Nero
Obsah boxu
Šablona:Infobox - panovník Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus (narozen jako Lucius Domitius Ahenobarbus; 15. prosince 37 – 9. června 68) byl pátý římský císař a poslední vládce z Julio-klaudijské dynastie. Vládl od 13. října 54 až do své sebevraždy v roce 68. Jeho panování je spojováno s tyranií, extravagancí a perzekucí, ale také s významnou kulturní a stavební činností. Jeho jméno se stalo synonymem krutosti, zejména kvůli událostem jako Velký požár Říma a následné pronásledování křesťanů.
Nero se dostal k moci díky intrikám své ambiciózní matky Agrippiny mladší po smrti císaře Claudia. Prvních pět let jeho vlády, známých jako quinquennium Neronis, je historiky hodnoceno převážně pozitivně díky vlivu jeho rádců, filozofa Senecy mladšího a prefekta praetoriánů Burra. Postupně se však Nero vymanil z jejich vlivu, nechal zavraždit svou matku a začal prosazovat své umělecké ambice, což skandalizovalo konzervativní římskou aristokracii. Jeho vláda skončila sérií vojenských povstání, která ho donutila uprchnout z Říma a spáchat sebevraždu.
📜 Život a vláda
👶 Mládí a nástup na trůn
Nero se narodil v Antiu (dnešní Anzio) jako Lucius Domitius Ahenobarbus. Byl jediným synem Gnaea Domitia Ahenobarba, potomka starobylého a vlivného rodu, a Agrippiny mladší, pravnučky císaře Augusta. Jeho otec zemřel, když byly Neronovi dva roky. Jeho matka byla následně císařem Caligulou, svým bratrem, poslána do vyhnanství.
Po Caligulově zavraždění v roce 41 se na trůn dostal jeho strýc Claudius, který Agrippinu omilostnil. V roce 49 se Agrippina za Claudia provdala a přesvědčila ho, aby adoptoval jejího syna. Lucius Domitius Ahenobarbus tak přijal jméno Nero Claudius Caesar Drusus Germanicus. Agrippina systematicky odstraňovala všechny potenciální konkurenty svého syna, včetně Claudiova vlastního syna Britannica.
Dne 13. října 54 císař Claudius zemřel, pravděpodobně otráven houbami, které mu podala právě Agrippina. S podporou praetoriánské gardy, kterou si Agrippina zajistila, byl sedmnáctiletý Nero bez problémů prohlášen císařem.
🌟 Zlaté pětiletí (Quinquennium Neronis)
Prvních pět let Neronovy vlády (54–59) je často označováno jako "zlaté pětiletí" (latinsky quinquennium Neronis). Během tohoto období byla správa říše z velké části v rukou jeho tří klíčových rádců: jeho matky Agrippiny, filozofa a vychovatele Senecy a prefekta praetoriánské gardy Burra.
Tato vláda byla charakterizována umírněností a spoluprací se Senátem. Byly provedeny některé populární reformy, například snížení některých daní a omezení korupce provinčních úředníků. Senát získal zpět část své autority a soudnictví fungovalo relativně spravedlivě. Nero sám se zpočátku o státní záležitosti příliš nezajímal a věnoval se svým zálibám – poezii, hudbě a závodům koňských spřežení.
Postupem času však začalo narůstat napětí mezi Nerem a jeho matkou, která se snažila udržet si rozhodující vliv na vládnutí. Nero se chtěl vymanit z její kontroly, což vedlo k sérii konfliktů. V roce 59 nechal Agrippinu zavraždit, což znamenalo definitivní konec "zlatého pětiletí" a začátek jeho samostatné a stále více autokratické vlády.
🎭 Umělecké ambice a veřejná vystoupení
Nero měl silné umělecké sklony a považoval se za velkého umělce. Byl nadšeným zpěvákem, hráčem na lyru (kitharu), básníkem a vozatajem. Na rozdíl od svých předchůdců se nestyděl vystupovat na veřejnosti, což bylo pro římského císaře a člena aristokracie považováno za nedůstojné a skandální.
V roce 59 založil hry zvané Juvenalia, kde sám vystupoval. V roce 60 zavedl po řeckém vzoru Neronia, velký festival hudby, gymnastiky a jezdectví, který se měl konat každých pět let. Jeho největší vášní bylo vystupování v divadlech a na stadionech, a to nejen v Římě, ale i v Řecku, které v letech 66–67 navštívil. Během této cesty se zúčastnil všech hlavních panhelénských her (olympijských, pýthijských, nemejských i isthmijských) a údajně získal 1808 vítězných věnců, často díky tomu, že mu soupeři z úcty či strachu nechali vyhrát.
Tato jeho záliba byla trnem v oku konzervativním senátorům, kteří v tom viděli úpadek římských mravů a zneuctění císařského majestátu. Pro Nera to však byla cesta, jak se přiblížit lidu a prezentovat se jako helénistický panovník, patron umění a kultury.
🔥 Velký požár Říma
V noci z 18. na 19. července roku 64 vypukl v Římě obrovský požár. Začal v obchodní části u Circus Maximus a rychle se rozšířil po většině města. Požár trval šest dní a sedm nocí a zničil nebo poškodil 10 ze 14 městských čtvrtí.
Nero se v době vypuknutí požáru nacházel ve svém rodném Antiu, ale po zprávě o katastrofě se okamžitě vrátil do Říma a osobně organizoval záchranné práce. Otevřel své paláce pro lidi bez domova a zajistil dodávky potravin. Po požáru představil nový urbanistický plán pro obnovu města, který zahrnoval širší ulice, použití ohnivzdorných materiálů a zajištění lepšího přístupu k vodě.
Navzdory těmto opatřením se začaly šířit pověsti, že požár založil sám Nero, aby si uvolnil místo pro stavbu svého nového velkolepého paláce, Domus Aurea (Zlatý dům). Historik Tacitus uvádí, že Nero během požáru stál na věži a zpíval o pádu Tróje. Ačkoliv většina moderních historiků považuje Neronovo zapojení za nepravděpodobné, tyto fámy poškodily jeho pověst.
Aby odvrátil podezření od sebe, obvinil z založení požáru malou a neoblíbenou náboženskou sektu – křesťany. Tím začalo první velké a systematické pronásledování křesťanů v Římské říši. Podle tradice byli mezi oběťmi i apoštolové Petr a Pavel.
🏛️ Spiknutí a tyranie
Po požáru a následných represích se Neronova vláda stala otevřeně despotickou. Jeho paranoia a podezřívavost rostly, což vedlo k řadě politických procesů a poprav. V roce 65 bylo odhaleno rozsáhlé spiknutí vedené senátorem Gaiem Calpurniem Pisonem, jehož cílem bylo Nera zavraždit a nahradit ho na trůně.
Odhalení Pisonova spiknutí spustilo vlnu teroru. Mnoho významných osobností bylo obviněno z účasti a donuceno k sebevraždě. Mezi nejznámější oběti patřili Neronův bývalý rádce Seneca mladší, jeho synovec, básník Lucanus, a spisovatel Petronius, autor Satyrikonu.
Nero se také zbavil osob, které považoval za hrozbu ve svém osobním životě. V roce 62 zapudil a nechal popravit svou první ženu Claudii Octavii, aby se mohl oženit se svou milenkou Poppaeou Sabinou. Poppaeu však podle Suetonia v roce 65 v záchvatu vzteku ukopal k smrti, když byla těhotná.
📉 Úpadek a smrt
Neronova extravagantní stavební činnost, nákladná cesta do Řecka a štědré dary vyprázdnily státní pokladnu. Zvyšování daní a konfiskace majetku bohatých senátorů vyvolávaly stále větší nespokojenost.
V březnu 68 se proti Neronovi vzbouřil Gaius Julius Vindex, guvernér provincie Gallia Lugdunensis. Ačkoliv byla jeho vzpoura potlačena, brzy se k němu přidal Galba, guvernér Hispania Tarraconensis. Galbova vzpoura získala podporu praetoriánské gardy, která pod vedením svého prefekta Nymphidia Sabina opustila Nera.
Senát využil situace, prohlásil Nera za veřejného nepřítele (hostis publicus) a uznal Galbu za nového císaře. Nero, opuštěn všemi, uprchl z Říma do vily jednoho ze svých propuštěnců. Když se dozvěděl, že se blíží vojáci, kteří ho mají zatknout a popravit, rozhodl se spáchat sebevraždu. S pomocí svého tajemníka Epafrodita si vrazil dýku do krku. Jeho údajná poslední slova byla: Qualis artifex pereo! (Jaký umělec ve mně hyne!). Jeho smrtí 9. června 68 skončila vláda Julio-klaudijské dynastie a Římská říše se propadla do chaosu občanské války známé jako Rok čtyř císařů.
🏛️ Vliv a odkaz
📜 Historiografie a propaganda
Obraz Nera, jak ho známe dnes, je silně ovlivněn antickými historiky, jako byli Tacitus, Suetonius a Cassius Dio. Všichni pocházeli ze senátorské třídy, kterou Nero perzekvoval, a psali svá díla desítky let po jeho smrti, za vlády dynastií, které se vůči němu potřebovaly vymezit. Jejich líčení je proto často nepřátelské a zdůrazňuje jeho krutost, šílenství a morální zkaženost.
Zatímco aristokracie Nera nenáviděla, u prostého lidu v Římě a ve východních provinciích byl poměrně populární, a to díky své štědrosti, pořádání velkolepých her a stavební činnosti. Po jeho smrti se dokonce objevilo několik falešných Nerů (tzv. Pseudo-Nero), kteří se snažili využít jeho popularity k získání moci.
🏗️ Stavební činnost
Nero byl vášnivým stavitelem. Jeho nejznámějším a nejkontroverznějším projektem byl Domus Aurea (Zlatý dům), obrovský palácový komplex postavený v centru Říma po velkém požáru. Tento palác byl symbolem luxusu a extravagance, s rozlehlými zahradami, umělým jezerem a stěnami zdobenými zlatem a drahokamy. Po Neronově smrti byl palác z velké části zničen a na jeho místě bylo později postaveno Koloseum.
Kromě Domu Aurea nechal Nero postavit také nové lázně a gymnasion a realizoval ambiciózní, i když nedokončený, projekt prokopání kanálu přes Korintskou šíji.
🤔 Pro laiky (Vysvětlení pojmů)
- Julio-klaudijská dynastie: První dynastie římských císařů, která vládla od roku 27 př. n. l. do roku 68 n. l. Patřili do ní Augustus, Tiberius, Caligula, Claudius a Nero. Všichni byli nějakým způsobem spřízněni s rody Juliů a Claudiů.
- Domus Aurea (Zlatý dům): Obrovský a přepychový palác, který si Nero nechal postavit v centru Říma po velkém požáru v roce 64. Byl tak rozlehlý, že zabíral části několika římských pahorků. Po Neronově smrti byl považován za symbol jeho tyranie a byl zničen.
- Damnatio memoriae: Latinský termín znamenající "prokletí památky". Jednalo se o formu posmrtného trestu, kdy Senát nařídil vymazat jméno a podobu odsouzené osoby (často neoblíbeného císaře) ze všech veřejných nápisů a soch. Nero byl jedním z císařů, kteří byli takto potrestáni.
- Praetoriánská garda: Elitní jednotka římské armády, která sloužila jako osobní stráž císaře. Měla obrovskou politickou moc a často rozhodovala o tom, kdo se stane císařem, jak se ukázalo i při Neronově nástupu a pádu.
🎬 Nero v kultuře
Neronova dramatická a kontroverzní postava se stala inspirací pro nespočet uměleckých děl.
- Literatura: Nejznámějším dílem je román Quo Vadis (1896) od polského spisovatele Henryka Sienkiewicze, který líčí pronásledování křesťanů za Neronovy vlády.
- Film: Román Quo Vadis byl několikrát zfilmován, nejznámější je americká verze z roku 1951 s Peterem Ustinovem v roli Nera, za kterou byl nominován na Oscara.
- Opera: Postava Nera se objevuje v několika operách, například v Monteverdiho Korunovace Poppey (L'incoronazione di Poppea) z roku 1643.