Existencialismus

Rozbalit box

Obsah boxu

Existencialismus je filosofický a literární směr, který se soustředí na jednotlivce, jeho svobodu, odpovědnost a hledání smyslu života v absurdním a lhostejném světě. [1] Základní myšlenkou existencialismu je teze, že existence předchází esenci (l'existence précède l'essence), což znamená, že člověk se nejprve rodí, existuje ve světě a teprve poté si prostřednictvím svých voleb a činů vytváří svou vlastní podstatu (esenci) a smysl. [2]

Na rozdíl od tradiční filosofie, která hledala univerzální pravdy a definice lidské přirozenosti, existencialismus klade důraz na subjektivní, osobní zkušenost, úzkost, absurditu a nutnost žít autenticky navzdory absenci předem daného smyslu. [3] Svého vrcholu dosáhl v polovině 20. století, zejména v poválečné Francii.

-

⏳ Historie a kořeny

Ačkoliv se existencialismus jako hnutí plně rozvinul až ve 20. století, jeho kořeny sahají hlouběji do filosofie 19. století. Za jeho hlavní předchůdce jsou považováni:

Søren Kierkegaard (1813–1855): Dánský filosof, který je často označován za "otce existencialismu". Kritizoval abstraktní a systematickou filosofii a zdůrazňoval význam subjektivní víry, volby a "skoku víry" jednotlivce tváří v tvář nejistotě. Zavedl klíčové pojmy jako úzkost (Angst)^[1].
Friedrich Nietzsche (1844–1900): Německý filosof, který proslul svou tezí "Bůh je mrtev", čímž vyjádřil ztrátu tradičních morálních a náboženských jistot v moderním světě^[2]. Zdůrazňoval vůli k moci a koncept "nadčlověka" (Übermensch) jako jedince, který si tvoří své vlastní hodnoty.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821–1881): Ruský spisovatel, jehož romány (např. Zločin a trest, Bratři Karamazovi) detailně zkoumají témata svobody, viny, utrpení a hledání víry v lidské duši.

Skutečný rozmach existencialismu nastal po druhé světové válce v Paříži. Zkušenosti z války, pocit absurdity, ztráta hodnot a krize humanismu vytvořily živnou půdu pro myšlenky, které se soustředily na smysl života v chaotickém světě. Ústředními postavami tohoto hnutí se stali Jean-Paul Sartre, jeho životní partnerka Simone de Beauvoir a Albert Camus. Jejich myšlenky rezonovaly nejen ve filosofických kruzích, ale i v kavárnách, divadlech a literatuře.

🔑 Klíčové myšlenky a pojmy

Existencialismus není jednotnou a ucelenou filozofií, ale spíše souborem příbuzných témat. Některé z nich jsou společné většině existencialistických myslitelů.

Existence předchází esenci

Toto je ústřední teze, kterou zformuloval Jean-Paul Sartre. Znamená, že neexistuje žádná předem daná lidská přirozenost, žádný božský plán ani univerzální definice toho, čím má člověk být^[3]. Člověk je nejprve "vržen" do existence a je tím, čím se sám udělá. Zatímco například nůž je stvořen s jasným účelem (esencí), člověk si svůj účel a smysl musí teprve vytvořit svými činy.

Svoboda a odpovědnost

Pro existencialisty je člověk "odsouzen ke svobodě"^[3]. Jsme absolutně svobodní ve svých volbách a nemůžeme se vymlouvat na osud, boží vůli, společnost nebo genetiku. Každá naše volba utváří nejen nás samotné, ale i představu o tom, jakým by měl být člověk. S touto radikální svobodou je neoddělitelně spjata i drtivá odpovědnost – nejen za sebe, ale za celé lidstvo.

Úzkost (Angst)

Úzkost je základním pocitem, který pramení z uvědomění si naší absolutní svobody a odpovědnosti. Není to běžný strach z konkrétní věci, ale hluboký, existenciální pocit tíhy z nekonečných možností a z toho, že neexistuje žádný správný návod, jak žít. Je to pocit, který zažíváme, když stojíme tváří v tvář své svobodě.

Absurdita

Pojem absurdity nejvíce rozvinul Albert Camus. Absurdita vzniká z rozporu mezi lidskou touhou po smyslu, řádu a racionalitě a naprostou lhostejností a iracionalitou světa^[4]. Svět nám sám o sobě žádný smysl nenabízí, je tichý a hluchý k našim otázkám. Uvědomění si této absurdity může vést k zoufalství, ale Camus tvrdí, že je třeba se proti ní vzbouřit a žít naplno navzdory ní. Jeho esej Mýtus o Sisyfovi ukazuje Sisyfa jako absurdního hrdinu, který nachází smysl ve svém věčném a marném úsilí.

Autenticita a neautenticita ("Bad Faith")

Autentický život znamená přijmout svou svobodu a odpovědnost a žít v souladu se svými vlastními, svobodně zvolenými hodnotami, navzdory úzkosti a absurditě.
Neautentický život (Sartre ho nazývá mauvaise foi, "špatná víra") je únikem před svobodou. Projevuje se tím, že si sami sobě lžeme, že nejsme svobodní, a přejímáme role a hodnoty, které nám vnucuje společnost, abychom se vyhnuli tíze odpovědnosti^[5].

👥 Hlavní představitelé a jejich specifika

Ateistický existencialismus

Tato větev, reprezentovaná především Sartrem, de Beauvoir a Camusem, vychází z předpokladu, že Bůh neexistuje. Z toho plyne, že neexistuje žádný předem daný morální řád ani smysl života. Člověk je sám a opuštěný ve vesmíru a musí si smysl vytvořit sám.

Simone de Beauvoir aplikovala existencialistické principy na postavení žen ve společnosti. Její kniha Druhé pohlaví je základním dílem feminismu a tvrdí, že "ženou se člověk nerodí, ale stává".

Křesťanský existencialismus

Tato větev, jejímž průkopníkem byl Kierkegaard a později například Karl Jaspers nebo Gabriel Marcel, nevidí v absenci božských jistot důvod k zoufalství, ale naopak k hlubší, osobní a subjektivní víře. Pro tyto myslitele je vztah k Bohu výsledkem svobodné, individuální a často bolestné volby ("skok víry"), nikoliv racionálního důkazu nebo společenské konvence.

Fenomenologický existencialismus

Martin Heidegger je komplexní postava, která se od označení "existencialista" distancovala, ale jeho dílo Bytí a čas hluboce ovlivnilo Sartra a další. Heidegger se zabýval otázkou "smyslu bytí" a analyzoval lidskou existenci (Dasein, "pobyt") jako bytost, která je si vědoma své vlastní konečnosti a smrti.

🎭 Existencialismus v umění a literatuře

Existencialismus nebyl pouze akademickou filozofií, ale silně ovlivnil i literaturu, divadlo a film. Umění se stalo ideálním prostředkem pro zkoumání existenciálních témat, jako je odcizení, úzkost a hledání smyslu.

Literatura: Romány a povídky existencialistů často zobrazují postavy v mezních situacích, které jsou nuceny čelit své svobodě a absurditě světa.
- Jean-Paul Sartre: Nevolnost (román), Zeď (sbírka povídek)
- Albert Camus: Cizinec, Mor (romány)
- Simone de Beauvoir: Mandaríni (román)
- Dostojevskij a Franz Kafka jsou považováni za literární předchůdce.

Divadlo: Vzniklo tzv. absurdní drama, které porušovalo tradiční divadelní konvence, aby zobrazilo absurditu lidské existence. Dialogy jsou často nesmyslné, postavy jednají nelogicky a děj postrádá smysl.
- Samuel Beckett: Čekání na Godota
- Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka
- Jean-Paul Sartre: S vyloučením veřejnosti (hra se slavnou větou "Peklo jsou ti druzí")

Film: Existenciální témata rezonovala i v dílech filmových tvůrců, jako byli Ingmar Bergman (např. Sedmá pečeť), Michelangelo Antonioni nebo Andrej Tarkovskij.

⚔️ Kritika a odkaz

Existencialismus byl kritizován z různých pozic. Křesťanští myslitelé kritizovali jeho ateistickou větev za nihilismus a pesimismus. Marxisté ho kritizovali za přílišný důraz na individualismus a ignorování socioekonomických podmínek, které formují život člověka. Někteří analytičtí filozofové ho odmítali jako nejasný a nesystematický.

Navzdory kritice měl existencialismus obrovský dopad na kulturu 20. století. Jeho myšlenky ovlivnily psychologii (existenciální psychoterapie, logoterapie Viktora Frankla), teologii, literaturu, umění a různá sociální hnutí, včetně beat generation a hippies.

V současnosti možná již není dominantním filozofickým směrem, ale jeho základní otázky – Co znamená žít smysluplný život ve světě bez jasných odpovědí? Jak se vyrovnat se svobodou a smrtí? – zůstávají trvale relevantní.

💡 Pro laiky

Představte si, že vás někdo bez jakýchkoliv instrukcí a bez mapy vysadí doprostřed obrovského, neznámého lesa. Nevíte, proč tam jste, nevíte, kam máte jít, a neexistuje žádná "správná" cesta. Les (svět) je sám o sobě tichý a je mu úplně jedno, co uděláte.

Existencialismus je filozofie, která říká, že přesně takový je lidský život. Rodíme se do světa, který nemá žádný předem daný smysl nebo účel. Neexistuje žádný návod od "výrobce" (Boha), který by nám řekl, jak máme žít.

Tato situace je děsivá a vyvolává úzkost – to je ten pocit, když stojíte na kraji lesa a uvědomujete si, že každý krok, který uděláte, je jen a jen vaše volba a vaše odpovědnost. Nemůžete se na nic vymluvit.

Máte dvě možnosti: 1. Neautentický život: Můžete předstírat, že nejste svobodní. Můžete se chytit první cedule, kterou uvidíte ("Všichni chodí tudy!"), a jít se stádem, i když nevíte proč. Tím se vzdáváte své svobody, abyste se zbavili úzkosti. 2. Autentický život: Můžete přijmout, že jste svobodní a že žádná správná cesta neexistuje. Můžete si říct: "Dobře, když už jsem tady, tak si tu svou cestu vytvořím sám." Začnete si sami určovat směr a dávat smysl svým vlastním krokům, i když víte, že na konci lesa možná nic není.

Existencialismus tedy říká, že život je těžký, absurdní a plný odpovědnosti, ale právě v této svobodě tvořit si vlastní smysl spočívá velikost a důstojnost člověka.

Reference

↑ Søren Kierkegaard. Stanford Encyclopedia of Philosophy.
↑ Friedrich Nietzsche. Britannica.
↑ ^3,0 ^3,1 Existentialism is a Humanism. Jean-Paul Sartre, 1946.
↑ Theatre of the Absurd. Britannica.
↑ Bad Faith. Merriam-Webster.

[1] Søren Kierkegaard. Stanford Encyclopedia of Philosophy.

[2] Friedrich Nietzsche. Britannica.

[sartre_existentialism-3] 3,0 ^3,1 Existentialism is a Humanism. Jean-Paul Sartre, 1946.

[4] Theatre of the Absurd. Britannica.

[5] Bad Faith. Merriam-Webster.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]