Robert Walpole
Obsah boxu
Šablona:Infobox - politik Sir Robert Walpole, 1. hrabě z Orfordu (* 26. srpna 1676, Houghton – 18. března 1745, Londýn) byl britský státník a politik strany Whigů, který je všeobecně považován za prvního de facto předsedu vlády Velké Británie. Ačkoli tento úřad tehdy formálně neexistoval, Walpoleova dominance v britské politice v letech 1721 až 1742 byla tak výrazná, že mu tento titul historie přisoudila. Jeho funkční období, často nazývané "Walpoleova éra" nebo "Robinokracie", je nejdelší v britské historii a bylo charakteristické snahou o mír, prosperitu a posílení hannoverské dynastie na britském trůnu.
📜 Politická kariéra
Walpoleova politická dráha trvala téměř půl století a zásadně formovala britský politický systém. Jeho vzestup byl spojen s jeho finančními schopnostmi a politickou prozíravostí v době krize.
🚀 Vzestup k moci
Robert Walpole se narodil v Norfolku do rodiny venkovské šlechty. Vzdělání získal na Eton College a King's College v Cambridge. Do parlamentu byl poprvé zvolen v roce 1701 za obvod Castle Rising. Rychle se prosadil jako schopný řečník a administrátor v řadách Whigů.
Jeho kariéra nabrala na obrátkách po nástupu hannoverské dynastie na trůn v roce 1714. V roce 1715 se stal Prvním lordem pokladu a kancléřem pokladu. Jeho první funkční období však bylo krátké kvůli vnitřním sporům ve straně Whigů.
Klíčovým momentem jeho kariéry byla tzv. Krize Jihomořské společnosti v roce 1720. Když spekulativní bublina praskla a způsobila masivní finanční krach, mnoho politiků bylo zdiskreditováno. Walpole, který před riziky varoval a sám se z investic včas stáhl, byl povolán, aby obnovil důvěru ve finanční systém země. Jeho mistrné zvládnutí krize, kdy potrestal viníky a restrukturalizoval státní dluh, mu zajistilo obrovskou prestiž a důvěru krále Jiří I.. V dubnu 1721 byl znovu jmenován Prvním lordem pokladu a tuto pozici si udržel nepřetržitě po dalších 21 let.
🏛️ Walpoleova éra (1721–1742)
Jako de facto premiér Walpole dominoval vládě a parlamentu. Jeho politika byla založena na několika klíčových principech:
- Mír a stabilita: Jeho hlavním zahraničněpolitickým cílem bylo vyhnout se válce, kterou považoval za příliš nákladnou a destabilizující. Jeho motto znělo "Quieta non movere" (Nehýbat tím, co je v klidu), což se často překládá jako "nechat spící psy ležet". Udržoval spojenectví s Francií a snažil se řešit mezinárodní spory diplomacií.
- Finanční obezřetnost: Walpole se zaměřil na snižování státního dluhu, který narostl během předchozích válek. Snížil daň z pozemků, aby si získal podporu venkovské šlechty, a místo toho se snažil zvyšovat příjmy z nepřímých daní (spotřební daně a cla). Jeho pokus o zavedení rozsáhlé spotřební daně na víno a tabák v roce 1733 však narazil na masivní odpor veřejnosti a musel být stažen.
- Parlamentní management: Walpole byl mistrem v ovládání Dolní sněmovny. Využíval systém patronáže, kdy odměňoval své stoupence vládními úřady, sinekurami a penězi. Ačkoli byl svými odpůrci obviňován z rozsáhlé korupce, tento systém mu umožnil udržet si stabilní parlamentní většinu a prosazovat svou politiku.
- Posílení role kabinetu: Během jeho vlády se upevnila role kabinetu jako hlavního výkonného orgánu. Walpole trval na jednotě vlády a vyžadoval, aby všichni ministři podporovali jeho politiku. Ti, kteří nesouhlasili, byli nuceni rezignovat. Tím položil základy principu kolektivní odpovědnosti vlády.
Během jeho vlády se Velká Británie těšila období relativního klidu a prosperity, což umožnilo rozvoj obchodu a průmyslu.
📉 Pád a pozdější život
Po dvaceti letech u moci začala Walpoleova pozice slábnout. Vyrostla mu silná opozice, známá jako "Patriotičtí Whigové", vedená osobnostmi jako William Pitt starší. Kritizovali jeho mírovou politiku jako příliš submisivní vůči Španělsku a Francii a obviňovali ho z korupce a tyranie.
Tlak na válku se Španělskem rostl, zejména po incidentu, kdy španělská pobřežní stráž uřízla ucho britskému kapitánovi Robertu Jenkinsovi. Walpole se snažil válce vyhnout, ale veřejné mínění a parlamentní opozice ho v roce 1739 donutily vyhlásit tzv. Válka o Jenkinsovo ucho. Válka neprobíhala dobře a dále oslabila jeho pozici.
Po všeobecných volbách v roce 1741 se jeho většina v parlamentu ztenčila. V únoru 1742, po prohraném hlasování o platnosti sporných voleb, Walpole rezignoval. Král Jiří II. ho jako odměnu za jeho služby povýšil do Sněmovny lordů jako hraběte z Orfordu. I po svém odchodu si udržel určitý vliv jako poradce krále. Zemřel v Londýně v roce 1745.
🏛️ Politický odkaz a hodnocení
Robert Walpole je jednou z nejvýznamnějších postav britské politické historie. Jeho odkaz je komplexní a je hodnocen z různých úhlů pohledu.
- Otec úřadu premiéra: Ačkoli sám titul odmítal (v té době byl vnímán jako urážka naznačující uzurpaci královské moci), jeho dlouhá a dominantní vláda vytvořila precedens pro úřad předsedy vlády. Zavedl principy, jako je vedení kabinetu, odpovědnost parlamentu a nutnost udržet si důvěru Dolní sněmovny.
- Architekt politické stability: Po desetiletích politických a náboženských sporů v 17. století přinesla Walpoleova éra stabilitu, která byla klíčová pro upevnění hannoverské dynastie a pro budoucí ekonomický rozvoj Britského impéria.
- Mistr politické praxe: Jeho metody, včetně patronáže a korupce, jsou často kritizovány. Z jeho pohledu však byly nezbytným nástrojem k zajištění funkční a stabilní vlády v době, kdy politické strany nebyly pevně organizované.
- 10 Downing Street: V roce 1732 král Jiří II. daroval dům na Downing Street Walpoleovi jako osobní dar. Walpole jej odmítl přijmout pro sebe a místo toho požádal, aby byl dům předán do užívání úřadu Prvního lorda pokladu. Tím založil tradici, že 10 Downing Street je oficiálním sídlem britského premiéra.
👨👩👧👦 Osobní život a rodina
Walpole byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Catherine Shorter, se kterou měl šest dětí. Po její smrti v roce 1737 se oženil se svou dlouholetou milenkou Marií Skerritt.
Jeho nejznámějším synem byl Horace Walpole, spisovatel, historik umění a politik, který je považován za zakladatele gotického románu (dílo Otrantský zámek) a je známý svým sídlem Strawberry Hill House.
Walpole byl také vášnivým sběratelem umění. Jeho velkolepá sbírka obrazů v rodinném sídle Houghton Hall byla jednou z nejlepších v Evropě. Po jeho smrti byla velká část sbírky kvůli dluhům prodána ruské carevně Kateřině Veliké a dnes tvoří jádro sbírek v petrohradské Ermitáži.