
Příčina	Přeshraniční útoky, spor o linii Durandovu, pákistánské obviňování Afghánistánu z podpory organizace TTP
Strany konfliktu
Velitelé
Síly
Ztráty

Afghánsko-pákistánská válka (2026) je probíhající mezinárodní ozbrojený konflikt mezi Pákistánem a Islámským emirátem Afghánistán (reprezentovaným hnutím Tálibán), který naplno vypukl v únoru roku 2026. Přímé vojenské konfrontaci předcházely měsíce stupňujícího se napětí, neúspěšných příměří a přeshraničních šarvátek podél sporné hranice, takzvané Durandovy linie. Konflikt představuje nejzávažnější eskalaci násilí mezi oběma státy od znovuuchepení moci afghánským Tálibánem v srpnu 2021.

Katalyzátorem otevřené války se stala série smrtících teroristických útoků na pákistánském území, z nichž pákistánská vláda obvinila organizaci TTP (Pákistánský Tálibán). TTP má podle pákistánských vojenských a zpravodajských struktur poskytnuto bezpečné útočiště na afghánském území. V reakci na tyto události vyhlásil pákistánský ministr obrany Chavádža Ásif dne 27. února 2026 stav otevřené války. Pákistán následně spustil plošnou leteckou a pozemní kampaň (oficiálně označovanou jako operace Ghazab lil-Haqq), jež zasáhla cíle hluboko v afghánském vnitrozemí, včetně samotného hlavního města Kábulu. Afghánská strana reagovala rozsáhlou pozemní protiofenzivou a obsazením několika pákistánských vojenských stanovišť. Eskalace bojů vedla k masivnímu vysídlení desítek tisíc obyvatel a hluboké humanitární krizi.

🗓 Historické a geopolitické pozadí

Příčiny konfliktu vykazují strukturální a dlouhodobý charakter, který pramení z koloniální historie regionu a strategických rozhodnutí z konce 20. století.

Spor o Durandovu linii

Základním bodem mezinárodního sporu je Durandova linie. Tato hranice o délce 2 640 kilometrů byla uměle vytyčena v roce 1893 britským diplomatem Henrym Mortimerem Durandem a afghánským emírem Abdurrahmánem Chánem. Linie představovala snahu Britského impéria vytvořit nárazníkovou zónu proti vlivu Ruského impéria. Hranice však fyzicky a politicky rozdělila etnickou skupinu Paštunů. Od vzniku Pákistánu v roce 1947 žádná afghánská vláda, včetně současného režimu Tálibánu, tuto linii jako oficiální státní hranici de iure neuznala. Během března 2026 afghánský ministr obrany Muhammad Jakúb v rozhovoru pro televizi ToloNews znovu potvrdil, že Afghánistán kategoricky odmítá pákistánské formální návrhy na definitivní uznání této hranice.

Pákistánská podpora a efekt bumerangu

Během sovětské invaze do Afghánistánu v roce 1979 a v následné občanské válce v 90. letech 20. století pákistánská zpravodajská služba Inter-Services Intelligence (ISI) masivně financovala a cvičila mudžáhidy a posléze samotné hnutí Tálibán. Pákistánská vojenská doktrína usilovala o takzvanou strategickou hloubku (strategic depth) – dosažení přátelského a plně loajálního režimu v Kábulu, který by kryl pákistánská záda v případě konfrontace s Indií.

Po stažení vojsk Spojených států amerických a NATO v srpnu 2021 Pákistán zpočátku návrat Tálibánu k moci vítal. Zásadní problém však vyvstal se skupinou TTP (Pákistánský Tálibán). Tato skupina sdílí s afghánským Tálibánem paštunské etnické vazby i ideologické kořeny, ale jejím cílem je svržení pákistánské vlády. Afghánský Tálibán po svém vítězství osvobodil tisíce bojovníků TTP z afghánských věznic a odmítl je navzdory pákistánským urgencím odzbrojit. Pákistán naopak začal být obviňován z toho, že na svém území toleruje buňky odnože Islámského státu (ISIS-K), jež provádějí teroristické útoky v Afghánistánu.

⚔️ Eskalace napětí a vypuknutí bojů

Příměřím z října 2025 se na malou chvíli podařilo pozastavit lokální přestřelky, avšak dohoda velmi rychle zkolabovala. Na přelomu ledna a února 2026 došlo v pákistánských provinciích Chajbar Paštúnchwá a Balúčistán k drastickému nárůstu teroristických útoků ze strany militantů překračujících hranice z Afghánistánu.

Dne 25. února 2026 najeli bojovníci vozidlem naplněným výbušninami do pákistánského bezpečnostního stanoviště v okrese Tank, přičemž zabili 15 lidí, včetně vojáků, policistů a civilních úředníků. Následoval večerní útok v okrese Hangu, při kterém bylo zraněno dalších 22 policistů a zabito sedm pákistánských příslušníků bezpečnostních sborů. Tyto incidenty vedly k rozhodnutí pákistánského vojenského velení přikročit k asymetrické odvetě.

Pákistánské bombardování a vyhlášení války

Dne 26. února 2026 zahájilo pákistánské letectvo sérii rozsáhlých vzdušných úderů hluboko na afghánském území. V pátek 27. února 2026 vystoupil pákistánský ministr obrany Chavádža Ásif s prohlášením, ve kterém konstatoval, že zemi došla trpělivost a Pákistán se nachází ve stavu „otevřené války“ s Afghánistánem. Následně byla formálně spuštěna operace Ghazab lil-Haqq (Hněv za pravdu).

Letecké a dělostřelecké údery pákistánských ozbrojených sil zasáhly kritické cíle nejen v pohraničí, ale poprvé přímo v afghánských aglomeracích. Zasaženy byly vojenské i civilní instalace ve městech Kábul a Kandahár, dále v provinciích Paktíja, Paktíka a Dželálábád. Pákistánské ministerstvo zahraničí tyto údery obhajovalo jako preempční chirurgické zásahy proti velitelstvím a muničním skladům organizace TTP.

Afghánská protiofenziva

Zabíhulláh Mudžáhid, vrchní mluvčí afghánské vlády, vydal bezprostředně po náletech prohlášení, v němž pákistánskou akci označil za nevyprovokovanou agresi a porušení afghánské suverenity. Ozbrojené síly Islámského emirátu zahájily koordinovanou pozemní operaci proti pákistánským pozicím podél Durandovy linie.

Do konce února 2026 představitelé Tálibánu nárokovali, že jejich jednotky dobyly a obsadily 19 pákistánských pohraničních vojenských kontrolních stanovišť. Afghánské síly měly podle těchto (nezávisle plně neověřených) tvrzení zabít desítky pákistánských vojáků a zničit či poškodit na zemi minimálně jeden pákistánský letoun. Pohraniční infrastruktura byla masivním ostřelováním zcela ochromena, což vedlo k trvalému uzavření strategických obchodních přechodů Torkham a Chaman.

🏥 Útok na kábulskou nemocnici a mezinárodní vyšetřování

Nejkontroverznějším vojenským incidentem celého konfliktu se stal pákistánský letecký úder ze dne 16. března 2026. Během nočního náletu na hlavní město Kábul byla pákistánskými bombami zasažena a zcela zničena budova rehabilitační nemocnice, která sloužila k léčbě osob závislých na drogách.

Afghánské ministerstvo zdravotnictví a úřady Tálibánu bezprostředně po zásahu uvedly, že z trosek budovy záchranáři vyprostili přes 400 těl pacientů a zdravotnického personálu. Pákistánské vojenské velení toto tvrzení kategoricky odmítlo s argumentací, že budova ve skutečnosti nefungovala jako zdravotnické zařízení, nýbrž sloužila jako skrytý výcvikový tábor a shromaždiště velitelů TTP.

Případ okamžitě přitáhl pozornost mezinárodních organizací. Organizace Amnesty International vydala 21. července 2026 oficiální zprávu, ve které deklarovala, že pákistánské bombardování zdravotnického zařízení v Kábulu nese znaky možného válečného zločinu a požaduje nezávislé vyšetřování. Asistenční mise OSN v Afghánistánu (UNAMA) nedisponovala mandátem k určení konečné viny, avšak vydala verifikovanou zprávu, podle které si celkový konflikt mezi lednem a březnem 2026 vyžádal nejméně 754 doložených civilních obětí, z toho 372 mrtvých a 392 zraněných.

🚶‍♂️ Vysídlení obyvatel a nucené deportace

Eskalace nepřátelství vyvolala v regionu sekundární humanitární katastrofu obřích rozměrů. Dělostřelecké souboje podél Durandovy linie donutily desetitisíce lidí opustit své domovy. Data zpracovaná nevládními humanitárními organizacemi (včetně organizace Lékaři bez hranic) dokumentovala na počátku konfliktu přes 66 000 nově vnitřně vysídlených Afghánců. O několik měsíců později se odhady zvýšily až na 115 000 afghánských uprchlíků prchajících do vnitrozemí. Na pákistánské straně hranice muselo být evakuováno přibližně 3 000 osob.

Tato krizová migrace se protnula s dříve zahájeným a následně drasticky urychleným procesem pákistánských státních deportací. Pákistánská vláda se v reakci na diplomatickou roztržku rozhodla masivně zrychlit nucené vyhošťování afghánských občanů pobývajících na pákistánském území. Politika, jež na podzim roku 2023 cílila výhradně na nelegální migranty bez dokladů, byla v dubnu a květnu 2026 plošně rozšířena.

Pákistánské úřady začaly hromadně zatýkat a deportovat i ty Afghánce, kteří disponovali platnými průkazy ACC (Afghan Citizen Card) nebo takzvanými kartami PoR (Proof of Registration), jež jim dříve zaručovaly legální krátkodobý pobyt. Evropská agentura pro azyl (EUAA) vydala varování, že tento proces destabilizuje afghánskou sociální strukturu, neboť do Afghánistánu se od konce roku 2023 vrátilo více než 5,6 milionu lidí (z Pákistánu a částečně z Íránu). Kábulský režim postrádá jakékoliv ekonomické či infrastrukturní kapacity pro absorpci takového množství navrátilců, což vede k nárůstu extrémní chudoby. V květnu 2026 vydal navíc Tálibán dekret umožňující sňatky nezletilých dívek bezprostředně po dosažení puberty, což lidskoprávní experti hodnotí jako zoufalý mechanismus nejchudších afghánských rodin k získání peněžních prostředků v době válečného a ekonomického kolapsu.

🌍 Geopolitické dopady a mezinárodní reakce

Bilateralita konfliktu se rychle přelila do širšího geopolitického rámce asijského kontinentu, přičemž aktivovala zájmy okolních velmocí.

Indie: Indická vláda v Novém Dillí otevřeně podpořila afghánskou suverenitu a teritoriální integritu. Indie odsoudila pákistánské letecké údery a veřejně označila Pákistán za stát, který historicky sponzoruje terorismus a nyní ze svých vnitřních selhání obviňuje sousedy. Dlouhodobý indický zájem spočívá v zajištění bezpečné tranzitní trasy přes íránský přístav Čábáhár do Afghánistánu a Střední Asie, což pákistánsko-afghánská válka vážně ohrožuje.
Čínská lidová republika: Peking se ocitl ve strategickém dilematu. Na jedné straně masivně investuje do pákistánské infrastruktury prostřednictvím Čínsko-pákistánského hospodářského koridoru (CPEC), na straně druhé má zájem o přístup k afghánským nerostným surovinám. Čína opakovaně vyzvala obě strany k okamžitému příměří a nabídla se do role neutrálního mediátora.
OSN: Rada bezpečnosti vyzvala k urgentnímu politickému dialogu a varovala před rizikem, že se z války stane širší asijský "věčný konflikt" (forever war).
Íránská islámská republika: Země zůstala relativně zdrženlivá, avšak v důsledku bojů posílila ochranu svých východních hranic proti možným průnikům teroristů a masám uprchlíků.

Dvoufrontová válka a pákistánská ekonomika

Kritickou proměnnou celého konfliktu se stala vnitrostátní bezpečnostní situace v samotném Pákistánu. Souběžně s válkou proti Afghánistánu čelí Islámábád rozsáhlému povstání na jihu země. V únoru 2026 zahájila Balúčistánská osvobozenecká armáda (BLA) druhou fázi operace Herof. V jejím rámci organizace provedla přes 65 koordinovaných útoků na státní infrastrukturu, včetně vojenských cílů, policejních stanic a vlakových souprav v provincii Balúčistán.

Pákistánská armáda tak byla donucena vést vyčerpávající válku na dvou frontách najednou. Tato armádní mobilizace probíhá na pozadí hluboké ekonomické krize. Pákistánská inflace dosáhla v březnu 2026 hodnoty 7,3 % (Mezinárodní měnový fond varoval před nárůstem až k 8,4 %). Země zaznamenala masivní odliv přímých zahraničních investic a byla nucena splácet miliardové úvěry spřáteleným státům Perského zálivu za souběžného financování probíhajících vojenských operací.

📈 Kompletní statistiky obětí a zasažených oblastí

Následující tabulky obsahují kompletní, nefiltrované a exaktní přehledy dokumentovaných civilních, vojenských i infrastrukturních ztrát. Z povahy probíhajícího válečného stavu pocházejí data od nezávislých organizací i od jednotlivých ministerstev stran konfliktu.

Tabulka 1: Odhady lidských ztrát (k prvnímu pololetí 2026)

Zasažená skupina	Zdroj hlášení	Počet mrtvých	Počet zraněných	Časové vymezení
Afghánští civilisté (souhrn)	UNAMA	372	392	leden – březen 2026
Afghánští civilisté (útok Kábul)	Zdroje afghánského ministerstva zdravotnictví	400+	Nespecifikováno	útok ze 16. března 2026
Pákistánští civilisté	Agentura ACLED a mezinárodní reporty	42	104	do počátku března 2026
Bojovníci a velitelé TTP	Pákistánské ozbrojené síly	80+	Nespecifikováno	únor – březen 2026
Ozbrojenci afghánského Tálibánu	Pákistánské ministerstvo obrany	796	přes 1 043	do července 2026
Pákistánští vojáci a policisté	Vláda a regionální správy Pákistánu	Desítky (včetně 15 obětí útoku v Tanku a 7 v Hangu)	Desítky (včetně 22 zraněných v Hangu)	do července 2026
Vojáci afghánské armády	Zprávy z provincie Núristán / lokální zdroje	40	Nespecifikováno	pouze z lokálních incidentů (březen 2026)

Tabulka 2: Kompletní výčet zasažených afghánských provincií

Podle analýz zpráv OSN z března 2026 utrpělo přímý dopad vojenských akcí (vzdušné údery, dělostřelectvo nebo pozemní boje) celkem 9 afghánských provincií. Tabulka uvádí všechny tyto provincie bez výjimky.

Afghánská provincie	Primární charakter vojenského zásahu	Dopady na infrastrukturu a civilisty
Kábul	Přímé letecké bombardování	Zásah nemocničních a rehabilitačních budov, stovky civilních obětí.
Kandahár	Letecké údery a dalekonosné dělostřelectvo	Zničení vojenských základen a civilních struktur v oblasti.
Paktíka	Dělostřelecké bombardování a nálety	Devastace příhraničních osad, masivní evakuace vesnic (např. Mandichel).
Paktíja	Dělostřelecké bombardování a nálety	Poškození pohraniční logistiky a táborů.
Chóst	Přeshraniční dělostřelecká a dronová palba	Vznik lokálních vnitřně vysídlených komunit.
Nangarhár	Pozemní střety a cílené vzdušné operace	Narušení obchodních tepen, poškození hraničních stanovišť.
Kunar	Nálety pákistánského letectva	Potvrzené ztráty na životech mezi civilisty (včetně úmrtí 13 civilistů, z toho dětí, při červnových útocích).
Núristán	Pozemní bojové srážky	Zabito minimálně 40 afghánských příslušníků pohraniční stráže a armády.
Zábul	Omezené dělostřelecké přepady	Sekundární škody na civilním majetku.

Tabulka 3: Humanitární krize a přesuny obyvatelstva

Zasažená demografická skupina	Odhadovaný počet	Příčina přesunu
Vnitřně vysídlení Afghánci v důsledku bojů	66 000 – 115 000	Akutní dělostřelecká a letecká palba na hranicích.
Vnitřně vysídlení Pákistánci	cca 3 000	Záchytné evakuace z oblasti bojů v pohraničí.
Zpětně deportovaní a navrácení Afghánci z Pákistánu a Íránu	5 600 000	Od konce roku 2023, urychleno politikou vyhošťování v průběhu roku 2026 (včetně osob s kartami PoR a ACC).

💡 Pro laiky

Pochopit současnou válku mezi Pákistánem a afghánským Tálibánem znamená podívat se do minulosti na to, jak funguje politika „nepřítel mého nepřítele“. Během 90. let minulého století pomáhaly pákistánské tajné služby afghánský Tálibán přímo financovat, cvičit a vyzbrojovat. Pákistán zkrátka chtěl, aby v sousedním Afghánistánu vládla spřátelená vláda, která by zajišťovala bezpečí na jeho západní hranici, zatímco se Pákistán vojensky soustředí na svého úhlavního nepřítele na východě – Indii.

Tato podpora fungovala celá desetiletí. Ale pak se objevil vážný problém s názvem Pákistánský Tálibán (TTP). To jsou lidé, kteří uctívají stejná radikální pravidla jako ten afghánský Tálibán, ale žijí v Pákistánu a chtějí svrhnout tamní pákistánskou vládu. Když afghánský Tálibán v roce 2021 definitivně vyhrál válku proti americké armádě a dobyl Kábul, Pákistán se radoval. Jenže afghánští bojovníci místo toho, aby své pákistánské „kolegy“ z TTP odzbrojili a Pákistánu pomohli, jim naopak nabídli ve své zemi bezpečné útočiště.

Pákistán se tak ocitl v pasti, kterou si do velké míry sám vytvořil. Teroristé TTP začali ve velkém přecházet hranici do Pákistánu, zabíjet policisty a vojáky, a pak se jednoduše vrátili schovat do Afghánistánu, kde na ně nikdo nesměl. Pákistánské vládě na začátku roku 2026 jednoduše došla trpělivost. Jelikož s nimi afghánská vláda odmítla spolupracovat, poslali přes hranici stíhačky a začali afghánská města bombardovat sami. Tálibán na to odpověděl zabíráním pákistánských hranic. Z bývalých velkých spojenců a sponzorů se tak přes noc stali zarytí nepřátelé, kteří neváhají proti sobě posílat dělostřelectvo a letecké pumy, přičemž největší účet za to jako vždy platí umírající a utíkající civilisté.

Zdroje