Sebeurčení národů

Sebeurčení národů
	Vlajka Organizace spojených národů, která princip sebeurčení zakotvuje ve své Chartě.
Definice	Právo každého národa svobodně rozhodnout o svém politickém statusu a formě vlády bez vnějšího zasahování.
Obor	Mezinárodní právo, politická filozofie, geopolitika
Související pojmy	Nacionalismus, suverenita, dekolonizace, stát, autonomie, secese

Rozbalit box

Obsah boxu

Sebeurčení národů je základní princip mezinárodního práva a politické filozofie, který dává každému národu právo svobodně rozhodnout o svém politickém statusu a formě vlády bez vnějšího zasahování. Zahrnuje právo na zvolení vlastní suverenity, formu vlády a případně i vytvoření vlastního státu. Tento koncept je úzce spojen s dekolonizací a rozpadem říší ve 20. století.

---

Historie a vývoj konceptu

Myšlenka sebeurčení národů se vyvíjela postupně, s významnými milníky v období osvícenství, francouzské revoluce a obou světových válkách.

Počátky (18. a 19. století)

Osvícenství a Francouzská revoluce: První zárodky myšlenky sebeurčení se objevily v době osvícenství a byly posíleny ideály Francouzské revoluce o suverenitě lidu a právu na národní suverenitu. Tyto myšlenky se však zpočátku týkaly spíše jednotlivců a širšího konceptu občanských práv, než specificky práv národů.
Vzestup nacionalismu: V 19. století s nástupem nacionalismu se začala formovat představa, že každý národ má právo na vlastní stát. To vedlo k národně osvobozeneckým hnutím a sjednocování Itálie a Německa.

20. století a mezinárodní právo

Wilsonových „Čtrnáct bodů“ (1918): Koncept sebeurčení získal mezinárodní prominentní postavení po první světové válce, kdy jej prosazoval americký prezident Woodrow Wilson ve svých „Čtrnácti bodech“. Tyto body měly sloužit jako základ pro poválečné uspořádání a vedly k rozpadu Rakouska-Uherska a Osmanské říše a vzniku nových států ve střední a východní Evropě.
Atlantická charta (1941) a OSN: Po druhé světové válce byl princip sebeurčení zakotven v Atlantické chartě a později v Chartě OSN (článek 1, odstavec 2). OSN aktivně podporovala dekolonizaci a právo národů na sebeurčení se stalo normou mezinárodního práva.
Rozpad Sovětského svazu a Jugoslávie (konec 20. století): Koncem 20. století se princip sebeurčení opět dostal do popředí s rozpadem Sovětského svazu a Jugoslávie, což vedlo ke vzniku mnoha nových států na základě etnických a národních hranic.

---

Druhy sebeurčení

Sebeurčení národů může mít různé formy, které se liší rozsahem a cílem:

Vnější sebeurčení: Právo národa na nezávislost a vytvoření vlastního suverénního státu, obvykle prostřednictvím secese. Typickým příkladem je dekolonizace.
Vnitřní sebeurčení: Právo národa na autonomii a vlastní správu v rámci stávajícího státu, včetně práva na kulturní, jazykovou a politickou identitu. Může zahrnovat právo na federalismus nebo regionální autonomie.

---

Kontroverze a výzvy

Ačkoliv je princip sebeurčení široce uznáván, jeho aplikace je často složitá a kontroverzní:

Definice národa: Neexistuje univerzálně přijímaná definice "národa", což vede k sporům o to, kdo má na sebeurčení právo.
Teritoriální integrita: Právo na sebeurčení často koliduje s principem teritoriální integrity států, což vede k ozbrojeným konfliktům (např. Kosovo, Katalánsko, Krym).
Práva menšin: Realizace sebeurčení jedné skupiny může vést k potlačování práv menšin v rámci nově vzniklého nebo autonomního celku.
Mezinárodní uznání: I když národ vyhlásí nezávislost, jeho status závisí na mezinárodním uznání, které nemusí být vždy automatické.

---

Pro laiky

Představte si, že každá velká skupina lidí, která se cítí jako jeden celek (říkáme tomu národ), má právo rozhodnout, jak chce žít. Může si třeba říct: "Chceme mít svůj vlastní stát a své vlastní zákony, nechceme, aby nám do toho mluvil někdo jiný." Tomu se říká sebeurčení národů.

Nebo si třeba můžou říct: "Chceme zůstat součástí velkého státu, ale chceme mít velkou svobodu v tom, jak si řídíme naše vlastní věci, například náš jazyk nebo kulturu." To je taky sebeurčení, jenom trochu jiné.

Tato myšlenka je důležitá od dob, kdy se rozpadaly staré velké říše, třeba po první a druhé světové válce. Tehdy mnoho národů získalo své vlastní státy. Ale není to vždycky jednoduché, protože někdy se národy neshodnou a vznikají kvůli tomu spory a dokonce i války.

---

Externí zdroje

---