Pavouci

Rozbalit box

Obsah boxu

Šablona:Infobox živočich Pavouci (Araneae) jsou řád bezobratlých živočichů z kmene členovci (Arthropoda) a třídy pavoukovci (Arachnida). Jsou jednou z nejrozmanitějších a nejúspěšnějších skupin suchozemských predátorů. K roku 2025 bylo popsáno více než 50 000 druhů ve zhruba 130 čeledích, ale odhaduje se, že skutečný počet druhů je mnohem vyšší. Věda zabývající se pavouky se nazývá arachnologie.

Charakteristickým znakem pavouků je tělo rozdělené na dvě hlavní části: hlavohruď (cephalothorax) a zadeček (abdomen), které jsou spojeny tenkou stopkou (petiolus). Mají osm kráčivých nohou, chelicery s jedovými žlázami (u většiny druhů) a schopnost produkovat hedvábí pomocí snovacích bradavek na konci zadečku. Na rozdíl od hmyzu nemají tykadla ani složené oči, ale obvykle osm jednoduchých očí.

Vyskytují se na všech kontinentech kromě Antarktidy a osídlili téměř všechny suchozemské i některé vodní ekosystémy. Hrají klíčovou roli v regulaci populací hmyzu a dalších drobných živočichů. Ačkoliv jsou často obávaní, jen velmi malý počet druhů je pro člověka skutečně nebezpečný.

🧬 Anatomie a fyziologie

Stavba těla pavouků je dokonale přizpůsobena jejich dravému způsobu života. Jejich tělo je chráněno vnějším exoskeletem z chitinu, který musí pravidelně svlékat (viz svlékání), aby mohli růst.

🕷️ Vnější stavba těla

Tělo pavouků se skládá ze dvou hlavních částí:

Hlavohruď (cephalothorax nebo prosoma): Vznikla srůstem hlavy a hrudi. Nese všechny končetiny a smyslové orgány. Na hřbetní straně je kryta pevným štítem (carapax). Na hlavové části se nachází obvykle osm jednoduchých očí (ocelli), jejichž uspořádání je důležitým determinačním znakem.
Zadeček (abdomen nebo opisthosoma): Je nečlánkovaný (s výjimkou primitivních druhů) a měkký. Jsou v něm uloženy vnitřní orgány jako srdce, plícní vaky, trávicí trubice, Malpighiovy žlázy a snovací žlázy.

Obě části spojuje úzká stopka (petiolus), která umožňuje zadečku značnou pohyblivost, což je důležité zejména při snování.

Končetiny

Pavouci mají šest párů končetin vyrůstajících z hlavohrudi:

Chelicery (klepítka): První pár končetin, přeměněný v dvoučlánkový nástroj k uchopení a usmrcení kořisti. Do drápku na konci chelicer ústí vývod jedové žlázy. U sklípkanů (Mygalomorphae) směřují drápky rovnoběžně dolů, zatímco u dvouplicných (Araneomorphae) se kříží proti sobě.
Pedipalpy (makadla): Druhý pár končetin, podobný krátkým nohám. Slouží jako hmatový orgán a k manipulaci s potravou. U dospělých samců jsou jejich koncové články přeměněny v kopulační orgány (bulbusy), které slouží k přenosu spermatu do pohlavního otvoru samice.
Kráčivé nohy: Čtyři páry nohou, které slouží k pohybu. Každá noha se skládá ze sedmi článků a je zakončena dvěma nebo třemi drápky, které pomáhají při pohybu po různých površích a při manipulaci s hedvábným vláknem.

👁️ Smysly

Pavouci mají dobře vyvinuté smysly, které jim pomáhají lokalizovat kořist, partnera i nebezpečí.

Zrak: Většina pavouků má osm jednoduchých očí, uspořádaných v různých vzorech. Zatímco u pavouků stavějících sítě je zrak často slabý a slouží jen k rozlišování světla a tmy, u aktivně lovících druhů, jako jsou slíďáci nebo skákavky, je zrak vynikající. Skákavky mají nejlepší zrak mezi všemi členovci, schopný barevného vidění a vnímání hloubky.
Hmat: Nejdůležitějším smyslem je hmat. Celé tělo, zejména nohy a pedipalpy, je pokryto smyslovými chloupky (setae), které reagují na dotek, proudění vzduchu a vibrace. Zvláštní typ chloupků, tzv. trichobothrie, dokáže zachytit i velmi slabé vibrace, například zvuk letícího hmyzu.

🕸️ Snovací aparát a hedvábí

Schopnost produkovat hedvábí je jedním z klíčových faktorů evolučního úspěchu pavouků. Hedvábí je proteinová substance, která na vzduchu rychle tuhne. Je produkováno snovacími žlázami v zadečku a vytlačováno ven přes snovací bradavky. Většina pavouků má tři páry snovacích bradavek. Pavoučí hedvábí je extrémně pevné a elastické. Pavouci mohou produkovat různé typy vláken pro různé účely:

Konstrukční vlákna: Pevná a suchá, tvoří rám sítě.
Lepicí vlákna: Elastická a pokrytá kapičkami lepu, tvoří lapací spirálu.
Vlákna na obalení kořisti: Rychle obalí a znehybní kořist.
Vlákna pro kokon: Chrání vajíčka.
Signální vlákna: Upozorňují pavouka na přítomnost kořisti v síti.

💨 Vnitřní orgány

Trávicí soustava: Pavouci praktikují mimotělní trávení. Do kořisti vstříknou trávicí enzymy, které rozloží její tkáně na tekutou kaši. Tu pak nasají pomocí sacího žaludku.
Dýchací soustava: Dýchání zajišťují plicní vaky nebo vzdušnice, případně kombinace obou. Plicní vaky jsou považovány za primitivnější formu, jsou to vakovité orgány s lamelami, kde dochází k výměně plynů mezi hemolymfou a vzduchem.
Oběhová soustava: Je otevřená. Srdce, uložené v zadečku, pumpuje bezbarvou tělní tekutinu (hemolymfu) do tělní dutiny, kde omývá orgány.
Vylučovací soustava: Tvoří ji Malpighiovy žlázy a koxální žlázy.

🌍 Rozšíření a životní prostředí

Pavouci jsou kosmopolitní skupina, která se vyskytuje po celém světě s výjimkou nejchladnějších oblastí Arktidy a Antarktidy. Obývají širokou škálu biotopů, od tropických deštných lesů přes pouště, stepi, mírné lesy až po vysokohorské oblasti. Některé druhy se adaptovaly na život ve vodě (např. vodouch stříbřitý) nebo v jeskyních. Jejich rozšíření je limitováno především teplotou a dostupností potravy. Největší druhové diverzity dosahují v tropech.

🍽️ Potrava a lov

Všichni pavouci, s výjimkou jediného známého býložravého druhu (Bagheera kiplingi), jsou dravci. Jejich hlavní potravou je hmyz a jiní bezobratlí. Větší druhy, jako jsou sklípkani, mohou ulovit i malé obratlovce, například ještěrky, žáby nebo malé ptáky.

Pavouci vyvinuli mnoho různých loveckých strategií:

Stavba sítí: Klasická strategie, kterou využívají například křižáci, snovačky nebo cedivky. Sítě mohou mít různé tvary – kolové, plachtovité, trychtýřovité nebo nepravidelné.
Lov ze zálohy: Pavouci číhají na kořist a bleskově na ni útočí. Tuto metodu používají například běžníci, kteří se maskují na květech, nebo sklípkani číhající u svých nor.
Aktivní lov: Někteří pavouci svou kořist aktivně vyhledávají a pronásledují. Patří sem slíďákovití, kteří mají dobrý zrak a jsou rychlí běžci, a skákavkovití, kteří se ke kořisti přikrádají a skáčou na ni z dálky.
Speciální techniky: Některé druhy vyvinuly unikátní metody, jako například deinopky, které vrhají na kořist malou síťku, nebo mastofory, které lákají samce můr na feromonovou kapičku na konci vlákna.

❤️ Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování pavouků je komplexní proces, kterému často předcházejí složité námluvy. Samec musí samici přesvědčit, že není kořist. K tomu využívá vizuální signály (tanečky u skákavek), vibrace (bubnování do sítě) nebo chemické signály.

Před samotným pářením si samec utká malou síťku, na kterou vypustí kapku spermatu. Tu pak nasaje do svých kopulačních orgánů (bulbů) na konci makadel. Během kopulace zasune bulbus do pohlavního otvoru samice (epigyne) a přenese spermie. U mnoha druhů dochází po páření k sexuálnímu kanibalismu, kdy samice sežere samce.

Oplozená samice klade vajíčka do hedvábného vaku, zvaného kokon. Kokon chrání vajíčka před predátory, parazity a nepříznivými podmínkami. Samice jej často hlídá nebo nosí s sebou. Z vajíček se líhnou malé nymfy, které jsou podobné dospělcům a procházejí nepřímým vývojem. Několikrát se svlékají, než dosáhnou dospělosti.

☠️ Jed a obrana

Většina pavouků má jedové žlázy, jejichž jed slouží primárně k usmrcení nebo paralýze kořisti. Pavoučí jed je komplexní směs různých látek, především proteinů a peptidů. Podle účinku se jedy dělí na:

Neurotoxiny: Působí na nervový systém, způsobují paralýzu. Tento typ jedu mají například černé vdovy (rod Latrodectus).
Nekrotoxiny (cytotoxiny): Způsobují rozklad tkání v místě kousnutí. Typické jsou pro koutníky (rod Loxosceles).

Pro člověka je nebezpečná jen malá část pavoučích druhů (méně než 0,5 %). Mezi nejznámější lékařsky významné pavouky patří již zmíněné černé vdovy, koutníci, brazilští putovní pavouci (rod Phoneutria) a australští sklípkanovci (rod Atrax). Kousnutí většiny pavouků v Evropě je srovnatelné s bodnutím vosy nebo včely.

Kromě jedu se pavouci brání i jinak. Někteří sklípkani (např. z rodu Brachypelma) mají na zadečku žahavé chloupky, které v případě ohrožení vyčesávají a ty mohou způsobit podráždění kůže a sliznic. Jiní se spoléhají na kamufláž, zastrašování (zvedání předních nohou) nebo rychlý útěk.

📜 Systematika a evoluce

Řád pavouků (Araneae) se dělí na tři podřády:

Čtyřplicní (Mesothelae): Nejprimitivnější skupina, která si zachovala viditelné článkování zadečku. Zahrnuje jedinou žijící čeleď sklípkošovití (Liphistiidae).
Sklípkani (Mygalomorphae): Zahrnují velké, robustní pavouky, jako jsou tarantule a sklípkanovci. Jejich chelicery směřují rovnoběžně dopředu. Mají dva páry plicních vaků.
Dvouplicní (Araneomorphae): Nejpočetnější skupina, zahrnující přes 90 % všech druhů pavouků. Patří sem křižáci, slíďáci, skákavky a další. Jejich chelicery se kříží proti sobě. Mají obvykle jeden pár plicních vaků a jeden pár vzdušnic.

Nejstarší známé fosilie pavouků pocházejí z období devonu, asi před 380 miliony lety. Tito raní pavouci již měli snovací bradavky, ale pravděpodobně ještě nestavěli složité lapací sítě. Rozvoj kolových sítí je spojen s evolucí létajícího hmyzu v období křídy.

🧑‍🤝‍🧑 Vztah s člověkem

Vztah lidí a pavouků je často rozporuplný. Na jedné straně jsou pavouci v mnoha kulturách symbolem trpělivosti, tvořivosti a štěstí. Na druhé straně jsou častým objektem strachu a odporu, což se odborně nazývá arachnofobie.

Pavouci jsou však pro člověka a ekosystémy nesmírně užiteční. Jako predátoři hrají klíčovou roli v udržování biologické rovnováhy tím, že regulují populace hmyzu, včetně mnoha zemědělských a zdravotních škůdců.

Vědecký výzkum se zaměřuje na potenciální využití pavoučího jedu ve farmaceutickém průmyslu (např. pro vývoj nových léků proti bolesti nebo insekticidů) a na unikátní vlastnosti pavoučího hedvábí, které by mohlo najít uplatnění v medicíně (chirurgické nitě) nebo v materiálovém inženýrství (neprůstřelné vesty).

💡 Pro laiky

Mimotělní trávení: Představte si, že si jídlo nejdříve rozpustíte na polévku a tu pak vypijete. Přesně to dělají pavouci. Do své kořisti (např. mouchy) vstříknou trávicí šťávy, které ji uvnitř rozloží. Vzniklou tekutinu pak jednoduše vysají.
Chelicery (klepítka): Nejsou to zuby v pravém slova smyslu, ale spíše dva duté drápky, kterými pavouk kousne a vstříkne jed. Je to jako mít dvě injekční jehly místo předních zubů.
Snovací bradavky: Jsou to malé, pohyblivé "kohoutky" na konci zadečku, ze kterých pavouk vypouští tekuté hedvábí. Jakmile se tekutina dostane na vzduch, okamžitě ztuhne a vytvoří pevné vlákno. Pavouk může kombinovat vlákna z různých bradavek a vytvářet tak různé typy hedvábí – na kostru sítě, na lepkavé smyčky nebo na obalení kořisti.
Plicní vaky: Můžeme si je představit jako knihu s mnoha tenkými, prokrvenými stránkami (lamelami) schovanou uvnitř pavoučího těla. Vzduch proudí mezi tyto "stránky" a kyslík přechází do tělní tekutiny. Je to jiný způsob dýchání než naše plíce, ale princip výměny plynů je podobný.

Šablona:Aktualizováno