Ferdinand de Saussure

Ferdinand de Saussure
	Ferdinand de Saussure na portrétní fotografii
Datum narození	26. listopadu 1857
Místo narození	Ženeva, Švýcarsko
Národnost	švýcarská

Rozbalit box

Obsah boxu

Ferdinand de Saussure (* 26. listopadu 1857, Ženeva – 22. února 1913, Vufflens-le-Château) byl švýcarský lingvista, sémiotik a filosof, jehož myšlenky položily základy mnoha směrů v lingvistice 20. století. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní lingvistiky a otce strukturalismu. Jeho nejvýznamnější dílo, Kurz obecné lingvistiky (francouzsky Cours de linguistique générale), bylo sestaveno a vydáno posmrtně jeho studenty a zásadně změnilo pohled na jazyk jako na systém znaků.

Jeho klíčové koncepty, jako je rozlišení mezi langue (jazykový systém) a parole (individuální promluva), definice jazykového znaku jako spojení označujícího a označovaného, a princip arbitrárnosti znaku, se staly ústředními tématy nejen v lingvistice, ale i v literární teorii, antropologii, psychoanalýze a dalších humanitních vědách.

📜 Život a kariéra

Ferdinand de Saussure se narodil v Ženevě do prominentní vědecké rodiny. Již v raném věku projevoval mimořádný talent pro jazyky. V patnácti letech se naučil řecky, francouzsky, německy, anglicky a latinsky a pokusil se vytvořit univerzální jazyk.

🎓 Studium a raná práce

V roce 1875 začal studovat fyziku a chemii na Ženevské univerzitě, ale po roce přestoupil na studium lingvistiky na univerzitu v Lipsku, která byla v té době centrem mladogramatické školy. Zde studoval sanskrt a srovnávací lingvistiku.

Již ve věku 21 let, v roce 1878, publikoval své první a jediné dílo vydané za jeho života, Mémoire sur le système primitif des voyelles dans les langues indo-européennes (Pojednání o původním systému samohlásek v indoevropských jazycích). V této průlomové práci navrhl existenci specifických fonémů v praindoevropštině, které nazval laryngály. Jeho laryngální teorie byla plně potvrzena až o desítky let později po rozluštění chetitštiny.

Po Lipsku strávil rok v Berlíně a poté se přestěhoval do Paříže, kde působil dvanáct let jako učitel a aktivní člen Société de Linguistique de Paris. Vyučoval gótštinu, starou horní němčinu a další germánské jazyky.

🏛️ Návrat do Ženevy a přednášky

V roce 1891 se vrátil do Ženevy, kde byl jmenován profesorem srovnávací gramatiky a sanskrtu na Ženevské univerzitě. Ačkoli se zpočátku věnoval tradiční historicko-srovnávací lingvistice, postupně se jeho zájem přesouval k obecnějším otázkám povahy jazyka.

Mezi lety 1907 a 1911 vedl tři cykly přednášek o obecné lingvistice. Tyto přednášky se staly legendárními. Saussure si nedělal podrobné poznámky a po jeho smrti v roce 1913 se zdálo, že jeho revoluční myšlenky budou ztraceny. Dva z jeho studentů, Charles Bally a Albert Sechehaye, se však rozhodli shromáždit poznámky od svých spolužáků a na jejich základě zrekonstruovat a vydat Saussurovy přednášky. Výsledkem byla kniha Kurz obecné lingvistiky, která vyšla v roce 1916 a odstartovala strukturalistickou revoluci v lingvistice.

🧠 Klíčové myšlenky a koncepty

Saussurova lingvistika představovala radikální odklon od převládajícího historického a srovnávacího přístupu 19. století. Místo zkoumání vývoje jazyka (diachronie) se zaměřil na jeho fungování jako systému v daném okamžiku (synchronie).

💬 Langue a parole

Jedním z nejzásadnějších Saussurových přínosů je rozlišení mezi langue a parole.

Langue (jazyk) je abstraktní, sociální systém pravidel a konvencí, který sdílí celé jazykové společenství. Je to soubor gramatických pravidel, slovní zásoby a fonologických vzorců, který existuje v kolektivním vědomí. Jednotlivec tento systém nemůže sám o sobě změnit. Příkladem je systém českého jazyka.
Parole (promluva) je konkrétní, individuální akt mluvení nebo psaní. Je to realizace systému langue v praxi. Každá věta, kterou proneseme, je aktem parole.

Saussure tvrdil, že předmětem lingvistiky by měla být primárně langue, protože pouze systém umožňuje vědecké zkoumání, zatímco parole je příliš individuální a heterogenní.

🔗 Znak, označující a označované

Saussure redefinoval pojetí jazykového znaku (signe linguistique). Podle něj znak není pouhé spojení jména a věci, ale psychologická entita se dvěma neoddělitelnými složkami:

Označující (signifiant) je akustický obraz neboli "zvuková podoba" slova (např. sekvence zvuků /s-t-r-o-m/). Není to fyzický zvuk, ale jeho mentální otisk.
Označované (signifié) je koncept neboli myšlenka, kterou akustický obraz reprezentuje (např. představa stromu jako vysoké rostliny s kmenem a korunou).

Vztah mezi označujícím a označovaným je pevný a tvoří jednotu znaku, podobně jako dvě strany listu papíru.

🎲 Arbitrárnost znaku

Klíčovou vlastností jazykového znaku je jeho arbitrárnost (libovolnost). To znamená, že neexistuje žádný přirozený, vnitřní nebo logický důvod, proč by určitá sekvence zvuků (označující) měla být spojena s určitým konceptem (označované). Například spojení mezi zvukovou podobou /p-e-s/ a konceptem psa je čistě konvenční. Důkazem je existence různých slov pro stejný koncept v různých jazycích:

pes
dog
Hund
chien

Výjimkou jsou onomatopoia (zvukomalebná slova) jako "haf" nebo "kuku", ale i ta jsou do značné míry konvenční a liší se mezi jazyky.

↔️ Synchronní a diachronní lingvistika

Saussure zavedl zásadní metodologické rozlišení mezi dvěma přístupy ke studiu jazyka:

Synchronní lingvistika zkoumá jazyk jako kompletní systém v jednom konkrétním časovém bodě (např. současná čeština). Je to statický pohled, který se zaměřuje na vztahy mezi prvky systému.
Diachronní lingvistika zkoumá vývoj jazyka a jeho prvků v čase (např. vývoj českých samohlásek od staroslověnštiny po současnost). Je to historický pohled.

Saussure zdůrazňoval prioritu synchronního studia, protože podle něj nelze pochopit změny v systému, aniž bychom nejprve pochopili, jak systém funguje v daném okamžiku.

⛓️ Syntagmatické a paradigmatické vztahy

Jazykové jednotky podle Saussura nabývají hodnoty pouze na základě svých vztahů k ostatním jednotkám v systému. Tyto vztahy jsou dvojího druhu:

Syntagmatické vztahy jsou vztahy "v přítomnosti" (in praesentia). Jsou to lineární vztahy mezi jednotkami v řetězci promluvy. Například ve větě "malý pes štěká" jsou slova v syntagmatickém vztahu. Nemůžeme je libovolně přeházet, aniž by se změnil nebo ztratil smysl.
Paradigmatické vztahy (Saussure je nazýval asociativní) jsou vztahy "v nepřítomnosti" (in absentia). Jsou to vztahy mezi jednotkami, které se mohou na stejném místě v syntagmatu vzájemně nahradit. Například ve větě "malý pes štěká" můžeme slovo "pes" nahradit slovem "kocour", "chlapec" nebo "papoušek". Tato slova tvoří paradigma.

Hodnota každého znaku je tedy dána tím, čím se liší od všech ostatních znaků v systému. Jak Saussure říkal: "V jazyce jsou jen rozdíly."

🏛️ Odkaz a vliv

Ačkoli Saussure za svého života publikoval jen málo, jeho posmrtně vydaný Kurz obecné lingvistiky měl obrovský dopad na humanitní a společenské vědy 20. století.

Lingvistika: Jeho myšlenky přímo inspirovaly vznik několika strukturalistických škol, především Pražský lingvistický kroužek (Nikolaj Sergejevič Trubeckoj, Roman Jakobson) a Kodaňská škola (Louis Hjelmslev). Celá moderní lingvistika, včetně generativní gramatiky Noama Chomského, se musela vůči jeho dílu nějakým způsobem vymezit.
Sémiotika: Saussure předpověděl vznik "obecné vědy o znacích", kterou nazval sémiologie (dnes častěji sémiotika). Jeho model znaku se stal základem pro analýzu nejen jazyka, ale i dalších znakových systémů, jako jsou móda, film, reklama nebo mýty (např. v díle Rolanda Barthese).
Strukturalismus: Saussurův pohled na jazyk jako na systém definovaný vnitřními vztahy se stal paradigmatem pro strukturalismus v dalších oborech. Antropolog Claude Lévi-Strauss aplikoval strukturální analýzu na mýty a příbuzenské systémy.
Poststrukturalismus: Myslitelé jako Jacques Derrida a Jacques Lacan navazovali na Saussura, ale zároveň jeho koncepty kriticky přehodnocovali. Derrida například zpochybnil privilegované postavení mluveného slova a stabilitu vztahu mezi označujícím a označovaným.

💡 Vysvětlení pro laiky

Představit si Saussurovy myšlenky může být náročné. Zde je několik zjednodušených analogií:

Langue vs. Parole (Pravidla vs. Hra): Představte si šachy. Langue jsou pravidla hry: jak se která figurka může hýbat, co je to šach a mat. Tato pravidla jsou pevně daná a sdílí je všichni hráči. Parole je jedna konkrétní partie, kterou právě hrajete – sled tahů, které skutečně provedete. Každá partie je jiná, ale všechny se řídí stejnými pravidly. Lingvistika podle Saussura by měla studovat hlavně ta pravidla, ne každou jednotlivou hru.

Znak (Zvuk + Myšlenka): Slovo "KOČKA" není skutečná kočka. Je to znak. Tento znak má dvě strany:

   1.  **Zvuk/písmena**: "k-o-č-k-a" (to je označující).
   2.  **Vaše představa**: malého chlupatého savce, který mňouká (to je označované).
   Tyto dvě složky jsou neoddělitelně spojené jako rub a líc mince.

Arbitrárnost (Jen dohoda): Proč tomu zvířeti říkáme zrovna "kočka"? Není k tomu žádný přirozený důvod. Mohli jsme se dohodnout, že mu budeme říkat "glum" nebo "fňuk". To, že používáme slovo "kočka", je jen společenská dohoda. Důkazem je, že Angličané říkají cat, Němci Katze a Francouzi chat. Vztah mezi slovem a konceptem je libovolný (arbitrární).

Šablona:Aktualizováno