Arnold Schönberg
Obsah boxu
Šablona:Infobox - hudební skladatel
Arnold Franz Walter Schönberg (do roku 1934 psáno Schönberg, poté Schoenberg; * 13. září 1874, Vídeň – † 13. července 1951, Los Angeles) byl rakouský, později americký skladatel, hudební teoretik, pedagog a malíř. Je považován za jednu z nejvlivnějších a nejkontroverznějších postav hudby 20. století.
Schönberg je nejvíce spojován s vytvořením dodekafonie (dvanáctitónové techniky), revoluční kompoziční metody, která zásadně ovlivnila vývoj moderní klasické hudby. Spolu se svými žáky, především Albanem Bergem a Antonem Webernem, tvořil jádro tzv. Druhé vídeňské školy. Jeho raná tvorba vycházela z tradic pozdního romantismu, inspirovaná Brahmsem a Wagnerem, postupně však opustil tradiční tonalitu a přes období volné atonality dospěl k systematickému serialismu. Jako Žid byl nucen v roce 1933 uprchnout před nacistickým režimem do Spojených států, kde pokračoval ve své pedagogické i kompoziční činnosti.
📜 Život
🇦🇹 Raná léta ve Vídni
Arnold Schönberg se narodil ve vídeňské čtvrti Leopoldstadt, která byla tradičním židovským ghettem. Jeho otec Samuel, původem z Bratislavy, byl majitelem obchodu, a matka Pauline, rodačka z Prahy, byla učitelkou klavíru. Arnold byl z velké části hudební samouk. Na housle se začal učit v osmi letech a téměř okamžitě začal skládat.
Klíčovou postavou jeho raného vývoje byl rakouský skladatel a dirigent Alexander von Zemlinsky, se kterým se seznámil v roce 1894. Zemlinsky se stal jeho jediným formálním učitelem kompozice, a především jeho blízkým přítelem. V roce 1901 se Schönberg oženil se Zemlinského sestrou Mathilde. Z tohoto období pochází jedno z jeho nejznámějších děl, smyčcový sextet Zjasněná noc (Verklärte Nacht, 1899), které je stále pevně zakotveno v pozdně romantické tradici.
💥 Expresionismus a atonalita
Počátkem 20. století se Schönbergův styl začal radikálně měnit. Přestěhoval se do Berlína, kde krátce působil jako hudební ředitel kabaretu. Po návratu do Vídně navázal kontakty s dalšími umělci, včetně malíře Gustava Klimta a skladatele Gustava Mahlera, který se stal jeho velkým zastáncem.
Kolem roku 1908 Schönberg dospěl k zásadnímu zlomu: opustil tradiční tonální systém, který dominoval evropské hudbě po staletí. Toto období je označováno jako "volná atonalita". Skladby z této doby, jako Druhý smyčcový kvartet (1908) nebo monodrama Očekávání (Erwartung, 1909), se vyznačují extrémní disonancí a emocionální intenzitou, což jsou typické znaky expresionismu. Premiéry jeho děl často vyvolávaly skandály a nepochopení u publika i kritiky. Nechvalně proslulý Skandalkonzert z roku 1913 musel být dokonce předčasně ukončen kvůli výtržnostem v sále.
🎶 Vznik dodekafonie
Po několika letech tvůrčího odmlčení, částečně způsobeného službou v armádě během první světové války, představil Schönberg na počátku 20. let 20. století svou "metodu komponování s dvanácti tóny, které se vztahují pouze jeden k druhému", známou jako dodekafonie. Tento systém měl vnést řád a strukturu do atonální hudby. První skladbou, která důsledně využívala tuto techniku, byla Klavírní suita, op. 25 (1923).
V roce 1926 byl jmenován profesorem kompozice na Pruské akademii umění v Berlíně, což bylo jedno z nejprestižnějších hudebních postavení v Evropě. Zde vychoval řadu významných žáků a upevnil svou pozici vůdčí osobnosti hudební avantgardy.
🇺🇸 Emigrace a americké období
Nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 znamenal pro Schönberga konec jeho evropské kariéry. Jako Žid a tvůrce "zvrhlého umění" byl okamžitě propuštěn ze své pozice. Po krátkém pobytu v Paříži, kde formálně rekonvertoval k judaismu, emigroval do Spojených států.
Usadil se v Los Angeles a v roce 1941 získal americké občanství. Vyučoval na Univerzitě Jižní Kalifornie (USC) a později na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA). Jeho pozdní díla často reflektují jeho náboženské a politické prožitky, jako například kantáta Přeživší z Varšavy (A Survivor from Warsaw, 1947), která je dramatickým svědectvím o holokaustu, nebo nedokončená opera Moses und Aron (Mojžíš a Áron). Arnold Schönberg zemřel ve svém domě v Los Angeles 13. července 1951.
🎼 Hudební styl a vývoj
Schönbergova tvorba prošla třemi hlavními fázemi, které odrážejí dramatický vývoj hudebního myšlení na přelomu 19. a 20. století.
🌹 Pozdně romantické období (cca 1894–1907)
Raná Schönbergova díla jsou hluboce zakořeněna v německé romantické tradici. Skladatel zde syntetizoval dva zdánlivě protichůdné vlivy: strukturální logiku a variační práci Johannese Brahmse s chromatickou harmonií a expresivní silou Richarda Wagnera. Klíčovými díly tohoto období jsou smyčcový sextet Zjasněná noc, symfonická báseň Pelleas a Melisanda a monumentální kantáta Gurre-Lieder, která vyžaduje obrovský orchestrální a sborový aparát.
💥 Volně atonální období (cca 1908–1922)
Toto je Schönbergovo nejradikálnější období, ve kterém se zcela rozešel s tonalitou. Hudba přestala mít tonální centrum (základní tóninu) a všechny tóny chromatické stupnice se staly rovnocennými. Tento krok byl motivován snahou o maximální expresivitu a vyjádření podvědomých psychologických stavů, což plně korespondovalo s cíli uměleckého hnutí expresionismu. Skladby jako Pět orchestrálních kusů, op. 16 nebo cyklus melodramů Pierrot Lunaire, kde zavedl techniku Sprechgesang (zpěvomluva), jsou charakteristické svou disonancí, fragmentací a intenzivní atmosférou.
🔢 Dodekafonické a seriální období (cca 1923–1951)
Aby vnesl do atonální hudby nový řád, vyvinul Schönberg dvanáctitónovou techniku. Princip spočívá v uspořádání všech dvanácti tónů chromatické stupnice do specifické sekvence, tzv. "řady" (německy Reihe). Tato řada a její transformace (inverze, račí postup, transpozice) se stávají základním stavebním materiálem celé skladby. Tím je zajištěno, že žádný tón nezíská dominantní postavení a hudba zůstává atonální, ale zároveň je pevně strukturovaná. Tuto metodu uplatnil v dílech jako Variace pro orchestr, op. 31, opera Moses und Aron nebo Houslový koncert. V pozdních amerických dílech se někdy vracel k tonálním prvkům, čímž syntetizoval své celoživotní zkušenosti.
🎨 Malířská činnost
Méně známým, ale významným aspektem Schönbergovy tvorby byla jeho malířská činnost. Malování se intenzivně věnoval zejména v letech 1908–1912. Jeho styl je silně expresionistický, zaměřený na portréty, autoportréty a abstraktní "Vize". Byl v kontaktu s uměleckou skupinou Der Blaue Reiter a přátelil se s Vasilijem Kandinským, který obdivoval jeho hudbu i obrazy. Schönbergova malířská díla byla vystavována společně s pracemi Kandinského, Franze Marca a dalších. Sám sebe považoval za amatéra, ale jeho obrazy jsou dnes ceněny pro svou psychologickou hloubku a syrovou expresivitu.
🎲 Zajímavosti a osobní život
Schönberg trpěl silnou triskaidekafobií, chorobným strachem z čísla 13. Narodil se 13. září a celý život považoval toto číslo za zlé znamení. Dával si pozor, aby názvy jeho děl neměly 13 písmen, a obával se svých 76. narozenin (7 + 6 = 13). Ironií osudu zemřel v pátek 13. července 1951, krátce před půlnocí, ve věku 76 let. Jeho opera Moses und Aron má v německém originále název Moses und Aron místo správného Moses und Aaron, právě aby se vyhnul 13 písmenům v názvu.
👨🏫 Pedagogická činnost a odkaz
Schönberg byl jedním z nejvlivnějších hudebních pedagogů 20. století. Jeho nejznámějšími žáky byli Alban Berg a Anton Webern, kteří spolu s ním tvořili tzv. Druhou vídeňskou školu. Zatímco Berg integroval dodekafonii do expresivního, lyrického stylu s odkazy na tonalitu (např. v operách Vojcek a Lulu), Webern dovedl serialismus do extrému, vytvářel krátké, aforistické skladby s krystalickou strukturou.
Schönbergův vliv sahal daleko za jeho bezprostřední okruh. Jeho myšlenky, zejména serialismus, se staly dominantním proudem poválečné avantgardy v 50. a 60. letech (např. Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen). I skladatelé, kteří se vůči jeho systému vymezovali, jako Igor Fjodorovič Stravinskij, jej v pozdní fázi své tvorby přijali. Jeho teoretické spisy, především Harmonielehre (Nauka o harmonii), jsou dodnes studovány po celém světě. Arnold Schönberg tak navždy změnil směřování západní hudby a otevřel dveře k novým zvukovým a strukturálním možnostem.
🧠 Pro laiky
- Tonalita: Představte si hudbu jako sluneční soustavu. Tonalita je Slunce – centrální tón (tónika), ke kterému se všechny ostatní tóny (planety) přirozeně vracejí. Většina hudby, kterou známe (od Mozarta po pop), je tonální. Dává nám pocit stability a "domova".
- Atonalita: Schönberg se rozhodl toto "Slunce" odstranit. V atonální hudbě neexistuje žádné centrum, všechny tóny jsou si rovnocenné. Je to jako v beztížném stavu ve vesmíru. Pro posluchače to může znít chaoticky nebo napjatě, protože chybí očekávané rozuzlení a návrat "domů". Cílem je vyjádřit syrové emoce bez tradičních pravidel.
- Dodekafonie (Dvanáctitónová technika): Aby v tomto "vesmíru" bez gravitace nebyl chaos, vytvořil Schönberg nový systém pravidel. Vzal všech 12 tónů, které máme v jedné oktávě (7 bílých a 5 černých kláves na klavíru), a seřadil je do pevně daného pořadí, tzv. "řady". Skladatel pak musí v melodii použít všechny tyto tóny v daném pořadí, než může jakýkoli z nich zopakovat. Je to jako hudební Sudoku, které zajišťuje, že žádný tón nezíská převahu a hudba zůstane atonální, ale zároveň má pevnou logickou strukturu.